Příběh ze života

Anotace: 7.kapitola, k tomu nemám co dodat, mluví to samo za sebe, bohužel...

Sbírka: Příběh ze života, Příběh ze života.

Následující týden probíhalo vše vcelku v klidu. Máří byla naštvaná na Pavla, ale jinak bylo vše v pohodě. Ale pak přišla sobota a my zamířily do Lesný na Tlustou Bertu.
Dorazily jsme tam jako vždy kolem deváté. Pár našich kamarádů tam už bylo. Nechtělo se nám utrácet peníze za panáky a tak jsem přivezla půllitrovku peach vodky. Stála jsem tam s kamarády (mimochodem jsem zjistila, že kamarádka z Pacova jde nejen na stejnou školu, ale i do stejné třídy) a popíjeli.
Brzy jsem začala pociťovat účinek alkoholu. Ale nikterak jsem si to nepřipouštěla a šla vesele tancovat. Začala jsem tancovat s nějakým Martinem. Ale náš tanec se brzy zvrhl v líbačku. Byl vyšší, hubený a černovlasý. Na sobě měl džíny a černo-modře proužkovanou mikinu.
Odtáhla jsem se od něj a zeptala se: „Dáš mi tvoje číslo?“
„Jasně.“
Nadiktoval mi svoje číslo a potom přišel jeho kamarád.
„“Počkej tady“ řekl mi jen a odešel.
Tancovala jsem tedy sama. Najednou mě někdo objal okolo ramen a začal se mnou tancovat.
Po chvíli jsem se zeptala: “Jak se jmenuješ?“
„Petr.“
„Monika“
Všechno už se mi pěkně motalo, takže když mě začal Petr líbat ani jsem se moc nebránila. Jen ze začátku, protože jsem tam měla čekat na Martina. Když se vrátil, jenom jsme spolu tancovali, ale stejně všechno pochopil, protože zase zmizel. Tancovala jsem tedy dál s Petrem.
Když kamsi odešel i on, šla jsem hledat Máří. Našla jsem ji vcelku rychle.
„Dáme si panáka?“ zeptala se.
„Jo.“
„A dojdeš pro ně?“
„Jasný.“
Šla jsem tedy koupit panáky. A tam stál...Martin. Ale i přesto jsem šla a stoupla si do řady. Za chvíli se ke mě přitočil a řekl: „Jak si to představuješ, vykousnout se hned s někým jiným?“
Hodila jsem po něm psí oči.
„Promiň“ řekla jsem jen a dala mu pusu.
Chvíli se na mě jen díval, ale nakonec mi dal ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Oba jsme odnesli panáky svým kamarádům a pak odjel.
K druhé hodině jsme šli před bránu, že počkáme, až přijede Mářin táta. Mezitím k nám přišel Honza. A můžete hádat, jak to asi dopadlo. Samozřejmě jsme se vykousli. Doufám, že mě moc Lukavečáků nevidí, pomyslela jsem si, nebo si bude celá vesnice povídat, že jsem děvka, ale nemůžu si pomoct, Honza se mi prostě děsně líbí.
„Tak ahoj“ řekl Honza „já už musím domu.“
„Jasný, čau.“
„Pojď, táta je tady „řekla Máří.
Pomalu jsem se tedy potácela k autu. Dojeli jsme do Lukavec a Máří mě dovedla domů.

Protáhla jsem se a posadila se na posteli. Pootevřely se dveře a dovnitř nakoukla mamka.
„Tak už vstáváš?“ zeptala se.
„Jo, kolik je?“
„Půl druhý.“
„Už?“
„Už.“
„Sakra, tak pozdě? To zase nic nestihnu“ zanadávala jsem potichu, když se dveře zavřely.
Zrovna jsem vylézala ze sprchy, když mi zavolala Máří.
„Jdeš ven?“
„Jasný, přijdeš ty ke mně? Já teď vylezla za sprchy.“
„Jo, klidně. Tak za chvíli“ řekla a zavěsila.
Ven jsem vyběhla ještě s mokrou hlavou.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Máří.
„V pohodě.“
Procházely jsme se po Lukavci-naposledy o těhlech prázdninách. Máří odjížděla na intr už za dvě hodiny, já až zítra. Šli jsme směrem k náměstí, když na hlavní silnici zahnulo auto. Seděla v něm Terka. Zamávání jsme jí oplatily-další člověk je fuč.
A Máří musela za chvíli taky pryč.
„Tak čus.“
„Jo, čus, za týden.“
„Jo, za týden“ řekla a zmizela za vraty.
Ve chvíli kdy se ty vrata zavřely, definitivně skončily prázdniny a my se šli být každý sám za sebe...