Červánkový sen - 5. díl

Červánkový sen - 5. díl

Anotace: zajímavé pokračování je tady. S kým půjde Linda na rande? A kdo je vlastně Dalibor a Patrik? Chaos na entou!

Sbírka: Červánkový sen

Čtvrtek

Včera jsem ve zkratce vylíčila mámě svůj osud (samozřejmě ne úplně všechno), ale i tak byla ráda. Otec šel spát brzo, to bylo jediné štěstí, jinak by mě asi hledal. Do noci jsem přemýšlela nad tím, jak se mohl záhadně objevit mobil u Patrika, co tam vůbec v té chatě dělá, co má společného s Daliborem a kde se vůbec Dalibor vzal náhodně na té cestě. Zapeklitá situace. Tohle nemám ráda. Celá vyčerpaná jsem taky tak včera usnula.
Ráno je možná ještě chaotičtější než ten prokletý večer. Pořád se mi zdály různé verze o mobilu, Dájovi a Páťovi. Člověk by nevěřil, kolik toho dokáže můj mozek vymyslet.
Po snídani se jdu projít. Ale popravdě? Doufám, že potkám – náhodně – jednoho z těch dvou tajnůstkářů... akorát nevím, kterého chci potkat víc... Patrik mě hrozně přitahuje a Dalibor je hodný.
Mobil si preventivně pořád kontroluju. Mám ho, jo je to štěstí, ale stejně mi to pořád vrtá hlavou, kde se vzal u Patrika. Nevím, proč to pořád řeším. Takové hlouposti. Prostě ho našel a tečka. Jenže s tím se můj mozek nemůže smířit. Tohle vysvětlení mu prostě nestačí.
Vylekám se, až to se mnou málem sekne. Černé svědomí??? Rychle vylovím vyzvánějící mobil a než stisknu tlačítko pro přijetí, zarazí mě neznámé číslo.
„Prosím,“ ohlásím se jako každému volajícímu.
„Takže mobil máš.“
„A kdo tam je?“ nemůžu podle hlasu jaksi zařadit.
„No přece Dalibor.“
„Jo, aha, ahoj.“
„Říkal jsem si, že by nebylo špatné zajít na něco dobrého. Pravda, mobil jsem ti nenašel, ale platit nemusíš. Zvu tě já.“
„No to je od tebe šlechetné,“ usměju se.
„Tak kdy máš čas?“
„No někdy odpoledne určitě,“ řeknu zamyšleně.
„Ve čtyři u vidle, jo?“
„No, může být,“ mluvím trochu lhostejně a zároveň i zklamaně. Patrik se neozval...
Hovor zavěsím červeným sluchátkem na pravé straně mého aparátu a metu zpátky na ubytování.
Mamka chystá lunšmit a je celkem vysmátá, což mě překvapí. Samozřejmě mile.
„Po obědě půjdu pryč, jo?“ prohodím mezi řečí.
„Jasně, užívej prázdnin. Jo, málem bych zapomněla, hledal tě tu nějaký fešák.“
„Mně???“ zaskočí mi kousek mrkve, kterou jsem si nacpala do pusy. Prý je dobrá na zrak.
„Ty sis tu už našla kámoše?“
„Jo, s pár lidmi, jsem se tu seznámila,“ řeknu neurčitě. Jediný, kdo mě tu mohl hledat, je asi Patrik. „Neříkal jak se jmenuje?“
„Ne, že se prý ozve. Ale Linuš, byl to starší chlapec. Minimálně o patnáct let.“
„Mami nepřeháněj. Zas tak starý být nemůže.“
„Tak o deset,“ svolí. Vidíš a nad tím jsem nikdy tak nepřemýšlela. Viděla jsem, že je starší, mužný, ale kolik mu vlastně je, to netuším.
„Mami?“ nevím jak začít...
„Ano?“ otáže se s úsměvem, což mě navnadí.
„Stalo se něco?“ jak já se bojím odpovědi. Tátu tu nikde nevidím...
„No, nevěřila bys, ale poprvé v životě mi tvůj táta přinesl bonboniéru a kytku jako omluvu.“
„Takže jste se usmířili,“ konstatuju.
„Jo.“
„Mami a co když se to bude opakovat?“
„Myslím, že ne.“
Nebudu jí přece kazit štěstí. Nevěřím, že se otec změnil. Je pořád stejný a klidně to udělá znovu. Ale když vidím, jak je šťastná, nemám to srdce ji přesvědčovat o svých názorech. Je
velká, zvládne to sama.
Zapadnu do svého království, abych se krásně vyšňořila. Venku je teplo. Oblíknu si krátkou riflovou mini a pruhovaný top bez ramínek. Trochu růže na tváře a je to perfektní.
Mamce samozřejmě moje přípravy neušly, ale nijak je naštěstí nekomentovala, ještě před tátou. Ten se teď momentálně tak hrozně snaží, že ho ani nezajímá, kam jdu. A že to kdysi musel vědět přesně! To je jenom samé „Jiřko, já ti to podám,“ „Počkej, Jiřinko, neohýbej se,“ Jiřinko sem a Jiřinko tam. Zdá se mi to prolhané, ale zase jenom můj názor.
Mám čas, všechno stíhám, ale dřív než ve čtyři tam nejdu. Na holku musí kluk pár minut přeci čekat. Máme rande?
To už dojdu na vidlici, kde nikdo není! No tak to je bomba, budu čekat já na něj. Tohle u kluků nemám moc ráda. Přešlapuju na místě a pomalu mi docházejí nervy.
Minuta, dvě, pět, třicet, šedesát. Tečka. Já tady budu trčet jako nějaká koza a čekat, jestli náhodou někdo nepůjde okolo? Tůůůůůdle.
„Čau,“ zdraví mě kdosi v pozadí.
Otočím se a vidím jít Patrika. Přichází směrem od autobusu.
„No ahoj, pořád uražený?“
„Vůbec mě neznáš.“
„Zase jsme u toho,“ dojde úplně ke mně a já už nejsem zdaleka tak sebejistá jako před chvílí.
„Co tady děláš?“ rozhlédne se.
„Ale, byla jsem na procházce,“ zalžu.
„Nezajdeme někam sednout?“
„To můžeme. Aspoň mi vysvětlíš pár věcí.“
„Ach jo,“ vzdychne, ale asi to myslí ve srandě.
Ze začátku ani jeden z nás netuší, co má říkat. Nebo on možná jo, dospělý muž se přece nebude stresovat přítomností nějaké puberťačky. To jenom já netuším, jak začít hovor. Naštěstí je to vážně ten dospělák a sám se toho ujme.
„Kolik ti vůbec je?“
„No a kolik bys tipoval?“
„No řekl bych ti víc, ale asi šestnáct sedmnáct, ne?“
„Sedmnáct,“ potvrdím, ale to šestnáct mě trochu urazí.
„Vypadáš tak minimálně na devatenáct. Škoda že jsi tak mladá.“
„Škoda?“ chytím ho za slovo.
„Jdeš teprve do třeťáku, ne?“
„No to jdu.“
„Kdyby ti bylo aspoň osmnáct. Teprve výška a tak.“
„Proč jako? Jo, studovat chci. A kolik je vlastně tobě?“
„Moc,“ zasměje se. „Dvacet sedm.“
Mamka měla pravdu, je to celých deset let!
„No, to není zas tak moc,“ řeknu váhavě.
„Když se chce člověk usadit, mít rodinu a přitom nemá ani přítelkyni, tak je to dost.“
Na tom hovor utne. Dojdeme do restaurace. On si poručí pomerančový džus, prý alkohol nerad a zcela jen výjimečně a já si dám klasicky coca-colu.
„Piješ takové sladké, nezdravé věci,“ podotkne, když si sedneme a číšník nám naši objednávku přinese.
„Kdyby se měl člověk dívat na to, co je a není zdravé, skoro nic by nejedl ani nepil. Ten džus je taky plný konzervantů, nemysli si.“
„To je pravda. Tak na co?“ zvedne svou láhev žlutého moku.
„Na tykání?“ zeptám se tak nějak divně.
„Ne, na lásku.“ Ten jeho pohled do očí mě zase odzbrojí. Raději rychle uhnu a napiju se, abych zamaskovala své rozpaky.
„No a teď mám otázky,“ odvážím se.
„Ajaj, tak se ptej.“
„Ty jsi tu s rodiči?“ začnu – doufám – taktně.
„Ne.“
„S nevlastním bráchou?“
„Ne.“
„Mohl bys odpovídat stručněji?“
„Ne,“ zasměje se.
„Tak co máš společného s tou rodinou?“
„Dalibor je prostě Dalibor. Jsme rodina, no a to je jedno.“ Je vidět, jak moc je mu to proti srsti.
„A co to bylo s tím mobilem?“
„Našel jsem ho,“ pokrčí rameny.
„Kde?“
„Hned na zastávce. Byl jsem v Praze, stejně jako dneska.“ Tak kdo mě hledal u nás na ubytování??? Ještě, že mi řekl, že tu dneska nebyl. Vyřízla bych si pěknou ostudu.
„Aha, takže už nepotřebuješ tolik odpočívat od Prahy, co?“
„Připadám si jak u výslechu.“
„No protože je mi spousta věcí nejasných.“
„Taky nemusíš všechno vědět,“ cvrnkne mě do nosu.
„Ráda bych o svých přátelích věděla vše,“ slovo PŘÁTELÉ zdůrazním a čekám, co to s ním udělá. No, poněkud mě překvapí.
„S tebou nemůžu být kamarád. Chci tě líbat, hladit, laskat a vím, že ty to chceš taky.“
„Prosím tě,“ asi trochu zčervenám.
„Vím to. Neříkej, že si nepředstavuješ, jaké by to bylo, že se ti o tom nezdá?“
„No,“ zrozpačitím a vůbec netuším, co mu mám na to odpovídat. Vždyť to je asi pravda!
„Kdybych tě teď políbil, podlomily by se ti nohy.“
„Patriku, já už musím jít, naši mě budou hledat,“ jednoduše musím otéct. Tohle je i na mě moc.
„Pět minut nesplašíš.“
„Musím, vážně. Ten čas tak utíká. Už musím,“ zdůrazním znovu.
„Tak mi řekni, že se mýlím.“
Nemůžu, nemůžu, nemůžu! „Už musím,“ zžalostním a možná mu tím dám i odpověď.
„Hm.“
„Ty tvoje filozofické otázky.“
„Zaplatíme!“ zavolá na číšníka a ten se přiřítí s našim účtem.
Když vytahuju peněženku, Patrik mě zastaví a naznačí, že platí on.
„Nechci, aby sis myslel, že jdu po penězích.“
„To je pravda, člověk musí hledat pečlivě, aby narazil na takovou, která nejde jenom na prachy.“
Konečně účet vyrovná a vypadneme z toho dusna hotelu.
Kráčíme pomalu, co noha nohu mine. On se rozhlíží, jde sebevědomě, zatímco já koukám na šutříky pod nohama.
„Kde je Dalibor?“ zeptám se těsně předtím, než mě Patrik doprovodí k bráně ubytování.
„Jak to mám vědět?“ namíchne se.
„Tak promiň,“ radši se mu ani nesvěřím, že jsem tam čekala na jeho bratránka.
„No ahoj puso. Příště.“
O nic se nepokusí a já mu ani neodpovím na pozdrav. Jsem tak nějak rozladěná. Vůbec mi nesedí k Daliborovi tenhle způsob, aby mě tam nechal čekat, nebo se aspoň neozval, že se něco stalo, něco mu do toho vlezlo... nebo cokoliv. A to, kdo byl dneska u nás, to nechápu už vůbec!
Autor kraaska_, 27.08.2007
Přečteno 406x
Tipy 7
Poslední tipující: Veronikass, Šárinka, Lavinie, Martíneček
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Uvidíš:)

03.02.2009 13:06:00 | kraaska_

No, jestli se Linda nerozmyslí, koho vlastně chce, mohlo by jí to přinést spoustu problémů, ale ty už má i teď, že?
Moc hezké, opravdu...

30.01.2009 19:43:00 | Veronikass

hm, dík.

31.08.2007 11:41:00 | kraaska_

pěkný .... moc..

31.08.2007 10:23:00 | Martíneček

Nechval dne před večerem:-D Ale díky.

27.08.2007 14:52:00 | kraaska_

Dobrý jako vždycky :-)

27.08.2007 14:51:00 | Eclipse

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí