120 stran

Anotace: Úplně první knížka, kterou jsem sesmolila...O takové holce, která je jako já, je přátelská a sama cítí, že se potřebuje změnit. nechci przrazovat konec, ale sama nakonec zjistí, že se nedá přetvařovat do nekonečna...

Tak a je to tady. Den D, Hodina H, minuta M a takhle bych ještě mohla pokračovat. Což nechci, protože můj deník má chabých sto dvacet stran. Ano, opravdu. Michaela Kubínová si píše deník. Ta holka, která u ničeho moc dlouho nevydrží. Možná jenom u seriálů a televize. Jen ty prospěšnější práce jdou kolem mě. Jenže jsem se rozhodla radikálně změnit svůj život a tohle patří mezi to. Chci být milá, sebevědomá, krásná a prostě všelijaké věci, o které se holky ve čtrnácti letech zajímají. Už se nechci zajímat o politiku, fotbal a nechci chodit v kalhotách po bráchovi. Teď budu dědit po sestře. Včera jsem si to s ní dohodla. Byla z toho nápadu unešená snad víc než já: „Páni, konečně se za tebe nebudu stydět!“ ano, přesně takhle to řekla. Nikdy se za mě přece nemusela stydět. No, i když třeba párkrát, když jsem fotbalovým míčem trefila do hlavy jejího kluka. Ale to už je skoro rok, teď budu vyspělá, starší a odhodlanější. Sepsala jsem si celý seznam, který by mi měl pomoci utvořit mé nové já:

1)budu chodit do školy v čas

(To znamená vstávat tak brzy, abych se stihla namalovat a přitom si nevypíchnou oko. Nasnídat se kultivovaně a ne cestou. Možná bych se taky mohla učit večer, místo hraní fotbalu.)

2)budu se jinak oblékat

(Budu se muset rozloučit s mými věcmi a koupit si nové oblečení. Zatím mám něco od té sestry. Ona říkala, že je to hodně důležité. Já stejně nechápu, jak se to všechno nosí, ale musím to udělat!)

3)najdu si kluka

(Ono se to teda lehce řekne, ale hůř udělá. Každá holka od nás ze třídy se už s někým líbala a vodila za ručičku, ale já tedy ne. Nebyla jsem na nějaké chození atd. ale to se taky musí změnit.)

No tak to by bylo asi tak všechno, co musím do mých patnácti let stihnout. Takže na to mám 365 dní a 120 stran. Tak milí deníčku, je už pozdě a jako pravé děvče musím zalehnout, abych byla ráno čilá…

„Vstávej!“ vzbudí mě už v půl sedmé Val. Opravdu milá sestřička, ale je spolehlivější než budík. „No co, chtěla si vzbudit, tak se na mě tak nedívej! Kdyby si neponocovala, tak by si teď neměla ty kruhy pod očima.“ Zděsí se, když se na ní otočím. „Pozdě? Já šla spát už před půlnocí. Vzala jsem si tvé rady k srdci.“ Podívám se na sebe také, ale nic neobvyklého nevidím. „Jéje. Ty se tedy nikdy nezměníš. Abys věděla, jak tě mám ráda…můžu ti s tím pomoct.“ Vezme dvě studené lžičky a řekne mi, abych si je podržela pod očima. Za chvíli je to už lepší. „Kde se flákáš!“ zakřičí na mě z koupelny. Něco si pro sebe zabručím a poslechnu jí. Konec konců to semnou myslí přece dobře.
„Ne, to na mě nedostaneš!“ zaprotestuji, když uvidím to, co si mám vzít dneska na sebe. „No to se neboj, ani bych ti to nedala. Je to pro mě. Víš vůbec, jak to bylo drahý?“ zasměje se a ukáže na hromádku vedle. No, to už vypadá přece jen přijatelněji. Čisté džíny a svetr s tílkem přece ještě nikomu neublížili. „No vidíš, tohle je lepší než vytahaný kalhoty po bráchovi.“ Zkonstatuje to. „Hm, díky. Musím už jít.“ Snažím se jí vyvléct, ale jaksi marně. „Au, co to děláš?“ vykřiknu, protože mě začne tahat za vlasy. „Co dělám? Snažím se tě učesat. Příště choď spát bez gumičky a žvejky v puse.“ No jo no, to bych teda fakt mohla.
„To jsem fakt já?“ podívám se na sebe do zrcadla. Asi fakt jo, protože můj velký nos nedokáže nic zamaskovat. Krátké vlasy mám rozpuštěné a pár pramínků natočených. Řasy vypadají víc černější než předtím a pusa mi leskne. „Tak líbí?“ usměje se na mě sestra a sama se na sebe pochvalně podívá. „No, jo. Líbí a moc.“ Pochválím jí. „To máš jediný štěstí. Ale nepočítej s tím, že se takhle budu zdržovat každý den. Večer mám na tebe vyjímečně čas a tak tě všechno naučím. A neloudej se, nebo nám ujede autobus. Vyběhnu ještě do pokoje, abych si vzala legitku. Pro mojí smůlu se srazím se Standou- bráchou. Je mu sedmnáct a myslí si, že mu patří celý svět. Když naši odjedou za prací mimo město, pořádá tu ty svoje párty. Nemůžu ani protestovat, protože Val mu to nadšeně schvaluje. Mě si ani nevšímá, což je divné, protože jinak si mě dopírá, že vypadám jako jeho mladší bratr. Z pokoje jen uslyším tlumený hovor jeho se ségrou: „Musíš si sem vodit ty svoje kamarádky?“ No páni, on mě snad ani nepoznal. „Já? Tak za prvé tady už měsíc žádná nebyla a když už jsme u toho vyčítání, tak ty by si sem nemusel vodit ty svoje kámoše. Nebaví mě, jak mi pořád náhodou lezou do koupelny.“ Tak to se nevydržím a rozesměji se. Chudáci ani netuší, že Val schovávám klíč od koupelny a je tam posílám naschvál. No jo, hold na Val každý letí. Zdědila každé pozitivní vlastnosti téhle rodiny. Je chytrá, má blond vlasy a modré oči. Standa to samé, jenom já jsem po tátovi. Modré oči mám sice taky, ale tmavé hnědé vlasy a ve škole nepatřím k jedničkářům. „A ty se směješ jako čemu?“ sjede mě pohledem brácha. „Já? Ničemu. Jen máš děravé trenky.“ usměji se na něj. On se na sebe zadívá do zrcadla a mě se podaří proklouznout. „Počkej na odpoledne!“ uslyším u branky, kde mě se smíchem dohoní Val: „No tak tohle asi schytáš.“

A taky že jo. Bylo to tím nejhorším způsobem, jak jen to šlo. Máme dohodu: neznáme se. Já si ve škole nevšímám jeho a on zase mě a zatím nám to tak vyhovovalo. Kdo by se taky chlubil takovým puberťákem jako je on. Celý dne za mnou chodil s tou svojí partičkou. Jsou čtyři: Standa, Tom, Adam a Aleš. Doprovázeli mě na každém kroku a tak jsem si ani nemohla povídat se Simonou. Moje nejlepší kamarádka už ze školy. Byla nadšená z mojí změny. Ona takovou změnu ani nepotřebovala, je na takové holčičí věci už od narození. Ve třídě už takový povyk nebyl. Většina mě chválila a zbytek se smál. Já si z toho nic nedělám, však oni si na moje nové já zvyknou. Nová a taky lepší, jak tedy doufám. Na obědě jsme toho měla tak akorát dost. Sedli jsme si se Simonou ke stolu v rohu, dost daleko od nich. Ale oni se zvedli s sedli vedle nás. V tu chvíli jsme měla chuť ho bezprostředně zabít. Klidně v jídelně, tady bych to alespoň nemusela uklízet. „Chutná?“ zeptám se bráchy, která srká polívku skrz dírku mezi předníma zubama a náramně se tak baví. Ostatní se uchechtnou. Takhle to tedy daleko nedostanu. Kopnu Simču pod stolem do nohy a tím pochopí, že máme vstávat. Máme to odmluvené už z dob školky. Sedal si k nám jeden chlapeček, co neměl oba přední zuby, to pak byla teprve zábava. „Copak, tebe přešla chuť?“ zazubí se na mě Tom. Další potrefenec z té jejich partičky. Místo drsňáků bych je přejmenovala na zamindrákované panice nadosmrti. „Ne, právě naopak!“ vrátím mu úsměv a celý obsah polévky vyliji bráchovi na beztak mastné vlasy. Simča se může potrhat smíchy a ostatní v jídelně taky. „Ty krávo!“ zařve na mě, ale zastaví ho učitelka. No jo, chudáček to bude muset uklidit.

„No páni!“ zasmála se Val, když jsem jí řekla všechno, co se odehrálo ve škole. Naštěstí je pátek, tak mám dost času, abych vymyslela novou strategii. „Ukaž.“ Vezme mi z ruky řasenku a ukáže mi, jak jí správně nanášet. Udělali jsme si takový malý večírek, jen mi dvě. Nikdy jsme si nemyslela, že by jsme si mohli rozumět. Dokonce jdeme zítra do obchodního centra a půjdeme nakupovat. Docela se vžívám do role opravdové pubertální holky. „A to se ho nebojíš?“ vyzvídá. „Já? Proč bych vlastně měla? Je přeci jen o dva roky starší, jako ty. A tebe se taky nebojím, i když je pravda, že ty jsi holka. On se totiž strašně vytahuje. Myslí si, že je nejlepší na celém širém světě.“ zazubím se na sebe do zrcadla a trochu si pročísnu vlasy. „Mám úžasný nápad!“ vypískne. Občas z ní jde tedy také strach. „Hale, netvař se tak. Máma si občas odbarvuje vlasy. Tak si od ní trošku půjčíme a uděláme z tebe brunetu! Budeš mít světlé vlasy!“ rozplývá se nad svým nápadem.

No, nakonec to vlastně nedopadlo tak špatně. Jenže to už vůbec nejsme já. Je pondělí, šest hodin. Normálně bych ještě spala, ale teď se už oblékám, abych všechno hezky stihla. Člověk by ani neřekl, kolik je s tím práce. Jen pravé oko mi dá pěkně zabrat a to mám dvě! Moje vlasy už vůbec nevypadají jako moje. Jsou světle hnědé a sem tam blonďaté. A třešnička na dortu je, že si beru šaty. Ano, já si beru šaty! Kdo by to kdy řekl. Světle modré šaty, které končí už nad kolenama. Val mi půjčila své sandály a vyhodila moje kopačky. Stýská se mi po fotbale a po partě, která byla v týmu, ale už jsem to prostě musela skončit. Ale co mi brání, abych tam zašla? Odpadla nám odpoledka, tak mám spousty času.

„Míšo?“ podívá se na mě nejistě Simona, jestli to jsme vůbec já. „No, to je senzace! Já jsme tě málem nepoznala!“ usměje se a přidá se ke mně. „Co je na tom senzačního? Se na mě koukni! To přeci nejsem já!“ postěžuji si. „A nebyl to snad účel? Mě se teď náhodou líbíš mnohem víc. A ty vlasy….“ Koukne se na mě ještě jednou. „No jo no. Val se to taky strašně líbilo. Brácha si toho snad ani nevšiml. Hned zapadl do koupelny a nevylezl, dokud jsem neodešla. Myslím, že má zase něco v plánu, takovou malou odvetu.“ zazubím se a školu už máme na dohled. „Já jsme připravená.“ Ukáže na tašku, kterou táhne celou dobu sebou. „Tak ukaž!“ vyzvu ji nervózně v šatně. Zatím jsme mezi prvníma, tenhle den bude opravdu dlouhý. „No nebuď nedočkavá! Víš jakou mi to dalo práci, abych mámu vůbec přemluvila? Měla takové ty řečičky, že určitě dostanu poznámku a to se nehodí, vzhledem k tomu, do jaké rodiny patřím…“ rozpráví se Simona a pak už není k zastavení. No jo, je hold ukecaná už od přírody, ale má chodák smůlu. Narodila se nejbohatší rodině od nás z města. Obrovská vila se zahradou je tu už známá. Je pravda, že občas toho se Simčou zneužijeme. „No to je všechno pěkný, ale k věci!“ ukážu nedočkavě na plnou igelitku. „No tak sleduj: zubní pasta. Ta se hodí vždycky, navíc pak nejde dostat dolů. Med, lepí a myslím, že ho tvůj brácha moc nemusí. Jednou se po něm osypal, když jsi mu ho dala do čaje, pamatuješ? Žvejky, buď na krásně čisté zuby nebo zničené kalhoty. Peroxid…No tak ten mi dal hodně práce. Je trochu zředěný, ale tvému bráškovi by obzvláště slušel melír. Pak ještě pár blbůstek jako lihovky, lak na nehty, gumičky atd.“ schová svoje poklady do skříňky, vyndá jen žvejky. „No co já bych bez tebe dělala.“ Usměji se na ní a hodím si bágl přec rameno. Čeká mě vstup do třídy.
Taková pubertální stvoření, která máme ve třídě bych teda nikomu nepřála. Sednu si do své prostřední lavice u okna a začnu si připravovat na hodinu. „Koukněte!“ vykřikne největší pitomec od nás ze třídy, Hodač. Hned se na mě všichni otočí a začnou nahlas konstatovat můj nynější stav. „Máš nějaký problém?“ podívá se na něj Simča svým vražedným pohledem. Jo, to je naše Simonka. Asi se narodila se záchranářským pocitem. Nicméně je s ní sranda. „Já ne, ale ta nosálice jo.“ Ukáže na mě. No jo, vyfásla jsem moc pěknou přezdívku. On a ještě jeden kluk z vyššího ročníku dávají všem nějaký přezdívky. Na nosálici není co závidět, ale je to lepší než parní válec. Jen Simoně nikdo neřekne jinak než jménem. Ona má vždycky něco připravené, aby jí dali pokoj. Chtěla bych vstát a něco mu říct, ale to nestihnu, protože do třídy přijde učitelka a začíná mučící maratón (škola).

„Nechceš jít k nám? Dostala jsme nový dvd, tak by jsme se na to mohli podívat.“ Navrhne mi Simona. Já už mám jiné plány, chci se podívat na trénink svého bývalého fotbalového družstva. „No tak si to užij.“ Popřeje mi a přidá se k ostatním holkám ze třídy, které jdou na oběd. Já si nerušené dojdu do šatny pro svetr a můžu vyrazit. No jo, to by na mě před školou ale nemusel čekat brácha a spol. „Tak co, už si se nás nemohla dočkat?“ chytne mě za ruku Standa a dotáhne k nim do hloučku. Tom si típne cigáro a ostatní si mě pořád prohlížejí. „Tak co s tebou.“ zadívá se na mě Aleš. Jediný Adam vyťukává něco na svém mobilu. „Já bych něco věděla. Co takhle mě pustit a nechat si síly na zítra?“ zkusím to. „Já jsme pro.“ Řekne na půl úst Adam. „Cože?“ pustí mě Standa a strčí do něj. „Co to sakra kecáš?“ rozčílí se a já tak mám pár vteřin, abych stihla utéct. Taky toho patřičně využiji, ale ještě předtím ho kopnu mezi nohy. Svíjí se tak, že ani nemá sílu poslat na mě ty kumpány. Ty se sice taky svíjejí, ale na rozdíl od něho smíchy.

Na trénink dorazím ve skvělé náladě. Už se strašně těším na zítřek. Alespoň si tak krátím nudu v mučírně. „Tady nemáš co dělat.“ vynadá mi někdo za mnou. Zrovna jsem se opřela o zídku, abych je mohla sledovat. Podle hlasu poznám trenéra. „Ani já ne?“ otočím se na něj. „Míšo? Tebe bych tedy nepoznal? Copak, začalo se ti stýskat?“ obejmul mě. „A jak, ale když se na mě podíváš tak zjistíš, proč jsme musela přestat.“ Usměji se. „No tak to tě asi nepřemluvím co? Je tě škoda, klukům taky chybíš.“ Mrkne na mě, ale já musím zakroutit hlavou. Fotbal je minulost. „No tak nic, ale víš, že sem můžeš vždycky přijít.“ Vezme mě kolem ramen a dovede mezi kluky. V týmu jiná holka nehraje, ani nesmí. Já sice nehrála zápasy, ale tak jsem trenéra otravovala, až mi povolil tréninky a jak později přiznal, nelituje. „Podívejte, koho jsem vám přivedl.“ Upozorní na mě. Znají mě tak dobře, že mě okamžitě poznají. Až na jednoho kluka, ani já ho neznám. „No a toho jsme přijali místo tebe. Taky mu to jde, ale tebe by nenahradilo ani celé nově družstvo. „Matěj. Ty si Míša, že?“ podá mi ruku. Má krásné modré oči a teplou ruku s pevným stiskem. Na co to sakra myslím? „No, asi to tak bude.“ Zazubím se. „Nemáš chuť si zahrát?“ vyruší mě trenér. „A jakou, ale nemám sebou tepláky ani boty.“ Trochu zalituji, že jsem si sebou nevzala věci z tělocviku. „Něco se tu už najde.“ Uklidní mě.

Nakonec mi kluci něco půjčili. Svázala jsem si vlasy a připravil na hru. Nehrála jsem už pěkně dlouho, ale pořád nejsem moc z formy. Povedla se mi pěkná hlavička a jeden gól. Přistihnu se, jak Matěje pozoruji a dělá mi dobře, když se na mě usměje. Co to semnou sakra je? Zalezu si naproti do sprch a dám si rychlou sprchu. Bohužel si pozdě uvědomím, že řasence nesvědčí voda. Díky rad od Val jsem si vzala nějaký ty serepetičky do školy. Trochu se upravím, pročísnu vlasy a hodím na sebe šaty. „No co ti tam tak dlouho trvalo?“ sprdnou mě kluci u vchodu. Vždycky na sebe čekáme, protože máme společnou cestu. Nemáme čas na vysvětlenou, jinak by nám ujel autobus. „Nechceš pomoct s tou taškou?“ nabídne mi Matěj a já neodmítnu, protože bych opravdu pod její tíhou mohla brzy zkolabovat. Musela jsme vzít všechny ty věci, které táhle Simona na kluky. Nakonec jsme je nemuseli ani použít. „Co tam taháš?“ diví se v autobuse. Kolem páté je tu plno. „Ale, brácha dělá dusno, tak máme něco na odplatu.“ Ukážu na všechny ty věci. „Jo tak, to znám. Mám starší sestru.“ Mrkne na mě spiklenecky. Dál už se bohužel nedostaneme, protože on už musí vystoupit. Stihneme si ještě vyměnit čísla, ale vím jistě, že si ještě na fotbal dojdu.

„Hm, a byl hezkej?“ vyptává se Val u večeře. Naši zase odjeli a nechali nám tu jen chůvu. Ona je vlastně docela fain, rozhodně lepší jak naši. Ona se stará a pomáhá, oni znají jen práci. Fakt nechápu, proč si pořizovali tři děti. U nás je taková divná rodinná situace. Standa je samostatný už od narození. Tenkrát táta zakládal firmu. To, že bude potřebovat i mámu se dozvěděl až když byla máma zase těhotná. Postavili se baráček v Praze, pořídili chůvu a nechali jí na starost děti. Jenže se pak naši začali hádat. Oba dva měli hodně práce a věnovali jí hodně času. Neměli čas ani na děti, natož pak na sebe. Skončili v manželské poradně a tam jí poradili další přírůstek- mě. Ale že by se tedy nehádali… to ne. Každý řídí jednu pobočku. Ráno brzy vstávají a pozdě se vracejí. Poslední dobou začali hodně cestovat po dalších zemí. Rodičovskou lásku nahrazují materiálními věcmi. Simča říká, že mám štěstí. Nemůžu si stěžovat na to, že nemám peníze do kina a mám první poslední. Jenže ona neví o čem mluví.
„A jak.“ Uculím se.
„Tak to ho musím vidět!“ zaraduje se tak, že převrhne lak na nehty. Prý je v kuchyni lepší světlo. Naplánovala mi další zkrášlovací kurz. Docela mě začíná bavit být holka. Kluci by vypadli s rudýma nehhtamy dost divně, zato já ne.
„No to ani náhodou! Jsem s ním promluvila jen pár slov a už bych ho zvala k nám domů? Bych mu jak řekla: Hale, ségra by tě chtěla vidět, tak přijď na večeři.“ Ušklíbnu se. Chůva nás celou dobu poslouchá a teprve teď se zasměje.
„No tak ne no, třeba až se budete znám lépe. Kdy máte další trénink? Páni, to je nápad! Půjdu se na tebe jako podívat.“ Zaraduje se nad svým nápadem.
„No… ale aby to nedopadlo jako minule.“ Zapřemýšlím…
„Co bylo minule.“ Zeptá se chůva. Val s emi snaží zacpat pusu, ale já se jen tak nedám, přeci musím chůvě dopřát trochu toho zdravého smíchu.
„Je to asi rok zpátky, bylo léto a Val šla z koupáku. Napadlo jí, že by se na mě přišla mrknout. Měla na sobě jen takovou kraťoučkou sukénku a plavky. No a klukům je kolem patnácti- rozený puberťáci. Se tam začali strašně předvádět, usmívat se na ní. Ale kdyby si je chudáky viděla! Ona normálně začala balit trenéra! Tak se na něj pak kluci naštvali!“ začnu se neovladatelně smát.
„Ha ha ha. Se vám to směje na cizí účet. Ještě do teď mi občas nějaký zavolá, jestli bych zase nemohla přijít, alespoň bych mu udělala radost! A trenéra už balit nebudu, slibuju!“ prosí mě.
„Hm, tak jo, přijď tak ve tři.“ Povolím.
„To si hodná Michalko, beztak by mi tu překážela. A nevíte, co je s vaším bratrem?“ má starost chůva.
„Já jsme teda docela ráda, že ještě nepřišel. Díky Val za ty nehty, já jdu spát dámy, loučím se.“ Seberu si svoje věci a odeberu se do pokoje.
Než usnu informuju o všem Simonu. Asi jsem jí chudáka vzbudila, protože ona každý pondělí chodí spát v devět, kvůli lepší barvě pleti.

„Jde ti ségra.“ zaslechnu Toma na schodech ve škole. Tak oni fakt nedají pokoj. Čeho chce dosáhnout? „Máš nějaký nápad?“ podívám se na Simonu. „Náhodou mám.“ Zatáhne mě na záchody. „Sleduj!“ vytáhne z tašky lihovku a začne něco psát na zdi. „Co to děláš?“ kouknu se na ní. „Máš občas dlouhý vedení! Na tyhle záchody chodí každá holka z nejvyšších ročníků, je tu dobrý světlo u zrcadla.“ Simona poodstoupí od svého výtvoru, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.

V PÁTEK SE NA ROHU ULICE PODĚBRADSKÁ KONÁ PÁRTY. VŠECHNY HOLKY JSOU ZVANÝ!

„Ale já přece žádnou párty nepořádám, navíc v pátek mají kluci ten sněm. Chápeš, opijou se a pak běhají skoro nahý po baráku.“ nechápu.
„Jak tebe mohli vůbec vzít do školy? Právě, víš jak se ztrapní, až je tam uvidí.“ Vysvětluje mi. Páni, ta má nápady! Už se nemůžu dočkat pátku, nebo středy- až bude fotbal.
„Jo a ještě něco.“ Upozorní mě a vytáhne z tašky dvě sukně. Nebo spíš sukýnky. Rozpustí si vlasy a vymění kalhoty za zmiňovanou sukni. „Z tebe je kus,“ Mrknu na ní. „ale k čemu je ta druhá?“
Znovu se zamračí a ukáže na mě. „Do toho mě nedostaneš!“ vypísknu, ale co je mi to platný. Nakonec jsem musela celý dne chodit se sukní nad kolena. Simona ještě zapojila úsměvy a začala balit Toma. No jo, občas je s ní fakt sranda. Vlastně ani nechápu, jak jsme se mohli dát někdy dohromady. Obě jsme jiné, ale nejspíš se protiklady přitahují nejen u kluka a holky.

„Ahoj, to jsem já.“ Představí se mi do telefonu něčí hlas.
„Kdo je to jsem já?“ zasměji se.
„Matěj.“
„Je, promiň. Jsem tě takhle po hlase nepoznala.“ Trochu znejistím.
„To je dobrý. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli nepůjdeš ve středu na fotbal.“ Snaží se začít hovor, ale poznám, že na tohle se ptát nechtěl.
„No jasně, už se těším.“
„V tom případě se těším taky…..no… a ještě vlastně něco… jestli by si potom třeba někam nezašla…“
„Ráda.“ zaraduji se.
„No tak to jsem rád taky.“ Konečně je z jeho hlasu slyšet jistota.
„Dobře, tak se zítra dohodneme, pa.“ Zavěsím jako první a tím mu nedám ani šanci na rozloučení. To je ale to nejmenší, co mě teď trápí. Val ještě není doma a to mi slíbila, že spolu zajdeme něco nakoupit.

Takže Val byla nejspíš někde s holkami, protože se vrátila v osm. Kdyby byla na randeti, tak by se vrátila později a nebo taky mnohem dřív. „No jo, však už jsme tady. Normálka ani nikam nemusíme, protože jsme byli v obchoďáku a tak jsem to koupila bez tebe. Neboj, to se zmákne.“ Ukáže na dvě narvané tašky. Ta by bez nákupů nevydržela ni minutku. „No co tak koukáš! Dělej, ať tě v tom vidím dřív než zítra.“ Hodí po mě tašky.
Vytáhnu super černý kopačky. Od těch starých mají hodně daleko. Další je kratší bílé tílko a černé kraťásky. Začínám mít Val ještě víc radši než předtím. Pak šedá teplákovka, dvoje trička a modré šusťáky. Kšiltovka nesmí chybět.
„Ty jsi stejně nejlepší ségra.“ obejmu jí.
„Já vím. Já teda být tebou, tak si vezmu tu kšiltovku, tílko a kraťasy, protože má být docela teplo.“ Začínat rozvíjet ty svoje teorie, ale já už jí neposlouchám. Složím si všechno do batohu. Nesmím zapomenout na pár zkrášlovadel.

Zpráva o párty se po škole roznesla rychlostí blesku. Začala jsem se jen modlit, aby se o tom nedozvěděli kluci, ale to nejspíš zbytečně. Jejich parta nebyla celou středu vidět pohromadě. Simona se víc sblížila s Tomem. „Nejdřív jsem myslela, že ho jen tak nabudím, ale on se mi fakt líbí.“ Přiznala se mi a já jí rozumím. Standa zůstal doma, prý mu je špatně, ale simulovat umí už každé malé děcko. Zbytek jejich partičky si bez vůdce nevěděl rady, asi už je přestalo bavit mě buzerovat….
Taky jsme docela ráda, že si na mě už skoro všichni zvykli. Zapsala jsem se tzv. listinu holek, který jsou na škole žádaný. Poslední dobou se tam moc lidí nepíše. Tuhle blbost vymysleli kluci z nejstaršího ročníku. Vytipujou si jednu, maximálně dvě holky z jednoho ročníku a její jméno napíšou do takového bloku a pak je jasné, že ten kdo vás začne balit není out. Od nás je tam určitě Simona, ale té je to jedno. Od včerejška jsem tam i já. Val tam byla taky, ale přešla na jinou školu, bude z ní módní návrhářka. Volala jsem jí hned po škole, abych jí tak trochu udělala radost, má na tom taky zásluhu. Doma jsme si vyměnila batohy a hurá na fotbal.

„Ahoj.“ pozdravím všechny.
„Ty si den ode dne jiná.“ sjede mě pohledem trenér, ale on to myslí dobře. Má pravdu, ještě nedávno jsme neměla nalakované nehty, nenosila sukně a krátká tílka. Jak rychle se člověk dokáže změnit.
„Beru to jako lichotku, můžu se jít převléknout.“
Kývne směrem k šatnám. Kluci už se rozbíhávají a přivítají mě potleskem. Pošlu jim vzdušný polibek a zajdu se převléknout. Dám si vlasy do uzlu a převléknu se. Pořád se nemůžu vynadívat na ty nové kopačky. „Kde vězíš.“ zaťuká na dveře Michal. Kluk, co uměl dřív hlavičkovat než chodit. Alespoň to pořád říkala jeho máma. „Jo, už jdu.“ Hodím po něm mikinu. Ještě se ohnu pro pití, chyba. „Hm, pěknej zadek.“ okomentuje mě. Tentokrát po něm nemám co hodit. „Ale zepředu vypadáš ještě líp.“ mrkne na mě a já se ho snažím nevšímat. Chci projít, ale zablokuje mi dveře. „Tak co po mě chceš.“ řeknu naštvaně. „Co takhle pusu.“ Zase se na mě šibalsky usměje. Nakloním se k němu, ale v čas mě napadne ho kopnout mezi nohy. „Ha ha ha.“ zasměje se ironicky a já si můžu jít s úsměvem zahrát. Asi nebyl jediný, komu se líbil můj zadek. Celou dobu se předváděli jako tenkrát před Val. Když pak přišla ještě ona, nedalo se to vydržet.

„Horší smečku puberťáků jsem snad ještě neviděla a to jim bude teprve patnáct, co když to bude ještě horší, dokážeš si to představit?“ ztěžuje si pak v šatně. „Jo, dokážu. Koukni se na bráchu a máš to.“ Val se hned začne smíchy popadat za břicho. Podsekne se jí noha u židle a skončí na zemi. A já s ní, protože se mě před tím snažila chytit. Asi to musela být pěkná řacha, protože se k nám seběhne polovina kluků. Pohled na ně je opravdu nezapomenutelný. Mají jen trenky a jsou ještě spařený ze sprchy. To už dostaneme další záchvat smíchu. Docela pozdě si uvědomím, že na sobě vlastně nemám triko. „No to by stačilo.“ Zvednu se a zavřu dveře.
„A kde máš toho Matěje?“ vzpomene si Val, když už jdeme na autobus. „Jak mám? Prý má ještě něco nedořešeného v předchozím klubu. Ale tomu bys asi nerozuměla.“ Rýpnu si. „No jasně, myslíš, že když tomu někdo nerozumí, tak že nemá šanci u fotbalisty?“ už to skoro vypadá, jako by se chtěla vsadit. „No to jsem neřekla, možná tě bude mít na ozdobu, ale tím to tak končí.“
„Já kdybych chtěla, tak jsem lepší jak ty.“ Málem se urazí.
„No to je klidně možný, ale nemohla by si to hrát s botami na podpatku a v minisukni.“
„Bez toho já se klidně obejdu, ale musel by si mě to učit ty.“ ukáže na mě. Ona se snad zbláznila, copak se chce vážně pustit do fotbalu?
„Jako ne že bych tě chtěla odradit…“ začnu se vymlouvat.
„Vem si, teď je květen, za měsíc bude fotbalový zápas školy a pokud vím, tak budeš kapitánka. Takže máš pár týdnů, aby si mě to naučila.“
„A co z toho budu mít já?“
„No, za 1. Si zlepšíš kondičku. Já ti zase pomůžu se vzhledem a pak taky na mě můžeš být pyšná.“ Snaží si mě omotat kolem prstu.
„Tak dobře. Každý den budeme trénovat na zahradě. Takže za 1. Budeš chodit v čas a nenamalovaná a taky v normálním oblečení. Za 2. To nedáš a za 3. Nám najdeš nějaké hřiště, kde bychom mohli každé úterý a čtvrtek trénovat. Platí?“ tady na to tutovka nepřistoupí, takže pohoda.
„Dobře. Mě to problémy nedělá. Hřiště máš už teď. Ale dáš mi zítřek volný, abych si to mohla všechno zařídit. A teď k mým pravidlům: 1. Mě necháš, abych ti určovala tzv. image. Za 2. Už nebudeš nikdy chodit jako hastroš.“
Nakonec jsme si podali ruku….

Pasoval bych čtvrtek na nejhorší dne v týdnu, protože máme hodiny spojené s ostatními třídami, prý kvůli vzájemné komunikaci. Už tak mam po krk, že musím poslouchat poslední hodiny bráchovi kecy, ale teď když jsem zapsaná na nějakou tu listinu je to ještě horší. První hodinu nám dělá společnost nejnižší ročník. Zatím si moc nedovolují, přeci jen jsou nejmladší.
Druhou hodinu je to naopak, je to nejstarší ročník ze všech šesti. Já jsem zatím ve třeťáku. Takže zlatá střední cesta. Zajdeme se převléknout do oblečení na tělocvik. Naše škola sice nemá školní uniformy, ale na tělocvik si musíme brát černé kraťasy a bílé tílko. Nějak jsme to nekoumala a vzala si rovnou věci z fotbalu.
„Kam si hodila ty kraťasy ke kolenům?“ prohlédne si mě Simona a plácne mě přes zadek.
„No ty si moc nedovoluj, to se taky týká té naší sázky, prostě mě donutila.“ Zalžu jí. Nemůžu jí hned říct, že se chci prostě líbit. Batohy si zamkneme v šatně a vydáme se ven na hřiště.

„Zase pozdě.“ Zaklepe na hodinky učitel. Kluci už se rozbíhávají a my strávíme deset minut jen protahováním.
„Tak jak nás budete mučit dneska?“ zafuní Simona. Není to zrovna sportovní tip.
„Pěkně se vydýchej, protože dneska budeme běhat.“
„Ne!“ zakřičí všichni sborově. Nejstarší holky připraví kolíky, poběží se štafeta. Všichni už doběhali a všech čtyřicet dětí- ok, už ne tak malých- se rozestaví kolem, aby počkali na zařazení. Jsme rozdělení po pěti, takže je deset skupin. Poběží vždy dvě družstva, z těch zbude pět a ty pak poběží finále. Ač nechci být zlá, tak Símu bych teda mít ve družstvu nechtěla. Jenže to je nějak jedno, je na listině a to je důležitější.
„Takže chci deset kluků z šestého ročníků…dobrá, každý si vyberte jednu dívku z vaší třídy a takhle i u třetího ročníků. Jak jsme předpokládala, tak o Simonu se strhne málem rvačka. Kdyby jen věděli, co je čeká….
Nakonec skončím ve družstvu, kde je i Simona. Že já to určitě zařekla. „Jaký jsou vaše časy?“ zeptá se Ondra- kapitán družstva. Honza je první, Jarka druhá, Simona třetí, ale teď si neví rady…. „Co je?“ štěknu na něho, protože si mě pořád prohlíží. „Nic, jen tě budu muset asi vyměnit, nemůžu tě dát poslední ani čtvrtou, protože bys to nedohnala….“
„Díky za důvěru.“ Naštve mě.
„Copak… ty si troufáš?“ usměje se, má skoro stejný úsměv jako Matěj, ale on je mnohem milejší.
„Jo, myslíš snad, že holka nemůže běhat tak dobře jako ty?“
„Neviděl jsme tě běhat…nemůžu riskovat.“ snaží se to zamluvit.
„Tak klídek,“ zapojí se Simona. „úsměv vám oběma sluší mnohem víc. To víš Ondro, ona je moc paličatá. Dej jí jako poslední, jinak na mě bude celý dne nepříjemná.“
„Páni, já mám ale skvělou kamarádku.“ Zazubím se ironicky.
„Tak dobře, ale opovaž se to zkazit.“ řekne už vážně.
„No neboj, já na cestu vidím dobře. Jen nevím jak ty, máš nos moc nahoru!“
Možná by mi na to chtěl něco říct, ale Honza už vyběhl. Pak už to jde rychle, jen u Simony se to trochu zastaví, ztratí náš náskok a dokonce jí předběhnou o necelé kolo. A to proti ní nasadili toho nejslabšího. Pardon, nikdo nemůže být horší na běhání jak Simona. Ondra se chce asi předvést a tak se mu to povede trochu dohnat, připravím se na předávku a čekám jen na kolík. Rozeběhnu se co nejrychleji to umím a začnu ještě zrychlovat. Na fotbalu běháme často, tak s tím nemám problémy. Už v druhé zatáčce uvidím našeho soupeře. Zkontroluji si nohy, abych nezakopla a pokusím se ještě zrychlit. Popravdě se mi to kolo nezdálo nikdy delší. Skoro u konce se mu přiblížím, ale abych ho dohnala, jsem musela udělat pár větší kroků, ale nakonec se to vyplatilo! Jo! A pak že na to holka nemá. Unavená sebou plácnu na lavičku a nechám se ovívat od Simony. „Jsi fakt dobrá!“ pochválí mě Jarka a začne se protahovat, protože nás čeká ještě minimálně jeden běh. Nemáme nejlepší čas a musíme se dostat mezi nejlepší tři.
„Začněte se připravovat, za minutku běžíme…“ připomene nám Ondra.
„Nezapomněl si na něco?“ podívá se na něj Simona.
„Jo?! Aha, ok, přiznávám chybu, sorry.“ Podívá se na mě.
„To je dobrý.“ Nechám se od něj zvednout z lavičky.

Ač už jsem pěkně unavená po prvním kole, zvládnu uběhnout i to druhé a opět stejným stylem. Začínám si myslet, že mi to opravdu jde. Pro moje štěstí nestihneme doběhnout konec a tak to budeme muset nechat na příště.
„Co máme teď?“ optá se mě Simona.
„To si to nemůžeš zapamatovat? Máme dvě hodiny na pozemkách s páťákáma.“ Naštve mě. Přesně na tohle se mě ptá každý den.
„No tak klídek, prostě na tohle nemám paměť. Zato si pamatuji, že u pátého ročníků taky nejsou kluci k zatracení.“ Usměje se. Jo, to nejsou. Vlastně i ze čtvrtého ročníku by se dalo vybírat, ale máme dohodu, že kluk musí být minimálně o dva roky starší. Vlastně to zavedla Síma, když jí začali balit nějací kluci, aby prostě měla výmluvu.
„Jo, to je tak jediný, co ti leze do hlavy.“ Zazubím se a popadnu tašku s převlečením, které máme na tzv. plení záhonků. Většinou teda po sobě házíme trávu a běháme kolem.
„Ne, ještě si pamatuju, že zítra mám rande s Tomášem.“ Zasměje se. No tak se jí to povedlo.. „No ale moment, vždyť má být jakoby ta party ne?“ dojde mi.
„Hm, ale já jsem jí zrušila…“
„Nemohla si mi to říct?“ vyčtu jí, ale víc si toho říct nestihneme. Zazvoní na další hodinu.

„Máš dneska něco v plánu?“ optá se mě Simona cestou domů.
„No ani ne, nemám ani trénink, takže budu asi doma, co ty?“
„Se radši ani neptej! Jdu s našima k babičce, má narozeniny.“ Odfrkne si. Ona nemám ráda rodinné oslavy, zato my na žádné nechodíme.
„Náhodou, babička tě zásobuje, ne?“
„No to jo, ale poslední dobou na mě kašle. Kdy se ti vrátí rodiče?ů změní téma.
„V pátek večer a prý si na nás udělají v sobotu čas! Asi budeme společně snídat.“ Zasměji se té ironii.
„Tak by jsme mohli někam vyrazit ne? Třeba na nákupy?“ navrhne mi.
„To nezní špatně. Ještě ti zavolám, pa.“ Rozloučím se s ní, protože už stojíme před naší vilou.
„Ty už jsi doma Michalko?“ přijde mě přivítat chůva.
„Už to tak vypadá.“ Usměji se a líbnu jí na tvář.
„Právě volali rodiče, že se vrátí už dneska kolem šesté. Tak jsem přišla dřív, abych stihla navařit.“
„Val je tady?“ zajímám se.
„Ano a Standa taky. Není mu dobře, tak leží a tvoje sestra si uklízí. Tobě jsme tedy uklidila, vím, že ti to nevadí.“
„Jasně, díky. Jen si dojdu za Val. Jo a ještě něco! Jdeme někam na večeři?“
„Budete večeřet doma, ale měli by jste se vhodně obléknout.“
Dělají z návštěvy nějakou kovbojku.

Vyfasovala jsem černé šaty od Val. Jsou zavazovací z krk, nařasené na břiše a krátké jen ke kolenům. Ještě jsem dostala stříbrné sandále a stejně barevné náušnice a sponu do vlasů.
„Vám to sluší slečny.“ pochválí nás chůva.
„Tak kde jsou?“ mám rodičům za zlé hodinové zpoždění. Hned jak to dořeknu se ozve zvonek. Chůva jim jde otevřít a oni na ní hned vyvalí spousty věcí, které musí udělat, vyprat a vyžehlit kostýmy, uklidit čisté oblečení a ať dá pozor na tu sošku, kterou přivezli.
„Ahoj holky.“ Políbí nás táta a pověsí si bundu.
„No tobě to sluší.“ Usměje se na mě mamka.
„Kde máte bratra?“ pokračuje zase táta.
Takhle pokračuje náš rozhovor zhruba půl hodiny, než se usadíme k jídlu. Musím říct, že se to chůvě opravdu povedlo.
„Líbí se vám dárky?“ ptá se mamka. Val dostala nějaké indické náušnice, takže je nadšená. Já skončila s povlečení. Vsadím s,e že to nakupovali narychlo a nechtělo se jim přemýšlet.
„A co je tady nového?“ zajímá se zase táta.
„Se podívej ne!“ dojde mi trpělivost. A to jsme si slibovala, že tentokrát nevypěním.
„Nejsi nějaká drzá?“ vyjede na mě máma. No jasně, vždycky to končí takhle. Vstanu a doběhnu do pokoje, kde se zamknu. Jo tak tohle mi už leze na nervy. Copak se nemůžou ani chvíli chovat normálně. Z mého přemýšlení o naší rodině mě vyruší zvonění mobilu. „Prosím?“ zvednu telefon.
„Ahojky, tady Ondra.“ Představí se mi.
„Kde si vzal moje číslo?“
„Když něco chceš fakt moc, jde to samo.“
„Když myslíš…potřebuješ něco?“ nemám v plánu se s ním dlouho vykecávat.
„Neměla by si zítra večer čas?“
„Zítra je pátek, že? Spíš až tak kolem osmé, proč?“ že by rande, za myslím se.
„No kámoš má narozeniny a já hledám doprovod, tak si mě napadla ty…“ zní pořád sebejistě. Mám chuť mu říct ne, ale Simča tam půjde určitě taky. Tak nakonec proč ne?!
„To je lichotka…. Ehm… v kolik se pro mě stavíš?“
Dohodli jsme se na půl deváté. Snad k nám trefí, ale to není takový problém, největší barák v ulici je jasné vodítko.

„Kecáš!“ nechce mi věřit Val. Počkala jsem si, až naši půjdou spát a zašla jsme k ní do pokoje.
„Haha, prostě mě pozval, tak jsem řekla, ať se staví…“
„Tak to se tam nejspíš uvidíme…. Víš co to ale pro nás obnáší?“ mrkne na mě.
„No nevím…“
„Že zítra nemůžeme trénovat a ani na trénink by si neměla jít. Můžu přijít dřív ze školy a skočit na nákupy, co ty na to?“ navrhne mi a já souhlasím. Na fotbale bych stejně nemohla myslet na nic jiného.

A na nic jiného jsem nemyslela ani ve škole. Simona tam jde s Tomem, jak jsem předpokládala. Pátek je docela pohodička. Nic moc náročného na myšlení ani na sportování. S Ondrou jsem se potkala až na obědě: „Ahoj.“ Pozdraví mě.
„Čau..“ nejsem moc výřečná.
„Pořád sis to nerozmyslela?“
„to se dozvíš až večer…Já už musím jít, tak čau.“

Před školou na mě už čekala Val. Opírala se o zábradlí v minišatečkách a tmavých brýlích. Ona si hrála na nějakou hvězdu už od malička. Kluci z posledního ročníku ji znají ještě ze školy, ti ostatní od vidění nebo vůbec.
„No kde jsi byla tak dlouho?“ přiřítí se ke mně.
„Zdržela jsem se na obědě…Tak kam jdeme?“
„Záleží na tom, co chceš…“mrkne na mě.

S ní už nakupovat nikdy nejdu, nikdy! V jednom obchodě jsme strávili celé tři hodiny, než byla opravdu spokojená a naše názory se střetli. Jen si připadám skoro jak lehká holka. Abych vám to trochu popsala, budu potřebovat víc řádků: Jako první padne oko asi na síťované černé silonky a dále na tmavě džínovou minisukni. Poté na bílé krátké tílko a černé bolerko a kapucí a flitrama. Nejdří v mi chtěla vnutit ještě boty na podpatkách, ale vynutila jsme se černé baleríny. Domů jsme dorazili kolem šesté, ale ani u večeře mi nedala pokoj. Pořád lítala po pokoji a hledala ty správné malovátka. Upravila mi nehty na francouzskou manikúru. Vznešený název co?

V osm už stojím před zrcadlem v celé kráse. Oblečená v novém oblečení, nalíčená podle Val a s vlasy rozpuštěnými, trochu zvlněnými a s novou čelenkou. Půjčila mi i svoje stříbrné kruhy. Ale jo, mám hodnou ségru a má dobrý vkus, tak proč se nesvěřit do jejích rukou. Ona sama vypadá taky dobře, ale jak sama řekla, já se jí líbím mnohem víc. Ale prý to udělala schválně, aby nestrhla všechnu pozornost jen na sebe, ha ha. Hodná sestra, ale poměrně namyšlená.
„Ty se někam chystáš?“ prohlédne si mě máma. Táta se ještě nevrátil z pracovní večeře, ale máma zůstala celý dne doma. Zdá se mi, jako by se změnila.
„Jo, jeden kamarád má narozeniny, tak pořádá takový malý večírek. Za chvíli by se tu pro mě měl někdo stavit.“ Radši se nezabírám podrobnostmi.
„To je Valčina práce?“ koukne se na moje vlasy. Jen přikývnu.
„Strašně rychle jste mi vyrostli…“ pohladí mě.
„Čím to asi bude..“ rýpnu si, ale ona si mě snaží nevšímat.
„Z obou dvou jsme pěkné holky. Standa taky není k zahození ne?“ usměje se.
„No jak myslíš…“ vysvobodí mě zazvonění zvonku. Popadnu klíče a rychlostí blesku zavřu dveře.
„Jsem tu brzy, že?“ omluví se mi, ale já můžu jen děkovat.
„To nevadí… Trefil si dobře?“ začnu konverzaci, aby řeč nestála. Spočítala jsem si, že do našeho cílového domu je to asi deset minut chůze.
„Ten dům se nadá přehlédnout…. Tři patra tady v ulici nikdo nemá…“
„Pravda, naši mají rádi vlastní prostor. A to si ještě neviděl zahradu, trávník se tam seká na dva dny…“
„Tak to mi ho někdy budeš muset ukázat…“ zastaví se. „víš že ti to dneska strašně sluší… vlastně ne jenom dneska…“ Jo tak tohle se hezky poslouchá. Najednou mě strašně zaskočí. Nakloní se ke mně tak, že vidím detail jeho očí, i když už se začíná stmívat. A pak se stal další životní okamžik mého života: poprvé jsem se líbala. Nic moc extra na to, že mi bude patnáct. Pak už mě celou dobu držel majetnicky kolem pasu. Docela se mi to líbí, když kolem chodí holky a kluci ze školy a koukají, že jsem tu s klukem, kterému bude osmnáct. „Jak se vlastně jmenuje ten oslavenec?“ přeruším dlouhé mlčení. „Nějaký Adam, proč?“ Ale ne, Adam! To tam bude i brácha, no už se nemůžu dočkat! „Neříkal si, že je to tvůj kamarád?“ zazubím se na něj. „Kamarád nebo ne, hlavně že tam budou lidi.“

A to má tedy pravdu. Byli tam snad všichni lidé z posledních tří ročníků naší školy. Hlasitá hudba a samozřejmě pití. Raději nepřiznávám, že sem na takové akci poprvé. „Jdu pro pití.“ Oznámí mi hned u dveří a nechá mě tam samotnou. Snažím se najít nějaké známé tváře, ale nic moc. Naštěstí narazím na schodech na Simonu. Upravuje si vlasu a špulí na sebe rty v zrcátku. „No kde si byla?“ vynadá mi, přitom si nepamatuji, že by jsme se nějak domlouvali. „Jak kde? Trochu jsme se zdrželi cestou, Ondra teď šel pro pití. Kde máš Toma?“
„Nevím, není můj majetek tak neříkej, kde ho mám.“
Je poznat, že nemá dobrou náladu. Že by se nějak pohádali?
„Tak klídek, klídek. Nepůjdeš semnou dolů taky pro něco k pití?“ navrhnu jí a ona mi je očividně vděčná, nemusí se tak nudit.
„Tak co to bude?“ zeptá se nás Adama, jako by jsme s nimi nesoupeřili už od doby, co jsme na škole.
„To je fuk.“ Mávnu rukou. Hlavně když mi po tom nebude blbě. Podá nám dva kelímky a je jasné, že to bude alko. Simona se hned napije a nezkoumá, jaké by to mohlo mít následky. Tady to neřeší nikdo. Pije se, tančí a flirtuje. Většina párů po sobě lezou a líbají se, nikomu to nepřipadá zvláštní. „Tady jsi!“ vybafne na mě zpoza rohu Ondra a přisaje se svými rty na mé. Je jasné, že něco pil, ale ani já nejsem čistá. Než se stačím znova rozkoukat, Simona už tu není.
„Že ty si pila, kotě.“ Prokoukne mě. Už není tak nesmělí, ale to on vlastně nikdy moc nebyl. Jak nikdy?! Já ho přeci ani moc neznám. Ale kdo se moc ptá, moc se doví.
„Jo, kdybych čekala na tebe, tak bych lekla.“
„Pravda, moje chyba. A jak se bavíš?!“
„Jako na pohřbu.“ Přiznám se, ale jeho to moc nepřekvapí.
„To se ti nedivím. Tady to moc nežije…“ rozhlédne se kolem. Bratrova partička nemá talent na pořádání párty.
„Co takhle se někam zdejchnout.“ Mrkne na mě. Nakonec souhlasím. Chtěla jsem dát ještě vědět Val, ale nemohla jsme jí najít, kožná ještě nedorazila.
„Tam kam půjdeme?“ rozhlédnu se kolem. V kině nic nedávají a courat se jen tak není zrovna záživné. Posadím se na houpačku a začnu se houpat. Je to takový romantický den sám od sebe. Večer, teplo a jen my dva. Ondra sem rozhodně nepřišel rozjímat. Zastaví mou houpačku a začne mě líbat. Vydržela bych takhle třeba celou věčnost, kdyby mi ovšem nezajel rukou pod triko. Nevydržím to a vykroutím se mu: „Co blbneš.“
„Co já? Co ty!“ nechápe.
„Jasně, celý chlapi. To mám docela zkaženou představu už ve čtrnácti. Budu muset jít.“ Seskočím a vydám se domů. Chvíli otálí, ale pak se rozhodne mě dohnat. Jdeme vedle sebe, mlčky. Nemám náladu si s ním povídat. S ním se nedá povídat, jak si někdo mohl myslet, že starší kluci budou nějak vyspělejší? Jsou stejní, čtrnáctiletí nebo osmnáctiletí. Jenom oni to dokáží lépe skrývat. Nešahají vám každou přestávku na zadek, ale počkají si na tu pravou chvíli a jdou ještě dál. Ale no tak! Vždyť se zas tak moc nestalo, jen ti sáhl pod triko.
„No tak už jsme tady.“ Zastavím.
„Tak se měj. Já se ozvu a můžeme se sejít.“
„Nevnucuj se, já zavolám. Dobrou.“ Dám mu pusu na tvář a otočím se zády. Během minutky jsem u dveří, konečně doma!

„Vstávat!“ probudí mě chůva. Rozhrne závěsy a pustí do mého pokoje trochu vzduchu a světla.
„Vždyť není škola!“ přetáhnu si deku přes hlavu.
„Škola sice není, ale je oběd.“
Kouknu na hodinu a je půl dvanácté. Mamka si potrpí na přesnost, oběd vždy v poledne. Kdybych třeba včera tak neponocovala… Domů jsem se vrátila mezi desátou a jedenáctou. Hned po mě se přiřítila i Val. Přijela policie za rušení nočního klidu a všechno se muselo rozpustit. Vykoupala jsem se a pak jsme si udělali takový menší babinec. Do postele jsme se dostala až kolem třetí. Řekla jsme jí všechno, že jsme se poprvé líbala a taky o Ondrovi. Prý je to u každého stejné. Stačí jen nějak vypadat a nemáte šanci na klid. Ondra prý sice vypadá nevinně, ale není tomu tak. Na Val to také zkoušel, ale ona má svou úroveň. Umí lichotit, že? Docela koukala, že si na mě troufnul hned na poprvé. Má ze mě radost, ha ha ha.
„A co je dneska dobrého?“
„Králík na smetaně. Maminka chtěla uvařit něco tradičního…“ usměje se na mě. Ona byla vždycky strašně hodná a milá na každého.
„Copak mamka…..“ neopustím si poznámku, ale chůva už mě nevnímá. Vyklepe mi peřinu a všechno zase zastele. Hned jak odejde pustím se do své novodobé ranní očisty. Pleť ošetřit těmi vodičkami, co jsme dostala. Učesat se, namalovat a hodit na sebe letní šaty. U nás doma se nesmí chodit jen tak v teplákách. Jsme až ukrutně podobní těm rodinám z telenovel. Vlastní pokojská, i když tady to dělá chůva. Všude uklizeno a každý tak strašně umělí.
Ha, stihla jsem to a mám ještě pět minut. Nechci jít dolů, abych nemusela pokračovat ve večerním rozhovoru s mamkou. Nevím proč, ale zdá se mi, že se změnila. Nikdy si na sváteční obědy moc nepotrpěla, byla skoro vždy v práci, jako táta, Zdálo se mi, že nechtějí vidět sami sebe, že mi za to nemůžeme.
Přesně v poledne sedíme všichni u stolu. Brácha pěkně ospalí, asi to včera trošku přehnali. Val dokonale upravená, jako vždy. Mamka poněkud skleslá. Táta tu není, prý se něco stalo v práci a tak musel rychle odjet, ale snad brzy přijde. Snad, to jsou její slovo, já jsem šťastná jak blecha.
„Tak co se stalo?!“ přestane mít trpělivost Val. Ona jediná jí má pořád ráda, zvláštní že?
„Nevím, o čem mluvíš.“ Položí příbor mamka a nechá si odnést poloprázdný talíř.
„Jak nevíš? Ale ty moc dobře víš! A ne jenom ty. Všichni víme, že vám to s tátou neklape, tak to prostě chodí….“ začne na ní křičet. Normálně by to schytala, ale dneska nic.
„A co bys chtěla slyšet, holčičko?“ zeptá se s trpkou ironií v hlase. Něco v sobě musí dusit, až mi je jí líto.
„Hm, nevím…. Ale rozhodně by to měla být pravda.“
„Pravda….já už sama nevím, Val. Váš otec lže stejně tak mě jako vám.“ Rozbrečí se. Tohle ani Val nečekala. Nikdo se jí nesnaží utěšovat, všichni ví, že by to nepomohlo.
„Co?“ probudí se konečně Standa.
„Brý ranko.“ Ušklíbnu se.
„A kde je teď?“ nevšímá si mě.
„Já… já nevím….opravdu. Dohodli jsem se, že budeme žít spolu, kvůli vám… ale přesto každý zvlášť. On si někoho našel….ve firmě, možná proto je tam tak často…já, myslím….. že vám to řekne sám, zlobil by se na mě.“ Vstane od stolu a pomalu dojde do své ložnice. Mělo nám to dojít, bylo to tak průhledné…
„Fain…tak já si jdu lehnout. Táta se stejně vrátí až večer.“ odejde bez sebemenšího zájmu Standa.
„Chlapi.“ Koukne se na mě Val.
„Máš dneska něco v plánu?“ změním téma. Nikdo se o tom nechce bavit. Nevíme všechno, počkáme si na tátu, pak je dost času na závěry.
„Spát, spát a spát….na to je sobota přímo ideální, Navíc večer mám rande a chci nějak vypadat.“ Sebere se a plácne sebou na gauč.
„Zase? Kam ty na ty kluky chodíš?“ usměju se.
„Hele, je to pořád jeden a ten samej.“
„To vyprávěj někomu jinému.“

Nakonec jsem skončila se Simonou u ní v pokoji. Mluvili jsme o včerejšku, což nám zabralo skoro celé odpoledne. Večer jsme se dohodli na kino, nějaký romantický film. Tak to bude asi můj první, mám raději ty akční, tam se alespoň něco pořádného děje. Hlavně když u toho zapomenu na tátu, Nejdřív jsme si myslela, že mě to poznamená mnohem víc, ale nic. Občas na to úplně zapomenu, nemá cenu se tím trápit. Chlapi jsou chlapi, nestojí za to, abychom si kvůli nim vybrečeli oči, docela zkažené představy, a to mi bude teprve patnáct.
„Nad čím zase přemýšlíš?“ zamává mi rukou před očima.
„Nad tím, jak mám zkažené představy.“
„Tak radši nemysli a sežeň si doprovod do toho kina.“ Ukáže mi mobil. Tom se vnutil do kina a ona ho přece nemůže odmítnout. Jsou spolu rekordní tři dny. To by chtělo oslavit.
„Hale, já mám splín a ty mě vyměníš za kluka, který kamarádí s naším úhlavním nepřítelem.“ Tím myslím bráchu.
„On má taky splín…“
„Hm, a to jako jaký?“ usměji se, protože určitě zase vymyslí nějakou blbinu.
„Prý mě už skoro dvanáct hodin neviděl.“
Tomu už jsem se musela opravdu zasmát. Je teplo a láska jen kvete.
„No vidíš a znám někoho, komu se musí stýskat po tobě.“ Zazubí se šibalsky.
„S mámou nejdu.“ Zasměji se.
„Ale ne ,Ondru ty hloupoučká!“ sebere můj telefon a najde v seznamu jeho číslo.
„Neblbni, dej to sem!“ vytrhnu jí ho z ruky, ale pozdě, Ondra už to vzal: „Ahojec!“
„No ahoj…tak mě napadlo… teda ne mě, kamarádku. Prostě jestli by si večer nechtěl jít do kina. Prý abych jim nemusela dělat křena, ale určitě to nebude bavit, vlastně úplně určitě..“ snažím se to okecat.
„V kolik tě mám vyzvednout.“ Řekne nadšeně.
„Tak v sedm…“

Tentokrát přišel na čas. Nezapomněl mi říct, jak mi to v těch šatech sluší. Komu by se nelíbili červené mini šatičky. Vím, mě! Val mě do toho narvala, naštěstí mi dala ještě bolerko, nebo jak se tomu říká. Ty holky to mají prstě těžké, nemůžou jít jen v džínech a modré mikině jako Ondra. Taky jsem ucítila jeho pěknou vůni. Ne že bych si k němu čuchala, ale on se semnou hned před vchodem začal líbat. Tak trochu mě to zaskočilo, protože jsem měla na noze jen jednu černou balerínu a musela jsem vyvažovat rovnováhu. Pak mě chytl za ruku a namířili jsme si to před kino.
„Jo… jen jsem se chtěl omluvit za ten včerejšek, asi jsem moc pil..“
„To je dobrý…pochop. Je to na mě trochu brzy, ale tohle mi vůbec nevadí.“ tentokrát ho políbím já. Místo pod triko mi sjede rukou na zadek a nechá ji tam celou cestu. Tentokrát si povídáme o škole. Ptal se kde jsem se naučila tak běhat. On je prý v nějakém atletickém týmu. Rád povídá o sobě, ale taky umí poslouchat.
Před kinem už stojí Simča. Koupila lístky a čeká se jen na Toma. Volal, že mu ujel autobus. Síma zůstane venku a my jdeme koupit nějaký občerstvení. Ani mě nenapadlo si vzít nějaké peníze, od toho mám přeci doprovod ne?
Hned jak dorazili i oni, usadili jsme se ve skoro plném sále. Ondra si dal ruku na moji nohu. Dneska už mi to není nepříjemné, možná je to tou omluvou. Nicméně, komu by to vadilo od tak pěkného kluka. Všimla jsem si, že se na něj dívalo pár holek cestou. Řekla bych, že on bude kapánek žárlivý. Naštval se na kluka, který byl u obsluhy a usmál se na mě. Možná by mu i jednu vrazil, ale měl plné ruce pití. Nedostatkem peněz každopádně netrpí.
Během filmu nezůstalo jen u ruky na noze. Líbali jsme snad víc jak polovinu filmu. Pomalu se začínám zlepšovat. Jo, učení dělá mistra.

Už od dveří bylo slyšet, jak se naši hádají. Slova jsem nerozeznala. Když jsem si sundávala boty, zaslechla jsem i Val a uviděla Standu opřeného o dveře. „To si snad děláš srandu ne?“ křičel táta. Byl už hodně krát rozčílený, ale nikdy nekřičel. „Já? Já za nic nemůžu… neměl si jim lhát… jak k tomu přijdou?“ tentokrát jsem zaslechla mámu. Nechtělo se mi mezi ně chodit. Sedla jsem si na schody a zase poslouchala: „Jasně, takže špatný jsme tu já….Kdo by s tebou asi tak měl vydržet?!“ začne zase táta. Je to jak úplně jiný člověk. „Hej, klídek! Tohle mě fakt nezajímá. My se ptali, jak to bude dál?“ zasáhne Val. Někdy je jak puberťačka, ale někde v koutku duše je hodně rozumná. „Hm… nechej mě přemýšlet… není to těžké jen pro nás, to já chápu. Myslím, že by pro všechny bylo nejlepší, kdybych se odstěhoval. Asi jste na mě naštvaní, taky jsme zažil rozvod rodičů. Budu mít na vás kdykoliv čas…“ rozhodne na konec. Čas? Ten na nás neměl nikdy… nemůže se odstěhovat. „Já souhlasím. Odjíždím na praxi do Německa, takže budu mít taky trochu času.“ kapituluje brácha. „Já už jsem snad připravená na všechno, tady se na mě nebrali nikdy ohledy tak tohle mě z míry rozhodně nevyvede…“ řekne s těžkou ironií v hlase Val. „Dobrá tedy… ty se odstěhuješ, Standa odjede Val je silná holka, ale co Míša? Je to přeci jen ještě takové dítě…“ hned jak zaslechnu své jméno z máminých úst, zbystřím. „Ona není malá holka. Má taky svou hlavu, třeba by jste to pochopili, kdyby jste tu občas byli.“ Zastane se mě Val. „Nebuď drzá jo! Prostě jsem někam odjel…počkáme, až trochu povyroste.“ Sesadí ji táta. Cože? Mají mě za malou holčičku, jak typické pro rodiče. Na něco jsem malí, na něco už dost velcí. Oni nám nerozumějí a nemůže za to jen puberta...Můžou si za to sami, nechtějí to pochopit. Bohužel se nestihnu ukrýt a táta už je u dveří. Nemá cenu nikam udívat. Podívá se na mě a já na ně upřu své oči. Vidíš mě? Říkám si. Slyšela jsem to… Nic mi neřekne a odejde. Vstanu a vyběhnu rychle schody do pokoje.
Sakra, co teď? Mám velkou potřebu to někomu hned říct…vytočí první číslo, co mě napadne: „Co je?“ zvedne to Simona.
„Ti nemůžu ani zavolat?!“ vykřiknu na ní a zavěsím.
Tak přesně od tohohle platí: V nouzi poznáš přítele. V tom případě ale nikoho nemám. Přeci jen mě napadne ještě jedno číslo: Matěj. Musím dlouho váhat, ale nakonec se odhodlám: „Ahoj, to jsem já.“
„Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě. Pravda, v půl dvanácté jsem mu ještě nevolala.
„Em… promiň, ale já nevěděla, komu mám zavolat…“
„To je dobrý, stalo se ti něco? Po hlase se dá leccos zjistit.“
„Fain? A co si poznal?“ sednu si do křesla, tohle je docela uklidňující.
„Něco tě trápí.“ Háda.
„To sice jo, ale něco bližšího?“
„V pubertě platí: za vším hledej lásku, nebo rodiče.“ tak to má teda pravdu.
„Na co by si vsadil ty?“
„Rodiče.“
„Bingo..“
„Tak povídej..“ pobídne mě. Tak mu všechno povím, všechno o naší rodině, o tom, že se táta odstěhuje atd. nevstupuje mi do toho, skvěle poslouchá.
„Rozvod máme s bráchou taky za sebou. Naši se rozvedli asi před pěti lety, bráchovi bylo tenkrát třináct a tak jsme se víc sblížili. Zůstal jsem u matky, ale i tak si s ní nerozumím. Vysoudila pěknej balík. Ale stejně není šťastná. Promiň, ale já už fakt musím končit. Brácha si nějak stěžuje. Tak pa a ještě zavolej.“ Položí mi to.
Tu noc se mi usínalo mnohem líp. Měla jsme na co myslet, na koho. A kupodivu to nebyli hádky rodičů. Ten den měl hodně zážitků, a mnohem hezčích. Třeba kino… a nebo večerní rozhovor.

„Vstávej trenére!“ vykope mě ráno z postele Val. Má na sobě teplákovou a to samí hodí po mě. Prý jdeme trénovat. Ona to spíš bere jako módní přehlídku. Chce si jít zaběhat, neboli se jít předvést do parku. Po pár metrech už začala skuhrat a do parku se plazila s vyplazeným jazykem. Sedla si na lavičku a začala nadávat.
„Takhle se moc daleko nedostaneme.“ Zvedla jsme jí a běželi jsem dál. Zpátky jsme museli jet tramvají, chudinka vypadala opravdu na umření.
„Máš hodně špatnou kondičku.“
„Co navrhuješ trenére?“ usmála se na mě. To už byla vykoupaná a s nohami na stole. Chůva odjela někam za dcerou, tak tu budeme celý měsíc sami.
„Ranní běhaní. Každý den půl hodinky.“
„Neee!“ začne protestovat, ale je jí to prd platné. Sázka je hold sázka.

Když jsem v pondělí dorazila do školy málem jsem Simonu nepoznala. Tom jí odjel na nějakou praxi, jako Standa a ona je smutná. Nemám chuť jí léčit bolístku. Ona by to pro mě také neudělala.
Zato Ondra zůstal v Praze. Včera večer mi volal, jestli bych někam nešla, ale mám trénink. Nebyl z toho nějak nadšený. Tak jsme to argumentovala, že si musím udržet kondičku, abychom v pátek vyhráli závod. To už bral v potaz. Prý si to vynahradíme v úterý večer, má přijít k nám. Já ho nezvala, pozval se sám. To abych uklidila, jsme doma s Val sami. Chůva v tahu, otec v tahu a mamka prý na léčení. Včera odjížděla a bylo na ní vidět, jak je nešťastná a vyčerpaná. Nechat nás tam nechtěla, ale stejně by s ní nic nebylo. Možná pořád doufala, že se k ní táta jednou vrátí, ale ten našel uklidnění v náruči jiné ženy. Nevyčítám to ani jednomu. Byla by to hloupost.

„Ahoj.“ Pozdravím Matěje už v autobuse.
„No ahoj…sem netušil, že bydlíš někde tady.“
„Já nevěděla to samé o tobě…“
„No jo, bod pro tebe.“ Usměje se. Pak si zbytek cesty povídáme o rozvodu našich. Nějak se s ním povídá i líp než s holkou.
Přeci jen jsem tu kondičku trochu ztratila. Celý trénink jsme odfuněla. Ještě že se pak můžeme osprchovat, jinak bych asi…no prostě byla zpocená jak prase.
„Nechtěla by jsi na kus řeči… třeba k nám?“ překvapí mě otázkou Matěj.
„No, abych třeba tvému bráchovi nevadila…“ vymlouvám se, nemám moc chuť se někde zdržovat.
„Pravda no… ale co třeba čtvrtek? To má trénink…“
„Já bych ráda, ale to už něco mám…“ vymluvím se a rychle naskočím do autobusu. Šla bych s ním moc ráda, to jo, ale zdá se mi to, jako podvádění. Chodím přece s Ondrou!

Přeci jen jsem s ní měla jít. Doma na mě čekalo nemilé překvapení… Čekala jsme, že budu doma sama, ale svítilo se. Myslela jsme, že jsem jen nezhasla, ale já si dávám pozor. Vešla jsme do haly a na věšáku vysela cizí kabelka a dámské boty. Jo tak to bude asi nějaká kamarádka Val….nebyla! Protože těžko by její kamarádce bylo kolem třiceti a uměla vařit!
„Chcete něco?“ překvapím ji, ale ona se chovala, jako by byla doma.
„Míša že?“ mile se usměje.
„Jo! Ale co tu děláte vy?“
„Ty…Já jsem Lenka.“ Podá mi ruku. Pořád nechápu.
„Promiň…tvůj otec ti o mě asi nic neřekl, že?“
„Nevzpomínám si…“ už si pomalu začínám vzpomínat. Také mi to všechno zapadá. Teď už se nedivím, že od nás otec odešel. Lenka má modré oči a tmavé vlasy vyčesané do drdolu. Jejímu oblečení by dala Val určitě jedničku. Černé letní šaty a růžové bolerko.
„Jak typické…On se snad bojí i vlastních dětí… Já teď s tvým otcem žiji…“ řekne mi to na rovinu a tím si získá pár bodů.
„Aha… tak fain…a tebe sem poslala jako náhradní mamku?“
„To ne… ale prý se o vás nemá kdo postarat. Já se jako mamka necítím, chtěla bych být spíš kamarádka, ale pochopím, když ne…“
„Mě to nevadí…“ příjmu to a dojdu se nahoru převléknout.

Zhruba dvě hodiny po mě dorazí Val. Seděli jsme s Lenkou u stolu a probírali všechno možné. Je celkem fain. Val už byla bohudík informovaná, táta jí raději zavolal, protože Val by to přijala určitě hůř. Nejdříve si hrála na uraženou, ale pak pochopila, že by to nemělo cenu. Budeme tady spolu celým čtrnáct dní sami, taťka si na to netroufá. Lenka říkala, že se s ní nerad hádá. Možná doma bývá tvrdý, ale ve vnitř je to takový měkota. Tomu jsme se museli smát. Po celém náročném dni jsem usnula až kolem půlnoci…

Dříve než budík mě vzbudí vůně linoucí se z kuchyně. Rozhrnu si rolety a do pokoje vstoupí sluneční paprsky. Tím se mi také skýtá pohled na Val. Zavazuje si tenisky k rannímu běhu. Je z toho nadšená, protože i při běhu se člověk může hezky obléknout. Dnes máme první společný trénink. Dohodli jsme se na třetí a tak do šesti, abych měla čas se připravit na Ondru. Mám docela nervy z toho, že přivedu do polorozpadlé rodiny. U stolu bude sedět moje sestra lakující si nohy a naproti ní s šálkem kávy v ruce otcova milenka. Už se vidím: „tak tě tady vídám! Tohle je Val, chodila snad se všemi kluky z naší školy, samo že musí být na úrovni. Tohle je otcova milenka Lenka, je celkem fain. Chůva je v tahu, z matky je blázen a můj bratr je ten největší idiot na škole. No a mě znáš. Věčný prcek a černá ovce.“ Při té představě se musím ušklíbnout. Ale je to tak. Nicméně si teď ani nestěžuji. Nikdy jsem si nestěžovala, alespoň ne nahlas. Možná bych nikdy neměla s Val tak dobrý vztah jako teď. Určitě bych neměla narvanou skříň a nemohla si vyrazit kam bych chtěla. Neměli bychom tak velkou vilu a tolik peněz. Vlastně ne my, jsou to peníze, které vydělali rodiče a ještě je nestihli utratit za nesmyslné pracovní cesty. Konec úvah, jde se do školy!

Tak dneska vypadá Simona ještě hůř než normálně: „Stalo se něco?“ Nevydržím to a zeptám se. „Já nevím…Mám pocit, že Tom někoho má…“ svěří se mi. „To je hloupost…on tě miluje, je to vidět.“ Uklidňuji jí. „Ale ne, když odjížděl tak se ani nerozloučil. Přeci spolu chodíme, já se mu taky svěřuji, ale on nic.“
„To je úplně normální. My spolu sice taky chodíme, ale tedy nic moc. Povídat se s ním dá, ale svěřovat… to ne.“ Přiznám se.
„Budu si na to hold muset zvyknout…. A co je u vás nového?“
Během celého dne jí vylíčím všechny podrobnosti pár posledních dnů. Občas jí spadne brada, ale u Lenky se musel smát. Tak alespoň nemyslela na Toma. Chodí spolu teprve týden, ale ona to bere vážně. Vlastně jí takhle ani nezná. Dříve jí rozchody nějak nebrali, je přece mladá ne. Na čtrnáct toho má hodně za sebou. Čtrnáct je relativní, patnáct jí bude už v létě.
Společně se i naobědváme. Jakoby ta pomyslná závora mezi námi už nebyla. Je to jako dříve, rozuměli jsme si spolu i potom, když jsem jí ostříhala barbíny, tak puberta a kluci už jsou maliny.
Před školou na mě čekala opět detailně vyfiknutá Val. Na očích měla obrovské sluneční brýle, prý si tak připadá jako nějaká hvězda a dělá jí to dobře….
„Měla bych ti sebou vždycky dávat budík.“ Vynadá mi hned na začátku.
„My se domlouvali,“ nechápu jí.
Jen se na mě ironicky podívá a pokračujeme v cestě. Cestu se zastavuje na každém rohu a utahuje si tkaničky. Popravdě bych řekla, že ukazuje na svoje nohy. Pak mi to dojde….tenisky… ty ona přeci nikdy nenosila, ty jsou pod její úroveň.
„Tak moment, kam si dala ty svoje botky, co si na šetřila celý měsíce?“ měsíce…jak to vlastně mohla vydržet? Jo, stáli i podle mamky hříšné peníze. Ale značka je prý značka. Val je od té doby nedala z ruky, nosila je i přes zákaz ve škole a když nemohla dala si je alespoň do tašky. Aspoň že si umí vážit věcí, i když naše kapesná je mnohokrát větší než ostatních holek.
„Ty mi snad ani nepřipomínej. Měli jsme tělocvik, přišla jsme později a zapomněla jsem si je zamknout ve skříňce. Tak se tam vrátím a víš co? Někdo mi je ukradl! No kdyby si viděla mě, jak jsem řádila. Hned jsme prohledávala věci holek. Zašla jsem si i za ředitelem, aby je teda laskavě našel, protože stálí třikrát víc než jeho plat. To ho jaksi urazila, ale stejně vyhlásil kontrolu skříněk a tašek. A víš kdo je měl? Normálka učitelka! Byla jsem tak netrpělivá, že jsme zašla k ní do kabinetu a právě si je zkoušela… Se tak lekla, že sebou plácla o zem, vypadala fakt komicky…no ale nejhorší je, že mi zlomila podpatek. Tak jsem je dala do opravny, naúčtovali mi to předem a teď mi to bude muset zaplatit. Chudinka, se jí to trochu prodraží…“ Dostala záchvat smíchu.
„Ale proč jsi si nešla koupit něco jiného?“ nedá mi to, ale jen zas vyvrátí oči.

„Tak kde začneme trenére?“ Usměje se na mě Val. Je už nastoupená v plné polní na zahradě.
„Tak za prvé… sundej si sluneční brýle a ostatní doplňky.“
Poslechne mě, ale trvá jí strašně dlouho, než se jí podaří sundat všechny ty náramky, kterými je oběšená.
„Za druhé… támhle je druhý míč, tak si pro něj doběhni.“ Dala jsem jí ho schválně na konec zahrady, abych zkoukla její styl běhu. Ale docela to jde, pomohlo jí to běhání.
„Tak, to by bylo…nebudeme tady běhat, to děláš sama, ale nejdřív si dáme rozcvičku, pak pár překážek. No a za ty dva měsíce nebo tak nějak musíme trénovat hlavičky, těma se dá docela dobře machrovat, když se to bere z téhle stránky. Pak kopání, to snad znáš že jo? A pak aby si s tím míčem vůbec něco uměla…“ zasměji se.
Pustím se do pár cviků, na to je celkem zvyklá, prý z tělocviku. U kliků má menší problémy, ale to se zvládne. Pak pár těch překážek a to už je Val pěkně zpocená. Lenka mezi tím dorazila, aby nám uvařila večeři. Donesla nám občerstvení a bavila se nad naší sázkou.
Řeknu vám, že učit Val se strefit do míče není tak jednoduché. Nejdřív nevěděla jak na to a pak když zvládala tohle… neuměla mířit. Tak jsme celý trénink skončili u toho, že jsem jí učila tak trochu mířit….Řeknete doprava a ono nic… Ale je přeci začátečník….
„Tak jak mi to šlo?“ zajímá jí.
„No, nebylo to tak špatný. Ty běhy ti fakt pomohli, ale chtělo by to, aby si dělal ráno a večer ještě nějaké kliky, postavičku budeš mít pěknou neboj…No a příště budeme pokračovat…“ řeknu neurčitě. Teda ono je to určité, ale není to ani pochvala ani pokárání.
No páni, to je hodin! Mám jen třicet minut, než přijde.
„Lenko! Hale tak za chvíli přijde. Já si jdu dát sprchu, tak ho když tak zdrž, kdyby přišel dříve!“ houknu na ní z chodby a hrnu se do koupelny.
Oblečení hodím do koše na špinavé prádlo a vytáhnu ručník. Mám toho hodně, jak znovuzrozená si musím nejdřív oholit nohy, pak dát masku na obličej a upravit účes. Hotovo! Zajásám si sama pro sebe. Jen v ručníku přeběhnu celou chodbu a zavřu se v pokoji. Jo, Val už mi připravila oblečení. Jak já mám hodnou sestřičku, to svět neviděl. Hodím to na sebe, zběžně se zkontroluji v zrcadle. Takže…nelekla jsem se, to je dobré znamení. Vlasy navlněné poprvé mojí rukou. Nové kruhové náušnice. Oni nejsou nové, mám je už dlouho, ale nikdy k nim nebyla příležitost. Nebo byla… aaaaa! konec než vás začnu nudit! Pak bokové džíny a delší tričko bez ramínek…. No nejsme já kočka? Ha ha. Ale jako nové holka kluka z posledního ročníku se musím činit. Většina takových holek nedá ve škole ani ránu bez lesku na rty. Dříve jsem se jim smála, ale teď jsem nejspíš stejná. Oboji si modré baleríny, stejné barvy jako triko. A tohle sama od sebe, asi se začínám zlepšovat. Ok, nebudu vás zatěžovat mým oblečením, teď tím končím, protože jinak bych nejspíš popsala celý svůj deník.
Dolů sejdu právě v čas. Val odešla na večerní běh, prý dokud je rozcvičená, jen aby to nebylo kvůli té postavě. Pořád říká, že zase ztloustla a nejde jí to dát dolů. Možná kdyby nejedla v deset večer, tak by… Zvonek! A je tady…. Dojdu pěkně ladně otevřít, ještě bych mohla zakopnout. „Ahojky.“ pozdravím ho a on mi to oplatí pusou na tvář. „Ty jsi jako hodinky!“ usměji se a zavřu za ním dveře.
„Ani ne, zase jsme tu byl dřív, ale zakecal jsme se s Val. Prý se dala na běhání.“ Zazubí se na mě. On se stejně krásně směje.
„Taky jsem tomu nechtěla věřit, že by po tréninku někam šla…ale prý si musím udržovat postavičku…“
„Vy to tu máte jako v nějakém paláci.“ Koukne se kolem.
„To ne… nebo možná jo, ale na to se dá zvyknout…“
„A kde máš pokoj.“ Mrkne na mě.
„No no no. Mám ho nahoře.“ Vezmu ho za ruku a doběhneme do pokoje. Raději nás zamknu, kdyby sem chodila Lenka, ale ona taková asi není. Pamatuji si, že když si sem Val přivedla prvního kluka, zapomněla zamknout a mamka tam pořád chodila. Tenkrát jsme se tomu strašně smála, až škodolibě, ale teď bych to sama zažít nechtěla.
„Pěkný pěkný. Čekal jsem tedy víc holčičí pokojíček..“ plácne sebou na postel. Sednu si k němu, ale dlouho v té poloze nevydržíme. Nejdříve mě políbí zlehka, ale pak trochu přitvrdí. Povalí mě na postel, ale líbat nepřestává. Nevnímám nic jiného než jeho. Nikdy jsme si s klukem nebyla tak blízko. Pak mě políbí na krk a pokračoval by snad ještě dál, ale to nejde. Posunu se a vrátí se zpátky ke rtům. Cítím horko a on nejspíš také. Sundá si mikinu a mě triko. Nejspíš mi začíná vypadávat mozek, protože takhle daleko jsem zajít nechtěla. Dovolím mu ještě aby si sundal triko, ale dál jít nechci, vlastně ani nemůžu. Patnáct mi ještě nebylo, musí si ještě tři měsíce počkat.
„Počkej.“ stopnu ho.
„Stalo se něco?“ nechápe.
„Tohle nejde…“
„Míšo.. proč by to nešlo?“
„Není mi patnáct, dál už jít nemůžu.“ Vstanu a oblíknu si triko. Moc z míry ho to nevyvede. Nevypadá na to, že by se chtěl obléknout. Jen mě chytne za ruku a svalí k sobě.
„A kdo říkal, že chci jít dál.“ přitiskne mě k sobě a políbí na čelo. Pak už mě pěkně dlouhou dobu nepustí. Teprve po půl hodince zjistím proč… on usnul. Musím se na něj usmát, ale spát ho nechám. Odemknu si a dojdu dolů pro pití. Na hodinách už je po deváté.
„Kde ho máš.“ diví se Val, která se cpe u televize.
„Nahoře.“ sednu si k ní a vezmu si hrst něčeho, co si připravila.
„A co tam jako dělá?“
„Spí… trochu ho to asi zmohlo..“ chtěla jsem jí to vysvětlit, ale málem jsme se za dusila z té bomby, co si udělala.
„Co děláš!“ vynadá mi, protože jsem zbytek upustila na koberec.
„Ty máš teda chutě, tohle se nedá jíst.“
„Lenka se taky divila…No, ale co jste tam dělali… nechceš mi snad říct!“ podívá se na mě přísně.
„Ne, nejsem blbá… jen jsme se líbali a…no však víš.“ Mrknu na ní a dojdu zase nahoru.
Pořád spí jako miminko. Nechce se mi ho budit, ale spát a ním přes noc není zrovna dobrý nápad.
„Vstávat.“ Zatřesu s ním, ale nic. Ještě to párkrát zopakuji, ale zabere to asi až podesáté.
„Co je?“ zamžourá očima.
„Trochu si se zmohl.“ Usměji se.
„Vtipný.“ Obleče si triko a mikinu.
„Tak kdy se uvidíme.“ obejmu ho.
„Co třeba zítra…“
„To mám trénink, ale potom klidně..“
„Třeba v sedm?“
„Jasně, kde a kam půjdeme?“
„To nechej na mě.“ Mrkne na mě a pak odejde. Vyprovázet ho nemusím, snad tedy trefí.

„Kde je Val?“ divím se u snídaně. Většinou je už touhle dobou vzhůru, aby všechno stihla.
„Nějak jí není dobře, tak zůstane doma.“ Vysvětlí mi Lenka.
„To bude z toho jídla. Jak mohla něco takového vůbec jíst.“
„Taky nechápu… má divný chutě.“
„No tak já už jdu. Vrátím se kolem šesté, protože mám trénink, ale pak zase něco mám.“ Rozloučím se.
Před domem už na mě čeká Simona. Celou cestu do školy poslouchala podrobnosti ze včerejška. Ona se prý nudila, protože Tom je pryč. Ona je chudinka bez kluků úplně ztracená.
„Ale teda tohle bych do tebe nikdy neřekla… Ještě před týdnem nebo tak nějak jsi neuměla ani líbat a teď už jsi mě málem předběhla.“ Fantazíruje.
„Málem! Tohle si zapamatuje. Přeci jsem ti říkala, že dál bych ani nešla, ne?“
„No u tebe člověk nikdy neví. A co máte v plánu dneska?“ mrkne na mě.
„No, v sedm se má pro mě stavit. Prý překvápko…“
„Je, ty se máš!“ závidí mi.
Jo, závidět mi může leda tak úžasného kluka a sestru, ale tím to asi hasne, protože zbytek můžu závidět já. Její rodiče se nerozvádí, nehádají se. Ale s Lenkou jsem spokojená, lépe si vybrat nemohl a také nevypadá, že by s ním byla jen kvůli penězům. No a taky její máme není blázen. Sice nám mamka namluvila, že se jede léčit do lázní, ale blázinci si může říkat jak chce, je to pořád jedno a to samé. Pak taky vychází s bráchou, ale po tom ani nějak netoužím. Rozumět si se Standou je nad lidské síly.

„Ahoj.“ Překvapí mě Ondra na chodbě. Odtrhne se od své party, aby mě mohl doprovodit do třídy.
„Nazdar.“ Políbím ho na tvář, ale to mu nejspíš nestačilo….
„Tak jak se těšíš na dnešek?“ vyzvídá.
„Zatím docela dost. Možná protože nevím, co mě čeká.“
„Neboj, kdyby si to věděla, tak by si se taky určitě těšila.“ Nechce mi nic říct.
„Víš, ale mi holky to máme složitý. Na každý terén jiné oblečení…“
„Dobře, co mám s tebou dělat no….vezmi si něco, v čem ti nebude zima a taky pohodlný boty…“
„Nejdeme na túru, že ne?“ hádám.
„Ha ha, jezdí tam autobus…“
No to bude něco. Určitě něco u rybníka nebo v lese? Tak teď se tedy moc netěším. Trapas se tam může stát raz dva. Bude se mi chtít na záchod, nebo zahučím do nějaké jámy atd. Přes to přemýšlení jsem asi přeslechla zvonění, protože do mi zaklepe na rameno učitelka na fyziku: „Vy tu hodláte dneska trávit hodinu?“
„Ne, to bych si nedovolila. Jen zkouším, jestli to nemá nějaký vliv…
„Na fungování vašeho mozku?“ ušklíbne se.
„Jedna nula pro vás.“
„A tak to také zůstane, na ty vaše hry už nemám náladu, slečno Kubínová.“
„Víte, ale ono je to pěkně nespravedlivé…Mě se taky nikdo neptal, jestli mám chuť mít ve středu první hodinu fyziku…“ snažím se jí zdržet na chodbě.
„Mě také ne…“
„A pak že nehrajete co!“ zazubím se, ale málem to schytám.
„Kubínová… ty se nikdy nezměníš. Pod novým zevnějšek nejde skrýt vnitřek.“
„Já ho ale neskrývám…“ bráním se.
„Možná by si to občas měla zkusit.“
„To jsme tady právě zkoušela, víte? A kdyby jste mě nevyrušila….“
„Nemel blbosti a padej do třídy!“ ztrácí trpělivost, ale pár minutek z nejnudnější hodiny už mám za sebou. Jakmile vyjde učitelka do třídy všichni utichnou. Je to jedna z učitelek, která si vysloužila naší úctu, ale občas poškádlit přeci neškodí…
„A abych nezapomněla… Nejsi na takové věci moc mladá?“ zeptá se schválně až ve třídě, aby nás všichni slyšeli.
„A vy trochu stará?“ ujede mi, ale u ostatních to zaboduje. Normálně bych určitě dostala poznámku, ale tentokrát ne: „Máme vyrovnané skóre..“ zkonstatuje a začne ve výkladu.

„Máš minutku?“ zastaví mě na chodbě učitel tělocviku.
„No jistě…Pro vás vždycky…“ lépe řečeno za chvíli začíná matika.
„To mě těší… Jak víš, tak za dva měsíce nás čeká zápas s dívčí módní školou. Určitě nebudou moc silné, ale chtělo by to nějakou přípravu.“
„Jo, nemyslím na nic jiného…Normálka jsme na to úplně zapomněla!“ přiznám se.
„To jsem si myslel. Právě porto jsem s tebou chtěl mluvit. Odešli nám pár holek z posledního ročníku. No a ty jako kapitánka máš určité povinnosti.“
„No jasně…to už vím. Holek má být dvanáct a je jich pět, vlastně semnou šest.“ Vzpomínám si. Já, dvě holky z šestky a tři z pětky. Ze čtvrtého ročníku nikdo nehraje a od nás z ročníku taky ne, takže budu muset najít šest holek v mladších řadách.
„Takže jsem svolal na pátek odpoledne trénink se zkušenějšíma holkama a pak taky konkurz na ty posty, co ti chybí.“
„Jasně. Přijdu a mrknu se na ně.“
„Ne. Po tobě se chce, aby si sestavila mužstvo a taky je tak trochu trénovala.“
„Já? Ale já toho mám už strašně moc…“ vymlouvám se. Ne že by mě to nelákalo…
„Moc?“ nechápe mě. U mě byl na prvním místě vždycky fotbal.
„No, večer nemůžu určitě, pak v pondělí a ve středu mám svůj trénink a v úterý a ve čtvrtek už trénuji sestru. Je z té školy a prý si nechtějí trhnout takovou ostud.“
„Ty si poradíš.“ Mrkne na mě.
No to je fakt super! Já že si poradím? No to asi nepůjde. O víkendu nikdo chodit nebude a večer tu být nemůžeme. Leda že bych obětovala pondělní tréninky a ve čtvrtek bychom začínali později…Jasně! Já si přeci vždycky poradím, nebo snad ne?
Hned o výtvarce se Símou napíšeme menší plakátek s informacemi.

Dívčí fotbal
Chceš reprezentovat naší školu ve fotbale? Chceš být lepší než kluci? Tak tohle je příležitost právě pro tebe! Dívčí tým pořádá v pátek od 15 hodin konkurz ve velké tělocvičně. Trochu si tě vyzkoušíme a šest nejlepších postoupí do týmu a super kolektivu. Tréninky jsou v pondělí od pěti hodin a ve čtvrtek od půl třetí. Těšíme se na tebe! Trenérka Michaela Kubínová
Původně jsem se podepisovat nechtěla, ale Simona mě přemluvila. Prý mám teď jméno a taky to přiláká kluky. Jestli si myslí, že je tam pustí tak má smůlu. Mohli by tak být nervózní.
Před obědem jsme to vyvěsili na nástěnku a hned se tam slítlo pár lidí a zapsali se. S tím jménem jsme udělala obrovskou chybu. Na obědě si k nám sedli holky z týmu. Možná by jste řekli, že to budou normální holky, už kvůli tomu, že jim fotbal jde, ale od holek z šestky nemůžete nic normálního čekat. Trochu vám je přiblížím: jako hned první si k nám sedla Týna- v týmu je z protekce, takže většinu času sedí na lavičce, ale to jí jak je vidět vůbec nevadí. Její nová chlouba je tetování na zápěstí a nový piercing v obočí. Má ho asi do sady k tomu v jazyku, bradě a nose. K ní se přidala další šesťačka a to Eva. V naší škole holka číslo jedna, ale na fotbal má štěstí. Jen vždycky trpí, když si musí ostříhat nehty, nebo si nedávat rtěnku. Její kamarádka je Ina z pětky, jsou to taková dvojčata, ale skutečná dvojčata jsou lva s Lucii. Musím říct, že občas se za ně stydím. Fén na vlasy nebo lesk na rty je pro ně španělská vesnice. Ve škole jsou zásadné v teplákách. No a pak jsem tu já a tedy i Simona. Prý moje poradkyně, ale kdy jsme jí zvolila to si tedy nepamatuji.
„Takže ty si teď kapitánka?“ usmívají se na celé kolo Eva s Inou.
„Jo, ale to už jsem od minulého roku.“ sjedu jí pohledem. Tyhle holky prostě nemám ráda. Zato naše Simonka je přímo obdivuje…
„To víš… je nejlepší.“ Usměje se na ní, ale Eva i jí nevšímá.
„Ale nejsi nejstarší v týmu, není to divné?“ zajímá se Týna. I když ona s tím postem přeci vůbec nemohla počítat.
„To nejsem, ale kapitán by měl hrát a ne sedět na lavičce. A teď k věci. Potřebuji, aby jste všichni v ten pátek přišli a na nový holky se koukli objektivně. Hlavně jak hrají a ne podle toho, jak je znáte, jo? A Simčo, žádní kluci. Všichni dobře víme, jak jsme byli nervózní my a tak se jim to pokusíme zjednodušit. Nějaké otázky?“ už se zvedám od stolu. Mám trénink a pak tradá na rande.
„Jo, my by jsme měli…“ ozvou se dvojčata, ale nikdo z nás jim nevěnuje mimo hřiště nějakou pozornost.
„Čekám, že to bude něco objektivního.“
„No ona to ani není otázka, ale takový postřeh. Známe se s těmi holkami z té školy, proti které budeme hrát a ty říkali, že mají dost silný tým. Tréninky každý den a navíc nové družstvo.“
„Já vím… sestra za ně bude hrát. A tréninky mají každé úterý a čtvrtek pokud vím.“ snažím se je odbít.
„Jak ty to můžeš vědět?“
„Mám mít přehled. A to ve všech stranách. A, jak vy vlastně znáte ty holky?“ zaměřím pohled na jejich nový model, asi měli v tom jejich krámu s babkovskýma teplákama výprodej.

Na to co mi řekli musím myslet celý trénink. A taky na to, že mě Matěj sleduje na každém kroku. Vlastně jsem mu slíbila, že s ním někam zajdu. Těžko mu můžu říct, že mám rande. Vlastně ale proč bych nemohla? Přeci spolu nechodíme, ani moc nekamarádíme. Tedy pomůžeme s něčím, co ostatním říct nemůžu. Sakra, proč zrovna já to mám tak těžké. Hned po tréninku zalezu do šatny. Rychle se převléknu a uteču ještě splavená do autobusu. Učešu se cestou, ale doma stejně ještě zalezu pod sprchu, času dost.
Podle jeho rady si natáhnu džíny, kecky a mikinu. Vlasy do dvou culíků a jsem hotová. Jednoduché a účinné, tedy snad. Ale jo, je!
„Tak razíme?“ vyzvedne mě.
„No jasně. A kam?“ snažím se ho přesvědčit, aby mi to řekl. V pravé ruce svírá tu mou a v levé tašku. Co asi chystá?
„To je překvapení…“nedá se.
Cesta směřuje k autobusové zastávce. Tam odtud dojedeme do parku. Tam naše cesta ještě nekončí. Skončíme až na louce za parkem. Popravdě jsme tady ještě nebyla. A přitom je tu tak krásně. Kolem dokola je les, jen jezírko a pár keřů. Ruch města odtud není vůbec slyšet. Začíná se stmívat a to ještě notuje romantické atmosféře. Pak už konečně zjistím, co sebou tahal. Rozložíme deku a taky nějaké to pití a občerstvení.
„To bych do tebe vůbec neřekla…“ usměji se na něj a lehnu si, abych měla výhled na čím dál tím víc tmavější oblohu.
„Co bys neřekla?“ lehne si hned vedle mě.
„Že jsi takový romantik.“ Políbím ho na ucho, protože dál nedosáhnu.
„Ty o mě ještě nevíš věcí.“ Pootočí se a políbí mě na pusu.
„Tak povídej.“
„Je, to sem zase něco začal. A co bys chtěla vědět?“
„No, tak co rád děláš vím, vlastně o tobě všechno, teď s tím romantikem úplně všechno, tedy pokud něco neskrýváš…tak co bych ještě nevěděla? Jo! Povídej mi o rodině.“
Chvilku se překrucuje, a proto to chci vědět ještě víc. Za malý úplatek se rozpovídal: „Tak, bydlím v menší vilce, ne jako ty. Vlastně tam není tak veselo jak u vás, je to takový stereotyp. Ráno vstaneš, najíš se a vyrazíš do školy. Cestou se ještě zakecáš s bráchou. Pak do školy, zpátky se ti ani nechce, protože tě tam čeká máma. Naši se rozvedli a tak získala tolik prachů, aby nemusela nic dělat. Takže všechno musíme dělat za ní. Máš hlad? Uvař si…brácha je fain. Platí si fotbal, aby nemusel být doma a já mu to za zlé nemám. Po tom rozvodu si rozumíme víc než dřív… já.. tohle jsme moc lidem neříkal…“ odmlčí se.
„Porot si toho vážím.“ Odměním ho opět polibkem.
Všude už je tma a Ondra naštěstí myslel na všechno, takže máme baterku, abychom se dostali bez úrazu domů.
„To si budeme muset zopakovat.“ Loučím se s ním.
„No určitě, ale povídat budeš ty.“
„Tak to si to ještě rozmyslím.“ Zase se usměji a jsem na odchodu. Ještě mě ale nechce pustit.
„Já jsem ti chtěl ještě něco říct…No víš, prostě jsem ti chtěl říct, že tohle.. a že všechno myslím vážně…je to jen týden, ale já to beru vážně…“
„Já taky…“ teď už se nesměji. Jen v koutku duše se na něj usmívám.

„Cože!“ naštve se na mě Simona, když jí zavolám, že nemůžu do školy. Jsou sice ty závody…
„Já za to fakt nemůžu. Lenka musí do práce a sestře je strašně špatně. Musí s ní někdo zůstat doma, tak to budu já.“ namítnu jí.
„No jo, ale víš jak bude Ondra zuřit? Mohli jsme vyhrát.“
„Neboj…on vychladne, znám ho.“ Uklidňuji jí, ale sami si nejsem tím, co jsme řekla úplně jistá.
„No tak jak myslíš…Já mu řeknu, že máte rodinné problémy…“
„Jo a taky ať se za mnou třeba po škole staví…“
„Hele, a proč ty mu vlastně nezavoláš sama?“ napadne jí.
„Já už musím jít, tak díky!“ rychle zavěsím, abych se nemusela na nic vymlouvat. Nerada mu volám, vlastně ani nevím proč.

„Tak jak je?“ podám Val čaj a sednu si k ní do postele.
„Se koukni…vypadám strašně. Poslední dobou mi je ráno pořád takhle špatně.“
„Divné…ranní nevolnosti.“ Ty dvě slova mi dají impuls k přemýšlení. Moment! Kdo má ranní nevolnosti! Val to asi taky dojde… „Blbost..“
„Blbost? Klidně by si mohla být těhotná.“ Řeknu to nahlas. Všechno to do sebe krásně zapadá. Už nějakou tu chvíli je jí špatně, hlavně tedy ráno a prý to nedostala.
„Nemysli na to. To bude jen nějaká viróza.“
„Pěkná viróza. Až ti bude lépe, tak jdeš k doktorce.“ Nakážu jí a myslím to vážně.
„Jak myslíš…“ nejspíš chtěla ještě něco říct, ale vyběhla na chodbu a rovnou na záchod. Jenže kdo by chtěl mít takovou jistotu? Val by si dítě určitě nenechala…Nemá je ráda a teď by ještě měla vychovávat svoje? Na to by neměla. Má na leccos, ale matku bych z ní nikdy nedělala. A taky pro mámu by to byl šok. Hned by asi říkala: Co na to lidi? No jo, manžel jí odejde a její šestnáctiletá dcera čeká potomka. To by v těch svých lázních mohla rovnou zůstat. A nebo co by na to řekl táta? Ten je snad ještě náchylnější na řeči jak máma. Teď si z toho tedy nic nedělá. Neobjevil se tu už od víkendu. Já mu nevyčítám, živí teď hodně lidí. Ba ne, co to kecám. Lenka s ním sice žije, ale tak má práci. Máma taky ještě pracuje, jen má pauzu.

Chvilku po poledni už val bylo dobře. Ohlásili jsme, že přijdeme a hurá na gyndu! Já tam tedy ještě nikdy nebyla a zatím to v plánu nemám. Val už tam byla kvůli prohlídce do školy. Tedy to řekla doma, raději se neptám, co za tím opravdu bylo.
„A půjdeš tam semnou?“ chytne mě za ruku Val. Teď se její stav, tedy spíš psychický docela zhoršil. V čekárně je převaha žen, které už jsou v očekávaní. Jenže alespoň o deset let starší.
„Jasně.“ uklidním jí.
„Tak slečno Kubínová.“ Zavolá jí sestřička. Zvedne se a já s ní.
„Tady máte kartu a ty dveře vpravo. Paní doktorka už na vás čeká…a slečna půjde s vámi?“
„No kdyby to nevadilo, tak bych byla ráda.“
Sestřička to nakonec povolí a já můžu s ní. Doktorka je už od pohledu sympatická. Taková jako z toho jednoho seriálu.
„Dobrý dne, co pro vás mohu udělat?“
„Já bych sem sama od sebe nešla, ale sestra mě objednala. Já jsem to už podruhé nedostala a taky je mi ráno hodně špatně… tak abych měla jistotu že buď jo a nebo ne.“
„Tedy, to máte rozumnou sestru. Vy si jděte za plentu a já se na to mrknu.“ Pobídne jí. Já se mezitím posadím a už jí můžu jen držet palce.
„Tak mám pro vás dvě zprávy.“ Usměje se nakonec. Posadí se ke stolu a něco si zapíše do počítače. Val se mezi tím převleče a posadí se naproti ní.
„Já to tedy shrnu do jedné zprávy…Nevím čím jsou vyvolávány ty ranní nevolnosti, ale rozhodně ne těhotenstvím. I když, abych to řekla správně…jedná se o mimoděložní těhotenství.“
„Já ti to říkala.“ Koukne se na mě Val.
„No, moc se tedy neradujte. Sestřička vás objedná na termín do nemocnice, kde zákrok provedeme.“
„Takže budu muset být v nemocnici?“
„No jistě, zákrok provedeme a pak si vás tam nejspíš nechají jeden nebo dva dny na pozorování. To už nezáleží na mě, ale na doktorovi či doktorce.“ podá Val zpátky kartu a vyprovodí nás z ordinace.
Val celou cestu domů skáče radostí. Než jí připomenu, že to stejně bude muset říct doma.
Před domem už na mě čeká docela naštvaný Ondra. Takhle to asi nevypadá moc dobře, když jsem řekla, že je Val špatně a přitom nejsme ani doma.
„Ahoj.“ Pozdraví mě s dost ironickým úsměvem.
„Čau. Čekáš dlouho?“
„Jen zhruba půl hodiny.“ Ukáže na hodinky.
„To je mi líto, ale byli jsme u doktorky.“
„Tobě něco je?“ zajímá se a už ne tak naštvaně.
„Mě? Vůbec ne. Jen ségra…“
„No tak to jo.“ Obejme mě a tím dá najevo, že už se nezloví.
„A jak dopadli závody?“
„Nemohli jsme závodit, ale to jedno, stejně jsme byli nejlepší, to jsme věděli i tak.“ Zazubí se.
„Jasně…zítra hned po škole máme konkurz na šest postů do fotbalového družstva, nechceš se tam přijít podívat?“
„Rád bych, ale už něco mám… s bráchou. Slíbil jsem mu, že se za ním přijdu podívat na trénink a taky prý na nějakou holku. Nemůže na ní najít strategii, tak to jdu omrknout.“
„Neznám žádnou jinou holku, která by taky hrála fotbal jako já.“ Divím se.
„Já taky ne…A proto jsi takový nenahraditelný originál.“ Políbí mě za to na čelo, ale déle už se zdržet nemůže. Ve čtvrtek prý s bráchou chodí nakupovat. Copak opravdu existuje žena, která by neuměla nakoupit? I když… mám to už možná zapomněla, když to máme chůvu. No jo, málem bych zapomněla, že už po víkendu by tu měla být. To by ale znamenalo, že tu nebude Lenka. Docela mi bude chybět… nikdy bych si nemyslela, že člověku může chybět otcova milenka.
Val už je v dobré náladě, ale s tréninkem pokračovat nemůžeme, až po tom zákroku. Nechce se mi říkat operace. Celou hodinu jsem vydržela ležet v posteli a koukat do blba. To už jsme dlouho nedělala. Tedy jestli se při tom vůbec něco dělá. Můj pokoj je jedna velká katastrofa. Je vymalovaný na bílo, protože růžovou jsem odmítla už od začátku. Je ve tvaru takového menšího čtverce. Když vejdete do místnosti, tak napravo od dveří je ze světlého dřeva velká zrcadlová skříň. Je přes celou zeď. Naproti skříni je větší postel a vedle ní noční stolek na který navazuje ten jakoby pracovní. Je na něm sice počítač, ale moc si na něm nepotrpím. Chtělo by to minimálně vymalovat, poklidit a vyzdobit jinak než fotbalovými plakáty. Jo! Bude se malovat.
Zašla jsem si do obchoďáku a koupila světle modrou. Nábytek jsme s pomocí Val nahrnula doprostřed, tedy kromě skříně. Přikryli jsme to plachtou a pustila se do malování. Nakonec to šlo jako po másle. Koupila jsme nějaký speciální váleček, neměl by kapat. Teď už mi to ladí i se žlutým kobercem.
„Asi si taky vymaluji.“ Napadne Val, která právě dotřela poslední stranu.
„Už zase? Malovala si nedávno… Náhodou mě se béžová docela líbí.“
„Ale modrá je hezčí…“ koukne se z pozdálí na naše dílo.
„Ty jsi opice, víš to!“ vrhnu se na ní s válečkem v ruce.
„Neboj! To bych ti neudělala!“ snaží se bránit novinami.
„Ha ha, já tě znám! Co chceš, to taky dostaneš!“ zasměji se, ale válku nakonec vzdám. Nechci skončit jako můj pokoj, celý v modrém.
„Víš nad čím celou dobu přemýšlím?“ Zeptá se mě už v koupelně, kde ze sebe sundáváme špinavé pracovní oblečení.
„Jak to řekneš našim?“ hádám.
„Ale to se nějak vymyslí…Nemusím jím říkat, na jaký zákrok přesně jdu. Máma tu není a táta tomu nerozumí… mě zajímá, kdo by mohl být potencionální otec.“
„Tak na to nepřijdeš.“ uchechtnu se.
„Moc vtipný. Já možná mám hodně kluků, ale jen tak s někým do postele nevlezu.“
„No tak dobře…ber kluky tak před dvěma měsícema.“ Poradím jí.
„Tak to je jen jeden!“
„Který?“ z její pohledu je poznat, že tím není dvakrát nadšená.
„Ale slib mi, že to nikomu neřekneš, jo? Před těmi měsíci tu měl brácha nějakou pařbu, pamatuješ? No a já se trochu víc napila a jaksi se to zvrtlo… No a pak jsem se ráno probudila vedle Toma.“
„Kecáš!“ nechci jí to věřit. S Tomem přeci teď chodí Síma, ta kdyby to se to dozvěděla…
„No asi ne…Ty jo, ten by čuměl, kdybych mu to řekla.“ Musíme nad tou představou pořádně zasmát.
„A kde budeš spát, jen tak mimochodem?“ zajímá se.
„Neboj, s tebou ne. To bych taky riskovala, že se vůbec nevyspím.“
Nakonec jsme si ustlala dole v obýváku. Má to jednu výhodu. Na televizi se můžete dívat až do rána.

Ráno jsme se šli se Símou podívat na soupisku jmen. Na ten konkurz se jich zapsalo nejméně čtyřicet a proto jsme tu ceduli už museli sundat. Ve škole byla pohodička, protože jsme museli připravovat tělocvičnu na konkurz. Po škole jsme dali šipky, aby tam všichni trefili. Do tělocvičny jsme dali pár fotbalových míčů a taky překážek. V rohu byl velký stůl a židle pro nás dvě. Pro každou holku jsme vyrobili čísla a dotazníky. Ty napíšou a odevzdají Símě, která bude sedět u stolu a dávat jim čísla. Pak ukážu něco co umí a taky kolik toho vydrží. Dohlédnu na ně já a ještě holky z týmu. Máme to perfektně vymyšlené. Ještě jsme si vzali klíče od šaten, aby měli možnost se převléknout.
Hned po obědě jsme se tam sešli všechny, tedy holky z týmu. Všechno jsme jim vysvětlila. Týna se Simonou se budou starat o dotazníky. Eva s Inou budou vodit holky z šaten, aby jich tu nebylo moc. Iva s Luckou na ně dohlédnout při překážkách a já se na ně mrknu, když budou hrát fotbal. Jak prosté a jednoduché.
Ve tři už všechny holky čekali před brankou, abychom je pustili do šaten. Šatny jsou dvě a tak Eva hlídala dvacet holek a Ina tu druhou půlku. Pak si každá vybrala dvě a doprovodila je do tělocvičny. Tam vyplnili dotazníky, dostali čísla a všechno šlo podle plánu. Za dvě hodiny jsme ale neměli hotovou ani polovinu.
„Tak fofr!“ houknu na ně, aby si trochu pospíšili. Těch deset otázek vyplňují skoro půl hodiny.
Skoro jako poslední přišla na řadu docela sympatická holka z druháku. Nebyla nějak moc vymóděná, ale od našich dvojčat měla taky daleko. A ještě víc mě potěšilo, že hrála docela dobře.
„Jak se jmenuješ?“ zeptám se jí.
„Šárka…jsme z druháku..“ řekne trochu nervózně.
„Fain. Já jsme Míša. Hraješ za někoho?“
„Ne, přihlásila mě sem kámoška.“ Přizná se.
„Dobře. Ještě to není přímo oficiální, ale bereme tě.“ Mrknu na ní.
Spadne z ní tréma a sebevědomě se dojde zase převléknout.
„Tak kolik jich tam ještě je?“ dojdu si za holkami.
„Polovina a ještě jsi žádnou nevybrala.“
„To nechejte na mě. Pár adeptek už mám. Doděláme to tady a já to do pondělí nějak udělám.“ Uklidním je a pošlu pro další holky.
Tímhle tempem jsme skončili až kolem osmé. Museli jsme ještě všechno poklidit. Zařadit dotazníky k těm správným holkám a odnést klíče do ředitelny.
„Konkurzy už nikdy!“ postěžuje si Simona.
„Ty máš co ztěžovat! Celou dobu si seděla a psala. Já kopala a kopala.“
„Ale alespoň nějaká zábava!“
„Příště si to klidně vyměníme.“
„Žádné příště nebude, neboj.“ Uklidní mě.
„Co máš zítra v plánu?“ změním téma.
„Vstanu na oběd, pak budu relaxovat na zahradě a pak půjdu spát.“
„Hezký…Nechceš spíš něco podniknout?“ navrhnu jí.
„Ani ne.“
„Ty máš tedy náladu…No nic, já jdu, pa!“ rozloučím se s ní a zapluji dovnitř.

Hned od dveří poznám, že máme návštěvu. Od Val se dozvím, že si sem otec pozval nějakou rodinu na obchodní večeři a že za ním máme přijít.
„Fakt super. Víš jak jsme unavená?“
Dojdu si pod sprchu a pak se trochu přikrášlím. Vlasy sčísnu do drdolu, přimaluji se a půjčím si od Val visací náušnice. Hodím na sebe černé společenské šaty a jsme hotová. Táta si vždycky potrpí, aby když přijde návštěva bylo všechno perfektní a to i jeho dvě dcery. Společně s Val potom sejdeme do obývacího pokoje, kde si zatím teprve připíjí. Kromě otce a Lenky je to ta jejich návštěva. Pár věku asi jako moji rodiče a jejich dva synové. Co nás asi tak šije? Val už zaplula do svých kolejí a přisedne si k tomu staršímu. Blond vlasy a modré oči… přesně její typ. Mladšímu synovi je stejně o dost víc jak mě. Tedy o dost, bude mu tak osmnáct, skoro jako Ondra. Akorát že není moc můj typ. Jediné co se mi na něm líbí jsou ty oči. Mají je stejně modré.
„Jídlo je hotové.“ Vyruší nás…kdo to nevím? Nikdy jsme jí neviděla.
„Tak prosím.“ Pobídne nás otec, abychom se usadili ke stolu.
Stůl je úhledně prostřen pro osm lidí. Otec s Lenkou sedí v čele. Já vedle Lenky a Val, která sedí ještě vedle staršího syna. Ostatní sedí naproti nám.
Žena začne nosit jídlo na stůl. Nejprve polévku. Moc jsme si na ní tedy nepochutnala. Nějaká hrášková, ale hrášek nikde. Je to jako někde v té drahé restauraci, kde spíš platíte za to, co nesníte. Je to malá porcička, ale ukrutně drahá.
„Máte výbornou kuchařku.“ Pochválí otce ta žena. Na jména moc paměť nemám, takže jméno se mi nějak vypařilo z hlavy.
„Děkuji..normálně máme ještě lepší hospodyni, ale ta musela odcestovat za rodinou.“ vysvětluje otec. Mezi tím všichni dojedli a tak se může servírovat hlavní chod. Konečně něco, čeho se dá najíst. Krokety s kuřecími medailony a nivou. Každý k tomu ještě dostane misku se salátem.
„Někdy nám tu kuchařku budete muset půjčit.“ Zavtipkuje tentokrát ten muž. Sakra, já bych s tou pamětí měla něco udělat.
„To si budeme muset ještě rozmyslet.“ Zapojí se do hovoru Val. Docela se divím, že vydržela mlčet tak dlouho. Většinou baví hosty ona, má na to buňky a taky školu.
„A také vaší dceru.“ Usměje se na ní muž.
„Já jsme ale drahá.“ Jejich hovor už tak trochu připomíná flirt, ale nikdo si toho nevšímá.
„Otec dokáže být velkorysí.“ Zapojí se starší ze synů.
„Zvláště u žen.“ Usměje se jeho žena.
„Neříkejte.“ zapojím se i já.
„O vás už jsme slyšeli.“ Koukne se na mě žena.
„A co vám napovídali?“ zajímám se.
„Že se zahazujete s tím klukem od paní Bednářové.“
„Co prosím?“ mám pocit, že jsme se nad přeslechla.
„Tohle je malá čtvrť, o všem se tu ví. O dívku z takové rodiny je jistě velký zájem…“ vmete mi to do obličeje a já jí mám té chvíli plné zuby. Mám chuť vstát, ale sestra mě nechce pustit. Chytne mě pod stolem za ruku a pokračuje sama.
„A vy myslíte, že váš syn by byl více vhodný?“
„Naše rodina se podobá více té vaší než Bednářovi, nemyslíte?“ koukne na mého otce.
„Jistě… ale já do života mích dcer tak nevidím. Bude jí patnáct. Takže to neznamená, že si ho hned vezme.“ zastane se mě a ona konečně zmlkne. Otec má sám dobré jméno, celá naše rodina. Takže co řekne, to prostě platí. Hlavní chod dojíme mlčky a rozmluvíme se až u dezertu- jahodový dort.
„Tak jak to vidíte s tím naším obchodem?“ zajímá se rodina.
„Nikterak pozitivně. Žádáte příliš velkou částku.“
„Víte jak jsou pozemky v dnešní době drahé. Chceme postavit našim synům místo, kam budou moct jezdit.“
A tak je to tedy. Chtějí peníze a nejlepší je to od ředitele pobočky. Občas si lidé půjčují přímo od nás, ale asi se jedná o pěkně velký balík.
„Pokusím se pro vás udělat co nejvíce. Já například nekupuji pozemek, ale nejlepší je si zakoupit starší dům na docela dobrém pozemku. Ten poté zbourat a postavit úplně nové sídlo.“ Poradí jim. Takhle přesně postavil chatu v jižních Čechách. Tam jsme nebyli už pěkně dlouho. Otec to pronajímá a pak to odkáže nám.
„Dobrý nápad. Ale kde se brat jistotu, že dostaneme povolení ke stavbě.“
„To je nejlepší zařídit předem. Žijeme ve světe, kde můžete uplatit snad každého..“ poradí jim.
„To je pravda..“
Do konce návštěvy už se věnovali už jen politice. Téma, které mě absolutně nezajímá, ale také o tom musím něco vědět.
Nejspíš je na čase vám říct o naší rodině ještě něco víc… Naše rodina má už velkou tradici. Psala jsem, jak naši přišli k penězům, ale ne úplnou pravdu. Naše rodina je docela dobře postavená a peníze nemáme rozhodně vydělané jenom čistou prací. Otec se věnuje hodně politice a také půjčkám. Někdo přijde s požadavkem a otec ho splní. Vím, že to není na sto procent legální cestou, ale už dávno to neřeším. Vlastně si nemám proč stěžovat. Takhle mi to podal táta, když jsem se ho na to ptala. Říkal, že mám všechno na co si vzpomenu, tak ať si nestěžuji. Porot si musíme dávat pozor na to, s kým si začneme. Tohle řešíme už do malička. Naši nechtěli, abych chodila na normální školu, ale na soukromou jak Val. Ale Já si to vynutila a tak udělali výjimku i u Standy. Všechen majetek potom připadne nám třem. Otec myslí na všechno a tak má závěť dávno napsanou. Peněžní majetek dostaneme všichni rovným dílem. Val zdědí dům v Praze, já ten v jižních Čechách. No a brácha firmu. Ale s tím, že polovina výdělku připadne potom i nám. Těžko říct, kdo je na tom líp. Možná myslíte, že ten dům je taková chaloupka, ale to se pletete. Je to velký pozemek s polem a kouskem lesa. Všechno je oplocená. K velké vile patří i stáj a tři koně. Na pozemku je i menší rybník, který se každý rok čistí. Vlastně nevím, proč už tam nejezdíme, mohli by jsme zase začít.
Teď se ale musím postarat o svůj pokoj. Barva už zaschla a tak můžu rozmístit nábytek, opět tedy s pomocí Val. Plakáty zatím nevyvěšuji. Jen jsme si tam dala pár nově zarámovaných fotek a taky kytku, kterou mi dala Val. Ta teda chuděrka dopadne.

V neděli po obědě jsme se pustila do těch přihlášek. Všechny jsme si seřadila podle ročníků. Obodovala jsme dotazník. Byl tak trochu vědomostní. Sehnala jsme si na Internetu přesná pravidla fotbalu a seřadila je do otázek. Kdo měl špatně víc jal polovinu vypadnul hned. Tak jich bylo patnáct. Šárku jsme brala hned a tak ještě pět. Začala jsme u brankáře. Nebylo to ani moc těžké. Hledala jsem někoho, kdo je trochu vyšší a taky má páru. Ostatní pozice už bylo trochu těžší. Ač nerada musela jsme tam dát i sestru Evy. Vypadá jako ona, ale celkem jí to jde.

Výsledky pátečního konkurzu do dívčího fotbalového týmu:
Brankář: Markéta Kovářová (1.ročník)
Útok: Zuzana Lipská (2.ročník)
Jana Nováková (2.ročník)
Obrana: Dáda Bártová (2.ročník)
Šárka Vondráčková (2.ročník)
Veronika Žáčková (1.ročník)

Posty z minulého roku:
Kapitánka a útok: Michaela Kubínová (4.ročník)
Útok: Eva Bártová (6.ročník)
Ina Krkočková (5.ročník)
Obrana: Iva Šopková (5.ročník)
Lucie Šopková (5.ročník)

Všem ostatním děkuji za účast a ještě připomínám tréninky:
Pondělí od 17 hod do 18:30
Čtvrtek od 14:30 do 16:00

Kapitánka Michaela Kubínová

Začínám si říkat, že jsme docela výtvarný talent. Už se těším, až to vyvěsím…snad budou všichni spokojení…

„Tak co na to říkáš?“ ukážu Símě ceduli ještě cestou do školy.
„Pěkný…Cože? Děláš si srandu? Ty tam dáš Evinu sestru?“
„Hele, měla jsem to hodnotit objektivně a jí to docela šlo.“
„Jí vím…ale chápeš to? Všichni budou říkat, že to má z protekce.“ Namítne mi, ale jinak je spokojená.
Ceduli vyvěsím ještě před první hodinou, protože holky, které byli na konkurzu jsou už před nástěnkou. Takže to tam s radostí vyvěsím. Některé holky jsou zklamané, některým to bylo asi jedno a těch šest šťastných skáká radostí.
„Díky moc.“ přijde za mnou Šárka.
„Není zač.“ jdi poděkovat spíš kamarádce.
Ještě před hodinou potkám Ondru. Celý víkend jsem ho neviděla a chyběl mi.
„Tady jsi!“ zastavím ho.
„Ahoj.“ usměje se trochu rozpačitě.
„Stalo se něco?“ hned si toho všimnu.
„Všechno je v pořádku.“ Nechce na sobě dát nic znát, ale já poznám, že se něco děje.
„No tak.“ Nechci odejít bez odpovědi.
„Byl za mnou tvůj táta.“ Přizná se mi.
„To kecáš.“ Nechce se mi tomu věřit.
„Proč bych to dělal…přišel včera..“
„Co říkal?“ nechápu to. V pátek přeci sám říkal, že se nebudu vdávat…
„Prý že si moc mladá, aby sis něco s někým začínala atd.“
„Co atd.?“
„Prostě že ač ti bude teprve patnáct, tak že jste rodina na jisté úrovni, a že by ses semnou neměla stýkat. Prý to nedělá jméno rodině atd. Pak taky, že pokud toho nenechám, že máme půjčku u vás a že by naší rodinu mohl taky dost dobře zmáčknout.“ Svěří se mi. Můj otec byl vždycky staromódní. Vztah ve čtrnácti letech bere až moc vážně.
„A nechceš ho poslechnout, že ne? Já to nějak zařídím, neboj.“
„Tak dobře.“ Políbí mě na tvář a zmizí v davu.

Celý den jsme na to musela myslet. Proč by to táta dělal? Vždyť jsme přeci pro něj ještě dítě, nebudu si Ondru brát ani mu dávat nějaké peníze…V úterý mám volno, tak za ním dojdu, mezi tím si rozmyslím, co mu říct. Ale stejně… proč se tak bojí? Nebo nebojí? Nebo jde jen o mě? Nebo o obchod?!
Po odpoledce jsme se všichni včetně Simony sešli v tělocvičně. Nikdy jsme trénink nevedla, tak mě čeká premiéra.
„Ahoj! Jsem ráda, že jste tu všichni. Tohle je Simona, bude se starat o dresy atd. Tak se rozběhejte a Eva pak udělá rozcvičku.“ zúkoluji je. Pro Simonino potěšení jsme jim dala za úkol věci kolem dresů. Od holek si vezme míry a taky čísla bot. Sežene nám sponzora, protože škola by to dobrovolně nezaplatila. Taky chce najít nějakého maskota. Nechávám tomu volný průběh, jen mi všechno musí předem říct. Taky by nám mohla dát růžové dresy a za sponzora místní cukrárnu. Jo, i takhle je schopná.
Eva si chce taky trochu zahrát na autoritu a tak se při rozcvičce vžije do role vůdce. Chudinky holky z prváků jí poslouchají, starší holky si to dělají podle sebe. Nechávám je, sama bych Evu poslouchat nechtěla.
„Takže, z testů vím, že se ve fotbale a jejich pravidel docela vyznáte, takže tímhle se zabývat nebudeme. Jde o to, abychom zaplnili mezery ve vašem tzv. fotbalovém umění. Starší holky, neboli ty, kteřé mají zkušenosti si vždy vezmou jednu z vás budete si zkoušet jen normálně kopat na branku. Brankář je tady Markéta. Prý už za někoho hrála, tak se bude snažit vaše rány chytat. Dneska jde jen o tom, abych se podívala, kde ty mezery jsou a pak každé napsala individuální plán.“ Vysvětlím jim a rozdělím je. Eva je Zuzkou, Ina s Janou, Lucka a Dáda, Ivana s Šárkou a taky Týna s Veronikou. Markéta dohled nepotřebuje a tak nemusím nikoho hlídat. Je docela sranda se na ně dívat. Holky už taky docela dlouho nehráli, takže mají sami co dohánět. Šárka se už dokáže vyrovnat Ivaně, ale hlavičky tedy nic moc. Markéta byla dobrá volba. Míče se nebojí.
„Dáváš to moc doprava!“ ztrácí trpělivost Eva. Docela jí chápu. Zuzka je fain holka, ale trochu jí ujíždí noha.
„Klídek… Zuzko, chtělo by to větší kontrolu nad nohou a rozhodně lepší boty.“ Kouknu se na její kecky.
„Já vím… mam nový botky, ale doma..“ zazubí se.
„Tak si je nezapomeň.“ Koukne na ní přísně Eva. Pak jí tam ještě nechá a přidá se ke mně.
„Musela si mi dát takový kopyto?“ ztěžuje si.
„Ona není kopyto… Je dobrá, možná bude chyba na jiné straně, nemyslíš?“
„Jako na mojí?“
„Měj trpělivost. Jen dneska. Pak vy budete hrát a já je budu trénovat.“ Nechci si jí rozhádat.
„Mimochodem, jak ti to klape s Ondrou.“
„Skvěle.“ odbudu jí jednoduchou odpovědí, aby mi dala pokoj.
„Jen skvěle? Říká se, že už tě dostal.“ Zdvihne obočí a udělá na mě takový ten strašně důležitý obličej.
„Tak to máš asi neověřený zdroje.“
„On sám to říkal.“ Snaží se mě vytočit.
„Víš, ani se mu nedivím. Asi si myslel, že mu tak dáš konečně pokoj.“
„Dovol. O takový kluky jako je on rozhodně nestojím.“ Zašklebí se.
„Jako je on? On je skvělej, ale ty jsi pod jeho úroveň. Víš, říkal… že nemá rád holky na jednu noc.“ snažím se jí to oplatit.
„Tak proč si začínal s tebou?“ podívá se na mě a ironicky se ušklíbne. Nechávám toho. Vím moc, jak jí vadí, že jsme kapitán. Ona ten post měla dostat, ale učitel vybral mě. Teď si ztěžuje kudy chodí.
„Tak díky holky! Markéto zůstaň v bráně a každá z vás má tři kopy.“ Houknu na ně. Eva naštvaně nekopla ani jeden gól. Ina jeden, dvojčata dva a Týna taky jeden. Ostatní holky nedali kromě Šárky ani jeden.
„Teď ty.“ kopne mi míč Eva.
S radostí… řeknu si jen tak v duchu. Možná kvůli tomu, že jsme jí to chtěla tzv. natřít jsme dala všechny tři.
„Tak pro dnešek končíme. Zítra v průběhu dne se koukněte na nástěnku. Nejspíš vám tam nechám nějaký vzkaz.“
Do půl hodiny všechny odejdou a já ještě skočím s klíčema do sborovny. Docela mě ten post kapitánky začíná bavit.
Před školou se mi ještě zlepší nálada tím, že tam na mě čeká Ondra.
„Ahoj, kapitánko.“ Přivítá mě.
„Čau.“ usměji se na něj a pak pokračuje společně ke mně domů.
„Tak jaký byl trénink?“ zajímá se.
„Nebýt naší topmodelky Evičky celkem fain.“
„To si dokážu představit.“ Usměje se nad tou představou.
„Děsí mě představa, že moje sestra je vlastně stejná. A teď budu možná i já.“
„Tvoje sestra možná vypadá jako barbie, ale na rozdíl od Evy se tak nechová…a o tebe se tedy nebojím.“
„Proč myslíš?“ zajímá mě jeho názor.
„No… Eva je prostě kapitola sama o sobě. Vyšpulí na tebe ty namalované rtíky, pak se předkloní, abys zahlédla její výstřih. Otočí se a s hlavou vztyčenou si odejde na vysokých podpatcích.“ Vysvětlí mi.
„Jasně… ale na vaše pokolení to zdá s funguje. Já rty namalované nemám, hlubokým výstřihem se nepyšním…jen pár těch botiček taky mám.“
„Jenže ty je nenosíš do školy a nebalíš našeho učitele matiky.“ Zasměje se.
„A co kdybych si je vzala?“
„Jako že by si se převlékla za Evu jo?“
„Jasně. A hned zítra.“
„To neuděláš.“ Nechce mi věřit.
„Ale udělám. Zítra budu přesně jako ona, vsadíš se?“ podávám mu ruku a on jí příjme. Takže zítra ze mě bude Evička. Už se nemůžu dočkat.

Val semnou vstala dřív, protože sama Evu nemůže vystát. Vymyslela pro mě look ala Eva. Budu mít na sobě úplně kraťoučkou džínovou sukni. Potom bílý korzet, abych měla plnější hrudník. A mi nalepila umělé nehty a skoro na každém prstu mám prstýnek. Pak jsem vyfasovala černé sandály na jehlovém podpatky. Upřímně… učila jsem se na tom chodit celý večer. Abych v nich určitě nespadla přišila mi k nim stuhy, které se zavazují kolem lýtek. Vlasy mám natočené do větších vln a potom černou čelenku. Ještě jsme někde vyhrabala velké kruhy do uší a můžu vyrazit.
„Ty si jako naše milá Eva.“ koukne se na mě Val. V zrcadle ale nevypadám tak špatně, jen bych se v tom necítila. Hlavně ty dlouhé nehty jsou velký nezvyk.
„Jsi to vážně ty?“ nemůže mi uvěřit Síma.
„Jasně! Tak jak vypadám?“ zatočím se kolem dokola a ještě se přitom trochu předkloním.
„Jako Eva!“ dojde jí to a skoro pět minut v kuse se tomu musela smát.
„To je taky účel. Ondra říkal, že to neudělám… tak zkouším tajemství jak sbalit učitele matiky.“
„Proč matikáře?“ nechápe.
„Protože ona po něm jede.“ Tomu se musí smát ještě víc a tak s ní cestou do školy není vůbec rozumná řeč.
Hned u školy se vžiji do své role. Rty si přetřu ještě jednou vrstvou lesku a nasadím svůdný pohled. Taky si dávám hodně velký pozor na chůzi.
„Ahoj.“ Pozdraví mě u školy pár kluků z šestky. Že bych v jejich očích stoupla ještě o jednu příčku? U skříněk se po mě otočí ještě pár kluků, to víte, naše škola je velká. Ale ještě pořád nemůžu najít Evu, ani Ondru.
„Čau kotě.“ Pozdraví mě Ondra. Vlastě ho nevidím, ale stojí za mnou. Otočím se na něj, ale neusměju se. Mám si hrát na Evu, ta úsměvy hned tak nerozdává.
„Nazdar.“ Zvednu jedno obočí.
„Tak dobře, vyhrála si.“
„A o co jsme hráli?“ přiblížím se k němu až nebezpečně blízko.
„To ještě nevím, nějaký návrh?“
„Já bych věděla.“ Mrknu na něj. Usměje se na mě tak trochu šibalsky a pak dostanu odměnu v podobné dlouhého polibku.
„Ale nebudeš takhle chodit často, že ne?“
„Copak, žárlíš?“ změřím si ho pohledem.
„A měl bych?“
„Měl.“ Zazubím se a přidám sek nějaké klučicí partě. Nějak ani neví, kde jsme sebrala odvahu. Jen vím, že jsem jim rozhodně nebyla na obtíž. Doprovodili mě až do posledního patra kde máme biologie a dokonce chtěli číslo.
„Smůla chlapci. Já už jsem zadaná.“ Rozloučím se s nimi.
„Wow.“ Kouknou na mě kluci ze třídy. Hrůza jak to dneska chodí, čím vyzývavější, tím oblíbenější. U učitelů to tak tedy neplatí. Celý den si mě pěkně vychutnávaly a dávali moudra. O přestávkách jsem si to zase užívala já. Ty stuhy opravdu pomáhají- ani jednou jsme nespadla. Nejlepší bylo setkání s Evou. Asi si všimla té narážky a že tak nejsme sama od sebe…
„No tak to se podívejme…“ usmála se na mě ironicky.
„Ahoj.“ Pozdravím ji, ač to normálně nedělám.
„Říkala jsme si, o kom se celou dobu kluci bavili… a oni o tobě.“
„A co říkali?“ zajímám se.
„Že je tady nějaká nová kost…pak je Ondra musel zastavit.“
„Zastavit?“ nechápu jí.
„No říkal, že s tebou chodí on.“
„Tak to má pravdu.“
„Fain…taky si ho hlavně hlídej…“ upozorní mě.
„Nevím proč… Nejsme nějaká žárlivka, víš?“
„Ty možná… ale on jo…Měla si ho vidět, když chodil semnou.“ Mrkne na mě.
„Uvidíme… a abych nezapomněla… Víš kde bydlím?“
„Kdo by to nevěděl.“ Ušklíbne se. No jasně, naší vilu zná každý… Jako výhodu bych to moc nebrala.
„Tak v pátek pořádáme se setrou takovou menší akcičku. Tak přijď…“
„Ráda…Chci vidět ten propadák.“ Otočí se na patě a zase odejde tou svou ladnou chůzí.
„Ty pořádáš párty?“ vyčte mi Síma, že jsme jí nepozvala.
„No už to tak asi je… Hale rozhlas to někde, ať přijde co nejvíc lidí a já to se ségrou nějak vyřeším..“ zúkoluji jí. Na tohle je fakt dobrá. Stačí to říct správným lidem a je to hotové. Val je taky taková. Je na ní spoleh, a určitě mě v tom nenechá.
Odpoledne při obědě to už věděl snad každý…U nás na škole je tohle docela známé. Žije se z toho, že v pátek je padla a bude se užívat.
„Tak jak to šlo?“ zeptám se Simony.
„Super. V pátek nikdo nic neměl, takže je to dobrý termín. Jen se tomu pár lidí smálo, protože jsi ještě nikdy nic nepořádala. Ale tvou sestru znají, takže jí můžeš být vděčná.“
„Jo… to je výhod mít tzv. slavnou sestru.“
„Můžu ještě nějak pomoct?“ zajímá se.
„Ne, díky. Teď už to nějak zařídím.“
Tak tohle byl super den. Spousty nových možností, ale chodit bych tak nemohla. Hlavně z těch bot mě pěkně bolí nohy. Dneska budu mít ještě spousty zařizování. Hodím si tašku domů a pak musím za tátou do firmy. Hodně dlouho jsme tam nebyla. Vlastně možná jen jednou. Prý ho nemáme moc rušit, už vím proč. Má tam Lenku, ale ta mi teď nevadí.
Nasednu do tramvaje směr Staré město. Koho mohlo kdy napadnout postavit si pobočku v historické části města? Jen naše rodiče.
„Kampak mladá slečno.“ zastaví mě sekretářka. Je nějaká nová a vlastě by mě asi nepoznala normálně.
„Já jdu za tátou.“ Vysvětlím jí.
„A kdo je tvůj tatínek?“ změří si mě pohledem. No jo, asi jsem se měla převléknout.
„Váš nadřízený.“
„Vy jste Valerie?“ hádá.
„Ne, ta mladší.“
„Míša?“ zase mě zrentgenuje.
„Jo. Můžu za ním.“
„Jistě.“ Vstane a zavede mě k němu do kanceláře.
„Ahoj tati.“ Houknu na něj, protože než na mě se spíš soustředí na monitor od počítače.
„Ahoj…Jak to vypadáš?“ spadne mu brada.
„Ale to je na dlouho…“ sednu si naproti němu.
„Tak čemu vděčím za tvou návštěvu?“
„Představ si… Včera jsem si tak povídala s Ondrou a tomu bys nevěřil, co všechno mi řekl.“
„A co ti řekl.“ Hraje, jako by to nevěděl.
„Prý si za ním v neděli byl!“ zvýším hlas, protože to hraní mě nebaví.
„To je možný.“ Nerozmlouvá mi to.
„To snad není pravda! A co si mu napovídal?“ vstanu ze židle a přesunu se k oknu.
„Že si slušná dívka ze slušné rodiny, která nemá zapotřebí, aby se tahala s takovým klukem, jako je on.“
„Jako je on? Za 1. Ho vůbec neznáš a za 2. Je to snad moje věc ne? To že to nevyhovuje tvým obchodům mě mrzí, ale já se s ním kvůli tomu nerozejdu.“
„Já ho znám… ale ty ne, holčičko. Vždycky jsme všechno dělal pro tebe, pro vás. On není jako my..“ snaží se mě uklidnit.
„Není. On není tak sobecký. Hrajeme si na spokojenou rodinu, která je zajištěná. Má důležité přátele, kontakty, ale přitom takový nejsme. Ty sis našel útěchu někde jinde. Skoro mě neznáš, nejsi s námi.“ Vyčtu mu to, co jsme v sobě už dlouho dusila.
„Copak chceš, abychom neměli peníze? Teď už si z peníze koupíš všechno.“
„Ale ne lásku, tati. Já mám Ondru ráda a ty mi v tom nezabráníš. Prostě taková malá černá ovce rodiny…“
„Tím si skončila?“
„Jo, prostě se nepleť do toho, s kým se stýkám..“ skončím. Táta mlčí. Čekala jsme, že mi zatrhne peníze, fotbal atd., ale nic. Vůbec nic. Je v klidu a má neutrální obličej, jako vlastně vždycky…

„Ahoj!“ sednu si vedle Val. Ta nejspíš celý den kouká na televizi. Kvůli tomu zákroku prý nemá chodit do školy, bych taky chtěla.
„No čau…“
„Musíš mi pomoct!“ najedu na tu událost s párty a náš rozhovor s tátou jí neřeknu. Ona má naše ráda, váží si jich.
„S čím zase?“
„S pátkem…hele brácha tu není, Lenka taky ne, takže tu budeme sami, ne? A to je přeci škoda!“
„Tak co si zase provedla?“ koukne na mě. Pak jí povím celou událost s Evou, Ondrou. Nakonec mě ještě pochválí a začne si čárat něco do toho bločku.
„Co to tam píšeš?“ zajímám se.
„Taková párty není jen tak, víš? Takže mě poslouchej…napiš o tom na nástěnce, že je u nás párty a to třeba od osmi…ať to všechno stihneme… No a zítra po tréninku se pro tebe stavím a půjdeme nakoupit potřebný věci. Alkohol koupí nějací kluci, to seženu. Napíšu seznam, neboj. Pak pofrčíš domů, kde všechno připravíme a hlavně tebe, páč musíš být hvězda, když tu párty pořádáš. Taky by bylo dobrý sehnat někoho, kdo bude hrát tu muziku živě, je to mnohem lepší jak z kazeťáku.“
„Jo, chápu… a kdy chceš sehnat tu živou muziku?“ nevím, jak to chce všechno zvládnout… nevím o nikom na škole.
„U školy je takový bar, jak se hledají talenti. Zajdu tam a dám leták, aby se mi ozvali. Pak jim řeknu, aby přišli o pár hodin dřív a bude to.“ Má to hned vyřešené.
„Víš, že mám super ségru?“ obejmu jí.
„Já taky.“ Usměje se na mě.
Nikdy jsme si takhle nerozuměli, až teď. Buď jsme se změnila já, ona a nebo obě dvě. Spíš to poslední. Já se začala chovat víc jak její sestra a ne brácha a ona mě k sobě víc pustila. Už nemá tu svou kamennou tvář a vypadá mnohem lépe.
„Tak jdeme na ten seznam?“ pobídne mě. Vezmu si papír a posadíme se ke stolu. Val ještě přinese brambůrky a nalije nám kolu. Náš oblíbený nápoj, ale už kvůli fotbalu si musím udržovat tak trochu kondici. No jo, já zase nešla na trénink! Tak to mě omejou. Sedla si naproti mně a hned mi začala diktovat. Nakonec to dopadlo nějak takhle:

kola, kofola, sodovky, džus, víno, pivo, rum, brambůrky, oříšky, flitry, nějaká muzika, balónky,

„A to je všechno?“ divím se.
„Asi jo. Třeba tam připiš ještě chlebíčky. Teď toho moc není, ale třeba karton džusů a tak. Ne jenom jeden. Všude sem dáme flitry a balónky. Jo a tamhle postavíme menší pódium a tam bude kapela. To všechno během zítřka zařídím.“
„Tak jo. Teď mě omluv, musím jít ještě něco zařídit.“ vstanu od stolu, ale jídlo si vezmu s sebou do pokoje. Mám ještě práci s těmi posudky a plány pro holky z týmu.

Zuzka
Tvé mezery bych hledala hlavně v hlavičkách. Není to nutnost, ale měla by si se do míče alespoň trefit. Taky nezapomeň na ty nové boty, trochu ti ujíždí pata je to dost poznat. Jinak toho, že jsem tě vzala do týmu rozhodně nelituji. Jen co to procvičíme, budeš moct hrát…

Jana
Je poznat, že s hrou zatím nemáš takové zkušenosti. Chtělo by to víc zamakat na týmové spolupráci, nacvičit přesné přihrávky. Taky nezapomeň, že když nedáš gól ty, tak se nic neděje, hrajeme totiž za tým. Vlastně už s holkami můžeš hrát, ale dám si na tebe pozor ?

Dáda
Nemusím u tebe hledat nedostatky, protože sestra tě připravila dost. Jen se nesnaž na míč tak soustředit. Stačí se jen trochu uvolnit a věřit si. Dám tě zatím, aby si hrála sama. Jednu hodinu si to budeš procvičovat než si budeš jistá sama sebou.

Šárka
Jsi velká posila do našeho týmu. Když hraješ, nevnímáš nic jiného a hra tě do sebe pohltí a přesně takového člověka jsme potřebovali. Takže vítej rovnou v týmu a s holkami můžeš hrát rovnocenně.

Verča
Fotbal není hra individuální, ale týmová. Nesnaž se sebrat míč spoluhráči, ale protihráči! Nemůžu tě dát do týmu, protože se musíš zklidnit. Až budou připravené všechny holky, pak teprve půjdeš ty. Takže se připrav na pár hodin, kdy budeš hrát buď sama, nebo semnou.

Markéta
Ty si taky velká posila. Brankáře jsem nikdy netrénovala, takže se budeš muset obejít bez posudku, ale hlavní je, aby ses míče vůbec nebála. Nebála se případných modřin… A to u tebe zatím nevidím, takže jsme spokojená.

Jupí! A je to… asi jsem to neměla celý dne odkládat. Je už devět, ale spát se mi zatím nechce. Jakoby jsme byli s Ondrou v telepatii, protože když na něj začnu myslet, zavolá mi.
„Ahoj, ještě nespíš?“ ozve se.
„V devět? Ani nápad!“
„Myslel jsme si to.“
„A já myslela na tebe.“ přiznám se mu.
„Kdy se uvidíme?“
„V pátek!“ vzpomenu si, že jsme ho ještě pozvala.
„Až? Proč ne zítra?“
„Zítra mám trénink s holkami a pak jdeme s Val na nákupy.“ Vysvětlím mu to.
„Aha, holčičí nákupy…“
„Ale ne… musíme koupit něco na tu páteční párty…“
„A tak…něco jsme o tom slyšel…můžu nějak pomoct?“ nabídne se.
„Ne ne. Jen přijď. Je to od osmi. Val je fakt super, všechno udělá, no nemám já kliku na lidi?“
„A u mě to byla taky klika?“ zajímá se.
„To bylo ví než klika… veliký štěstí… A abych nezapomněla… zapomeň na ten rozhovor s tátou, už nebude otravovat.“
„Jsme rád. Tak já už budu končit. Tak zítra, pa.“ Zavěsí tak rychle, že se nestihnu ani rozloučit.

Ve čtvrtek o tréninku holkám rozdám v obálce svoje posudky. Některé jsou rádi, až tedy na Veroniku, ale já jsme tu kápo, takže má smůlu.
„Takže ve velký tělocvičně budou holky, co už můžou hrát, což jsou holky ještě z minulého roku. Je vás osm, ale k tomu jen jeden brankář. Rozdělte se jak chcete, pak se na vás přijdu podívat. Zbytek, Zuzka a Dáda s Verčou půjdou semnou vedle. Každá si vemte míč a pokyny už jsme vám dala.“
Nevím proč, ale chci to mít už za sebou a pak jít na ten nákup. Holky jsou naštěstí samostatné a tak se můžu zapojit i do hry. Docela dobře se rozdělili a tak byli síly vyrovnaný. Jo, vybrala jsme to dobře. Prý sebechvála smrdí, ale nikdo jiný by to za mě asi neudělal.
„Tak jak jsou přípravy?“ zeptá se mě na konci tréninku Eva.
„Přípravy na co?“
„No na tvůj propadák.“ Zasměje se.
„Znáš mojí sestru?“ najedu na jiný téma.
„Asi jsme měla tu čest.“
„Ona si tě pamatuje…dřív jste chodili do stejné třídy..“
„Valerie? Jo tak tu si pamatuju…“ řekne dost ironicky.
„Ona na tebe taky… a představ si, nemá moc hezké vzpomínky.. a taky nezapomeň, že ta párty je nejen moje, ale i její.“
Tak teď na to neměla co říct. Jupí! Jak já se těším.

Val už na mě čeká před školou, ale ne sama. Jsou tam s ní nějací dva kluci. „Kdo to je?“
„Oni? To je Martin a Filip. Támhle mají auto. Někde jsem našla službu, která s tebou jede po nákupech a nakládá je. No není to skvělí?“ pochválí si svůj nápad.
„Dobrý… tak jedeme?“ kouknu na ní, protože nevypadá, že by chtěla odjet.
„Jo, jasně…Tak jsem konečně zase měla tu čest mluvit s Evou.“ Řekne mi už v autě.
„Tak to mě zajímá… co říkala?“
„Jen ahoj, jak se máš? A takový blbosti.. Pak taky, že se těší na tu párty…No a pak jsme jí řekla, že kdyby bylo na mě, tak není ani pozvaná. No a to zmlkla a odešla.“ Zasměje se.
„Tak to aby vůbec přišla…“
„Neboj, to si nenechá ujít. Ona musí být všude, má svou pověst…“ vysvětlí mí.
Auto zastaví před snad největším obchodním centrem v Praze. Zaparkují, vezmou košíky a doprovodí nás bez řečí a bez rad. Tak tohle mi vyhovuje, ale radši se neptám, co to všechno stojí. Zastavíme se nejdřív před pitím. Nabereme kartony piv, pár vín a láhví rumu. Pak ještě pár flašek nealko. A první věc, na kterou jsme zapomněli je vodka. Člověk by ani neřekl, co všechno se vypije při jedné tzv. oslavě. Zamíříme k občerstvení a to jsou brambůrky, křupky a všechno, co k tomu patří. V zábavě vezmeme ty flitry a nějaké balónky. U muziky sebereme pár cédeček. Tak až táta zjistí, kolik jsme mu vybrali, tak se asi postaví na hlavu. Naštěstí platí Val, té to určitě nějak projde.
„To je všechno?“
„Ne, ještě vezmeme pár chlebíčků. Většinou to nikdo nejí, ale proč ne.“
Tak ještě zamíříme znovu k potravinám a vezmeme pár na táců připravených chlebíčků. Vystojíme frontu a pak už Val jen vytáhne kreditku a je to. Díky doprovodu nám projde i alkohol. Sice se na nás prodavačka koukala tak trochu divně, ale je to naše věc, co kupujeme.
Náš placený doprovod všechno odnese do auta a my s Val se jdeme mrknout ještě na oblečení. Když už je val v nakupovací euforii, nemůže přestat. Bere tu moji přeměnu spíš jakou svou práci. Dneska jsme začali už u spodního prádla.
„Co tady?“ nechápu.
„Zkus si tohle.“ podá mi na ramínku komplet podprsenky a kalhotek. Všechno je černé a krajkové. K čemu tohle potřebuje holka jako já? Nevím…ale sedí mi a tak to Val koupí. Teď už se mě ani neptá, prostě dá na svůj úsudek. Dál jdeme do krámku, odkaď má Val snad všechno oblečení atak má i tučnou slevu. Buď ze mě chce mít šlapku, nebo to fakt nechápu. Najde mi krátké kraťasy z tmavé džínoviny a k tomu síťované punčocháče. Pak černé tílko s takovým výstřihem, aby mi byla vidět ta nová podprda. Všechny moje námitky jsou k ničemu, prý ani nevím, co mi sluší. Všechno zaplatí a ještě se vrhne na boty.
„Já mám bot spousty.“ Namítám.
„Míšo… ty to nechápeš? Ty musíš být ta hvězda a k tomu nepatří nic starého…“ vysvětlí mi a podá mi pár krabic.
Shodneme se až u těch posledních a rozhodně té koupě nelituji. Jsou hodně podobné těm, co jsme měla ve škole, ale nemají ty stuhy a mají o trochu kratší podpatek.
„Tak už půjdeme?“ naléhám, ale s ní člověk jen tak nehne.
Ještě prý nutně musíme dojít do bižuterie. Tam mi koupí snad ty největší kruhové náušnice, které existují. Pak nový prstýnek a náramek. Všechno jem moc pěkný, ale taky by měla trochu šetřit ne? Tohle všechno muselo být strašně drahé.
Nejsme nervózní nejen já, ale i ti chlapi, co si je Val zaplatila. Ještě jim musela připlatit hodinu navíc, ale nakonec nás domů odvezli bez řečí. Všechno jsme naskládali do chladu a padli vyčerpáním v obýváku…

Když jsme se vrátila ze školy Val už byla v přípravách. Pozvala jsme si na pomoc i Simonu, kdyby třeba dostala Val zase nějaký svůj záchvat. Navíc se musí šetřit, protože po víkendu jde do nemocnice.
„Tak jak můžeme pomoct?“
„Jděte ještě nakoupit. Jsme úplně blbí, zapomněli jsme koupit kelímky a pár tácků, tak makejte.“ Hned nás zúkoluje. Simona se nabídne a skočí tam sama.
„A co já?“
„Musíme odnosit na půdu věci, které by se mohli rozbít. Jako ten perský koberec a vázy, chápeš?“ ukáže na všechny křehké věci a já je než se Simona vrátila vynesla nahoru.
„Támhle je ten přístroj na balónky. Musíme je nafouknout a zavěsit na šňůry, co jsou tady. Ještě pak rozházíme flitry a je to hotový…A to budou kluci!“ zareaguje na zvonek. Vybrala si je už včera večer v tom klubu. Jde jim otevřít a mi mezitím plníme svoje úkoly. Mám už pár balónků nafouknutých, tak si vyndám štafle a začnu věšet. V tom se otevřou dveře. Opřou se o moje štafle a ty ihned letí k zemi a já taky. Naštěstí to není tak vysoko, ale i tak si pěkně narazím. Simona se ihned začne smát, ale ten kluk mě ihned začne zvedat a omlouvat se.
„To je dobrý.“ Chci ho zastavit. Podívám se na něj a musím se zasmát. Nikdy jsme neviděla kombinaci černých krátkých vlasů a zelených očích. Je trochu víc opálený než ostatní a taky má tak trochu namakanou postavu, určitě kromě muziky i sportuje.
„To jsme fakt nechtěl.“ Ještě jednou se omluví. To už vejde zbytek kapely, dohromady čtyři kluci. Patrik, ten co mě shodil, zpívá. Emil hraje na bicí a Karel s Edou na kytaru. Val se očividně líbí Emil, je tak trochu drsnější, ale Simona se drží. Žádný dívaní do očí, kde se to v ní bere?
Síma pověsí zbytek balónků a taky rozhází flitry. Kluci si rozestaví aparaturu a já s Val rozmístíme po kuchyni pití a nějaký to občerstvení. Je šest a my jsme hotový.
„Tak co chceš zahrát?“ obrátí se na mě Patrik.
„No nevím… něco zkus..“ pobídnu ho a ještě okouknu výzdobu.
Začnou se rozcvičovat a zahrajou trochu tvrdší muziku. Není to špatný, ale tancovat by se na to nedala. To samé řeknu i jim a oni se přizpůsobí.
„Tak jdeme nahoru?“ koukne se na mě Simona. Vzala si sebou i oblečení,a by nemusela chodit domů.
„Jasně…“ souhlasím a vyběhnu schody nahoru.
Val už tam zmizela před chvílí, tak jsou dole sami. Muzika je dobře slyšet i nahoru, takž venku to taky určitě uslyší. Snad to Val řekla sousedům, většinou nejsou moc tolerantní.
„Co sis vzala?“ kouknu se na Simonu, která vytahuje tašku s oblečením.
„Nic moc extra. Uplé džíny, dlouhý triko a kozačky…co ty?“ ukáže mi svoje trofeje a ty svoje. Líbí se jí to, ale já se v tom necítím. Všechno to na sebe navléknu a vypadá to mnohem lépe než v tašce. Málem bych zapomněla na to prádlo, ale Simona to objeví v koupelně a může se umlátit smíchy, prý proč to mám, když to nikdo neuvidí. Stačí si vzít tílko a je to vidět, takže jí sklaplo.
„Pust mě tam!“ odstrčím jí od zrcadla. Vezmu si linkovačku a udělám si velké černé linky. Odkoukala jsme to od Týny. Na ní to asi vypadá lépe, ale co naděláš. Rozpustím si vlasy, trochu navlním. Vezmu kruhy a pustím tam Simonu.
„Kam se podělá má stará kamarádka…“ vzdychne si.
„Copak já ti nestačím?“
„To víš že jo, ale nikdy jsme se o zrcadlo neprali.“
„Já vím… ale nikdy jsme nevypadala takhle…“ upozorním na sebe a ještě se kouknu do velkého zrcadla.
Je sedm… kluci pořád něco zkouší a já čekám na Simonu. Val už se baví dole, její smích je slyšet až sem nahoru. Není moc upřímný, kdybych jí neznala, řekla bych, že je to Eva. Ale není, Val je úplně jiná. Možná ne vzhledem, ale duší.
„Tak můžeme.“ Otevře dveře. Vstanu z postele a na podpatkách opatrně seběhnu po schodech.
„Teda, kočky!“ kouknou na nás.
„Měla jsme pravdu, co?“ mrkne na mě Val. Měla, přeci jen to nevypadá tak špatně.
Po osmé se začali scházet pár prvních lidí, ale rozjelo se to až v devět. Barák byl už plný lidí. Nejen z naší školy, ale i od Val. Tu už jsme od osmi neviděla. Zmocnila se s Simonou kuchyně a obsluhují. Já občas někoho pustím dovnitř, ale většinou je otevřeno. Eva a její partička ještě nedorazila. Ondra tu taky není. Je to poprvé, co jsme si na něj vzpomněla, ale je to asi tím, že je tu Patrik. Má úžasný hlas, ale ještě víc se mi líbí, když mluví na mě. Je to docela vydařené. Lidi se baví, muzika se jim líbí. Tedy ti co po sobě lezou na schodech toho asi moc nevnímají, ale budiž.
„No konečně!“ vrhnu se na Ondru. Místo pozdravu mě dlouze políbí. Když otevřu oči nemůžu si nevšimnou Patrikova pohledu.
„Promiň. Menší problémy doma.“
„Všechno dobrý?“
„Jo, dojdu si pro pití.“ zase mě opustí.
Za chvíli po něm dorazí i Eva a je docela překvapená. Asi fakt čekala propadák, ale ostatní se baví. Vyhledá si mě pohledem a dá mi na dálku vědět, že jsem ještě nevyhrála.
„Tvůj kluk?“ přitočí se ke mně Patrik a podá mi kelímek nejspíš s vínem.
„Ondra… jo, je to můj kluk.“ Podívám se mu do očí a napiji se.
„Máš vkus…“
„A nebo on.“ zase si upiji.
„Smím prosit?“ zeptá se mě. Kluci z kapely hrají i bez něho a teď přešli na ploužáky z kazeťáku.
„No jasně.“ souhlasím a položím si pití na stolek.
Dám si ruce kolem jeho krku. On se ke mně přitiskne a dá ruce místo kolem pasu na můj zadek. No co se dá dělat.
„Je tě pro něj škoda.“ Pošeptá mi a mě naskočí husí kůže.
„To si nemyslím…“
„Já taky ne… já to vím…“ pokusí se mě políbit, ale já stačím uhnout a dobře mi tak, protože zrovna zahlédnu Ondru.
Pak už jen tancujeme, nevím co mu na to říct. Po dvou písničkách se ho pustím s tím, že si musím odskočit. Dojdu si na záchod nahoru, kde se potkám s Evou.
„Celkem dobrá kapela.“ Pochválí je.
„Já vím.“
„Ale ten co zpívá je mnohem zajímavější, co říkáš…“ snaží se mě vyprovokovat.
„Co tím jako chceš říct…“
„Já nejsme slepá, jedete po sobě…“
„Ty už si přes ten nos ani nevidíš…“ snažím se jí nějak setřást.
„Naopak… já vidím úplně suprově…Ale Ondra zatím nic nepoznal..“
„Co chceš?!“ vyjedu na ní.
„Nic, od tebe nic. Ale od Ondry… a taky to dostanu.“
Co tím chtěla jako říct? Že chce dostat Ondru? Tak toho se nebojím… Už jednou jsme se pěkně bavili na její účet.
Upravím se a pak se vrátím dolů. Za těch pár minut žádný rozdíl. Někdo mi sebral pití a tak si zajdu pro něco do kuchyně. Síma nalévá každému podle jeho gusta, Val se někde baví.
„Co chceš?“
„Dej mi víno…“ poručím si. Asi mě nevnímala. Tedy nalila mi, ale nevnímala kdo jsem.
Už zase pustili ploužák. Hledám Ondru… Jsme si mohla myslet, tancuje s Evou. Nějak bez zájmu, ale ona se u toho svíjí jak nějaký had. Propletu se až k nim, vetřu se mezi ně a s Ondrou popojdeme o pár kroků.
„Ty jsi moje záchrana.“
„Všimla jsme si…Jo a dávej si pozor. Říkala, že tě chce…“ zazubím se.
„Ale já jí ne.“ Zasměje se.
„A mě?“
„Si piš.“

Pak jsme spolu tancovali ještě tak na pět písniček. Není zrovna dobrý tanečník, ale to já taky ne, tak si nemáme co vyčítat. Když si Eva neškrtla u Ondry, tak to zkoušela u Patrika, ale taky pohořela. Že by konečně otevřeli oči a nezaslepoval je ten její strašný úsměv? Možná… Kolem jedenácté se sem začali trousit sousedé. Val to zahrála do autu s tím, že to oznámila a máme to povolené do dvou do rána. Pravda to nebyla, ale dali pokoj. Chvilku potom už se moc ploužáci nechytali a tak kluci museli hrát na živo. Občas jsme Patrikovy přinesla pití. Usmál se na mě a přejel svými prsty po mích. Snažila jsme se to nevnímat, ale to se prostě nedalo.
O půlnoci jsme musela obsluhu vzít za Simonu. Trochu víc se napila a šla si lehnout. Eva už taky odešla… Nějak si neškrtla, pak že vyhraje. V jednu ráno tu už zbylo jen tak třicet lidí, ale pořád tu bylo plno.
„Ty už jdeš?“ všimnu si Ondry u východových dveřích.
„Jo. Stavím se zítra třeba ve tři a někam půjdeme, jsi pro?“ Zeptá se mě a já souhlasím. Třeba můžeme jít zase k tomu rybníčku, tam se mi líbilo. A to taky nejsme žádný romantik.
„Končíte?“ všimnu si Patrika, který už pěknou chvíli upíjí.
„Něco jsme tam pustili. To víš, kluci už nemůžou a taky si našli jinou zábavu.“
Kouknu se vedle a přesvědčím se o tom sama. Jakmile přestali hrát, tak se většina lidí vytratila. Emil s Val si ustali na gauči. Asi pět lidí ještě popíjí na schodech. Karel s Edou si balí náčiní a jinak tu už nikdo není.
„Tak konec!“ houknu na tu sebranku na schodech a těm trvá pět minut, než se trefí do východových dveřích.
„Ten kluk už odešel?“ zajímá se. Podá mi flašku s rumem a sedne si na kuchyňskou linku.
„Jo, nebo ho tu snad někde vidíš?“ rozhlédnu se kolem, kde válí jen samé flašky od piva a sama se na piju.
„Nějak se k tobě ale neměl.“
„Nesnáším, když mi někdo leze za zadkem.“ Vysvětlím mu a zase si loknu. Je to docela fain.
„No tak to pak jo… tak na co si připijeme? Třeba na tykání?“
„Copak si vykáme?“ rozesměje mě.
„Ne, ale pak si ti dva dají vždycky pusu.“
Možná za to může ten rum, nebo si za to můžu sama, ale prostě jsme se neudržel a dala mu pusu. Ne normální, řekla bych že to byl takový polibek… ale moc jsme to nevnímala.
„To jsme nečekal.“
„Já taky ne.“ Přiznám se a zase trochu upiji. Lépe řečeno už jsme vypila víc jak polovinu flašku.
„Ale vůbec mi to nevadilo.“ Zazubí se a oplatí mi to. Tentokrát už trochu víc. Asi nevím co dělám. Mozek říká ne… ale někde je ještě druhý hlásek a ten mu to dovoluje.
„Už je dost pozdě co?“ chci od sebe nějak odpoutat pozornost, ale jemu je to jedno. Mále ztratí rovnováhu a spadne na mě, takže ležím na lince a on na mě. Tohle je spíš jak z  nějakého filmu a ne zážitek holky jako jsem já…
„To by asi nešlo.“ Setřesu ho ze mě a pustím se úklidu kuchyně. Zbytek dodělám zítra. Ochotně vstane a jde mi pomoct.
„Já bych mu to neřekl.“
„Co a komu?“
„Tohle a tomu tvému borci…“ snaží se zase najít moje rty. Ale nejsem tak hloupá a uhnu.
„Jo, ale já nebudu namáhat tvoji hlavu a nebudeme dělat nic.“
„Ale to klidně můžeš.“
„Už toho nechej, jo!“ ztrácím trpělivost.
„Tak dobře… ale slib mi, že zítra večer se přijdeš podívat na náš koncert v tom klubu.“
„Jo… ale nepřijdu sama.“
„Jak je libo…“ nechá mě už jít. Jsou dvě hodiny a já jdu konečně spát.

Tak jak jsem očekávala, ráno mě strašně třeští hlava. A to jsem vypila jen dvě sklenky vína a rum. No jenom! Ale ne pro toho, kdo nepije.
„Koukejme, kdo se nám vyspal.“ přivítá mě Val. Hodiny ukazují už skoro poledne. Tak takhle dlouho už jsme nespala…No bude to asi týden.
„To jsi uklidila sama?“ žasnu nad perfektním pořádkem.
„Ne… kluci než odešli trochu pomohli.“
„Jsme si mohla myslet.“ plácnu sebou na sedačku, protože se mi začne motat hlava.
„Na oběd přijde táta s Lenkou. Něco jsme objednala. No snad si nemyslel, že budu vařit?“ zašklebí se a sedne si ke mně.
„Tak jak sis to včera užila?“ zajímám se.
„Emil je fakt třída. Příští pátek jdeme do kina. Chtěl jít už v pondělí, ale to nemůžu.“ Vzdychne si.
„Tak pojď dneska na ten koncert!“
„Na jaký?“ nechápe.
„No dneska mají večer menší koncert…ty to nevíš?“ divím se.
„Ne, nikdo mi nic neřekl, ale půjdu…moment, od koho to víš ty?“
„Včera mě pozval, Patrik.“ Přiznám se jí.
„Takže jiskra přeskočila?“ usměje se šibalsky.
„Možná… ale já kluka nehledám.“
„Hele! Já chci informace!“
„Tak dobře… včera jsme tancovali, ale pak přišel Ondra, takže nic…No a večer mi pomáhal s úklidem…no a líbali jsme se.“
„Páni!“ vypískne, jako kdyby ještě věřila na Ježíška a byli zrovinka Vánoce.
„Ale to je jedno… večer tam s Ondrou zajdeme, aby věděl, že prostě nemá šanci.“
„Ale proč? Jsme mladý, proč nemít takové malé povyražení…“ navádí mě.
„Jenže já žádný povyražení nechci, víš?“
„S tebou si teda nic moc neužiji. Ale já viděla, jak na tebe kouká…“ nedá se. Až teprve, když po ní hodím polštář, zmlkne.

V poledne dorazí donášková služba. Val to jen pěkně rozbalí a naporcuje. Stihne to akorát když dorazí.
„Tak jak tady válčíte, holky?“ přivítá nás Lenka.
„Ahoj.“ Houkne táta.
„Ale dobrý…Val nevařila, tak se snad i najíte.“ Pověsím jí kabát.
„Přišel mi účet s tvojí karty Val.“ Pustí se do ní hned u oběda.
„Fakt?“ hraje, že nic neví.
„Trochu to s těma nákupama přeháníš, nemyslíš?“
„Jo ty myslíš tohle? Představ si jsem šla a omylem jsem vylila pití na ten koberec co máme v obýváku. No víš co… máma na něm strašně lpí, má ho z Persie. Tak jsme musela zaplatit vyčištění, to bys neřekl, kolik to stojí peněz.“ Hraje na něj, ale táta to hned prokoukne.
„Jasně. A to spodní prádlo vysvětlíš jak?“
Val zaskočí a já se dusím smíchy. Oni na nás koukají ze strany na stranu, ale Val jim stejně nechce nic říct.
„Tati! Kde to žiješ? Rostu a s tím rosou i určitý proporce, chápeš?“
„To má pravdu.“ zastane se jí Lenka.
„Ale to není jediná položka, která mě vyvedla z míry…co takhle třeba karton piv?“
„Úplatek dělníkům.“ Vypadne z ní.
„Jakým?“
„Ten koberec byl strašně těžký a sama bych ho nevytáhla.“
Tak teď už se směje i Lenka. Musela pochopit, že z val padá jedna výmluva za druhou.
„A rum? A víno? A vodka?“
„Rum jsme rozdali bezdomovcům, vína bylo jen trochu, tak jsme to dali žebrákům. A vodka? To bylo zanedbatelný množství… tak jsme to rozdávali na ulici.“
„A proč?“ zajímá ještě tátu, ale sám už se usmívá.
„Nový projekt. Hledala jsme člověka, co vypije litr alkoholu nejrychleji.“
„Tak co se tu včera dělo holky?“ začne od druhého konce.
„Coby?“ pořád se na něj snaží něco hrát, ale nakonec mu všechno řekne.
„Jsem si mohl myslet.“
„A co bys čekal od dvou puberťaček?“ vloží se do toho Lenka.
„Pravda… Od nich se nedá čekat nic.“
„Hele tati… jedeme na menší školní výlet. Od pondělí do středy, tak aby si věděl, že tady nebudu.“ Změní téma. Přemluvila babičku k mlčenlivosti a ta to z Val napíše. Od čeho by byli babičky, než aby nám kryli záda.
„Dobře… a dneska máte něco v plánu?“
„Jo, jedni kamarádi mají koncert, tak se tam jdeme podívat.“ Vysvětlím mu.
„Takže jdeš s Val?“ přesvědčí se ještě jednou, než odejde.
„Jasně… bude mě hlídat.“

„Tak kde to vázne!“ houknu na Val. Takhle jí s Ondrou popoháníme už třicet minut. Pořád na sebe něco patlám. Já byl za deset minutek. Co je na tom udělat si drdol, natáhnout džíny a mikinu? Podle mě vůbec nic…tedy málem jsme si vypíchla oči tužkou na oči. Přeci jen je to rokerský koncert, tak ladím očima a černou mikinou. Pod tím mám tedy krátké tričko, ale to se neřeší.
„To je ztracený…“ zaculí se na mě.
„Neboj, já za ní skočím.“ Mám to v plánu už od začátku, ale Val už je konečně hotová a můžeme vyrazit.
„Není třeba! Vy jste tedy nervózní…“
„Nervózní? V koupelně jsi byla skoro dvě hodiny.“ Kouknu se na ní…
„A není to poznat.“ Zazubí se Ondra. Val ho bouchne do zad, že mu málem vyrazí dech.
„Klídek, děti!“ kouknu se na ně povýšení, ale pak se musím usmát.
„Kdy nám jede autobus?“ zajímá se Ondra…
„Autobus? Přijede nám taxík.“ Zaklepe si na a čelo začne vyhlížet. Během dvou minut už pohodlně sedíme. Zatím není úplně tma, ale stmívá se. Hned jak mineme školu, kam chodí Val, jsme u cíle.
Před klubem už se stojí celkem dlouhá fronta, ale dostali jsme nějaké kartičky, jakoby V.I.P. vstup.
Klub už je z půlky plný a kluci si zatím jen připravují pár věcí. Patrik nás hned zaznamená, usmívá se, ale jak uvidí Ondru, nemá tak nadšený výraz.
„Dojdu pro něco k pití.“ Nabídne se Ondra a my se přesuneme k pódiu, dokavaď ještě nehrají.
„Ahoj kočko.“ Přivítá Emil Val a ta se hned rozsvítí jak vánoční stromeček.
„Ahoj kluci!“ přivítám je.
„Nazdar.“ pozdraví mě suše Patrik. Trochu mě to mrzí, ale nemělo by. Já přeci chodím s Ondrou, tamto byl jen jenom takový úlet. Nebo nebyl? Co když mi na něm taky záleží. Z přemýšlení mě vyruší Ondra, který mi přinesl pití.
„Nespi.“ Líbne mě na tvář. Ale ani se neusměji, protože se musím dívat na Patrika. Jako bych ho s ním podváděla, nebo Ondru s Patrikem? Já v tom mám fakt zmatek…
„Tak mi začneme…“ zavelí Patrik a ještě jednou se na mě podívá. Pak už není nic slyšet, protože jsme si chytře stoupli k reprákům.
„Jen si odskočím.“ Zakřičím na Ondru, aby mě vůbec zaznamenal. Kývne na souhlas a já se vydám hledat záchod.
K zrcadlu jsem se musela doslova proprat. Upravila jsme si linky a lesk na rty.
„Nedáš si?“ chytne mě za ruku nějaká holka.
„Co?“ nechápu a jí to přijde strašně vtipný…
„No něco na uvolnění…“ vysvětlí mi.
„Ne.“ Snažím se vykroutit, ale nějak mě nechce pustit. Musí být tedy pěkně sjetá.
„Tak se nedělej.“ Nakloní se ke mně.
„Možná potom…“ odpovím neurčitě a ona mě konečně pustí. Ještě před dveřmi slyším, jak se strašně směje. Sem že chodí Val? To tedy potěš…

„Tak díky, díky! Uslyšíte nás hned po pauze!“ oznámí Patrik divákům a celá kapela se spakuje do zákulisí. Tak teď nebo nikdy! Rozhodnu se a zajdu za Val, jestli bychom je nešli pozdravit. Po Ondrovi ani vidu, ani slechu, takže toho se nemusím strachovat.
„No jasně.“ Souhlasí Val.
Než se tam prodereme zabude nám to alespoň pět minut. Malý klub, ale i tak tu mají svou tzv. ochranku a přes ní se málokdo dostane.
„Kampak slečny.“ zdrží nás.
„Kampak asi?“ vyšpulí na něj rty Val.
„Já vás tam ale pustit nemůžu.“
„Ale my jsme jejich hosti…mám tu takovou kartičku.“ Začnu lovit tu kartu, kterou jsme použili při vstupu do klubu.
„To je dobrý, Tony. Můžeš je pustit.“ Vystrčí hlavu z pod závěsu Emil. Val se zase rozzáří, skoro jakoby se zamilovala.
„K vám se teda dostat…“ posadí se mu Val na klín. Já zatím stojím u dveří a sleduji Patrika, který něco datluje do telefonu.
„Jste teď za hvězdy co?“ ušklíbnu se na ně.
„Si piš.“ Mrkne na mě Eda.
„Ale zasloužený…“ podotkne Patrik a poprvé se na mě podívá. Ale neusmívá se, skoro jakoby se urazil.
„Hledáme zpěvačku na doprovod, nechceš to zkusit?“ podívá se Emil na Val. A opět si vymění ty svoje úsměvy.
„Ona? To by jste se moc nevyznamenali…“ zasměji se.
„Dovol…i když máš tedy pravdu. Já a zpěv? To je mi cizí…“
„A co ty?“ koukne na mě Karel.
„Já jsem na tom ještě hůř.“ Podotknu.
„Náhodou jí to celkem jde.“ Snaží se mě Val popostrčit. Já sice jsme nejlepší ve třídě, ale už mám svých zájmů dost.
„Tak zkus přijít na zkoušku.“ Napadne Edu.
„To nejde, nemám teď moc času…“ snažím se z toho vykroutit.
„Co může mít holka jako ty za zájmy?“ podívá se na mě Patrik. Už po druhý a ne tak zahořkle.
„Ha ha. V pondělí trénink ve škole, úterý mám tedy teď volné, středa trénink, čtvrtek trénink a pátek mám vždycky něco.“
„Jaký trénink?“ nerozumí kluci.
„Hraje fotbal.“ Usměje se Val.
„Ty?“ nechtějí mi věřit.
„A proč ne?“ nevím, čemu se diví.
„Nevypadáš na to.“
„Tak to jste jí měli vidět ještě před čtvrt rokem…A ještě je kapitánka školy, viď?“ mrkne na mě.
„Ale stejně bys mohla v úterý přijít. Trénujeme tady od šesti. Stačí zazvonit a přijdeme ti otevřít.“ nabídnou mi.
„Ona přijde.“ Odpoví za mě Val.
V té chvíli si uvědomím, že mi v kapse vibruje mobil.
„Ano?“ zvednu ho.
„No kde jste?“ ozve se Ondra.
„Ahoj…jen jsme si odskočili, hned jsem tam, pa.“ Zavěsím a vypadnu z jejich šatny.

„Volal mi brácha, asi budu muset jít.“ Svěří se mi. Má takový vystrašený výraz.
„Stalo se něco?“ bojím se.
„Ne, dobrý.“ snaží se mě uklidnit, ale já poznám, že lže.
„Pojď, já půjdu s tebou.“ Nabídnu se mu. Přijme to a vyjdeme ven.
„Mám zavolat taxíka, nebo tak?“ zeptám se ho.
„Ne, mám to kousek…“
„Tak co se stalo?“ podívám se mu do očí. Přeci mi takhle nemůže lhát.
„Tvůj táta měl pravdu víš?“ uhne mi očima a pokračuje v cestě.
„A v čem jako?“
„Že žijeme v jiném světe, a že to vždycky stejné. Bez ohledu na to, kolik nám je.“
„To nechápu.“
„Asi jsme ti lhal.“ Podívá se na mě proviněně.
„Tak už toho nechej a řekni mi, co se stalo.“ Ztrácím trpělivost.
„Asi jsem udělal strašnou chybu…“
„Ok, lhala si a udělal si chybu, ale v čem?“
„Lhala jsem, když jsem ti řekl to o rozvodu našich rodičů. Dohodli jsme se s bráchou, že to budeme říkat takhle. Prostě nemáme peníze, máma se nikdy nerozvedla… protože táta umřel, než to stihla.“
„To mě mrzí.“ Obejmu ho.
„Do péče nás měl dostat táta, protože máma na tom byla špatně…Ale vyléčila se a tak jsme se dostali zase k ní. A teď je to zase zpátky…“
„Ona pije?“ hádám.
„Já nevím, co všechno ještě dělá, ale pije určitě. Asi jsem tam neměl nechat bráchu samotného.“ vyčítá si.
„A stalo se mu něco?“
„Stihl se zamknout, ale volal, ať přijdu.“
„A proč vás nedají do péče někoho jiného?“ možná se mi zdá všechno moc jednoduché.
„To není prostě jen tak. Chceme to ještě zkusit, protože jinak by nás dali do děcáku. Mě si tam nechali jen chvíli, ale brácha by tam byl v pubertě a tři roky.“
„Všechno bude dobrý.“ Políbím ho. Pak ho doprovodím až domů, ale dovnitř mě už nepozve. Prý třeba jindy, teď to musí nějak vyřešit, sám.

„To kecáš!“ Val mi to nechce věřit. Je neděle večer a Val už si balí do nemocnice.
„Proč bych to asi dělala?“ hodím po ní župan. Je tam jen na pár dní a bere si sebou dvě noční košile, župan a spousty kosmetických potřeb, které tam stejně nebude potřebovat.
„Tak kecá on…Nebo to dost dobře skrývá.“ Přibalí si ještě pár knížek. Ale číst jsme jí ještě neviděla.
„Prý o tom ještě s nikým nemluvil. Nechce ze sebe dělat nějakého chudáčka.“
„On není chudáček…Ale chlubit bych se tím taky nechtěla.“ Přizná se.
„No už bych to moc nerozmazávala. Zítra ve škole se ho zeptám. A co ty?“ myslím tím jí a Emila.
„Je to úplně nejúžasnější kluk, kterého jsme kdy potkala, ale vážně. Řekla jsem mu i o tom mém maléru a přijal to docela sportovně. V úterý tam zamnou skočí. Jo a co ty?“ a tím asi ymslí narážku na Patrika.
„Co by? Já už jsme jednou říkala, že mám Ondru a nového kluka si nehledám… Ale on si hraje na uraženého.“
„Uraženého? On je do tebe udělanej.“ Zazubí se.
„Proč myslíš?“
„Tohle se pozná… Včera jsme ho sledovala a bál se na tebe skoro podívat. No a když si odešla…“ chce pokračovat, ale chytne jí záchvat smíchu.
„Povídej!“ hodím po ní polštář.
„Dobře, jen chvíli počkej…No tak nejdřív jako nic, ale pak na něm bylo poznat, že není ve své kůži. No a pak už na konci toho koncertu se na tebe ptal, jako co děláš a tak. Pak taky chtěl číslo, aby ti když tak v úterý zavolal, ale bylo poznat, že ho chce z jiných důvodů.“
„A to jako vtipné?“
„Chápeš, asi mu bude osmnáct, nebo tak nějak a přitom pořád neumí balit holky.“ Zase se musí smát.
„Balit?“
„No tebe. Každý takový kluk jako on by tě uměl Ondrovy přebrat.“
„Díky. Ale já nemám důvod se nechat přebírat.“ Zase jí to zopakuji.
„Hele ale Ondra není tvůj typ. On je takový moc romantický a to jsi nikdy nebyla. Já bych volila Patrika.“
„To nechej na mě.“ Nakonec kapituluji.

„Ahoj!“ pozdraví mě Simona.
„Nazdar! Tak jaký byl víkend?“
„Šlo to. Byli jsme s našima někde na výletě. No nuda jako vždycky…ale neuhodneš, koho jsme tam potkali§“ září skoro jako ta Val.
„To nevím? Že by to byl nový objev?“
„Nový? Pořád ten samí!“
„Takže ty si vaše přemluvila, aby jste jeli za Tomem?“ zazubím se.
„Ne, je to napadlo a mě pak došlo, že jsou tam na té stáži.“ Taky se usměje.
„Takže tě nabil energií?“
„Ty jo. Taky dobrý přirovnání…A abych nezapomněla, dneska by se měl na trénink přijít podívat ten, co nám bude dělat sponzora.“ Zaraduje se.
„Už tak brzo? Zápas je za měsíc.“
„Já vím, ale nechtěla jsme otálet. Jako dresy ještě nejsou, ale přišel to okouknout.“
„A kdo to bude?“
„Můžeš hádat.“ chce mě nechat ještě chvíli napnutou.
„Není to někdo neseriózní, že ne?“ leknu se. Nikdy nevíte, co ona udělá.
„Ne, napadlo mě to v pátek večer, při té párty. Je to úplně dokonalý, fakt.“ Je celá nadšená.
„Nějaký sponzor toho pití nebo tak?“
„Vůbec ne. Je to úplně, úplně perfektní.“ Musí se ještě víc chválit.
„Já se nechávám podat.“
„Je to ten bar, jak tam hrají kluci, dobrý ne?“ vyklopí to a ode mě se dočká spíš rozpačité odpovědi.
„To jako bar? To je docela kuriózní… a k čemu jsou nám jako dobrý?“
„No hlavně zaplatí dresy, přinesou nějaké pití a taky by tam mohli kluci zahrát? Co myslíš?“ ještě víc nadšená než předtím. A to jsem ani nevěděla, že by to šlo.
„Zahrát? Na zápase?“ ta trochu jí nechápu.
„Ne…ale na oslavě po zápase. Mohla bych zorganizovat, abychom dostali jako škola volňásky do toho baru a ty bys je pak rozdala pár určený lidem.“
„To už nezní tak špatně.“ Musím se přiznat, že to není vůbec špatné.
„Tak dobře. Všechno zařídím a za týden máš lístky na stole.“ Slíbí mi.

„Ahoj.“ Pozdravím Ondru. Čekám na něj celou věčnost. Tedy aby jste byli v obraze, poslední hodinu se střídáme v učebně a tak jsem se zdržela, abych ho mohla vidět. Zatím jsem se bavila s pár jeho spolužákama a chválili mi ten pátek. Prý dobrá muzik a tak.
„Promiň, musel jsme jít za třídní.“
„Dobrý… jak to dopadla?“ zeptám se ho přímo.
„V pohodě. Než jsem přišel tak usnula.“
„To jsme ráda.“ Uleví se mi.
„Máš dneska čas?“ změní téma…
„V půl sedmé mi končí trénink. Můžeš jít ke mně.“ Navrhnu
„Tak to zní hezky…Dobře…“ souhlasí a právě v čas, protože začíná hodina.
Vlastě celý den sklízím chvály. Jen Eva se mi začala vyhýbat. Síma si myslí, že jsme jí snížila to její sebevědomí. Tak to jsme asi první na světě. Protože Eva dává hodně najevo, že má na vrch.
„Zase pozdě?“ zastaví mě učitelka. Ta samá, jako na fyziku.
„No jo. Já už se nezlepším.“
„Zázrak!“ užasne.
„Co?“
„Vám to začalo myslet!“
„Dyť se nehraje!“ protestuji.
„Já vím, to já jen tak.“ Usměje se a dostrká mě do třídy.

„Dneska nejdu na trénink.“ Zastaví mě Eva na obědě.
„A to jako proč?“
„Proto…“
„Tak to mi nestačí… A navíc dneska je to ještě víc důležité než před tím.“
„Copak? Ty mě snad potřebuješ?“ rýpne si.
„To bys musela být ta poslední na světě. Přijdou nám sponzoři, takže tam musíte být všechny, aby se na nás mrknul.“
„Hm… tak jo, ale ve čtvrtek nemůžu.“
„Jo? Ale to si vyřiď s učitelem.“ Vyrukuji na ní alespoň s tímhle.
„Klidně… On to pochopí. Jsem mladá, potřebuji na sebe kousek času.“
„Sobecká jako vždycky.“ Kouknu na ní a odejdu. S ní totiž nemá šanci o něčem mluvit. Je jedna z těch, které je všechno jedno. Pardon, všechno až na ní.

„Ahoj. Takže za pár minut nám Simona přivede naše sponzory. Jinak všechny otázky řekněte jí, já se v tom nevyznám. Tak Ina udělá krátkou rozcvičku a vyjímečně se všechny rozdělte všechny, včetně mě. Musíme jim něco ukázat.“
Přesně ve chvíli, kdy jsme to dořekla se otevřeli dveře od tělocvičny a vešla Simona, za ní jeden starší cápek a pak…no to mě podrž! Patrik!
„Tak tohle je Míša, kapitánka týmu a taky taková jakoby naše trenérka. A tohle je pan Novák, máme mu říkat Jarda, on je vedoucí toho baru. No a Patrika znáš.“ představí nás. Patrikovi věnuji většinu svých pohledů. On se na mě jen tak uculuje. Přeci říkal, že mě někdy musí vidět.
„Jsme ráda, že nás budete sponzorovat. Jinak by nám to dalo hodně práce. No a tohle jsou holky, představovat vám je asi nebudu, stejně by jste to zapomněl.“
„To máš pravdu. Vy se s Patrikem znáte?“ vzpomene si.
„Jo, dělal jsem pro ní už jeden kšeft.“ Přistoupí k nám.
„Hm, hrál mi v pátek na večírku.“
„Tak jdeš hrát?“ vysvobodí mě Eva, která k nám přicupitá a hned se musí představit, ale hlavně je tu kvůli Patrikovi.
„Omluvte mě. Máte tu Simonu.“ Nechám je tam a začneme s holkami hrát. Ztaím nejsme moc sehrané a tak to vypadá i v přihrávkách. Navíc máme jen jednoho brankáře, to je asi chyba, nejspíš bych měla sehnat ještě někoho, ale jiného adepta neznám. Sem tam hodím očko po Patrikovi a on po mě. Simona domlouvá detaily s Jardou. Na tyhle kšefty je nejlepší ze školy. Už pořádala hodně školních večírků a akcí. Ona má takovou roztříštěnou osobnost. Je hodně nestálá, ale baví jí hodně organizovat a u toho pořád ještě zůstala. Na čtrnáct let měla hodně kluků, ale u Toma je to jiné. Tedy tak to tvrdí. Prý asi začíná věřit na pravou lásku, ale to ho měla poznat si později. Po chvíli si odskočím a na chodbě mě zastihne Patrik.
„Nikdy bych nevěřil, že fakt umíš hrát.“
„Proč? Nevypadám na to snad?“ kouknu se na sebe.
„Právě že ne… ale kvůli tomu tady nejsem. Kluci mě hlavně poslali, abych dohodnul, že zítra přijdeš.“
„Jo, v šest mě tam máte.“ Vypadne ze mě, ale sama nevím proč.
„Tak to se budu těšit.“ Pošeptá mi do ucha tak blízko mě, až mi naskočí husí kůže. Mám najednou hroznou chuť zase ochutnat jeho rty. Ale udržím se.

„Je tu někdo?“ leknu se, protože doma se svítí. Nikdo by tu neměl být. Táta ani Lenka, máma má přijet až za pár týdnů a Val je v nemocnici…
„Co bys řekla?“ houkne na mě z kuchyně chůva! No jo, málem bych zapomněla, že má přijet…
„Promiň, málem bych na tebe zapomněla.“ Jdu se sní přivítat.
„No to je pěkný… a kde máš zbytek?“
„Takže Val přijde ve středu, táta ani nemá odvahu sem chodit…takže jsem tu jen já…jo a abych nezapomněla, za chvíli by měl někdo přijít…“ mírně se zaculím.
„Copak? Takže i ty sis sem začala vodit chlapce? Ale nejsi na tom moc malá?“
„Malá? Jen si tak povídáme a tak. Ukážu ti ho a pak zmizíme nahoru.“ Usměji se.
„Tak dobře… ale snad tě nemusím poučovat jako Val. No, ale stejně se to nevyplatilo.“ Narazí na to, proč tu není.
„Ona ti to řekla?“ divím se.
„Ne, volala jsem jí, že přijedu a ať mě čeká…no a ona řekla, že je v nemocnici na nějakém vyšetření… Tak jsme tam zašla, bez ohlášení. No a pak mi to došlo. Mám šestý smysl.“ Zaklepe si na hlavu.
„A co vidíš na mě?“
„Zamilovaná… ale snad i dvojitě?“ hádá.
„Možná…“ řeknu neurčitě, protože zazvoní zvonek a nestihla bych jí to vysvětlit.
„Ahoj.“ Přivítám ho zase s úsměvem, jako vždycky. Mám radost, když ho vidím.
„Čauky kočko.“ Líbne mě za ucho. Konečně má hodně dobrou náladu.
„Jo, jen ti musím někoho představit.“ Vezmu ho za ruku a táhnu do kuchyně.
„Dobrý den.“ Pozdraví jí Ondra a podá jí ruku. Ona to přijme. Moc dobře vím, jak má ráda vychované kluky. Jen cítím, že jí moc nesedl.
„Tak tohle je Ondra a tohle je moje chůva…“ představím je.
„Chůva? A jak vám mám říkat já?“
„Pro všechny jsme buď chůva nebo teta, tak si vyber.“ Usměje se, ale dál už nás nezdržuje.
„Páni, nevěděl jsem, že jste tak moderní rodina.“ žasne.
„Moderní? Jestli říkáš moderní tomu, že naši chodí do práce a stará se o nás chůva… tak jak myslíš no…ale o tom přeci mluvit nebudeme.“ Lehnu si na postel a stáhnu ho k sobě. Tentokrát nemám zábrany k tomu , aby jsme si trochu jak se říká užili, ale jen v mírách zákona.
„Nějaká náruživá ne?“ zasměje se, ale nepřestává v polibkách.
„No nějak si tě udržet musím ne?“ vylítne mi, ale naštěstí mě moc neposlouchá.
„Co máš v plánu zítra?“ zajímá se , ale zhruba tak po půl hodině. Pořád ještě leží a já vedle něho.
„Chci se stavit za ségrou…no a pak ještě na jednu zkoušku.“ to poslední slovo bych nejraděj vynechala, ale nechci mu lhát.
„Na zkoušku?“ otočí se, aby mi viděl do očí.“
„Jo… kluci mě poprosili, abych se přišla podívat na jejich zkoušku. Hledají nějakou holku, která by jim dělala takový křoví. Stejně to nemá cenu…“ snažím se to zamluvit.
„Nemá cenu? Když to nezkusíš… oni mají nějaké místo, kde hrají?“ nadchne ho to.
„Jo, v tom baru. Hrají tam každou sobotu od osmi skoro do půlnoci. Už tak toho mám dost… občas skoro nestíhám… a teď ještě zpěv.“ Postěžuji si.
„To je jako ta kapela, kde hrají ty kluci, co tu byli v pátek?“
„No jasně, vadí ti to?“ zarazí mě ten hlas, jakým to říkal.
„Ne, jen… prostě mi vadí, jak se na tebe dívá.“ Přizná se.
„Jako Patrik? Hloupost.“
„Já vidím dost dobře.“ Ujistí mě.
„Tak víš co? Mám tam být zítra v šest. Tak se tam sejdeme a půjdeš semnou jo?“ navrhnu mu a on souhlasí. Dokážu tak Ondrovi to, že o Patrika nestojím a on to konečně pochopí. Oba.

Pár minut po šesté dorazím na smluvené místo. Ondra už tam musí být nejméně deset minut. Všimla jsme si toho, že nerad chodí pozdě- narozdíl ode mě.
„Čekáš dlouho?“ zeptám se ze zdvořilosti. On mi odpoví, že ne. No, lhát tedy rozhodně neumí. Podle Patrikových instrukcích zazvoním a on mi po chvilce přijde otevřít. Vypadá dost zklamaně, že nejsem sama.
„Ahoj.“ Pozdravím ho. Ale udělám výraz, aby pochopil, že to má být tak trochu provokace.
„Nazdar. To je tvůj borec?“ nasadí drsný výraz frajera, ale moc mu to nejde.
„Jo, znáte se ne?“ kouknu na něj. Je to jako hra. Kdo z koho.
„Ondra.“ představí se mu a nabídne mu ruku. Patrik jen pootevře dveře a pustí nás dál. Té ruky si jakoby nevšímá.
„Jsme dole, já jen vezmu pití.“ Vysvětlí a ukáže na dveře.
„Tak si přišla?“ přivítají nás víc radostně než Patrik. Kluci Ondru hned poznají a zapovídají se tak, že se můžu vytratit zase nahoru.
„Hraješ si na frajírka?“ houknu na něj a posadím se na barový stůl.
„Ne, já jsem.“ Ušklíbne se.
„Ne, nejsi. Jsi uražený.“
„Já? A proč bych měl?“ podá mi pití a sedne si ke mně.
„Znám lidi…“
„Mě tedy ne.“ Posune se ke mně blíž, ale já couvnu.
„Hm…Tak já budu hádat jo? Doma máš nejspíš ty nejlepší rodiče na světě, ale nevážíš si jich, protože žádný jedináček to nedělá. Děláš si co chceš a nikdy ses ještě neřídil rozumem. Hraješ si na někoho, kdo nejsi, aby sis dokázal, že na to máš. Ale tam někde cítíš, že by si chtěl být někdo jiný. Pozdě…Frajírka na romantika hold nezměníš…“
„Myslíš, že místo pařby bych chtěl dát přednost večeři při svíčkách?“ zasměje se.
„To jsem neřekla… ale rozhodně by ti to nevadilo.“
„Tak to se pleteš… nikdy bych nedal. Jsme rád za to, co jsme a kdo jsem.“
„Vždyť to říkám, na někoho si hraješ a ani mě to nechceš přiznat.“ to slovíčko Mě řeknu hodně výrazně.
„A ty řídíš rozumem?“
„Já? Jak kdy. Rozum mi řekl, že mám začít jinak a srdce mi řeklo, že…“ chvíli se odmlčím.
„Že?“ nakloní se ke mně.
„Že už je plný.“ Nakloním hlavu v pravý čas, protože se k nám přidají kluci.
„Vás taky poslat pro pití…“ kroutí hlavou Emil.
„Tak začneme?“ zvedne se Patrik a mrkne na mě. Nejspíš stejně vůbec nic nepochopil. Co bych mohla čekat od kluků.
„A co mám dělat?“ zvednu se.
„No já nevím, asi něco zazpívej.“ Navrhne Emil.
„To mě napadlo.“ Usměji se.
„Tak se neptej.“ Koukne na mě Patrik a hodí mi texty.
„Měla bys zpívat jen refrény a poslední sama.“ Vysvětlí mi Eda, který má semnou víc trpělivosti.
„Díky, takže se mám rovnou přidat?“ zajímám se ještě, ale odpovědi se nedočkám, protože kluci už začali hrát. Při refrénu se přidám k nim, Není to nic těžkého, žádné vysoké tóny, normálka. Vložím se do toho tak, že nevnímám ani fakt, že kluci přestali hrát.
„Co je?“ nechápu.
„Nic, jen jsme tě chtěli slyšet.“ Zaculí se Karel.
„A?“
„Dobrý…“ řekne stručně Patrik a pak pokračujeme asi tak hodinu.
„Přijdeš v sobotu?“ zajímá se Patrik.
„Takže mě berete?“
„Jo, jsme tady od pěti a něco trénujeme. V osm pak hrajeme na živo.“ vysvětlí mi.
„Dobře…Tak v sobotu.“ Rozloučím se s nimi. Takže v sobotu mě čeká premiéra!

Ve středu, když jsme přišla ze školy už na mě čekala Val s chůvou. Chtěla jsem jít na fotbal, ale měla jsme strašně moc věcí, co jsem jí musela říct. To o Patrikovi, o sobotě, o Ondrovi atd. holky toho dokážou probrat strašně moc. Val musí ještě do konce týdne ležet. To jí problémy nedělá, jen jí prý chybí běhání… No věřili by jste tomu? Já tedy ne.
„A co ty a Emil?“ změním téma, abychom se dostali od Patrika.
„Ten je fakt boží! Včera za mnou ještě byl, přišel večer, ale propašoval se až ke mně na pokoj. Přinesl mi kytku a říkal, že ještě holku jako mě nepotkal.“ Usměje se.
„To jo, ty si originál.“ Musím se tomu zasmát.
„Hele! Náhodou je to strašně romantický, víš?“
„Já vím…to bych do kluků ani neřekla, že můžou být někdy fakt milí. Na oko se tváří strašně drsně… ale zjistila jsem, že to se mi na nich asi líbí nejvíc.“ přiznám se.
„V tom případě nechápu, proč chodíš s Ondrou.“
„Protože…no prostě mi to připadá správný. Víš jak by to vypadalo, kdybych se s někým rozešla po čtrnácti dnech? A taky… má to doma těžký…“
„Od kdy jsi ohleduplná?“
„Ne, ohleduplná ne. Ale prostě je to instinkt. A až mě to povede k Patrikovi, tak se sním rozejdu… a tečka!“

„Tak k tabuli půjde…Kubínová!“ koukne na mě učitelka na zeměpis Ebenová. Je to snad nejnudnější předmět a to fakt nepřeháním. Pořád čučet do mapy a pamatovat si jména měst… to je nad lidský síly.
„Zase?“ zaprotestuji, protože mě tasila už před týdnem.
„Ano, máš to mezí dva až tři. A za tři týdny se uzavírá klasifikace.“ Vysvětlí a podá mi ukazovátka. Poslušně se stoupnu před mapu a poslouchám její instrukce. Nějak moc se to neliší od minula. Nejdřív kraje, pak města a hlavní koncentraci kraje.
„Hlavním městem kraje Vysočiny je Jihlava… Kraje Jihomoravského Brno…“ odříkávám nahlas a zřetelně. Nechci dostat přednášku jako minule.
„Jaká je nezaměstnanost v Jihomoravském kraji oproti celé republice?“
„Já nevím. Ale asi větší…“ hádám.
„Stačí otevřít učebnici a podívat se! Poslední dobou si největší lajdák třídy!“ pustí se do mě a to jsme nevěděla jen jednu otázku. Asi jí něco přelétlo přes nos, nebo si na mě prostě zasedla. Nebyla by to první ani poslední učitelka.
„Vím, a vám by stačilo čtyřicet korun a byla by jste snesitelnější.“
„Co prosím?“
„No, levná voňavka určitě nestojí víc!“ ušklíbnu se a celá třída se už neudrží a začne se šíleně smát.
„Co si to vůbec dovoluješ! Myslíš, že nemám nic na práci, abych tady poslouchala ty tvoje žvásty? Vezmi si věci a mazej do ředitelny!“ hodím po mě tašku a ukáže na dveře. Ještě jí věnuji úsměv a pak peláším nahoru. Určitě už jsem byla drzá hodně krát, ale nikdy jsme u ředitele nebyla. Tedy ne kvůli mému chování. Slušně zaklepu, to snad napraví reputaci a pak vejdu. Ředitelna je jediné místo, ve kterém se cítím pohodlně. Koberec, dřevěná skříň a konferenční stůl se třemi křesly. Pracovní stůl s počítačem je v rohu místnosti. Sám ředitel učí hudební výchovu, takže nechybí dekorace ve tvaru noc a tak.
„Potřebuješ něco?“ zvedne oči od klávesnice a sundá si brýle.
„Já ne, ale paní učitelka Ebenová.“ Posadím se do křesla.
„A proč tě posílá?“ sedne si naproti mně.
„Protože ona učí a nemá čas, aby mě spráskala, tak to máte udělat vy.“
„A proč?“ usměje se.
„Zasedla si na mě. No tak jsme jí něco řekl a ona mě k vám poslala.“
„A cos jí řekla?“
„No, že by si měla koupit deodorant. Víte, asi jí dá zabrat chodit až z posledního patra nahoru, ale přeci jen, je to žena ne?“
„Jistě…“ zasměje se.
„Dobře, já si to s kolegyní vyřídím. Vlastně jsme s tebou chtěl mluvit.“ Začne od druhého konce a ten můj incident nerozmazává. Kvůli tomuhle si ho vážím.
„Semnou?“
„Jo, jedná se o ten fotbalový zápas. Jsem rád, že si se toho ujala tak zodpovědně. Zatím jsou s tebou všichni spokojení. Družstvo si postavila a za čtrnáct dní to určitě zvládnete. Zápas bude v sobotu od devíti hodin. Bude to na hřišti u nás na školním pozemku. Taky bych chtěl, aby si zamnou zítra, tedy v pondělí, přišla i s tou svojí kolegyní a vysvětlili mi to s tím sponzorem a tak.“
„Ale to já můžu klidně teď.“ Už se totiž nechci vracet do hodiny.
„No tak povídej.“ Pobídne mě.
„Náš sponzor je majitel hudebního klubu. Zaplatí holkám dresy a občerstvení. Sám se na zápas půjde podívat. A potom se oslava přesune k němu do baru. Jednalo by se asi o sto lidí od nás ze školy. Holky by dostali každá po dvou, to máte už dvacet dva a dvacet čtyři se Simonou. Tím nám zbude 76 lístků. Ročníků máte šest, každý po dvou třídách, takže se to vydělí a na každou třídu vyjde tak šest lístků a já bych si ty zbylé čtyři s dovolením nechala. Jenže otázka je, komu dát těch šest… a to nás zatím nenapadlo.“ Vysvětlím mu to.
„No já to nechám asi na vás. Ale nefér by bylo je dát kamarádům, když ostatní by tam chtěli taky.“
„Možná bych je mohla prodat za třicet korun a tím by jsme dostali cca dva tisíce. Za to by se dalo koupit něco pro holky, nemyslíte?“ napadne mě.
„Tak dobře…V pondělí vám dám volno z učení a každou hodinu zajdete do jedné třídy a prodáte určité množství lístků. Do konce příštího týdne vám dám zbytek, aby vám to vyšlo do pěti tisíc. A vy pak budete mít týden, aby jste něco sehnali.“
„Díky. Fakt super nápad.“ Mám se k odchodu, protože už zvoní.
„Tak dobrá. Stavte se v pondělí a ještě dohodneme detaily a tak.“

„To je super, takže v pondělí žádná škola!“ jásá Simona u oběda.
„Jo, ale budeme muset zajít do všech dvanácti tříd, všem to vysvětlit a pak je ještě nechat, aby se poprali o šest lístků.“
„Nevadí, ale lepší než dějepis ne?“ ta vidí všechno moc pozitivně.
„To jo, co máš v plánu dneska a o víkendu?“ změním téma.
„Dneska asi nic, možná si zajdu do kina nebo tak. A v sobotu se na tebe přijdu podívat.“ Zaculí se.
„Jo, pěkně děkuju. Už teď jsem nervózní, co teprve zítra.“
„To zmákneš. Val ti poradí s oblečením a pak se budou dívat na tebe a ne tě poslouchat. A co budeš dělat dneska?“ vyzvídá.
„Dneska si zajdu na fotbal. Asi nebudu hrát, ale chci se juknout jak hrají a pozvat je na zápas.“
„Jo tak, no tak si to užij.“ Rozloučí se semnou a přidá se k ostatním holkám, co už jdou domů.
„Čau kotě.“ Přisedne si ke mně Ondra.
„Hojky.“ Líbnu ho na tvář.
„Co ty tady? Skoro všichni už mizí někam ven.“
„Ale, autobus mi jede až za půl hodinky, tak nikam nespěchám.“ Vysvětlím mu.
„A kam razíš?“ ují mi trochu brambor.
„Kam? Na trénink. Nevzala jsme si věci, chci se jen koukat.“
„Jo tak. Brácha má dneska taky trénink. Tak prý mu dneska přijde ten objev, tak uvidím.“
„A na co on vlastně potřebuje rady?“ nechápu.
„On je takový stydlín. Než si řekne o číslo, tak mu to trvá celou věčnost. Ale téhle se prý zeptal hned.“
„Zato ty se nestydíš.“ Dobírám si ho ještě za ten jeden pátek.
„Možná ne, možná jo.“ Zaculí se.

„Koukněte, kdo přišel!“ přivítá mě trenér.
„Já vím, měla jsem strašně moc práce.“ dojdu až k němu. Kluci jsou ještě v šatně.
„Ty? Tak to mi musíš říct co!“ zasměje se. No jo, dřív jsme u ničeho moc dlouho nevydržela.
„Náhodou! Organizuji fotbalový zápas naší školy s dívčí školou. Budu tam na postu kapitánky, tak se musím o všechno postarat. Sehnat sponzora, sestavit tým. No však to znáš… a taky jsme začala zpívat v jedné kapele. Hned zítra mám první vystoupení.“
„Teda! To musíš mít fakt napilno.“ Polituje mě.
„Bych řekla. Ale dneska jsem jenom vaše.“ Hodím si tašku na zem a sednu si na zítku.
„Ale hrát nebudeš, co?“
„Ne, zapomněla jsme si věci a navíc mě strašně bolí nohy ze včerejška. Holky vůbec nic nevydrží, tak jsme celou hodinku běhali. No, ale nejvíc to zmohlo mě.“ Přiznám se. Víc už si toho říct nestihneme, protože kluci už jsou převlečení a začnou s běháním.
„Co ty tady?“ přikluše ke mně Pavel. Nejlepší hráč.
„Co bys řekl?“
„No jo. Ale trochu na nás zapomínáš.“
„Dospívání dá zabrat.“ Mrknu na něj.
„Já vím, v úterý jsem tě s někým viděl.“
„Mě? A kde?“ nemůžu si vzpomenou, kde jsem byla kromě toho baru…
„S nějakým týpkem před barem.“
„Jo tak…“ konečně mi svitne. Vlastně jsme si tam chvilku povídali, tak mě nejspíš zaznamenal.
„Jen nechápu, proč tě šmíruje i tady…“ zvedne obočí a zase odkluše. Ondra? Co by tady asi dělal? Kouknu se všude kolem…Nikde nikdo. Kluci jsou na hřišti, jen Matěj stojí před šatnami a s někým si povídá. Proplížím se blíž, abych na ně viděla. No páni! Co tu dělá Ondra dělá? A s Matějem? Není nic lepšího, než se jít zeptat. Vstanu a jdu směrem k nim. Jako první i mě všimne Ondra.
„Co ty tady?“
„A co ty tady?“ odpovím mu otázkou.
„Vy se znáte?“ otočí se na mě Matěj.
„A vy se znáte?“ opáčím.
„No jasně.“ Přitáhne si mě k sobě Ondra a políbí. Pořád se musí vytahovat. S Matějem to trochu cukne.
„A odkud?“ pořád nechápu.
„Z domova.“ Zaculí se na mě.
„Cože?“ pořád je tak trochu nechápu.
„No, je to můj brácha.“ Prozradí mi.
„Vy dva? No potěš.“ Musím se začít smát.
„A odkud se znáte vy?“ obrátí se na nás Matěj.
„To je Míša. Moje holka.“ Řekne mu jen hodně stručně. Tak teď se ke mně přidal i Matěj. Tak jak to vypadá, tak ten jeho objev jsem byla já. Ale raději o tom pomlčím.
„A odkud se znáte?“ zeptá se mě už klidný Matěj.
„Ze školy…Máme společný tělocvik.“ Vysvětlím mu.
„No tak to vypadá brácha, že jsme básnili o stejné holce.“ Naveze se do něj Ondra.
„Co se dá dělat… ale je tvoje.“ Zazubí se na mě.
„To jsem ráda, že jste se dohodli.“ Líbnu je oba dva na tvář.
„A abych nezapomněla…Příští víkend hraji zápas u nás na škole, tak přijďte…“ podám jim lístky. Tak a už mi zbyli jen tři. Jeden pro Val a Emila… No a ten poslední…To se ještě uvidí.
Nakonec to bylo celkem fain. Hne do tréninku jsme si zašli na večeři do Pizzerie. Tak mám super kluka a super kamaráda. Oni jsou si strašně podobní tím, jací jsou. Vůbec nechápu, že jsem to nepoznala. Vlastně o něm mluvil, že hraje fotbal a tak. No ale nejsme hloupá sama, ani je to nenapadlo. I ty oči mají stejné. Mají stejnou jiskru, na tu já nejspíš letím, protože Patrik ji má taky. Ale tak trochu jinou. On je víc divoký… Ale co o něm přemýšlím. Vybrala jsem si… a správně.

„Máma volá! Vzbudí mě Val a podá mi telefon…Hodiny ukazují už skoro deset.
„Ahoj.“ Pozdravím ji. Nemám moc náladu jí zahrnovat tím, jak mi chybí. Protože to vlastně ani není pravda.
„Ahoj broučku. Právě jsme říkala tvé sestře, že příští týden už přijedu.“ Začne mluvit strašně sladkým hlasem.
„Dobře. Snad si stihnu uklidit.“
„O to nejde. Chtěla bych, abychom si jako rodina někam zašli.“ Ona snad spadla z višně?!
„Mami, já už v sobotu něco mám, ale v neděli to není problém.“
„Dobře zlatíčko. Moje malá holčička už má nějaké zájmy?“ co to s ní sakra udělali?
„Mami? Jsi v pohodě?“
„Ano. Doktorka říkala, že mám mluvit tak, jak to cítím.“
„Aha. Jo, a v kolik přijedeš?“
„Asi kolem šesté.“ Pořád mluví tím sladkým a šíleně spisovným jazykem.
„Dobře, ale to asi neuvidíme mami. Já a Val budeme celý dne pryč. Bude tu chůva…“ snažím se jí to nějak vysvětlit.
„Dobrá…Tak se uvidíme v neděli ráno, pa.“ Zavěsí.
„Pomoc! Ona není normální!“ plácnu sebou zpátky do postele a Val vedle mě.
„Taky se mi zdá. Je jak nadopovaná…ale chůva mluvila s tou doktorkou a prý něco bere na uklidnění, takže s ní máme mít trpělivost. Je zranitelná jako malé dítě, chápeš?“
„Dobře. Nebudu si jí všímat a bude to.“ Jsme s tím hned hotová. Nastavím si budík na dvanáctou a jdu zase spát.
Budík mě vzbudí, ale já si připadám pořád strašně ospalá. Večer dávali nějaký horor, tak jsem šla spát až kolem třetí hodiny. Po pár minutách mě jde val zase vzbudit, tentokrát k obědu.
„Dobré ráno.“ Pozdravím chůvu.
„Ráno? Vždyť už je poledne.“ Ukáže na hodiny.
„Fakt?“
„Jo… a my musíme začít s přípravou…“ poklepe si na zápisník. Všechno si pečlivě zapisuje, kdyby to sklidilo nějaký velký úspěch.
„Tak co máš v plánu?“
„Večer jsem se nudila, takže jsem to vypracovala do posledního detailu…Na sobě budeš mít černé korzetové mini šaty. Černé boty na podpatcích, s těmi stuhami. Pak hodně tmavě černé namalované oči a světlý lesk na rty. A pak velké kruhové náušnice a nějaký náramek. A nakonec jsem si říkala, co s vlasy. A napadlo mě je zvlnit a udělat umělý culík… co říkáš?“ její výklad zní jako nějaký recept na krásu. Možná bych to tu neměla psát, ale musím jí udělat radost.
„To zní dobře, kdy chceš začít?“
„Když v půl páté vyrazíš, tak bych začala ve tři.“ Hádá.
„Super, tak mě pak vzbuď, já si jdu lehnout.“ Vezmu si sebou rohlík a pak se zase vrátím do ještě vyhřáté postele…

Přesně ve tři jsem byla zase na nohou. Tentokrát jsem se musela podřídit Val. Ta mi trochu zúžila šaty… Ona to opravdu umí. Mě by to trvalo celou věčnost, ale jí to trvalo pár minut.
„Ty nepůjdeš?“ uvědomím si, když už jsem skoro hotová a ona nic.
„Ne, nemůžu…“ vzdychne si.
„Aha, ale tak jeden den tě nezabije, ne?“ navádím ji.
„To ne, ale chůva mi to zakázala. A budeme tu spolu mámě připravovat pokoj. Chceme pro ní něco nového…“
„Jo, no díky, ty vlasy jsou super! A abych nezapomněla, příští týden je ten zápas a pak oslava v klubu, tak tady máš dva lupeny a někoho vezmi.“ Podám jí lístky.
„Dobrý, mě stačí jenom jeden. Stejně bych vzala Emila a je to zbytečný, protože tam vlastně hraje.“ Zasměje se.
„Tak dobře. Ještě mi zbyly dva, tak ještě uvidím, koho vzít.“ Mezi tím si ještě obuji boty, abych si na ně zvykla. Z těch kecek je to docela skok.
„Mohla bych pozvat Patrika, jako provokaci.“ Napadne jí.
„Tobě to dneska nemyslí ne? On tam přeci taky zpívá.“ Zaťukám si na čelo.
„No jo. A ty taky!“
„Ty vážně musíš zůstat doma. Třeba zase dostaneš rozum.“ Musím se smát.
„Vtipný. Jen mám zpomalené bliky. To je normálka.“
„Jak myslíš. Tak jak vypadám?“ vstanu a projdu se směrem k zrcadlu a zase zpátky. Vypadám snad ještě lépe, než kdykoliv předtím. A možná to zní divně, když chválím sebe, ale já si nemůžu pomoct.
„Moc pěkný. Tak už jdi, abys nepřišla pozdě.“ Podá mi ještě kabelku s mobilem. Pak mě líbne pro štěstí a můžu vyrazit.

„Tak mě máte tady!“ vlítnu jim do zkušebny. Otevřel mi vedoucí baru a nemohl si odpustit, že mi to fakt sekne mnohem víc, než v  těch kopačkách a kraťasech.
„Oh, kočka!“ prohlédne si mě Emil.
„Ale ty máš mojí sestru.“ Zaculím se.
„Ale já ne.“ Plácne mě přes zadek Karel.
„To je možný…Jenže já už někoho mám.“ Zklamu ho.
„Jdeš pozdě.“ Ukáže na hodiny Patrik.
„Vím… ujel mi autobus.“
„Možná kdyby sis nedávala lesk na rty, tak bys to stihla.“
„Jo…a taky bych tu nemusela být.“
„Nemusela. Dveře jsou pořád otevřené.“ Ukáže na ně.
„Tak klídek.“ Snaží se nás uklidnit Eda.
„Já si nezačala.“ Bráním se.
„Jasně…všechno já.“ vstane a odejde do baru. Vypadá dost naštvaně, ale nevím proč si to vybíjí na mě.
„Co mu je?“ ptám se, když za sebou zavře dveře.
„Prý včera viděl svojí holku s někým jiným.“ Vysvětlí mi kluci.
„Jo, nechtěla bych.“
„Je z toho docela špatný. Prý se šel projít a viděl jí v pizzerii.“ Ještě mi dopoví Emil. No moment! V pizzerii jsme přece byla já!
„Fakt? Já ale nevěděla, že někoho má.“ snažím se z nich dostat co nejvíc.
„To nikdo. On je strašně tajemný, skoro nic neříká. Ale tohle ho fakt vzalo.“
„Zvláštní, to bych do něj neřekla…“ chtěla jsem se ještě něco dovědět, ale Patrik se zase vrátil s tím, že máme dvě hodiny, než pustí první hosty. Tak už jsem raději zmlkla a věnovala se tomu, proč tu jsem. A to je zpěv. Nějaké písničky mají svoje, ale některé znám. Patrik vážně není ve své kůži a pořád mě nebo ostatní napomíná. Oni s ním mají trpělivost, já tedy moc ne. Možná proto, že vím co oni ne.
„Neřvi na mě!“ vyjedu na něj, když už mě fakt vytočil.
„Já neřvu! Jen to prostě zpíváš falešně, to si nemůžeme dovolit.“
„Ty taky nejsi profík.“ Řeknu si jen pro sebe, ale asi mě slyšel.
„Cos si říkala?“
„Nic…“ pak už mlčím.
„Jsi tu nová, tak si laskavě nevyskakuj!“ teď už jsem ho asi opravdu vytočila…ale on mě taky… a ne málo.
„Víš co! Pověz nám něco o té své holce, jakpak se jmenovala?“ vezmu to z jiného konce. Patrik lehce zrudne a kluci ještě víc zbystří.
„To je jedno.“ Snaží se otočit téma.
„Ne, není…“ nechci se nechat jen tak odbít.
„Moc dobře to víš.“ Podívá se na mě a řekne to tak potichu, aby to nebylo skoro slyšet.
„Já? Možná… ale řekni to tady, svým nejlepším kamarádům.“ mám chuť ho naštvat a hodně vytočit… Kluci ztichnou, aby bylo dobře slyšet.
„Pojď vedle.“ Chytne mě pevně za ruku a odtáhne vedle. Tak tohle jsem nečekala.
„Pust mě, to bolí.“ Vykroutím se mu.
„Ty jsi fakt jak malá…“ podívá se na mě.
„Jak to jako myslíš?“
„Jsi jako rozmazlená holka. Myslela jsem, že skoro v patnácti třeba budeš jiná, ale ne.“
„Já že jsem jak malá holka? Já si nikoho nepřivlastňuji. Říkala jsem ti, že chodím s někým jiným a ty si mě snad přivlastňuješ.“
„Tak proč ten pátek? Nejdřív si něco začneš a pak toho jen tak necháš…“ vyčítá mi.
„Pokud si dobře pamatuji, tak ty jsi to chtěl ne?“
„Ale ty ses nebránila… aby ses nedivila, že s tebe vyroste… třeba nějaká děvka.“ Na to slovo vystartuje moje ruka a jednu mu vlepím. Pak se otočím a vypadnu do šatny, kde zůstanu až do osmi.
Kluci za mnou po chvilce přišli, ale na detaily se nějak neptali. Buď jim to bylo jedno, nebo jim to došlo. Já mozek kluků fakt nechápu. Když už jsme začala slyšet hlasy těch, co si sem přišli poslechnout novou zpěvačku, začala jsme být značně nervózní. Ruce se mi sice neklepali, ale nevím, jestli ze sebe vypravím nějaký hlas. Dojdu na pódium a když na mě budou všichni civět, tak nic neřeknu. Už se vidím.
„Nervózní?“ sedne si ke mně Emil.
„Co myslíš?“
„No, že jsi. Val mi volala. Prý na tebe mám dávat pozor.“ Obejme mě.
„Copak ona, ta je úžasná, ale to ty víš, ne?“ popichuji ho.
„Jasně. Poznal jsem to hned na první pohled.“
„Víš jak se tomu říká?“
„Nevím…“ zamyslí se.
„Láska.“ Zaculím se.
„Dneska jsou ty holky vyspělí už tak mladý?“ zakroutí hlavou.
„Jako by si to nevěděl. Je ti devatenáct.“
„No právě, jsi skoro o pět let mladší.“
„Tak pozor! O čtyři. Za čtrnáct dní mi bude patnáct!“ upozorním s velkou důležitostí.
„To si velká holka.“ Musí se usmát. Díky němu už přestanu myslet na ty lidi, takže při vstupu na pódium už nejsme tak nervózní. Je tu hodně lidí, snad ještě víc jak minulý týden. Nejdřív mě Patrik představí a už předem sklidím potlesk a pískot z mužské části publika. No neví, když se nedám poslouchat, můžou se na mě alespoň dívat. Lepší to, než nic. Pak už kluci začnou první písničkou. Je asi ta nejlepší z jejich tvorby. Jeden refrén mi Patrik nechala, bych ho zpívala sama. Nejdřív nádech, výdech a pak už se pustím do textu:

Nikdy nevíš, co v tobě je.
Zkus alespoň chvíli myslet srdcem.
Odhoď překážky a žij…
Žij jak káže bible…
Šťastně až do smrti…
A nikdy nezapomeň….nikdy, nikdy…

Možná nechápete o co jsem, ale je to tak trochu vytržené. Chtěla bych to napsat celé, ale umím jen refrén. Nijak jsme se nepídila, kdo skládá texty, ale nemůžu tvrdit, že je píše špatně.
Až do pauzy jsme odzpívali asi sedm písní a pak si dali půl hodinky pauzu. Hned jsme si skočila pro pití, protože moje hlasivky těžce trpí. Zítra asi nebudu mluvit, možná i v pondělí ne. To by se mi ve škole dost hodilo.
„Páni! Kdo by to do tebe řekl!“ přiřítí se ke mně Simona.
„Bacha, nebo mě ušpiníš!“ upozorním ji na kolu, kterou drží v ruce a přitom mě ještě objímá.
„Promiň, ale ty jsi fakt třída!“ pořád mě chválí.
„Jsi tu sama?“ rozhlédnu se kolem.
„Jo, ale to je jedno… vlastně jsem tu s tebou ne?“
„Jasně! V kolik musíš být doma?“ ptám se, abych věděla, jestli půjdu domů sama nebo ne.
„Našim jsem všechno řekla a tak mi řekli, že jim mám zavolat, až budeme chtít jít domů. Táta se pro nás staví.“
„Tak to je super. Hele musím se jít ještě trochu upravit a pak zase na plac.“ musím se s ní rozloučit, ale raději bych tedy poslouchala, než zase zpívala.

Kluci jsou ještě někde v tahu a v šatně je jen Patrik a něco si brnká na kytaru.
„Neruším?“ zaklepu symbolicky, i když už jsem vevnitř.
„Ne, je to i tvoje šatna.“ Připomene mi.
„Něco skládáš? Znělo to pěkně.“ Sednu si naproti němu.
„Je to už hotový, ale klukům jsme to ještě nehrál.“
„A máš to i otextované?“
„Jo, pracoval jsem na tom…“ vytáhne si svoje desky a tam najde červený papír a podá mi ho.
„To mám jako zazpívat?“ nechápu ho.
„Jasně. Jen napočítáš do deseti a pak začneš, to se chytneš.“ Vysvětlí mi a začne hrát. Je to oproti jiným jeho písním docela pomalé. Text není složitý, ale moc pěkný. No raději vám ho sem napíšu, protože bych ho nezapomněla ani kdybych chtěla. Proč vysvětlím potom.

Vkročila jsi do mého života.
Tak všedního, jako život staříka.
Teď sedíš a posloucháš zpověď blázna…

Někdy až zase přijdeš,
Někdy až si zase sedneš a budeš poslouchat.
Tak ti třeba řeknu, jak moc jsi zvláštní.
Jak moc mi chybíš, jako déšť bouřce.

Nikdy jsme necítil, co teď.
Nikdy jsme neviděl svět takovými barvami, jako teď.
To ty jsi to světlo, co rozsvítilo mou duši.
To ty jsi můj osud…

Někdy až zase přijdeš,
Někdy až si zase sedneš a budeš poslouchat.
Tak ti třeba řeknu, jak moc jsi zvláštní.
Jak moc mi chybíš, jako déšť bouřce.

A když zase odejdeš, setmí se.
A já budu čekat na svítání….

„Moc pěkný…“ pochválím ho.
„Ještě bych ten text chtěl trochu poupravit.“
„A co tě vede k takovým textům?“ vím, že to nebude určitě jen tak.
„Většinou je to tím, co se zrovna děje… a tuhle jsem složil pro tebe…a promiň.“ Omluví se, ale nedívá se mi do očí. Raději sklopil hlavu.
„Dobrý, i já se omlouvám…“
A tak to skončilo happyendem. Ono to ještě neskončilo, nic nekončí…Tedy můj první koncert už opravdu skončil a to docela úspěchem. Patrik se na mě usmál, nezlobí se. Kluci jsou super, Simona je šťastná i za mě. Jen nevím, proč nepřišel Ondra…Možná nějaké problémy doma, hned ráno mu zavolám.

Ráno, ono není ráno, je poledne. Doma jsem byla po půlnoci a než jsme se od malovala a všechno Val řekla, bylo po jedné hodině.
„No sláva! Já už myslela, že mi to nezvedneš!“
„Promiň, mám teď frmol a nestíhám…“ omlouvá se mi. Ondra, kdyby jste nevěděli.
„Včera si na mě zapomněl?“
„Ani náhodou. Myslel jsme na tebe celou dobu, ale nemohl jsem.
„Něco s mámou?“ hádám.
„Ne, ale vlastně jo. Ono je to celkem na dlouho… nechceš se spíš sejít?“ Nakonec souhlasím. Sejdeme se u autobusu a zase pojedeme na tu louku. Tentokrát jsem vzala i nějaké to občerstvení já. Celou cestu neřekl nic o včerejšku, jen já jsem mu pořád vyprávěla, jakou jsem měla trému. Tu facku jsem teda nezmínila, ale co mu přidělávat starosti, že?
Našli jsme si to stejně místečko, rozložili deku a pak už jsem jen čekala, až se pustí do vyprávění: „Od včerejšího rána mám doma pěknej frmol. Už před osmou to začalo… Někdo prásknul na mámu, že se o nás nedokáže starat a policie na ní udělala zásah. Šli schválně tak brzy, aby to Matěj neviděl, ale byl vzhůru. Máme si odvezli a nás tam nechali babičce a jedné ženské od sociálky. Měla spousty hloupých otázek… bylo to prostě strašný. Babička se o nás teď bude týden starat, nebudeme chodit ani do školy, protože s ní budeme mít sezení a tak. Ale stejně už nám říkala, jak to asi dopadne…“
„Jak?“ čekám na jeho odpověď. Mám chuť ho obejmout a už ho nepustit…
„Mámu dají do léčebny a než vyjde, tak už stejně budeme dospělí. Babička nabídla, že se o nás tedy postará, ale nechce se stěhovat do Prahy…“
„Odkud je?“ to je docela podstatná otázka.
„Z Ostravy…“ podívá se na mě smutnýma očima.
„Cože? Takže…ty se odstěhuješ do Ostravy? A kdy?“ pořád se mi tomu nechce věřit.
„Příští týden… pojedeme v neděli ráno… Přemluvil jsme babičku, abych tady mohl být na ten tvůj zápas a večírek.“ Usměje se na mě. Ale mě to nějak nejde. Nechci si připustit, že už za týden ho neuvidím.
„Díky…“ zašeptám.
„No tak. Do Prahy stejně budu jezdit. Můžeme se vídat každý týden…“ snaží se mě uchlácholit, ale ani pusou to nezachrání.
„Já jen… že mi prostě budeš strašně chybět.“ Přiznám se mu.
„Ty mě taky. A chci abys věděla, že se nebudu zlobit, když se mnou nebudeš chtít chodit. Přeci jen tu budu jen o víkendech.“
„Dva dny? To mi bude stačit.“ Snažím se na něj usmát.
„A co tvoje rodina?“ změní téma.
„S mámou se asi mineš, vrací se příští týden. Táta se k nám asi zase nastěhuje, ale jen kvůli mámě. Stejnak myslím, že se odstěhuje za Lenkou…“
„Ty jsi ale říkala, že ti Lenka nevadí, ne?“ vzpomíná.
„Nevadí. Jen mě mrzí, že nebudu mít úplnou rodinu.“
„Co já bych za to dal.“ Podívá se mi do očí. Teď si teprve uvědomuji, jaké mám štěstí. I proto, že jsem potkala Ondru.
„Takže tenhle týden musíme trávit pořád spolu!“
„No jasně, celé odpoledne mám pro tebe.“
„V pondělí poprosím někoho z holek, aby to vzali za mě a můžeme někam vyrazit, co říkáš? V úterý mám zkoušku až od šesti, takže dobrý. Ve středu mám volno, ale ve čtvrtek a v pátek až večer. Třeba od sedmi, protože budeme s holkami něco trénovat…“ naplánuji si to.
„Tak dobře, každý sne na tebe počkám před školou, jen ty poslední dva dny až v sedm.“ nakonec se tedy dohodneme, že Budeme jen a jen spolu.

Večer to na mě pěkně dolehne. Všechno Val musím říct a pak se rozbrečím. Nikdy jsem nebyla taková, aby se šla vyplakat na cizí rameno, ale Val vlastně není cizí. Dokáže mě vyslechnout a taky utišit. Pořád nad tím tak přemýšlím a dojde mi, že nebýt té proměny, tak s Val nevycházím. Nechodila bych s Ondrou, nezačala bych zpívat a nepotkala bych taky Patrika. To je možná tak jediná nevýhoda. A taky ta, že bych teď nebyl šíleně ubrečená a nešťastná.

„Evo? Prosím tě, mohla by si pro mě něco udělat?“ dohodím jí na chodbě ještě před prodejem lístků.
„Já pro tebe?“
„Jo, malou laskavost…“ pořád ještě váhám, jestli je ona ta pravá.
„Páni, tak to musí být vážné, když s tím jdeš právě za mnou.“ jo, prokoukla mě.
„Je, hodně. Potřebuji dnešek volný… ale holky musí trénovat, sehrát se. No a ty jako nejlepší z nich, bys jim mohla pomoct.“ Snažím si ji omotat kolem prstu.
„Jako že bych je měla ztrénovat? Dobře, ale nebudete to zadarmo.
„Mě mohlo napadnout.“
„No jo. Chci ještě dva lístky na ten večírek…“ zaculí se. Jo tak to není zas takový problém. Dám jí ty dva, co mi zbyli.
Hned po první hodiny jsme zavítali do prvního ročníku. Nejdřív jsme jim vysvětlili, jak to bude všechno probíhat. To pochopili a lístky chtěli pochopitelně všichni. Nakonec se cena vyšplhala až na dvě stě korun. No jo, boj je boj.
Takhle nějak to probíhalo i v ostatních třídách. Čím starší, tím větší byl zájem….
„Dobrý dne.“ Vyjdeme do pátého ročníku.
„A, děvčata. Tak pojďte dál.“ Pobídne nás učitelka. Všechno jim vysvětlím a pak začne boj, kdo dá víc.
„Máme šest lístků a vás je o dvacet víc. Někde ve třídách se dohodli a někdo za něj dal třeba tři stovky.“
„A ty tam budeš?“ podívá se na mě jeden frajírek. Jméno neznám, ale někoho mi připomíná.
„Jo, představ si.“
„A to jako tanečnice jo?“ sám se zasměje svému vtipu, ale pak se k němu přidají i ostatní.
„Ne, je to seriózní klub. Zpívá se tam.“
„Jo tak. A ty budeš zpívat?“
„Jo, budu.“ a je to venku. Zatím to moc lidí nevědělo. Obdržela jsme potlesk, ale pak se začali hádat kvůli těm lístkům. Po pár minutách si je rozdělili tak, že tři budou mít kluci a tři holky. Ale kdo přesně… to jim nějak nešlo. Nakonec jsme každému dala číslo a učitelka čtyři řekla. Dobrý nápad, dokud to poslední číslo neneslo jméno kluka, který si mě před chvilkou tak dobíral.
„Tak v sobotu, puso.“ Pošeptá mi, ale mě to nechává chladnou. Poprvé, co mi něco kluk zašeptal a já neměla husí kůži.
Stejnou taktiku jsme zvolili i v posledních dvou třídách. Naštěstí je nedostal nikdo, koho bych neměla ráda. Což vlastně nikdo kromě toho kluka a Evy není. Možná proto, že tu brácha není a ještě přes týden nebude, hurá!
Hned po škole jsem běžela nahoru, protože už jsem se nemohla dočkat, kams Ondrou půjdeme.
„Tak jak? Kam razíme?“
„Zatím mě nic nenapadlo.“ Přizná se mi.
„Dobrý, zvládám i improvizaci… co takhle zajít k nám?“ Pochybuji, že by byla Val doma. Je první den ve škole po dlouhé době. Určitě bude drbat s holkami a jen tak se nevrátí. Bude tam jen chůva… a ta už ho zná.
„To zní dobře, ale musíte tam mít něco k jídlu!“
„Proč?“ tohle ultimátum mě opravdu rozesměje.
„Babička vaří sice dobře… ale prostě jsme zvyklí na něco jiného.“
„A já myslela, že babičky mají vyvářet.“
„Jo, ale babča dodržuje nějakou dietu a jí obilný klíčky a tak.“
„Neboj, chůva určitě něco uvařila. Vaří dobře a hlavně tak, aby nám to chutnalo! To musím nahlas podotknout.
„Jak dlouho se o vás vlastně stará?“ nahodí téma cestou ke mně domů.
„Páni! To je už pěkně dlouho. Asi hned jak jsem se narodila. Tři roky to zvládala máma, ale pak už měla moc práce…takže skoro už patnáct let. Ty jo, nad tím jsme nikdy nepřemýšlela.“
„Nevadilo ti, že se o tebe nestarají rodiče?“
„Ani ne. Moc jsme nad tím nepřemýšlela. O spoustu lidí se stará babička, protože rodiče nemají čas. Mám jí jako babičku, mám jí ráda.“ Tak tohle jsme si už dlouho nepřiznala. S nikým z rodiny se moc nevídáme a taky jsem se neptala proč. Možná bych se měla začít ptát. Co se stalo s mou babičkou a tak. Jenže se říká, že občas je lepší lež než pravda.
„A co tvůj táta?“ napadne zase mě.
„O něm nic nevím. Když byla máma v pohodě, tak o něm něco říkala.Ale nikdy nic určitého.“
„Aha. A jak dlouho vlastně tvoje máma… však víš.“ Nechceme se mi říkat pije.
„Moc dlouho ne. Před tím byla v pohodě. Taky si říkala, že už se neptáš, já to dělám stejně.“
Doma nakonec není ani chůva. Jen vzkaz, že přijde zítra ráno, aby mi udělala snídani. Prý taky volal táta… Neřekl, co chtěl, ale zavolá večer.
„Tak a co tady?“ rozhlédne se kolem. Pořád mu to tu připadá jako na zámku.
„Cokoliv.“
„Lákavá nabídka.“ Obejme mě a líbne na tvář.
„Ty si chtěl něco k jídlu, že? Kouknu se, co najdu.“ pustím se ho a mrknu se do ledničky. Hm, nechala nám tu kuřecí salát s těstovinami. To bude sice víc pro Val, ale ona se snad nebude zlobit.
„Jíš saláty?“ otočím se na něj, ale on už tam nestojí. No nic, takže asi jí. Vezmu sebou celou mísu plus dvě vidličky. Najdu ho, jak se roztahuje na gauči před krbem. Už ani nevím, odkud je. Máma pořád něco nakupovala a nakupovala. Tak kdo si to má pamatovat?
Sednu si hned vedle něho a podám mu vidličku. On se hned pustí do jídla. Chudák, asi dlouho nejedl.
„Co je?“ podívá se na mě. Nejspíš se na něj celou dobu umívám.
„Co? Nic. Dej sem taky trochu!“ snažím se mu nějak sebrat mísu, ale nejde to. Hold je silnější.
„To není fér! Já chci taky.“ Protestuji. Nakonec to dopadne tak, že mi dá občas taky trochu tak, že mě krmí. Chtělo by to opravdu fotku, protože to vypadá roztomile. Nicméně to moc neumí, takže nakonec něco přistane i na mém triku.
„Ty by ses jako chůva neuživil, nebo by si pořád pral.“ Musím konstatovat. Odběhnu nahoru do koupelny a snažím se to nějak smít. Ale ten dresing je silnější jak mýdlo a musím si ho sundat. Najednou mě Ondra zezadu obejme. Otočím se na něho a podívám se mu do očí. Přejede svou rukou po zádech a mě okamžitě naskočí husí kůže. Všimne si toho a zaculí se. Nakloní se ke mně a políbí mě tak, jak to umí jen on. Zvedne mě a posadí na vanu. Pak už se věnuji jen jeho polibkům a rtům. Nepřestává ani po několika minutách. Jsme na sobě pevně přitisknuti a když si sundá triko, dokážu vnímat každou linii jeho těla. Obtočím si ho k sobě nohami ještě pevněji. Zvedne mě a tentokrát opře o studenou zeď. Začne mě líbat na krku a postupně postupuje níž. Pustí mě a já se postavím na svoje nohy. Dlouho stát ale nezůstaneme, protože se přesuneme ke mně do pokoje. Tentokrát převezmu iniciativu já a povalím ho k sobě na postel. Líbáme se čím dál tím vášnivěji a vím, že by to mohlo zajít dál, jenže…. „Jsi doma?“ ozve se zdola.
„Val!“ leknu se. Rychle na sebe hodím nějaké triko. Doběhnu do koupelny a tam vezmu Ondrovo tričko a hodím mu ho. Naštěstí v čas, protože zaslechnu její kroky. Trochu přejedu postel, aby nevypadala tak rozbordeleně a sama si na ní sednu. Ondra se posadí na židli. Všechno stihneme do několika vteřin a pak už se rozletí dveře.
„Ahoj…neruším?“ přejede nás oba dost zajímavým pohledem.
„Ne, jen jsme si tak povídali, že jo?“ koukneme se na sebe.
„Jo tak. A Ondro, máš naruby triko.“ Zasměje se a zavře za sebou. Jakmile zavře musím se začít smát taky. I kdyby nás Val viděla, tak by jí to bylo asi jedno. Ona sama má mnohem větší zkušenosti. Navíc už za pár dní mi bude patnáct.
„Tak jdeme to dojíst?“ vstanu a on souhlasí. Val se k nám nakonec přidá taky, ale o tom menším trapasu už nemluvíme. Ale jsme si jistá, že až odejde tak budeme.

Jo, tak jsem měla pravdu. Jakmile Ondra odešel pustila se do mě.
„Tak jaký to bylo?“
„Jako co?“ snažím se to co nejvíc zahrát do autu.
„Já nejsme blbá, víš?“ mrkne na mě.
„Ale ono opravdu nic nebylo.“ Nebylo, ale kdybys nepřišla tak mohlo být.
„Jakto? I když, vlastně nemůžeš. Nebylo ti patnáct.“ Připomene mi.
„Já vím, ale až mi bude, tak tu Ondra už nebude, takže co. A navíc… kdyby si přišla o pár minut víc, tak bych pro tebe měla mnohem delší vyprávění.“
„Dobře, takže moje chyba jo?“ utahuje si.
Chtěla jsem se ještě nějak bránit, ale volal táta: „Ahoj, tati.“
„No ahoj. Už jsem ti volal před hodinou, ale nikdo mi to nebral.“
„To jsem asi nebyla doma.“ Rychle vymýšlím nějakou výmluvu.
„Tak dobře. Nevolala vám máma?“
„Jo, v sobotu. Tobě ne?“ tak tohle nechápu.
„Ne. Kdy přijede?“
„V sobotu večer. A ty kdy?“
„V pátek. Ale ne na dlouho, to snad chápeš.“
„Chápu. Lenka přijde taky?“ hlavně aby se tu s mámou nepotkali.
„Jo, pomůžeme mi vzít nějaké věci… a chtěl jsem vás o něco poprosit.“
„Jsme ti k službám.“
„Neříkejte mámě o Lence. Vůbec se nezmiňujte o tom, že tu byla a že si s ní rozumíte, jasné?“
„No jasně. Tak v pátek, pa.“
Nečekám ani na odpověď a rychle zavěsím.

V úterý byl ve škole ještě větší frmol jak včera. Každý chtěl lístky a pořád jsme museli opakovat, že je fakt nemáme. Nebo chtěli vědět nějaké informace a tak. Poslední dvě hodiny jsme trávili ve sborovně a v ředitelně. Nakonec jsme ještě povolili dalších dvacet lístků. Volala jsem totiž tomu vedoucímu klubu a ten mi slíbil, že to nějak vykoumá. Takže jsme museli vymyslet tři cedule. První o fotbalovém zápase (taky jsem ještě neřekla, že Val hrát nemůže. Chudák, fakt se snažila, ale doktorka jí to zakázala), druhý o tom večírku a poslední o dvaceti lístcích.

Fotbalový zápas!!!!
Kdo? Naše škola a Dívčí škola módního návrhářství
Kde? U nás na fotbalovém hřišti
Kdy? Od 10-15:00
Soutěže: Kdo dá gól? Přetahovaná!
Ceny: 2 vstupenky na večírek, kšiltovky, náramky a potítka
Program: soutěže, fotbalový zážitek a také akce dívčí školy! Nalíčení, účesy, no všechno na co si jen vzpomenete! A pozor! Nejen pro dívky!
Přijďte nás podpořit! Vstupné je zdarma! Nejen že se vám poskytne zážitek, jak naše škola určitě zvítězí, ale také se bude soutěžit o ceny, které se vám budou hodit!
Srdečně vás zvou členky týmu, kapitánka a organizátorka Michaela Kubínová se Simonou Novákovou.

Tak to by jsme měli první ceduli. Ty dva lístky jsou docela dobré lákadlo. Zkopírovali jsme to vyvěsili po celé škole. Tedy i nejen v ní. Rozdali jsme to holkám a ty mají za úkol to vyvěsit v blízkosti naší školy, ale také i té dívčí.

Večírek!
Kdy? Od 19:30 hod. do půlnoci
Kde? Bar Kostrč (před dívčí školou)
Kdo? Pro všechny z naší školy, kteří si zakoupili lístky a nebo je vyhráli. Je nám líto, ale nikdo jiný se tam nedostane!
Program: Oslava fotbalového zápasu. Zpívat bude kapela Lions (Patrik Jelínek, Eda Karlíček, Karel Hubáček, Emil Krupička a Michaela Kubínová). První drink zdarma! Na ty, kteří vydrží až do půlnoci čeká překvapení!

Překvapení neřeknu samozřejmě ani vám. Byl to nápad ředitele. Prý chce, aby ho viděli nejen jako toho přísného ředitele a učitele. Takže je se na co těšit.

Volné lístky na večírek!
Pokud nepatříte mezi ty šťastné, kterým se podařilo získat lístky, nezoufejte! Je tu totiž druhá šance a to rovnou pro devět z vás.
Kde? Malá tělocvična
Kdy? Od dvou hodin
Úkol: Každý z vás obdrží velký kus prostěradla, tempery, flitry a různé stuhy. Vaším úkolem bude napsat na něj nějaký slogan, který si sami připravíte. My to do pátku vyhodnotíme a devět nejlepších získá dva lístky. Samozřejmě jen jeden bude ten nejlepší a jeho návrh bude vyset na vchodu do školy.

Chvilku nám trvalo, než jsme to vymysleli, ale nakonec to není tak špatné ne? Nejdřív byl ředitel proti, že to bude drahé na náklady, ale naše škola je tenhle rok docela v plusu. Navíc jsme mu slíbili, že ten nejlepší návrh vybere on. Takže nakonec je to schválené.

Přesně ve dvě už na mě Ondra čekal. Jen ne sám, protože ho tam chytla jeho partička kamarádů. Znají mě, takže vykročím rovnou k nim.
„Ahoj.“ Všimne si mě Ondra a přitáhne k sobě.
„Čauky.“ Oplatím mu pozdrav.
„Kluci se mě ptali, jestli by si pro ně ještě neměla lístky…“
„Ne, ale oni je mají ne?“ prohlédnu si všechny očima. No jasně, kluci z pátý. Jsou čtyři a všichni je mají.
„Jo, máme. Ale nemůžeme tam jít sami ne?“ mrkne na mě.
„Neboj, tam bude holek dost.“
„To jo, ale tady žádná za hřích nestojí…“ zakroutí očima.
„Ne? Taková Eva je má.“ Dobírám si ho.
„Eva? Ta je tabu.“ Všichni se začnou smát.
„Ta? Ta je na seznamu číslo jedna ne?“ tak tohle nechápu.
„Není…“
„Tak kdo jí předběhl?“ nevím o nikom, kdo by byl teď středem pozornosti.
„Já bych jí to neříkal…“ utahují si kluci.
„Hele! Já to chci vědět.“ Začnu hrát uraženou.
„Tak dobře, ale nesmíš zpychnout.“ varuje mě Ondra.
„Od toho pátku jsi to ty. Přišlo hodně lidí a bylo to docela dobrý. A navíc jak jsi se převlékla za Evu, tak to mělo úspěch…“ vysvětlují mi. To by ale znamenalo….
„Já?“ vylétne ze mě.
„No jasně…“ zaculí se.
„Tak to kecáte!“ stejně jim nevěřím.
„Já mám opsaný seznam, chceš ho vidět?“ začne jeden z nich vytahovat něco z tašky a pak mi podá blok. Je tam spousty jmen, protože se to často mění. Před dvěmi roky, kdy odešla Val ze školy vedla Eva. A to až do minulého týdne, teď ten seznam vypadá trošku jinak:
1. Michaela Kubínová, 2. Simona Nováková, 3. Ina, 4. Renata Plzáková, 5. Šárka Kočířová, 6. Markéta Jančálková., 7. Žaneta Smršková, 8. Andrea Černá, 9. Kačka Linaříková, 10. Eva……
No tak moment? Eva až desátá? To jí předběhla i její nejlepší kamarádka? A Simona druhá? A já první? No teda!
„Kdo to vlastně určuje?“ zajímá mě. Už jsem říkala, že je to dost pitomá tradice a že je to pěkná blbost. Znám mnohem hezčí holky ze školy, které se na ten seznam tutovka nikdy nedostanou.
„Vždycky nejstarší ročník.“
„No jasně, ale kdo přesně?“
„To nikdo ani neví. Oni si to nechávají pro sebe. Poslední den školy si někoho vyberou, z pětky, a tomu to řeknou. On to plní po dobu jednoho roku a takhle to pokračuje.“ Vysvětluje mi Ondra.
„Blbost…“ podám mu ten blok.
„Blbost? Náhodou by to měla být pro holku čest ne?“
„Čest? Jako že její jméno je na kusu papíru a tím se stává oblíbená? A když tam není, tak nic? Takže Eva tam není a teď je out, je tabu?“ pořád to tak nějak nechápu.
„Není, ale už není číslo jedna. Neuměla si to hold udržet.“
„Dobře, takže já si to neudržím a vy se semnou přestanete bavit?“
„My? Ne… už jen proto, že chodíš s Ondrou.“ Snaží se tak nějak ustoupit.
„Dobře, takže tu listinu berme tak, že je to seznam deseti holek, které se berou jako ty nejlepší. A ostatním, kteří to nepsali, musí dokázat, že na to opravdu má. Když to nedokáže, stává se automaticky tou neoblíbenou. Je to jako hra, akorát že kluci se tím řídí co?“ snažím se to shrnout.
„No v podstatě jo. Ale my se tím moc neřídíme.“ Je vidět, že se o tom už moc bavit nechtějí.
„Tak dobře, díky za vysvětlení…No a my půjdeme?“ obrátím se na Ondru.
„Docela si jim to nandala.“ Řekne mi až u mě doma. Šla jsme se převléknout, protože potom mám hned zkoušku.
„Nandala? Jen jsme řekla, co si myslím. Představ si, že my bychom psali něco takového o vás.“
„No nevím. Tohle je hra, tradice. Moc se tím neřiď, ale vnímej to a hlídej si to.“ Poradí mi.
„Vím. Trhnu rekord a budu tam ještě déle, jak Eva.“
„Docela velký sousto.“
„Ty mi nevěříš?“ podívám se na něj a pak po něm hodím polštář.
„To jsme neřekl. Ale neboj, to zmákneš.“ Snaží si mě usmířit.
„Proč myslíš?“
„Protože ty jsi ta nejúžasnější holka, kterou jsme kdy poznal.“ tak tím mě dostal. Nakonec jsme zůstali ležet v posteli a povídali si až do půl šesté,. Potom mě vyprovodil, ale na zkoušku už semnou nešel. Bude to lepší, alespoň si Patrika ještě víc nerozhádám.

Ten je kupodivu v docela dobré náladě. Nejdřív si rozplánujeme, co budeme v sobotu hrát a jak se nám povedl koncert. Pak jsme nazkoušeli novou písničku. Skoro ho nepoznávám. Usměvavý a moc nemachruje. Takový by se mi opravdu líbil….Ne! stop! Na to nesmím myslet.
„Jak to bude v tu sobotu?“ nadhodím nějaké téma.
„Od kolika tu můžeš být?“
„Řekla bych, že tak od půl šesté.“ Hádám, protože fotbal je do tří, ale budu tam minimálně do čtyř. Takže budu mít hodinku na přípravu.
„Tak jo, dáme si sraz v šest.“ Rozhodne nakonec Patrik.
„Super…A abych nezapomněla, nechcete se přijít podívat?“
„Jako na ten zápas?“
„Jo, na ten zápas.“ Eda má občas fakt pomalý vedení.
„A od kdy?“
„Začíná se v deset.“ Raději jim dám letáčky, ještě bych to totiž tutovka desetkrát opakovala.
„Já přijdu, Val už mi o tom říkala.“ Oznámí mi Emil.
„Jasně, budu ráda. A co vy?“ otočím se na ostatní.
„Já se asi na chvilku stavím, ale stejně na mě asi nebudeš mít čas, co?“ to má Patrik pravdu. Moc si to neužiji, i když hrát se začíná až v jedenáct a to do dvou.
„Neboj, tebe nepřehlédnu.“
„Proč jako?“ podívá se na sebe.
„Určitě se za tebou potáhnou davy holek.“ To si tedy dokážu živě představit. Kluci musí tak zasmát.
„Srandičky, srandičky. Ono vás to jednou přejde.“
Nakonec snad přijdou všichni, ale na celý zápas přijde jen Emil. Ještě se uvidíme ve čtvrtek, kdy přijdou i s majitelem do školy. Má nám přinést dresy a taky se domluvit na té párty a tak.

Ve středu už na mě doléhalo to, že chodím spát po půlnoci a vstávám v šest. A to mám zase nabitý den. S Ondrou asi někam vyrazíme, ale nejspíš pro změnu k němu domů a pak s Matějem někam na večeři. Snažím se co nejméně myslet na jeho odjezd, ale nějak to nejde. Přistihnu se, jak si v zeměpise počítám čtverečky na mapě, abych zjistila, jak je to dalo do Ostravy. Je to….moc a moc daleko!!!
„Co je?“ všimne si mé nálady i Ondra.
„Nic, jen jsem se špatně vyspala.“ Zalžu. Nechci kazit náladu i němu.
Už s nedivím, proč je u nás doma vždycky tak v udivení. U nich to totiž vypadá úplně jinak… Jako taková spojovací místnost slouží předsíň… malá, bez obrázků, je tu jen věšák. Z ní se vejde do malinké kuchyně, kde je ještě menší stůl a dvě barové židle. Další dveře jsou do obývacího pokoje. Ten už vypadá trochu lépe. Sedačka, křeslo a televize. Pak taky malý stoleček a lampa. Všechno je tu takové ponuré. Poslední dveře jsou do koupelny, která je spojená se záchodem. Ten už vypadá podstatně lépe. Menší vana, galerka a spousta světel. V rohu předsíně jsou točivě schody a to ještě zakryté závěsem. Tak to vážně nechápu… Nahoře jsou jen dvoje dveře. Jedny zamčené- řekla bych, že tam má hnízdečko jeho máma. Největší místností v jejich baráčku je ten poslední pokoj. Mnohem světlejší a veselejší než ostatní místnosti. Na stěnách spousty plakátů, dvě postele a každý má svůj stůl. Velká šatní skříň a v ní ukrytá televize. Určitě neradi chodili dolů. To poznám díky tomu, že tu mají nanošené nějaké jídlo a pití.
„Teda… docela rozdíl.“
„Jo, proto už víš, proč se mi u vás tak líbí.“
Opatrně si sednu na jednu z postelí a on mi hodí něco k pití. Pak si lehne vedle mě.
„A jak se vlastně máte? Nic neříkáš o těch pohovorech…“
„Ono toho ani moc není.“
„Něco přeci musí…“ nechci ho k tomu sice nutit, ale zajímá mě to.
„Chce vědět, jaký to tu bylo. Jestli nás byla…Nevím, co tím sleduje. Stejně nás strčí k babče. Ne že by mi vadila, rozhodně lepší jak děcák.“ Přizná se mi.
„To určitě. Víš co mě napadlo? Ty si říkal, že sem budeš jezdit každý víkend. Tak aby to nebylo tak drahé, mohla bych občas zajet já k tobě. Jenom když to teda nebude vadit tvé babičce.“
„Té? Určitě ne. Díky.“

Ve čtvrtek a pátek už jsem na Ondru neměla tolik času, jak bych chtěla. Hned po škole jsme hráli a scházeli jsme se jen na hodinku.
První den jsme se snažili sehrávat. Holky to baví, a mě taky. Se Simonou jsme měli ještě spousty zařizování kvůli tomu zápasu a večírku. Dostali jsme dresy a taky reklamní předměty jako odměny v těch soutěží. Hned v sobotu v devět nám přiveze nějaké pití a ostatní věci na zápas. Taky nám pomůže připravit stoly, rekvizity. Sama nevím, proč je na nás tak hodný, ale nevadí mi to. Komu by taky vadilo, co? Taky jsme museli vybrat výherce zbylých lístků. To bylo snad největší sousto.
V pátek jsme se dohodli, kdo bude na střídačce (jako každoročně Týna), a taky taktiku. Připadala jsem si docela důležitě, když mě poslouchali. I s Evou se dalo docela vycházet. Nejspíš je to tím, že spadla v té tabulce.

Už od sedmi ráno jsem byla na nohou. Val mě chtěla podpořit a tak vstávala taky. Nasnídala jsem se, připravila věci na večírek a pak naházela do batohu pár nezbytných maličkostí. Ručník, hřeben, šminky, voňavka a náhradní triko. Tohle nosí sebou snad každá holka ne?
Už před devátou jsme se sešli na hřišti. Měli jsme na všechno jen hodinu. Největší radost mi udělalo, že nám přišli pomoct i kluci z kapely. Každá jsme si rozdělili různé úkoly: příprava hřiště, pití a občerstvení, ceny a soutěže, koutek pro holky z druhé školy.
Před desátou se tu sešli naše soupeřky a ty, které tu mají provozovat „proměny“. Po desáté se to tu začalo plnit lidmi ze školy. Chtěla jsem na všechno dohlížet, ale Simona mě dokopala do šatny, kde jsme na sebe hodili dresy a navzájem se podporovali. Kdybych chtěla popisovat všechny svoje pocity, tak bych na to potřebovala celý deník. Přesně v jedenáct jsme všichni nastoupili na hřiště. Těžko říct, kdo z nás byl víc nervózní. Sešlo se tu docela dost lidí. Pak už se odpískal začátek a naše hra začala. Jak jsem čekala, tak se zaměřují spíš na útok. Popravdě mi trochu donášela Val. Měla jsme v plánu se dívat, co na mě říkají kluci, ale za první polovinu jsem na to neměla vůbec čas. Pořád se něco dělo. Ze začátku nám chvíli trvalo, než jsme se dokázali pořádně soustředit. Zato naším soupeřkách sebevědomí vůbec nechybělo. A to nehráli zas tak dobře. Maky ale neměla v brankovišti pohodičku. Ale to ani jejich brankářka. Před koncem první části se ukázalo, že jsme silnější! Je to 1:0 pro nás!
V šatně jsem nejdřív dala holkám čas se vydýchat. Byli jsme dost nadšené, ale věděli jsme, že bude mít co dělat. Když jsem vykoukla, všimla jsme si nejdřív Ondry, který je tu s Matějem a hrají nějakou hru. Emil si „povídá“ s Val. Kolem Patrika a Káji s Edou je dost hlučno. Čekala jsme, že na ně budou holky od nás ze školy zvědavé, ale ne takhle. Až sem je slyšet to jejich chichotání.
V druhé polovině jsme se zapotili ještě víc než v té první…No nebudu to natahovat! Vyhráli jsme! 2:1 pro nás! A to jen s jednou komplikací. Ina si nejspíš udělala něco s kotníkem a musela jí nahradit Týna, ale i tak jsme to zvládli.
Hold holčičí fotbal u nás má větší úspěch jak ten klučičí! Dostali jsme od ředitele pohár a každá diplom. Myslím, že víc než výhru jsme si odnesli zážitky. Chtěla jsem pomoct s úklidem, ale už jsem na to neměla sílu. Zmizela jsem v šatně a pak se vytratila domů, kde na mě čekala vana.

Raději jsem si nastavila budík, abych v ní neusnula. Nebylo by to poprvé ani naposled. Vyfénovala jsme si vlasy a zvlnila. Použila stejné líčení jako minulý týden. Jen šaty jsme vyměnila za krátkou džínovou sukni a stříbrný flitrový korzet. Půjčila jsem si stříbrné baleríny od Val. Ještě čelenka, náušnice a jsem hotová! Já sice byla rychle, ale ještě jsem musela čekat na Val.
Jako hvězdy večera jsme přeci nemohli přijít pěšky, takže nám táta zařídil limuzínu. Prý je to ztráta peněz, ale…Ale jsme jeho dcery a je to úspěch! Ještě jsme to vylepšili černou mikinou a tmavými brýlemi. S Val se člověk prostě nikdy nenudí. Kvůli jejím vtipům nás táta málem nechtěl pustit. Teď když je duma, tak dělá docela dusno, ale jsme ráda. Alespoň ví, že tam je s námi.
„Vstupovat dámy.“
„A nemohl by jste nám jít otevřít? Víte jako v těch filmech a předávání cen.“ Napadne Val.
„Že jste to vy…“ vstane a vyhoví nám. No, stejně tu moc lidí, protože jsme tu brzy… ale pro pocit, chápete ne?! Naší přítomnosti si ale všimne vedoucí, který právě vyvěšuje letáčky před barem.
„Je mi líto, ale dneska je to jen pro zvané.“ Ukáže na jeden z letáčků.
„Co blbneš, to jsem já.“ sundám si brýle.
„Spíš co vy blbnete?“
„My? Teď jsme přeci hvězdy ne?“ vysvětlí mu a suverénně vejde dovnitř. Kluci už si připravují kytary a bicí. Mým úkolem je jen zkontrolovat mikrofon a noty.
„Jen si hodím věci do šatny.“ Houknu na ně. Ještě než se vrátím zavolám pro jistotu Ondrovi, jestli tentokrát přijde. Je to vlastně naposledy, co ho uvidím. Ba ne, o víkendu přeci zase přijede. Možná.
„Ahoj. Tady Míša.“
„Já vím…“
„Jasně, ale je slušný se představit.“
„ K věci.“ No to má pravdu. Dokážu třeba celou hodinu mluvit úplně zbytečně.
„No jen tě kontroluji. Aby si přišel, víš?“
„Přijdu. V půl osmé jsme tam.“ Ujistí mě.
„Tak dobře. Do kolika můžeš zůstat?“
„Do rána. Babče je to jedno. Jenom mám být v půl osmé na nádraží.“
„Tak dobře. Hele už musím končit, chceme si jenom přezkoušet pár textů. Tak ahoj.“ rozloučím se s ním a to s dobrým pocitem a jistotou. Možná bych o tom přemýšlela celou věčnost, kdyby mě nevyrušil Patrik: „Uletěli ti včely?“
„Cože?“ vrátím se zpátky do reality.
„Ale nic. Jen si podivuhodně tichá.“
„Já? Ale…“ nechceme se mi mu nějak vysvětlovat, že Ondra zítra odjíždí.
„Ale?“ ale on to očividně vidět chce. Takže mu to řeknu a je mi srdečně jedno, co on na to.
„To mi je líto.“
„Mě víc.“ usměji se.
„A kolik že mu je?“
„Sedmnáct…myslím.“ vlastně to ani nevím přesně.
„No nevím. Ten už bude hledat holku ne na dálku.“
„Moc díky.“ Tak teď se zase ušklíbnu.
„No promiň, jen jsem upřímný…“
„Dík, ale teď by mě potěšilo něco jiného… tak jdeme?“ vstanu, ale on mě chytí za ruku.
„Ale já jsem tu vždycky.“
Tohle mě trochu vykolejilo. Ale snažila jsem se to nedávat najevo. On má vlastně pravdu. Takový kluk chce holku s kterou by mohl být pořád, ne jen o víkendech a taky s ní spát. Mě bude sice patnáct za chvíli, ale nevím nevím.

Už od osmi jsme slyšeli zvuky zvenčí. Za normálního hluku by jste neslyšeli ani vybuchnout atomovku, ale zatím tu nehraje muzika. Tak teď jsme možná víc nervózní jak minulý týden. Za prvé tu budou lidi ze školy a taky proto, že tu bude Ondra a Val.
Ještě se odskočím trochu upravit a vzpomenu si na zážitek, kdy mi tu nějaká sjetá holka nabízela drogy. Jenže se spletla, protože já bych si nikdy nic takového nevzala. Trochu jsem se přečísla a hurá na to!
Po pár minutách už začnou pouštět první nedočkavce. Každý dostane pití zdarma a pak už je zábava jen na nich. Pár šťastných se dostane i k vlastnímu stolu. Ostatní buď posedávají u baru a nebo si povídají na parketu. Muzika zatím nehraje, ale to nikomu nějak nevadí.
Ondra s Matějem dorazí skoro jako poslední, ale i tak s nimi stihnu prohodit pár slov.
„Tak se drž.“ Popřeje mi hodně štěstí Matěj. Je na něm vidět, že kdyby zítra nemusel odjet od fotbalového týmu a kamarádů, tak by se bavil mnohem víc. Ale prý mu trenér zajistil nějaké místo u jeho známého. Taky mu slíbil, že až se někdy vrátí, tak že u nich má vždycky dveře otevřené. A to u mě taky, oba.
„Díky… Už musím jít a jo… kdyby nikdo netleskal, tak alespoň vy, jo, Abych neměla takovou ostudu.“
Kluci už byli na pódiu, tak jsem se postavila ke svému mikrofonu. Ještě jsem si vzala texty, kdyby náhodou. Přeci jen neumím všechny nazpaměť.
„Ahoj! Jsme rádi, že jste přišli! A gratulujeme k vítězství!“ zahájí to Patrik. Ozve se potlesk a pískot, ale ne ten, když vás chtějí vypískat,ale ten, když  se jim to líbí.
„A jestli jste náhodou nepoznali tu kočku vedle mě… tak to je vaše spolužačka mnoha tváří!“ no tak to díky. A to jsme si chtěla stoupnout třeba ta Edu, abych nebyl moc vidět.
„Jako první vám zahrajeme naší skladbu You and me!“
Hned jak to dořekl začali kluci hrát. Není to moc taneční hudba, takže spíš každý pohupuje hlavou, nebo zdvihá ruce nad sebe. Ale jsem ráda, že to má úspěch. Refrén je rozdělený na dvě části, jednu zpívám já a on druhou. Nejdřív jsem s tím měla problémy, protože tónina je trochu jinde než u ostatních písniček. Ale i proto tím zahajujeme. Budu tak hodná a text vám přeložím do češtiny, tedy jen refrén:
Ty a já jsou dvě slova,
Ale patří jim jedna duše.
Ty a já, to jsou dvě těla,
Která splynuli v jedno.
Ty, já, duše a těla.

Krátký, ale výstižný. To je tedy jenom moje část, aby jste pochopili. Pak jsme zpívali pár písniček. Nechápu, jak tohle mohl Patrik složit. Já bych na to vůbec neměla buňky. Nebo možná by se mi něco povedlo, ale rozhodně by to nedávalo smysl, takže by se mi to vlastně nepovedlo. Potom jsme si dali pauzu. Jen třicet minutek, ale i během toho se dá stihnout spousta věcí. Nejdřív mě stihla odchytit Val, která šla vlastně i za Emilem. Nebo naopak, ona šla za ním a i zamnou.
„Teda ségra, ty válíš!“
„Jasně, když si mě do toho taky uvrtala!“ jen tak na oko jí to vyčítám. Ale jinak jsme za to ráda. Zpívání mě baví, ale před tím byl na prvním místě fotbal, teď je to:
1)Ondra
2)Val a Simona
3)Zpívání
4)Fotbal
5)rodina

Možná by mi mohl někdo vyčítat, že rodina je na posledním místě, ale já na tom u nich taky nebudu nějak valně. Táta… Tak ten má teď hlavně Lenku, ale na prvním místě u něho byla vždycky práce a tak. A máma? U ní to bylo stejně, ale spíš se duševně týrala. Moc se netěším na zítřek, protože v tom telefonu zněla divně. Ale máme na ní být hodný, tak se pokusím. A Standa? Ten by byl rád, kdybych vůbec nežila. On má svůj svět a já taky svůj. Val už jsem říkala a jinou rodinu ani nemám. Vlastně jo! Ještě mám chůvu. Taková moje babička.
„Kam letíš?“ zastaví mě Simona. Nějak jsme myšlenkami jinde, u Ondry.
„Promiň, jsme si tě nevšimla.“
„Vidím. Řeknu to rychle: super! Jo a mám novinku! Za týdne se vrací Tom, no není to super?“ jo, ale nějak se teď s ní nedovedu radovat. Očima přejíždím po lidech od nás ze školy. Známé tváře, ale je jich rozhodně víc jak sto dvacet. Zvláštní, kolik se sem vejde lidí. Konečně! U baru na mě mává něčí ruka. No něčí, podle náramku poznám tu Ondrovu. Snažím se co nejrychleji proklouznout mezi davem a nakonec si najdu super cestičku. Ještě pár kroků a už jsem u něho: „Tak jak se ti líbím?“
„Ještě víc než v pondělí.“ Pošeptá mi.
„Tak to jsem jako neslyšela. Kde máš Matěje?“
„Babča volala, že by už měl jít.“ Vysvětlí mi.
„Vždyť bude teprve deset.“
„Jasně, ale ona je ze staré školy.“
„No tak to jo. Já musím. Ještě hodinku, pak přijde překvapení. No a pak máme chviličku pro sebe.“
Na tu chviličku myslím tu hodinku, kdy jsem na pódiu. Vím, že bude opravdu krátká… Bude to chvilička jen na rozloučení.
Tak a teď je správný čas na to překvapení. Po jedenácté začneme hrát takovou dost diskotékovou písničku. Trochu kouře a barev pro efekt… a pak se na pódium vyhoupl náš ředitel. Kožené kalhoty, bunda a černé brýle. Chvíli lidem trvalo, než ho poznali, ale pak začali pískat a tleskat. Na řadu přišlo jeho číslo a to zpěv na playback. Ještě se při tom snažil trochu kroutit, ale vypadl strašně komicky. I tak sklidil veliký úspěch. Úplně jako poslední písničku jsme dali ploužák. Když jsem všechny viděla tančit, bylo mi strašně líto, že nemůžu taky. A to jsem to nikdy moc neuměla. Potlesk, úkol a hurá pryč! Takže do půlnoci zbývá ještě třicet minut. Hodím na sebe mikinu a vypadneme s Ondrou ven na čerstvý vzduch.
Celou dobu jsme přemýšlela, jak se rozloučit, ale nakonec nám stačili jen rty. Po chvilce se ale musíme přesunout domů. Strašně se mi nechce pouštět jeho ruky. Ale ani brečet se mi nechce, nechce se mi ani nic říkat. Chtěla bych tady jenom stát a dívat se mu do těch krásných očích.
„Tak…“ začne.
„Tak?“
„Hned zítra ti pošlu adresu… A příští víkend přijedu. Možná i v týdnu, protože tu budeme mít ještě nějaké sezení.“
„Tak dobře.“
„Už budu muset jít…Zítra musím vstávat, abych stihl ten vlak.“ Cítím, že už se pouští té ruky. Ještě má dám pusu na rozloučenou a tím se mi ho povede ještě minutku zdržet.
„Tak za čtrnáct dní.“

Doma už je tma. Táta asi nechce spát v ložnici s mámou, tak si ustlal v obýváku. Je to tak trochu zmatek. Pár nových věcí, máma zase nakupovala. A taky její věci, kufry.
Na schody našlapuji co nejtišeji, ale přesto mámu vzbudím.
„Ahoj Miško!“ jde mě obejmout.
„Ahoj, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Omlouvám se.
„Stejně jsme nemohla spát.“
„Kdo byl ten chlapec venku?“ usměje se šibalsky.
„Ty si mě šmírovala?“
„Promiň, ale když jsem tě vyhlížela, tak jsme vás spatřila.“ Taky se mi omlouvá. Ale ani mi to nevadí. Stačí mi, že se o mě bála, proto mě vyhlížela.
„Dobrý…To je Ondra…“ tak teď je mi fakt smutno.
„Copak tak smutně?“ všimne si mého hlasu.
„Musí se stěhovat. Zítra mu jede vlak.“ Tohle bych mámě normálně neřekla.
„Kam?“
„Až do Ostravy…“ proč je to sakra tak daleko?
„Je to první láska, zlatíčko. To přejde.“ Obejme mě a já si uvědomuji, že má vlastně pravdu. Je to láska a ni netrvá tak dlouho, ale je opravdová. Za těch pár týdnů jsem se dokázala strašně změnit. Ale potřebovala jsem k tomu lidi a Ondra mi k tomu bude chybět. Možná že za sebou budeme jezdit, ale určitě to nikdy nebude tak jako dřív. Možná nám to ani nevydrží. Sejde z očí, sejde z mysli.
„Já vím…“
„Jdeš se s ním zítra rozloučit?“
„To mě ani nenapadlo.“
„Měla by si jít. Udělá mu to radost.“
Jasně! Jakto že mě to nikdy nenapadlo! Přeci jen ho ještě uvidím, ještě ho políbím…
Máma se fakt změnila. Ještě si semnou lehla do postele a chvilku jsme si povídali o tom, co se změnilo. Oběma je nám jasné, že táta tu dlouho nezůstane a že ho nebudeme držet. Našel si svojí lásku jinde a máma si jí určitě taky najde. Zatím budou v práci pořád spolumajitelé, ale máma nejspíš v práci skončí a chce si založit obchod se starožitnictvím. Baví jí to, takže mě se to zdá jako docela dobrý nápad, ale velký skok od toho, co dělá teď. Taky ještě říkala, že ví, že už jsme velcí, ale chtěla by s námi občas být a vídat se s námi mnohem víc než předtím. Je to změna, ale změna je přeci život!

Nesnáším, když zaspím a zrovna v tak důležitý dne. Nejspíš jsme si zacvakla budík, ale naštěstí mě máma vzbudila. Rychle jsme na sebe něco hodila a pelášila na autobus, který je na nádraží za chviličku. Teď mi to ale připadá jako celá věčnost. Navíc jsme si zapomněla mobil, takže mu ani nemůžu zavolat, na jakém je nástupišti. Ještě dvě stanice, jedna, konečná!
Chvilku mi trvá, než se vůbec dostanu z autobusu. Je narvaný lidmi, kteří taky chtějí někam vycestovat. Všude spousty cizinců a bohužel i bezdomovců. Možná vypadám jako oni, protože musím mít kruhy pod očima a ani jsme se neučesala. Mám jen pár minutek, abych našla tabuli s vlaky, správné nástupiště a Ondru.
Tabuli se mi podaří najít docela dobře, ale správný vlak… Jo tak to už je trochu těžší, hlavně pro absolutně netechnický typ a pro toho, kdo hledá Bratislavu ve Španělsku. Naštěstí někde zaslechnu, že za dvě minuty odjíždí vlak do Ostravy z nástupiště číslo tři. Tu trojku si musím říkat pořád dokola, než najdu ten správný výlez. Čeho jsme se nejvíc bála je to, že na nástupišti už nejsou. Okýnka jsou naštěstí otevřené a tak začnu volat jeho jméno a vyskakovat, abych viděl do oken. Musím vypadat opravdu komicky, jinak nechápu, proč si mě každý tak prohlíží. Bohužel se nedívá ten, koho hledám. Tak sakra kde jsi?
Hledání nevzdávám ani potom, co se vlak začne rozjíždět. Přeci není možné, aby tu nebyl ne?
„Míšo!“ zakřičí někdo, ale bylo to na mě? Když někdo zavolá po druhé, začnu hledat. Úplně v posledním vagónu ho uvidím. Tak přeci jen to nebylo marné. Rozeběhnu se, ale už je pozdě na to, se nějak loučit, protože teď už se vlak opravdu rozjede.
„Tak ahoj!“ zakřičím na něj. Jeho dopověď už ale neslyším. I přes to mám dobrý pocit. Teď už jako by svitla ta naděje, že opravdu přijede. Že se určitě ještě uvidíme. Sednu si na lavičku a trochu se vydýchám. Strašně sebou cuknu, když mě někdo chytne za rameno.
„Ty se teda lekáš.“ přisedne si ke mně. Teprve teď ho poznám, Patrik.
„Co ty tu děláš?“ usměji se.
„Mám tu brigádu.“
„Náhodička…“
„To jo. Co ty tu děláš?“
„Ondra právě odjel…“ ukážu na prázdnou kolej.
„Byla si se rozloučit?“
„Jo, ale zaspala jsem.“ I tak mi to ale nevadí.
„Docela pech…“
„Neříkej, že ti to je líto.“
„Není. Jinak bych tě tu totiž nepotkal. Mám padla a tak jsme si šel něco zkontrolovat.“
„Hloupá výmluva, určitě si věděl, že tu budu.“ Patrik opravdu neumí lhát.
„Jinačí jsem ale nenašel.“ Přizná se mi.
„No tak to je jedno. Co tu vlastně děláš?“
„Prodávám zmrzlinu.“ nejdřív mu to nechci věřit, ale pak se musím strašně smát.
„Ty? Nevěřím…“
„Tak já tě zvu.“ Zvedne se a podá mi ruku.
„Proč ne…“ chytnu se za ní a vstanu….
„Co ti na tom připadá pořád tak vtipného?“ diví se mi, když se pořád nepřestávám smát…

Tak abych to shrnula. Každé období má svůj čas a já poznala, že teď je ten čas, kdy se střídá a mění. Na Ondru budu čekat, ale ne věčně… Možná si říkáte, že to snad ani není sto dvacet stran, ale ten příběh už skončil a další etapa se mi psát nechce. Nechce se mi psát o tom, jak Simona zůstala u Toma. Jak je Val šťastná s Emilem. Možná bych napsala o tom, jak se máma našla v obchodě a jak i ona našla lásku. Ale jí já také našla… a je blíž, než si myslíte…