Major Děvkař 5) životní náhoda

Anotace: Další díl. myšlení jsem označila. -Co si myslí.- Doufám, že to bude tak přehlednější...

ŽIVOTNÍ NÁHODA

Po jídle zbýval vyřešit jeden malý problém. Kdo s kým bude bydlet.
„Mělo by to být…“ Začal mluvit major.
Mischel mu do toho skočila.
„Co si hodit mincí???“ Major se na chviličku zamyslel.
-Tak to bude asi nejlepší. Kdo bude mít smůlu, bude s ním. Jasné jako facka.-
Major jen přikývl.
Vydělal ze svého zavazadla jeho peníz pro štěstí.
První hodil on.
„Pana.“ Řekl po pravdě. Házelo se podle hodností. Poslední na řadu přišla Mischel. Před ní nikomu pana nepadla. Držela pětifrank v ruce. - Podvádět či nepodvádět? To je otázka. Podvádět.- Hodila.
„Pana,“ i Mischel řekla po pravdě, co jí padlo. To musí být osud. Napadlo Majora.
Mischel na osud nevěřila. Věřila jen, že chce-li člověk něčeho dosáhnout, musí si zkrátka pomoc sám.
Kristián se usmál. Věděl to. Dobrá žákyně, pomyslel si Kristián..
Pak házel Mac. Padl orel. Kristián se usmáli. Jako by náhodou hodil totéž jako Mac . Další náhoda. Deiv, který je zamilovaný do Amélie, jsou taktéž spolu v chatce. A vše víceméně zavinila Mischel. - Osud je prostě fajn, někdy ale potřebuje pořádně nakopnout. - Napadlo Mischel.
„Chatku by měli mít ti, kdo mají nejmenší hodnost.“ Ten skvěle upravený domeček tedy získali Amélie a Deiv.
„Půjdeme najít něco k jídlu.“ Deiv a Amélie se vytratili. Ostatní šli dodělat chatky. Major lezl na střechu, jelikož oni měli stěny ve velmi dobrém stavu. Pracovala tak, aby na něj dobře viděla. Každý sval na jeho těle hrál jako velký orchestr.
Něco ji napadlo. Mohla by tím bahnem, který byl v té místnosti zaplácat škvíry ve zdi.
Dostala se tam přesně jako minule. Prohlížela si hromady bahna.Byla tak zamyšlená, upadla. Z její nohy začala téct krev. Přiložila na ni ruku. Jakmile ovšem se prach, který měla na ruce setkal s ránou, stalo se něco nemožného.
Rána se zacelila. Mischel se strašně polekala. Utíkala pryč. Raděj do dřevěné misky nabere hlínu u jezírka.
Nemohla se vzpamatoval z toho šoku. Mohl by jí někdo vysvětlit, co se sakra děje? Ale ano, já ti to vysvětlit mohu. Mluvila sama se sebou. Nestalo se nic. Snažila se tomu uvěřit, bohužel se jí moc nedařilo.
Jakmile byl dům hotov, začala to zvelebňovat uvnitř. Udělala si z větví koště.
„Ale jde vám to seržante.“
„Jo, lépe než odstřelování.“
„Já jsem to tak nemyslel.“
„Já vím, udělala jsem si srandu sama ze sebe…“
Zakroutil hlavou.
„Co je to za větvičky.“ Mischel to vzala do ruky. Nebylo jí hned jasné, k čemu to slouží. Postel napadlo ji.
Dávala klacíky přes sebe. Nějakým záhadným způsobem pro něj z toho vznikla kvádrová věc.
„Postel.“ Hodila ji do jednoho kouta. Vzala tu druhou. Vypadalo to, jako by to dělala odjakživa. Podala mu věc do ruky. Zkoušel to. V duchu se bavila jeho nešikovností. Připadalo jí to sladké. Jemně se dotkla jeho ruky. Podíval se jí do očí.
„Nemáš moc trpělivosti.“ Podal jí to.
„Nikdy jsem to netvrdil…“
Díval se na ni. Ona má trpělivosti dost. Možná proto začala dělat odstřelovače. Lyon pozoroval její křehké bílé prsty. Bylo něco úžasného.
„Půjdu se podívat, co dělá Mac a Kris.“
„Na koho?“
„Kapitány.“
„Aha.“ V jeho hlase ucítila něco, co tam nikdy před tím neslyšela. Lítost nad tím, že se zase od nich odlišuje.
„Nabízí vždy vyšší šarže.“
„Lyon.“ Podal ji ruku. Přijala ji. Rozhodla se jít však hned do útoku.
„Nepodávám ruku.“ Dala mu pusu. Vůbec nechápala, jak mu ji mohla dát se stejným klidem jako Johnovi. Oprava. Do Johna není zamilovaná. Už se nerozzlobila nad tím, co vyplulo na povrch.
Vyšli ven.
Kapitáni seděli před svou chýškou.
„Nepomůžeš svému bratříčkovi…“
Lyon se lekl. Jak je možné, že sestra a bratr jsou v jednom týmu.
„Zjistila to, když pracovala v kanceláři.“ Doplnil mu informaci Kristián.
„Vidím, že jste se snažili.“
„Snaha, není správné slovo.“
„Spíše devastace,“ přicházel se správným slovem Kristián.
Poradila si výtečně.
„Krisy? Sleduješ??? Oni dva znají prostředí a my chudáčci máme část výcviku před sebou.“
Mischel se začala smát. Měli pravdu. Lyon opravdu mistrně lozil po střeše a jí zase šlo dobře s větvičkami. Lyon se otočil a odcházel do chýšky. Dva stíny se objevili kousek od nich. O kousek dál si všimli jejich majitelů. Amélie a Deiv se vraceli s ovocem. Celý zaskládaní. Vypadali však jako přejetí náklaďákem.
„Na severovýchodě to vypadá na bouři.“ Informovala o stavu Ramexova týmu.
Nikdo se však neptal proč. Tušili to.
Deiv, který ještě před konstatování své spolubydlící, zmizel do chýše. Vytahoval dvě takřka hromádky houští.
„Deive, chceš to zpravit???“
„Ne, spálit.“ Mischel to vzala a opravila.
„Říkal někdo, že jsi úžasná???“ Ptal se jí Deiv.
Podala mu postel zpět.Všichni, co zůstávali spolu se rozešli. Šli vybalovat.
Jestli se pozná, podle toho, co kdo veze, jaký je člověk, u těchto lidí to platí dvojnásob.
Mischel se pustila do vybalování. Poprvé za x-let.
Otevřela svůj tmavý kufr.
Vydělávala jednu lahvičku léků za druhou. Major stál za ní.
„Potřebujete…“
„Nevím…“ Zakroutil hlavou. Nevěřil vlastním očím.
Mischel je všechny dávala do výhlubně v jedné zdi z hlíny.
Mischel dál nepokračovala. Balené věci v sáčcích bez vzduchu nechala ve vnitř.
Usmála se. - Pro mou „úchylku“ jako šité na míru.-
Na okamžik se otočila k Lyonovi. Sledovala, co má sebou. - Snad nějaké knihy o velení? Vždycky jí připadalo, že z ní opakuje někdy i celé pasáže.-
Lyon ovšem nic takového nevydělával. Neměl sebou nic. Nic co by napovídalo. Měl sebou jen oblečení. Nic osobního. Možná největší nápověda o jeho osobě. - Nechce vázat. - Napadlo Mischel.
O ostatních se podle jejich věcí dalo říct, jaký kdo je. Tak třeba. Ale, vždyť si nebudeme kazit iluze.
Byl už večer. Nikdo nečekal, že to půjde tak lehce. Domy stály. Oheň hořel. Voda tekla. Co jim vlastně ještě chybí ke štěstí??? Být doma s lidmi, kteří je mají rádi. Jenže v rámci možností jim nechybí vůbec nic.
Podřízení majora Gardoa se sešli u jedné z chat.
Lyon ležel na své „posteli.“
„Víte, u Ramexe létají blesky.“ Začala Amélie.
„Co se tam děje???“ Ptá se Mischel.
„Ramex se nějak přestal snášet s kapitány.“
„No jo, včera bylo ještě všechno jinak, karty se otočili.“ Zasmála se Amélie.
Lyon poslouchal. Chápal význam slov, jenže nevěděl podrobnosti.
„Mischel? Náhoda, že chatky vyšli podle přání.“ Promluvil do neplánovaného ticha Kristián.
Tentokrát byla mimo obraz jedině Amélie. Neboť Deiv už odešel a Mac byl do situace dávno předem zaveden kým jiným než kapitánem Garu.
„Máš nějaký problém?“
„Snažil bych se hodit mincí jinak.“
Mischel věděla, kam naráží, stejně jako ostatní.
Lyonovi poklesla hlava. Na tváři se uronila slza. Proč ona? Proč na té, co mi záleží! Nemůžu ji přece tak týrat mou přítomností.
Otočil se ke zdi. Nechal spadnout slzu se své tváře.
„Macu, víš co po mě chtěla Lana???“
„Deky a polštáře, prý se jí strašně líbí.“
Miscel přikývla.
„Nezapomněla si? .“
Kristián zašel do své chýšky. Donesl baterky. Mischel jim podala deky a polštáře.
„Mischel balíš se tak často?“ Ptal se Kristián. Lyon ležel ve své posteli otočený zády k jejímu kufru.
„Jo, vždycky vbalím a vyfouknu vzduch vysavačem.“ Zazubila se.
Lyon se snažil co nejrychleji usnout, aby neslyšel pokračování rozhovoru.
Kristián podal Mischel a Amélii baterku. Pak se všichni rozešli.
Lyon cítil, jak se svléká. Toužil být u ní. Cítil vůni jejího parfému. Mischel vytáhla dva polštáře a deky. Připadalo jí všechno lepší než včera.
„Lyone?“ Zeptala se ho. Neodpověděl. Přišla k němu. Pohladila ho po vlasech. Zatřásl se. Nečekal že…Přikryla jej a dala mu polštářek. Lyon byl překvapený.
Mischel jej znovu pohladila.
„Dobrou noc a hezky se vyspi.“ Lyon se cítil nejlépe za celé roky. Mischel se usmála.
„Škoda, že ti nemůžu dát pusu, když si vzhůru.“ Lyon už chtěl promluvit. Zastavil se. Možná by mohl litovat.
Mischel také nebyla včerejší. Když jej poprvé pohladila po vlasech, všimla si, že nespí. Věděla také jedno. Když nevystartoval, nemá nic proti. Dostanu tě.. Lyone, nevím, proč se tak chováš! Mám dost času na pochopení.
Ticho vládlo tomuto území. Bylo zvláštní, že elitní skupina majora Gardoa neměla žádné speciální utvoření na hlídání ohně a jejich ochranu. Nejspíš kvůli Lyonovým rozhozením. Nebo snad ne??
Hlavu si s tím lámal také Kristián, který vždycky hledal na takové otázky odpovědi u své mladší sestry Charlotty. Přišel na jednu věc. Nejspíš měla pravdu. Bylo až zostuzující, že ona věděla vše od začátku a on ne. Také je ostuda, že po roce, nemá majora prokouklého. Pomyslel si Garu.
Lyon usnul úplně poslední a také se poslední probudil.
Venku slyšel, jak se celá elitní skupina baví.
„Myslíš, že se Ramex zvokl???“
„Ami, že se chová jako ďábel, ještě neznamená, že se zbláznil.“ Vysvětluje jí Kristián.
„Připadá mi, že se majoři změnili…“ Promluvila znovu Amélie.
„Že se jeden nechová jako pedant a druhý se změnil, ještě neznamená, že jsou oba takový jak se nám zdá.“ Kristián se usmál na Macova slova. Nejspíš i on něco pochytil od své sestry.
„Jo, chce se jen zamyslet. Ly – major se měl udělat krok zpět. Jenže Ramexe to bude stát krk.“
„Ty jsi ho nikdy neměla ráda co?“ Ptala se jí Amélie.
„Ami, přemýšlej. Ramex nenávidí majora, stíháš mě??? Mischel jej miluje, co chceš dál řešit.“
„Koho miluje?“ Stejnou otázku si položil Lyon, který rozhovor poslouchal.
„Patříš vůbec do elitní jednotky??? Copak nevíš koho??? Přece Majora Lyona Gardoa.“ Lyon se zarazil. Co? Co kapitán Garu vylovil z mysli? - Ona jej. Opravdu? Nemohl věřit vlastním uším. Nechtělo se mu věřit, potřeboval by si to ověřit.-
„Jistě to neví i někdo jiný…“
„Jo, major.“
„Deiv.“
„Ví, všimnul si jisté přitažlivosti jako první.“
Lyon se cítil skvěle. Nemohl zažít lepší probuzení. Ho má ráda. Nevěděl jak moc a co je na tom pravdy. Jenže ona se nebránila.
„Mluví pravdu?“ Amélie se otočila ke své kolegyni.
„Jo.“
„Už dlouho.“
„Copak je u výslechu?“ Ptal se Amélie Mac.
Mischel odešla do domku. Lyon už byl vzhůru. -Nevěděla, kdy přesně usnul. Ale alespoň něco osobního o něm věděla. Totiž rád si pospí, i když se občas ráno toulá po lodi. Nespíš mu nevadí dlouho spát a také dlouho nespát. Jo, jistě bys ses uživila i jako výzvědný agent.- Usmála se svému nápadu.
Najednou si všimla, něčeho, o čem neměla ano ponětí. Zvenčí sem jde všechno slyšet. Zbělala. Zrudla. Lyon si toho všiml.Vypadala kouzelně.
„Ty jsi slyšel…“ Přikývl.
„Moc se omlouvám…“ Přiblížil se k ní. Stál od ní dvacet centimetrů.
„Jsem rád, že vím…“ Byl rád, že dokázal říct pravdu.
Natáhla ruku a pohladila ho po rameni. Kdyby jejich láska začala jiskřit, nejspíš by spálila celý ostrov.
Nejistě si ji k sobě přitáhl. Pohladil ji po zádech. Nosem se dotkl jejího nosu. Vychutnával si její dotek. Jemně se dotkl svým prstem jejích rtů. Čekal na povolení. Nedostal jej. K čertu s tím. Přistiskl své rty k jejím. Nesměle se líbali. Počáteční nesmělost ale patřila jí. V chvíli ale zmizela a nahradil ji pocit touhy. Cítila u něj bezpečí. Klid a lásku. Někdo na ni zavolal. V okamžiku byli od sebe vzdáleni o celý metr. Podívala se ven.
„Neříkala si, že jdeš plavat.“ - Amélie, kdybych mohla očima zabíjet, byla by jsi první.-
Právě plavala, ve vodopádu citu. Citu od Lyona. Lyon vyšel ven.
„Hm…Lyon.“ Amélie stála, chvíli jí trvalo, než vše pochopila. Jako ostatně obvykle.
„Amélie.“
Lyon si všiml kapitánů na druhé straně osady. Zajímalo by jej, jestli si s ním budou chtít tykat. Připadalo mu až směšné. Pořád se cítil jako u nich ve vesnici. Jako legrace mi nepřijde, že se nemůžeš odpoutat od minulosti.. Nespíš to bude způsobené přítomnosti Ramexe.
„Dobré ráno.“ Pozdravil.
Kristián se podíval na hodinky.
„Dobré.“ Lyon nechápal to gesto. Už ho viděl víckrát.
„Já jsem chtěl… Kde jste vzali sekyru???“
„Amélie – seržant Dvang ji sebou vezla neznámo proč…“ Kristián a Mac jako by tušili, že neřekl důvod jeho návštěvy stále stáli. Ne však v pozoru. U majora je totiž jedno takové zvláštní gesto, jenž používá, když nechce, aby se mu salutovalo.
„Já no…“ Zakoktal se, pak se ale rozhodl jít přímo k věci.
„Lyon.“ Podal jim ruku.
Zaskočený Kristián ruku přijal. Podával mu svou. Mac do něj šťouchl. Kristián položil všechna dřívka na zem. Zatím Mac řekl své jméno Majorovi.
„Kristián…“ Konečně bez problémů vše zvládl. Lyon se bavil jejich rozpaky. Lyon pochopil, proč mu plukovník Armando Daren přenechal svou elitní jednotku. Aby se konečně zbavil svých stínů, které jej pronásledují tak dlouho.
Lyon spokojeně odcházel do buše. Toužil být šťastný. -Mischel jej miluje. A dokonce to vypadá, že tato elitní skupina je ta nejlepší na celém širém světě.-
Jeho nadšení však postupně udalo. Sedl si pod strom a přemýšlel.
Neví, ani jak dlouho tam seděl. Přišla Mischel.
„Zase si jinde než my.“ Pak si uvědomila, že je to přece jen velitel.
„Promiňte.“
„Já, myslel, že si tykáme.“ Přikývla. Natáhla svou ruku. Lyon dlouho nepřemýšlel. Jestli pak plukovník objevil také její krásu???
Podal jí ji a stáhl ji k sobě. Spadla na něj.
„Jsi pod stromem přece taky.“ Lyon cítil nával vzrušení jak z její tak z jeho strany. Jemně si ji přitiskl k sobě. Její ne tak krátké vlase jej hladili do obličeje. Přivřel oči. Pak si uvědomil, že by měl přece jen trošinku zpomalit.
„Promiň.“
„Není proč, ráda budu padat častěji.“ Usmála se na něj. Lyon dosud nechtěl pochopit, co je láska. Nechtěl si přiznat, že ji opravdu miluje. Jenže teď se úplně otevřel.
Ovšem myslel si jen on, že víc jim nemá co ukázat. Ona tušila, že opona není ani zdaleka tak odtažená, jak si myslí on.
Znovu mu podala ruku. Tentokrát vstal sám a podal jí ji pak. Všechna iniciativa zatím plynula od Lyona. Napadlo Mischel. Podal jí ruku. Nevzala si ji. Otočil se. Byl smutný. Přiblížila se do zadu. Jemně jej štípla. Povyskočil.
„Dva, dva.“
„Jak dva dva?“ Chtěla jej donutit, aby jí řekl o tom včerejším večeru.
„Dobře, vyhrála jsi.“
„Počkej…“
Usmál se na ni.
„Přece na lodi.“ Nevěděla, jestli naráží na její tanec nebo na co. Lyon se zastavil...
„Má kajuta, počítání.“ Přiložila mu prst na rty.
„Ještě jsem tě nepolíbila.“ Cítil, jak jej začíná hladit. Nával něhy, byl ohromný.
„Mischel.“ Šeptal.
„Lyone.“ Když slyšel své slovo z jejích úst jen tál touhou. Musel se ale odtáhnout. Nemohl jinak. . Mischel jen doufala, že se dnes neodehrálo až moc věcí najednou. -Lyone, myslíš, že se předemnou schováš do drsného a neúprosného majora?- Mischel už nevěřila jeho chladnému působení. Věděla, co nevěděl nikdo z elitního týmu. Věděla, jak skvěle líbá. Při vzpomínce se celá roztřásla. Lyon si šel sednout k ohni. Kristián a Mac mu udělali místo.
„Lyon.“ Podal ruku taky Deivovi. Podal mu ji zpět.
„Deiv.“ Lyon přemýšlel, co vlastně je Deiv za člověka. -Nad čím tak dlouho přemýšlí??? Existoval ovšem jeden problém. Oheň hořel, už druhý den. Nevěděli, o čem si mají povídat.- Lyon také cítil napětí. Vstal a chystal se k odchodu
„Kam jdeš?“
„Moc dobře vím, že když přijdu, tak všichni ztichnete.“ Také Kristián jej přichytl. Očima jej vyzval k sednutí.