Kdy chodí hvězdy spát? (8)

Anotace: VIII. kapitola – Jaký, který, čí? Můj? / Když je oceán vydávaný za moře studenej jako nohy vašeho bývalýho, tak se můžou dít zajímavé věci...;)

Radim už se na mě nepodíval, tak jsem se soustředila jen a jen na prsty Martina. Nebylo to je mazání krému, to ne. Bylo to spíš hlazení. Vyloženě jsem si to užívala a pomalu zapomínala, že kousek od nás leží ještě někdo, od koho bych se klidně hladit nechala…
Ale ne, jaké to mám zase myšlenky. Naštvala jsem se na sebe.
I když Martin ještě nevypadal, že by chtěl končit, i když bylo při každém jeho doteku cítit napětí a vzrušení, postavila jsem se tomu.
Doslova. „Jdu do vody!“ Oznámila jsem oběma hotovou věc, která jediná mohla zabránit další katastrofě.
Čekala bych, že mě Martin bude přemlouvat, abych ještě ležela, že nejsem namazaná celá, nebo něco v tom smyslu, ale on se jen omluvně, a ještě možná trochu provinile, usmál. Tedy reakce, se kterou jsem vůbec nepočítala.
„Jsi husa hloupá!“ Nadával mi můj protivný vnitřní hlásek. To jsem se naštvala ještě víc. Doufala jsem, že si Jana ani Martin nebudou myslet, že je to kvůli nim. Vyloženě jsem nadávala jen sama sobě.
Janča taky vycítila změnu tlaku. „Jen se jdi zchladit, mám jít s tebou, milé dítě?“
„Díky, ale zvládnu se utopit i sama…“ A vydala jsem se k moři.

Koukala jsem se jen rovně, abych „náhodou“ nezavadila o pohled Radima, co na mě zase stočil zrak. Kupodivu se mi to podařilo a já za chvíli stála po kotníky ve vodě. Byla celkem studená.

„Ledovej oceán hadr, co?“
Bože, proč mi to děláš?
„Vždyť je krásně teplá!“ Řekla jsem Radimovi, který za mnou přišel, ironicky.
„Tak jo.“ Odvětil jen jednoduše a plácl sebou do moře, až voda vystříkla daleko okolo. Samozřejmě taky na mě.
„Aaaaaaaaaaa, ty hulváte, ty grázle, ty ožralo, ty blbečku!!! Víš jak je studená?!“ Řvala jsem na něj a on se smíchy málem topil.
„Máš holt mluvit pravdu…“
„Ty seš hroz…“ Nedopověděla jsem, najednou se totiž vyhrabal z vody a objal mě.
„Jsi tak hezká.“ Zašeptal mi u ucha a podíval se mi do očí. Ztratila jsem se v nich, byly krásně hnědé. A pak jsem ho sama políbila. Poplašný zvonek, co mi říkal, že má holku, že se opíjí a podobně, jsem nevnímala. Ale tomu polibku něco scházelo, nevěděla jsem co, neměla jsem prakticky žádné zkušenosti. Ale podvědomí asi někdy ví, co napovídá. Odtáhla jsem se. Ani jsem se na Radima radši nedívala. Uměla jsem si představit, jak se na mě kouká nechápavě, možná rozzlobeně, případně zklamaně. Bez dalšího slova jsem odešla k našemu místu na pláži.

„Jak to, že seš mokrá jen zepředu?“ Prohlížela si mě nechápavě Jana.
Takže nic neviděli, díky bohu. Na tváři mě pálil pohled Martina, nemohl přece nic vidět ani poznat. Nebo snad ano?
„Já… Byl tam nějakej malej kluk a plácl sebou do vody přímo přede mnou, tak už jsem se osvěžovat nemusela.“ Zasmála jsem se neupřímně a zády k Martinovi Janče naznačovala, že jí potom všechno řeknu.

„Jo, ehm a víš co Dani? Poď do vody se mnou jo, já bych se utopila bez asistence. Marťo, co kdybys nám mezi tím skočil pro zmrzku, kdybys byl škrt, což nejsi, tak peníze jsou někde na konci té naší tašky.“
„No jo, já jsem přece hodný hoch…“ Přisvědčil a my jsme odešly k vodě.

„Co se stalo, vybal to!“
„Políbil mě, teda spíš já jeho, on tam přišel a já se neudržela… a pak zdrhla… já jsem… asi blbá…“ Koktala jsem spíš k sobě útěchu.
„Aha, on, takže Radim?“
„A kdo jinej asi?
„To je fakt, Martin mě mazal, ten těžko…“
„Cože tě???“ Nechápala jsem svoje reakce, já jsem snad žárlila.
„No mazal mi záda.“ Uchichtla se vědoucně. „Ale klid, tak eroticky jako tebe vůbec ne, málem ze mě sedřel kůži, jak se furt civěl, jestli se netopíš.“
„On mě nemazal eroticky, kdes na to přišla?“
„Mám snad oči, takovou elektřinu jen tak nezažiješ, dyť od vás se mohla napájet celá Itálie a ještě by zbylo na Sicílii.“

Nechtěla jsem se s ní hádat, zvlášť když jsem věděla, že má pravdu.
„On se na mě pořád díval?“
„Jo určitě, měl tě jak na dlani.“
„Sakra!“
„Jsem myslela, že chceš Radima, když se s ním olizuješ ne?“
Zvedla jsem k ní oči. „Jo to kdybych věděla, koho chci.“
Jana mě plácla povzbudivě do zad. „No tak, nebuď jak želva, však ono ti srdce samo řekne. Ale jen tak mimochodem, Martin je hezčí…“
Zasmála jsem se. „Ty jsi nepoučitelná.“
„Uznávám a přísahám, že tak pěkný nohy a ramena jsem ještě neviděla!“

„Půjdeme se konečně vykoupat?“ Ptala jsem se jí škytavě, protože jsem se pořád řehtala.
„Vzhůru do oceánu!“
„Ale to není oceán, to je moře…“
„A nemáš to jedno? Louže jako louže… aaaaa, ta je jak nohy mýho bývalýho, ten je měl taky tak studený.“ Ale navzdory svému tvrzení se do ní vrhla po hlavě.“
„A co účes?“ Volala jsem za ní.
„Kterej?“
„No tvůj přece!“
„Jo ten“, pak se zamyslela, „já měla někdy nějakej účes?“
Za neustálého řehotu jsem se vrhla za ní. Nejlepší osmělování je šokem.

Zbytek dne na pláži proběhl skvěle. Úžasně jsem se bavila, snažila se nehledět ani na Radima, ani na Martina. A celkem se mi to kupodivu dařilo. Jen při podávání nanuku se mě Martin lehce dotkl prsty a já ucítila zamrazení.
Jak se s takovou rozhodnu, to tedy nevím.