Červánkový sen - 7. díl

Anotace: No... hrůza, která Lindu potká, je moc na dospěláka protřelého životem, natož na náctiletou holku. Kdo je ten hulvát? A co otec?

Sbírka: Červánkový sen

Sobota

Naši mě vzbudí hodně brzo. Oni mají totiž zabalené všechny věci, jen já zase na něco takového zapomněla. Není se co divit. Měla jsem vnitřní zážitek, který nikdo jiný nepochopí. V deset to tu musíme opustit a v jedenáct máme být na další chatě. To zvládnu. Je sedm. Rychle to zabalím. Není třeba to ukládat. Je to pár kroků. Budeme tam sami a když já nebudu chtít, nikdo nebude vědět, kde teď momentálně bydlím. Nějaké plus to teda má. Všechno stihnu a ještě skočím i do obchodu pro časopis, abych vyplnila volné chvíle.
Listuju ním a najednou si připadám děsně stará. Ještě nedávno jsem četla v brávíčkách každou hloupost a najednou si v Girl! přečtu horoskop, udělám si test a zbytek jenom prohlídnu. No ehm, zbytečně vyhozených 28 korun.
„Už můžeme pomalu jít,“ řekne táta, který jede s nabaleným autem a my za ním dojdeme. Včera totiž rodiče volali majitelce. Prý tam bude, že se nemusíme bát, bude na nás čekat dole u lesa, kde si zaparkujeme auto. Cesta je hrozně strmá a vede lesem. To bude teda makačka. Doufám, že mockrát nebudu muset chodit. I když je to zase trochu blíž vodě než to bylo první týden.
Až se nahoře vydýcháme a doneseme všechny věci, majitelka nám chatu předvede. Dole je obývací pokoj, kuchyň, koupelna a ložnice, kde budou naši a nahoru se musí chodit zvenku. Zevnitř prostě schody nevedou. Nooo, v noci to bude paráda. Ale aspoň budu mít zase soukromí. Nahoře je taky sedačka se stolem, i když televize je jenom dole. Je to jeden velký pokoj a velká postel pro dvě osoby a ještě další malá komůrka se dvěmi postelemi. Tak tady budu já. To vím jistě. Už si tam hodím batoh a jdu se podívat na náš balkon. Vidím samé stromy a kousek přehrady. Při západu slunce to tu musí být krása.
Našim se vrchní patro líbí víc, ale mají spodek, jelikož je tam kuchyň. Smůla no. Ale pro ně:)
Zase si vybalím. Včerejší zážitky jsou pořád čerstvé, ale je mi taky líto, že jsem nechala Dalibora čekat. Pravda, on nechal mně taky, ale já nejsem taková. Mohla jsem mu aspoň napsat.
Posadím se na balkón a začnu ťukat zprávu: AHOJ,VCERA NASI GRILOVALI,NEMOHLA JSEM PRIJIT.PROMIN.
Lhát se mi sice nechce, ba i já to nesnáším, ale nemůžu mu říct, že mě přepadl jeho bratranec. Během chvilky mi přijde odpověď: NEVADI.PA
Hm, stručně jasně.
Odmítnu lákavě vonící oběd a místo toho jdu k vodě. Brácha by šel taky, ale naši mu to zatrhnou. Oni snad dostali rozum!
Budu mít klid, nikdo mi nebude jančet, ať jdu do vody nebo s ním něco hraju. Vklidu si nastavím budíka na hodinku a budu se otáčet jako kuřátko. No jo, ale vejdu na pláž a tam totálně plno. Nikde žádné místečko na ručník natož deku. Pláž se zdála být velká a hele. Velké vedro a lidí se tu sebralo tolik, že asi půjdu nakonec zpátky.
No, možná nepůjdu. To se uvidí.
„Ahoj,“ zkusím tedy.
„Jé, ahoj. Je tu plno, sedej nebo lehej. Ty ses vlastně přišla opalovat, tak počkej, já ti tu udělám místo.“
„Ale ne, jenom bych tu zůstala a nemám si kde dát ručník.“
Umlčí se.
„Nevadí ti to?“
„Ne,“ začne být Dalibor jaksi stručný.
„Co je?“
„Proč jsi včera nepřišla. Slíbila jsi to.“
„Psala jsem ti, že naši grilovali. Moc jsem s nimi o dovolené nebyla, tak...“
„Psala jsi mi?“
„Proč se tak hloupě ptáš?“ nechápu.
„Jak jsi mi psala?“
„Na mobil, ne. Hele ty mě zkoušíš.“
„Nemám mobil.“
„Počkej, však jsi mi odpověděl. Tady, dívej,“ ukážu mu, protože to přestávám chápat.
„Nemám mobil,“ zopakuje.
„Nevtipkuj,“ drcnu ho do zad.
„Vypadám tak?“ zeptá se bez úsměvu.
„No, asi ne. Ale jakto? Přece jsi mi i volal?“
„Já?“ vykulí oči.
„No tehda, když jsem měla na tebe čekat na vidlici a ty jsi nakonec nepřišel.“
„Nemám mobil.“
„Kruci a můžeš mi to vysvětlit?“
„Jo, asi jo.“
„No tak?“
„To určitě Patrik.“
„Jak Patrik? Co ten má s tím společného? Nechápu.“
„Tak mě nech mluvit.“
„Ok,“ zatvářím se omluvně.
„Má více telefonů, tím by se to vysvětlilo, protože předpokládám, že má tvoje číslo. Takže ti dneska psal on. A tehda ti asi i volal on. Lindo, ty ho neznáš. Dokáže být zlý. Nemá ženskou, protože si zatím jenom užíval. Říká, že chce pevný vztah, potřebuje rodinu a takové kecy, ale ve skutečnosti chce jenom sex.“
„NO...“ trochu se přiznám. „Mně řekl narovinu, že mě chce... že ví, že to chci já, že...“ kruci najednou nějak nevím, co na to říct.
„Chtěl mě pošpinit, ale hlavně mě chce odsunout na vedlejší kolej. Vždycky se mu to podařilo. Vždycky byly ty holky tak blbý, že vážně...“
„Dájo, ale já... mám tě jako fajn kámoše, někoho, ským si můžu popovídat...“ vyznám se mu, ale pochybuju, že právě tohle mu stačí.
„Právě. A jeho bereš jako chlapa, co?“
„On mě přitahuje, ale já ho neznám, pořád se mu to snažím vysvětlit.“
„Stejně dosáhne svého,“ sklopí hlavu.
„Myslíš, že jsem natolik slabá, abych se mu neubránila.“
„Ne, ty jsi silná, ale on taky. Znám ho,“ koukne mi do očí, ve kterých čtu zklamání. Je mu nanic... ze mně!
Jenže jak se má takový mladý člověk, který se rozkoukává ve světě, orientovat? Jak mám vědět, jaký je, jak mám vědět, co můžu čekat? Chce se mi najednou brečet. Přitom, tolik krásných snů, co jsem si prožila a to s člověkem, který... za to nestojí. Je mi tak hrozně líto, že jsme se vůbec líbali!!!
„Dájo, promiň.“ Nepodívám se mu do očí. Je to tak hrozně složité.
„Mně se neomlouvej, hlavně s tím něco udělej. Nechci, aby jsi byla další.“
Zírám na malinkatého broučka v trávě. Pobíhá nějak zmateně. Asi tak, jako já. Jenže on... on to má snad jaksi jednodušší. Nebo se mýlím? Každý máme své problémy...
„Přijdu večer,“ rozloučím se náhle. Nemůžu jen tak sedět s ním na dece. Vypadá to, že se do mně zamiloval. Kruci!
Na chatě je podezřelý klid. Nikde nikdo. Jdu tedy rovnou nahoru a zastihnu bráchu ponořeného v peřinách.
„Zase ti hrabe?“ zasměju se.
Zvedne ustrašeně hlavu a já zahlídnu slzy. To nejsou ty, které vždycky vyvolal, aby byl za chudáčka.
„Co je?“ třesu s ním. Je asi v šoku.
„Máma je v nemocnici,“ škytá.
„Co se jí stalo?“
„Táta jí pořezal,“ a už zase nemůže mluvit.
Vyrazí mi dech. „Tys byl u toho?“ vyděsím se.
„Seděli jsme v obýváku.“
„Ale...“ pohladím ho a sama se rozbrečím.
„A kde teď je... on?“
„Někam utekl, já nevím, vůbec nic nevím.“
„To bude dobrý, uzdraví se. Dáme ho zavřít a budeme žít krásně bez něj, uvidíš.“
Utěšuju bráchu, ale sama si tím vůbec nejsem jistá. Kdoví, co by si u soudu vymyslel. A taky... kdoví, jak je na tom mamka! A kde vůbec je, co...
„Pojď sem,“ obejmu brášku. „Uložím tě, jo?“ Najednou se cítím o tolik starší... jako dospělák se spoustou problémů. Chvíli u něj sedím. Usne. Vyčerpáním. Zamknu chatu a pádím k vodě. Snad tam ještě Dalibor bude.
Zrovna je na cestě.
„Jsem ráda, že jsem tě ještě zastihla,“ dyším se slzama v očích.
„Co je?“
„Dneska určitě nepřijdu. Musím být s bráchou.“
„Děje se něco?“
„Ne,“ tohle mu jaksi nemůžu říct. Rychle běžím zpátky. Ani se s ním nerozloučím. Do chaty jdu druhou cestou, která je mnohem přívětivější akorát delší, proto se chodilo lesem. Jdu a těsně před brankou mi padne do očí chatka... kruci my jsme vlastně sousedi. Doufám, že to nestihli zaregistrovat. I když v chatě pořád někdo je... Když smůla, tak pořádná. Zvláštní. Ale už mi to pomalu dochází. Minulý týden měli Radim a spol. pronajatou tuhle chatu, tu naši! Jsem já to ale moula.
Rychle zapadnu do chaty za bráchou. Kdyby se táta vrátil, nemá klíč od vrchu a my ho nepustíme. Po cestě jsem koupila nějaké jídlo. Pití nahoře máme. Aspoň trošku. Každopádně netuším, jak se v téhle situaci zachovat, co dělat. Volat policii? Ale já vůbec nevím, jak to bylo a ... jsem tak hrozně bezmocná.
Vyzkouším všechno možné. Znovu se zahledím do časopisu, pak třídím karty, přečtu jednu stránku v knížce, abych zjistila, že nevím, o čem čtu... když tu kolem deváté, někdo zaklepe. Venku je už šero. Slunce ještě nezalezlo, ale je tu nějaký opar. Rozklepe mně zimnice. Vůbec nevím, co teď dělat. Jedině, že tu nejsme.
„Lindo, vím, že tu jsi.“
Podle hlasu poznám Dalibora a šíleně se mi uleví. Zase jsem v hrozném stresu, člověk aby dostal infarkt.
Třepajícíma se rukama odemknu, vtáhnu Dáju dovnitř a posunkem naznačím, že brácha spí. Rychle se tedy přesuneme do mého pokoje. Zavřu dveře, ale nerozsvítím, aby náhodou otec...
„Proč jsi přišel?“
„Chci vědět, proč jsi nemohla ty.“
„Nechci o tom mluvit,“ hlas neposlouchá. Přeskočí a do očí se vřítí další slzy.
„Linuš,“ pohladí mě po vlasech. Je to tak hrozně příjemné. Mám v něm takovou oporu.
Rychle se mu přitisknu na hruď. Obejme mne, a jednou rukou hladí téměř nahé stehno. To mě trochu zaráží, ale nejsem schopna to tak úplně vnímat. Jsem na dně, a to úplně.
Začne rukou projíždět mou siluetu.
„Dalibore, co to děláš?“ zvednu hlavu a jedna slza mi ukápne na jeho kraťasy.
„Pšššt.“ Dá mi prst na ústa a lehce do mne drcne, abych si lehla na postel. Nevnímám nic. Dotýká se mne. Všude. Projíždí kopečky ňader, líbá bříško a krk... a já najednou cítím zase čísi blízkost. Vím, co bude. A taky vím, že s Daliborem se nemusím ničeho bát. Je to kluk snů. Vidí, že zúčastňovat se nehodlám, to ho ale neodradí. Sám si stáhne kraťasy, pod kterýma nic nemá, značkové tričko a posune se za mnou. Políbí mi vnější stehno a stáhne kraťoučké kraťásky přijednom i s ťiťěrnýma tangama. Své tajné místo si holím často, naposledy ve sprše, takže chloupky jsou malinkaté. Stáhne mi tílko, pod kterým nemám podprsenku a už je vzrušený. Hrozně mě tlačí do stehna, až se mi chce úpět. I když jsem se nijak neangažovala v mazlení, vzrušená jsem dostatečně. Za celou dobu reaguju akorát jednou a to mu naznačím, aby si vzal raději kondom. Beru sice tabletky, ale toho kluka skoro neznám. Není moc nadšený, ale poslechne. Vstoupí do mě prudce, chtivě, trochu i bolestivě. Výkřik skryju v polštáři. Pohybuje se tam a zpět, tam a zpět a já cítím vrnění v podbříšku. Netrvá to dlouho. Prakticky hned je hotový. Sundá si kondom a začne se oblíkat. Posadím se, abych na něj lépe viděla.
„Už jdeš?“ podívám se nechápavě.
„Jo.“
„Dájo, já...“ zase se mi chce brečet. Tohle se asi nemělo stát, byla jsem ovlivněná...
Odchází. Od dveří se ještě otočí. „Promiň Lindo. Tohle byla sázka. Patrik nevěřil, že tě dostanu.“
„Co?“ teď nechápu vůbec nic.
„Mám další krásný skalp,“ usměje se božsky.
„Ty hajzle!“ začnu ječet nehledě na bráchu a hrabu z peřin své namožené tělo.
„Chudák Patrik, myslel, že našel tu pravou.“
„Ty jsi chudák,“ házím po něm všechno, co mám pod rukou.
Odejde z pokoje, odemkne si a zavře. Rychle se oblíknu, abych mohla za ním zamknout. Já a šťastné dítě? Narozené v neděli v poledne? Tohle je šťastné dítě? Mohla jsem mít krásný vztah s Patrikem, i když ... co já vím. Myslela jsem, že Dája... že... bul ty blbko, tohle ti patří!