Červánkový sen - 6. díl

Červánkový sen - 6. díl

Anotace: Pokračování divných bratranců, zmatené Lindy, lásky, nebo jen využívání, strachu a zvláštních pocitů, spletených osudů... Každý si najde to svoje - v to věřím.

Sbírka: Červánkový sen

Pátek

Dneska bude frmol. Jsme tu pravda ještě týden, ale stěhujeme se, protože tohle se nepodařilo našim sehnat na celé dva týdny. I když si myslím, že od zítřka to budeme mít hezčí. Měli bychom mít nějakou chatičku u lesa, kde budeme sami. Pravda, tady jsme sousedy taky nijak nevnímali, ale tam se budu moct bez studu opalovat. Jestli bude hezké počasí. Třeba dneska je úplně boží. Ale co??? Naši chtějí jet do Prahy a pak nakoupit něco na víkend. Rozhodnutí je těžké, ale vyberu si přehradu a slunění před krásnou Prahou.
No a zase sama. Ne že by mi to nějak vadilo, spíš naopak. Jsem strůjcem svého času. Pomalu se nalíčím, důkladně ale tak, aby mi to neodplavila hned voda. Vlasy si výjimečně sčešu do dvou copánků. Jsem zvyklá na svou rozpuštěnou slámu, ale tohle taky není nejhorší. Působím mladší, teď by mi Patrik tipoval určitě vlastní věk. Jo, a je zase tady. V mé mysli a v mém životě. Vstoupil do něj nečekaně, náhle, sebejistě... a zrušil všechny mé vysněné představy o tom, jak to má mezi klukem a holkou vypadat. Ze začátku se mé sny plnily u Radima, ale pak se to zvrtlo... a to je jedno. Přece se musíme nejprve poznat, zjistit, jestli k sobě vůbec nějak sedíme. A on to vzal z úplného konce. Začíná tím, co já vidím na vrcholu vztahu...
„Vidím, že se chystáš k vodě,“ zabzučí za mými zády mužský hlas, když zrovna zamykám.
„Ahoj,“ otočím se a zjistím, že je to Dalibor. Přitom bych podle hlasu tipovala Patrika. Zvláštní. No jo, rodina, co bych chtěla.
„Zrovna si pro tebe jdu.“
„Jdeš si pro mně?“ zavtipkuju v hororovém slova smyslu.
„No to jo, ale telepatie asi funguje. Přišel jsem se zeptat, jestli jdeš k vodě.“
„Jak vidíš, jdu. Ale odkud vlastně víš, kde bydlím?“
„Myslím, žes mi to tuhle ukazovala.“
To se mi nezdá, i když je možné, že jsem byla okolnostmi tak mimo, že si nepamatuju takovou maličkost, jakou je ukázka ubytování.
Jdeme vedle sebe hodně suverénně. Necítím podlamující se kolena, nebo žaludek na vodě. Je mi s Daliborem hezky, ale vím, že to není láska. Jen skvělé kamarádství.
„Co máš společného s Patrikem?“
„Jejda, je to bratranec.“
„Bratranec?“
„Jo,“ další, kterému se o tom nechce vůbec mluvit.
„Můžu ti říkat Dájo?“ zeptám se s vážnou tváří. Snad se mi podaří nadhodit dobré téma.
„Říkej mi i Májo.“
„Dík, Dájo stačí. Je to kratší, víš.“
„Většinu lidí hned napadne Darek. Dája ještě nenapadl nikoho.“
„Ty nevíš, že já musím být extra?“
„Ty jsi extra,“ zalichotí mi, ale z jeho úst mi to nezpůsobuje ty hrozné problémy s červenáním.
„Dík za lichotku,“ zmohu se dokonce.
„Tobě musí lichotit chlap čtyřiadvacet hodin denně.“
„To by nikdo nezvládl,“ pořád se směju.
„Jsi nádherná,“ zastaví se a promne spletený cop ve dvou prstech. „Hrozně ti to sluší.“
„Děkuju,“ jaksi mi přijde, že to začíná kazit.
„Jdeme, nebo už nebude žádné sluníčko.
„Je teprve dvanáct, slunce pořádně hřeje do čtyř možná i do pěti.“
„Ale barva se nejlíp chytá teď.“
„Tak jdeme,“ rezignuje s lehkým povzdechnutím.
Jak můžou být tihle dva bratranci. Jsou si sice trochu podobní, ale povahově vůbec, spíš takhle tou vnější krásou. Oba krátce střižené vlasy, i když Dája je hubenější a sportovaný, to zase Pája už má bříško, ale sportovaný je taky. Oba strniště vousů, oba stejné výšky.
„Kde si dáme tu deku?“
„Někde proti slunci,“ zamžikám očima proti tomu žlutému kolečku na obloze. „Takhle zešikma, abych to měla přímo naproti sobě.“
„Ale já se nechci opalovat,“ namítne.
„No ty jsi sám o sobě tmavší pleti. Já ne, ale zase mi to dobře chytá a naštěstí mi nevylezou pihy jako spoustě blondýnám.“
„Vyznáš se.“
„Ty ne?“ zeptám se se smíchem. Já se totiž před ním vůbec nestydím. Záhada na entou.
Povaluju se na dece, zatímco můj spoluležitel se pořád jenom rochní ve vodě. Prý je teplá. No, možná se ošplouchám, ale jenom tak, aby se neřeklo. Pro mně je teplá od dvaceti sedmi:) Budík mi oznámí, že přední část těla si opaluju přesně hodinu. Znovu ho nastavím, a převalím se tak, aby mi teď bronzatily záda.
Jsem v takovém tom mikrospánku. Vlastně spím, ale slyším všechno kolem. Maminka jak křičí na svého syna, aby se neutopil a vzal si raději rukávky, i když už plavat trošku umí. Babička s dědečkem lezou do vody, protože jim prý dělá hrozně dobře na křečové žíly. Jo člověk se tu toho dozví. Další hlasy mě trochu zneklidní. Zaposlouchám se...
„Říkal jsem ti, ať toho necháš!“ vypadá to, že někdo vyhrožuje...
„Je to moje věc,“ brání se druhý.
„Ne, není. Byl jsem první.“
„Co to meleš. Nezáleží jenom na nás.“
„A na kom? Nech toho. Je to malá husička.“
„Tohle vůbec nemluv,“ rozčílí se trochu ten druhý.
„Mi řekni, že ses zabouchl.“
„Do toho tobě nic není.“
„No a tobě není nic do ní.“
Najednou hovor utichne. Vzápětí však začnu slýchat jakési jeky a křiky a... když si moje oči zvyknout na denní světlo, zahlédnu dva muže, jak se perou. Ten jeden teď udeřil tak prudce, že druhému vystříkla ze rtu krev... proboha to jsou...
„Co to děláte???“ ječím na ně, jak smyslů zbavená.
„Nepleť se do toho!“ setře mě ostře Patrik.
„Bavili jste se o mně?“ dojde mi to...
„Poslouchala jsi?“ zase se prudce otočí Patrik a drží Dalibora za triko.
„To se nedalo přeslechnout.“
„Vole já ti říkal, že se máme bavit potichu a nakonec nechápu, proč jsi potřeboval něco řešit zrovna teď.“
„Drž hubu,“ sykne Patrik. To snad ani není on. To není možné.
„Lindo...“
„Lindo...“
„Linuš!!!!!“
„Aaaaaaaaaaaa, co, jak, kde, proč? Dalibore, co tu děláš?“
„No, ty seš dobrá. Přišli jsme spolu, pamatuješ?“
„Jo,“ rozhlídnu se a z vody zahlídnu vyhlížet Patrika. „Máš tu i svého bratrance.“
„Přišel se taky vykoupat, i když vodu moc nemusí.“ Nevypadá to, žeby se nějak hádali nebo něco. Já si prostě zdřímla a nerozlišila co je fakt a co fikce. No tě pic.
„Ahoj,“ mrkne na mně právě přicházející.
„No čau.“
„Trochu nadšení,“ domáhá se.
„Z čeho?“ podivím se upřímně a oba se začnou smát. Rozdíl tam ale je. Jeden se směje spíš přiškrceně ze slušnosti (jako, co si to dovolila) a druhý od srdce (spíš naschvál tomu prvnímu).
Když jsou tu se mnou oba dva, nemám najednou nějak náladu na nic. Začínám být protivná, a tak se raději sbalím.
„Už půjdu,“ oznámím lidem, kteří připomínají spíš swingy.
„Proč?“ otočí se zklamaně Dája.
„Nevím,“ přiznám se upřímně.
„Počkej. Zajdeme pak na chatu, ugrilujeme něco s našima, beztak mi pořád vyčítají, proč jsi už víckrát nepřišla.“
„Vážně?“ zasměju se a všimnu si, že Patrik je hrozně nerad takhle nezúčastněný.
„Tak já večer můžu přijít,“ řeknu trochu nejistě.
„Jo, to bude super,“ řekne s velkou dávkou ironie Patrik.
„Taky nejdu za tebou, ale za Dájou. A ty až se zase uklidníš, tak se ozvi. Chováš se hrozně. Ahoj Dájo.“
Přehání to a šíleně mě štve. Ještě aby něco udělal Daliborovi. Vypadal docela rozzuřeně, nějak nebezpečně. Jenže ho neznám a netuším, co můžu od něj čekat.
Zase vejdu do ticha obydlí. Naši budou v Praze do večera. Celá šťastná si vejdu do sprchy. Chci smýt ten pot a osvěžit se, než půjdu zase pryč. Vyšplíchnu trochu sprcháče a jemně začnu kroužit po svém těle, až se mi udělá hustá pěna. Nesmyju ji hned. Ještě si hodím na hlavu masku, která má působit nějaké dvě minuty a teprve pak vezmu do rukou žiletku, abych potvrdila své hebké nohy. Pravda, večer bude chladno a nebudu to potřebovat, ale je mi tak líp.
Zaslechnu jakési zvuky, ale nepřičítám tomu velkou pozornost. Jak jsem si všimla, sousedé vedle jsou taky doma, takže to určitě oni.
Naposledy se meju v téhle skvělé sprše. Doma máme vanu, to je o ničem. Tady jsou takové skleněné dveře, které si zavřu, udělá se mi tam pára a cítím se jako v ráji. Ale? Tohle sem přece nepatří. Jakýsi chladný vzduch, co se mi tu line. Otočím se a... blázním . Fakt. Už mi hrabe. A co? Snad sis ty chudinko nemyslela, že tu někdo přišel za tebou. Prošel přes zamčené dveře nebo rozbil okno, vešel do koupelny a leze ti do sprchového koutku. Jsem debil fakt. Ale u Patrika je všechno možné. Jeho může napadnout jakákoliv hovadina.
Naši nepřijeli ani autobusem v sedm. Déle se mi čekat nechce. Napíšu tedy na kousek papíru stručný vzkaz: Šla jsem na oheň. Jsem na chatě tady kousek. Jsou tam i rodiče mých kámošů. Vrátím se do půlnoci a položím ho na stůl tak, aby byl hned vidět. Je to sice opovážlivé psát, že se vrátím o půlnoci, ale kdyby s tím nesouhlasili, můžou mi přece brnknout.
Odemknu si dveře. Vystrčím nohu do pološera, které se stihlo za ten čas, co jsem v chatě, udělat. Přesto vykročím a nezaleknu se. Dobře jsem se oblíkla. V tom mi vyskočí srdce do krku. Zrovna strkám klíč do zámku, když mi kdosi chytí jednou rukou ústa a druhou mi zaplete přední končetiny k zádům. Nemůžu se vůbec bránit. Je mi tak úzko. Tenhle pocit bych nepřála nikomu zažít. Hrůza a děs. Škubu sebou jak nejvíc to jde, ale ten násilník dokáže dokonce otevřít dveře a znovu je za sebou zavřít, aniž by mě pustil a já se mohla nějak bránit nebo volat o pomoct. Snaží se mne vléct, ale jde mu to těžko. Chci se bránit, jenže je to silný chlap. Míří do mého pokoje. Musí to tu dobře znát. Asi je zdejší, když ví, kde co je. Neee... Teď mě znásilní a zabije. Bože, jsem přece mladá!
Konečně mi pustí pusu, ale ruce ne.
„Hajzle,“ prskám dostatečně nahlas. „Slyšíš?“ pusť mě. „Naši se za chvíli vrátí. Bude tu policie.“ Co mám v takové situaci ještě vymyslet? Co na takového psychouše platí?
Povalí mě vážně na postel. V duchu jsem šťastná, že nejsem panna. Takový první zážitek bych nechtěla, i když ten můj taky nebyl nijak extra, tenhle bych možná ani nerozchodila.
Povalil mě na záda.
„Kotě, chceš to stejně jako já.“
„TY?“ spatřím toho násilníka. V tom se mi ten člověk zpříčí. Jak se mi z něj mohly třást kolena, to vážně netuším. Klidně bych mohla mít infarkt a to je zatím Patrik.
„Jo já.“
„Debilní fóry. Vypadni.“
„Chceš to,“ dotkne se lehce mých rtů.
„Vypadni.“
Sjede na krk a nedbá na mé škubání nebo naříkání. Prostě si dělá co chce. Ale najednou je jaksi něžný. Přestanu ssebou cukat. Vycítí to, pustí mé ruce, které určitě nezůstanou bez modřin a pouští se níž. Na oblečení zatím nesahá, vzrušuje mě jen jeho lehký dotek. Jeho přítomnost způsobuje vzrušení, za které by se nemohl nikdo stydět. Cítím mokro v kalhotkách, začínám vzdychat a přestávám se kontrolovat. Co když vážně rodiče přijdou. Nevím, v kolik chtěli přijet, že já se nezeptala.
„Pa-Pa-Patriku,“ vzmůžu se. „Přijdou naši.“
„Pokračování příště,“ políbí mě laškovně na rty. Vstane a odejde. Jako by se vůbec nic nestalo. Pro něj možná ne, ale u mně se toho stalo hodně. K Dájovi nemůžu. Rychle vyhodím papírek se vzkazem do koše, převlíknu se do noční košilky a zalehnu. Vůbec netuším, v kolik dorazili, jen jedno vím. Sny budou hodně peprné!
Autor kraaska_, 27.08.2007
Přečteno 377x
Tipy 7
Poslední tipující: Veronikass, Šárinka, Lavinie, Martíneček
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

hm, dík.

31.08.2007 11:41:00 | kraaska_

HHmmmmm... pěkný... moc...radši nic neříkám ... zas mi to něco připomělo... Ale je to moc krásný..

31.08.2007 10:39:00 | Martíneček

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí