Vetřelec 5.

Anotace: Tak tady je pro vás páté pokračování Vetřelce. Snad se vám to bude líbit. Pište proto komentáře jaké to je. Budu vděčná za každý. Díky

Vetřelec 5.
Ráno po probuzení se docela divím, kde se to probouzím. No alespoň si po takové spací koupeli dám ještě teplou sprchu. Přece jenom mi ta koupel vychladla.
Když se osprchuji zabalím se do mého krásně příjemného županu. Cítím se dobře, i po takové perné noci. Pamatuji si ji do detailu.
Užívám si samoty v bytě. Ne musím se opravit, nejsem tu sama. Mam přece moje malé čtyřnohé mazlíčky. Tím mám na mysli mojí paní křečkovou se jménem Nia a slečnu potkana. Ta zas nosí jméno Babu. Nikdo jiný tu není. Máma někde natáčí svůj nový film, táta je na nějaké své služební cestě ve Finsku a určitě se dřív jak za dva měsíce nevrátí. A prarodiče? Ty s námi nebydlí.
„Tak co dámy? Budeme si zas užívat samoty?“ Kdyby mě slyšela máma tak by zas nadávala. Dost dlouho mi vytloukala z hlavy můj zlozvyk mluvit se zvířaty. Samozřejmě, že marně. Tu její vytrvalost jí závidím, já moc dlouho u ničeho nevydržím. Výjimkou jsou snad jen moji mazlíčci.
„Už jsem vám říkala, že se mamce moc nelíbí, jak si tu s vámi tak povídám? Prý to není na úrovni. Cccc.“Přes všechny máminy výtky a nelibost nikdy neodolám si s nimy povídat. Ani teď.
„10 hodin? To jsem spala tak dlouho? Ach jo. Taky se není čemu divit. Musela jsem přijít moc pozdě ráno.“ Mrknu na hodiny s komentářem na právě prožitou noc. Pak zběžně prohlídnu lednici. Zjistím, jako většinou pokaždé, že až na pár drobností, jakou jsou poloprázdné máslo, pár koleček salámu a tři trojúhelníčky sýra, zeje prázdnotou. V chlebníku zjistím podobnou situaci. Ještě zkontroluji krmení pro Babu a Niu. No taky prázdnota.
„Ani vy už tu nic nemáte? Z toho se asi moc nenajíme viďte? Tak to dneska budu muset jít na nákupy, i kdybych nechtěla. Kouknu se, zda mi tu mamča nechala nějaké prašule a vyrazím něco koupit, ju?“ Čapnu peníze, jež mi tam mamina nechala, nasadím boty, zamknu a vyběhnu do rušných ulic.

„Ahoj Ester!“ Vyleká mě Kačka jakožto je jejím zvykem.
„Ahoj Kačko!“ Vrhnu se na ni jakožto je zas mým zvykem, když jí dlouho nevidím. Zamíříme do centra.
„Povídej, jak ses celých čtrnáct dní měla? Povídej, přeháněj, jaký to bylo u moře?“ Jsem zvědavá.
Bylo to přímo báječný. První dva dny jsme se jen koupaly. A na pláž chodil taky jeden fakt hezký kluk. S ním jsem se časem seznámila, dal mi svůj mail, já jemu taky. Jsem zvědavá, jestli mi napíše.
Pak jsme také zavítali do města, bylo moc hezký. Něco pro tebe mam.“
„Fakt? A co to je? Ukaž.“
„Mám to doma. Ale přinesu ti to odpoledne jo? Musím ti toho tolik říct.“
„Jasně. Já mám pro tebe něco také. Mamka zas točí nějaký trhák. No a hledali někoho na nějakou tu vedlejší roličku. A moje milá mamča mě na tu roli nějakým záhadným způsobem dostala a ani jsem nemusela dělat konkurz.“ Nevydržím nesvěřit se
Zapadneme do prvního marketu. Tam si každá s plným košíkem pečiva, zeleniny a ovoce, sýrů a salámů stoupne do fronty, v níž strávíme 20 minut.
Když se konečně dostane na nás řada, obslouží nás mohutná prodavačka. Samozřejmě dost nabručená, jako vždy.
„Tak jo, já musím domů. To víš, naše máti vždycky někam pospíchá.“ Oznámí mi. „Tak čau. Odpoledne přiběhnu.“
„Jasně čau. Odpoledne na tebe čekám.“ Rozloučím se. Namířím si to do Kostelní ulice pro krmení pro moje holky, podestýlku, aby měly na čem spát, pro bonbóny, čokoládu, křupky, brambůrky a další pochoutky.
„No tak snad mam všechno co potřebuji. Letmo si přeřikám co jsem koupila. „Snad všechno. Tak tedy, hurá domů.“
Asi v půlce cesty mě někdo zastaví. Chytí mě za paži. Ten stisk je mi hluboce povědomý.
Prudce se otočím. Vytrhnu se ze sevření div, že nemá všechen nákup na chodníku. „Vzpomínáš si na mě?“ Teď ho poznávám i podle hlasu. No jasně je to Vetřelec.
„Ano poznávám! Jak bych mohla zapomenout na zrovna na tebe?! Vetřelče!“ Procedím skrz zuby. „Jak mě našel a poznal?“ Říkám si v duchu.
„Mohla bys mi již říkat jménem, když ho znáš. A ty by ses mi mohla už také představit.“ Buď, předstírá svůj klid, jelikož si před těmi lidmi prostě netroufne spáchat na mě výpad a uhodit mě, nebo je skutečně klidný a je jak časovaná bomba s tím, že někdo z okolí takovou bombu spustí.
Přesto se cítím v davu bezpečněji než sama s ním v parku uprostřed noci.
„A přece se ti nepředstavím!“ Řeknu sebejistě.
„Proč ne?!“ Teď už není zcela klidný. Uchyluje se k výbuchu. V očích se mu blýská, v obličeji nabroušený výraz.
„To je moje věc! A nechoď pořád za mnou!“ Jsem stále ještě sebejistá. Sice nejsem srab, ale pokaždé, když jde do tuhého, se mi úplně vespodu, na tom nehlubším místě ozve maličký strach. I teď mi napovídá, abych se držela zpátky a zbytečně Vetřelce nedráždila.
Naštěstí k tomu nedostanu ani příležitost.
„Nějaký problém?“ Vloží se do našeho rozhovoru jeden z právě hlídkujících policistů.
„Ano je, pane policisto.“ Předběhnu s odpovědí Vetřelce. Ten se na mě dost nevraživě podívá.
„Opravdu? A jakýpak? Smím-ly se zeptat?“ Vyšle na mě úsměv.
„Ne nesmíte!“ Podaří se Vetřelcovi odpovědět dřív než já. Hned však vyřknu to, co jsem chtěla říci.
„Ale ano můžete. Tady pan Danihel mě obtěžuje.“ Přidám co nejsladší úsměv jen, aby alespoň Vetřelce zabavil a on tak nešel se mnou až domů.
Štěstí snad stojí při mně. Policista vezme vetřelce za paži a vede ho přímo do útrob davu. Mezitím mu vykládá nějaká pravidla. Okamžitě jak zmizí v davu, otáčím se na patách a pádím domů se slovy: „Bože to se teď Vetřelce nezbavím? Jasně je duševně nemocný měla bych ho brát s rezervou a chovat se k němu trochu jinak, ale ať se snažím sebevíc, tak mi to nejde. Snad se to naučím.“