Z deníky znásilněné...3

Anotace: tak další slibovaná část...snad se bude líbit :-)

Slyšela jsem, že psycholožka má být žena, se kterou si budete povídat tak, že vám to pomůže. Otázkou je, jak si k ní najít důvěru? Nechci o tom mluvit sama se sebou, natož pak s ní... a taky jsem jí to tak řekla: „Jsem tu kvůli bráchovi, takže odsedím pár hodit a všechno bude fain.“
„Milá slečno, takhle to tady nefunguje. Každému chvíli trvá, než si ke mně najde cestu, ale důležité je, že si jí najde! Podle určení soudu ke mně budete docházet každé pondělí, středu a pátek do té doby, než budete schopna vypovídat. Můžete samozřejmě požádat o někoho jiného, ale to by proces jen prodloužilo. Mluvila jsem po telefonu i s vaším bratrem a on mi řekl, že potřebujete pevnou ruku a proto... proto tady budete. Budeme pracovat na tom, aby jste se cítila dobře ve svém těle a sokázala mluvit o věcech, které se staly a to i přes to, že se vám do toho teď nechce.“ rychle mě uzemní.
„A co by se stalo, kdybych o tom nechtěla mluvit?“
„Nemluvíte, nevypovídáte a nikdo není odsouzen.“
„Víte já si potřebuju nejdřív všechno srovnat...“
„A proto jsem tu já.“ usměje se na mě a konečně je z ní i hodná paní.
„Většinou to dělám sama a jsem v pořádku.“
„Jenže znásilnění a fyzické i psychické týrání není jen taková věc. I když si to neuvědomujete, tak to může mít mnohem větší následky a to třeba ne hned, ale i postupem času a já tomu chci zabránit. Nechte si pomoct.“
„Nevím, jestli to zvládnu.“ pochybuji o sobě, protože se dost dobře znám.
„Já ti věřím. A nejenom já, bratr ti věří a říkal, že v novém domově je hodně lidí, kteří tě podporují.“
„Bojím se, že je zklamu. Nastěhovala jsem se k nim a teď tam jsem jako větřelec. Jsou starší a já hledám někoho v mé kategorii, nebo prostě jen někoho, kdo to nebude vědět.“ teď mluvím o Martinovi, chci jen znát její názor.
„Na tom není nic špatného, ale pamatujte si, že před problémy neutečete na vždy.Hodně lidí se snaží zapomenout, ale nejdřív se s tím musí člověk srovnat a postavit se tomu. Takovou teorii zastávám já.“

Pro dnešek to prý skončilo a ona se nemůže dočkat na další sezení. A já? Nevím. Necítila jsem se našponovaná ani uvolňěná. Jako bych nemluvila ani s kamarádkou, ani s ženou, kterou jsem viděla po prvé v životě.
Teď mi ale vrtá hlavou něco úplně jiného. Spíš: jakým autobusem jsem jela do toho baru? To je lepší otázka. Nemůžu si vzpomenout, takže nejdřív musím jet domů, kde jezdí jen jedna jediná linka a tak dokážu nezabloudit.
Přemýšlím, jestli mám vyjít. Jestli se totiž ohlásím, tak určitě dostanu práce a pak nebudu mít nervy, abych s tím praštila...
„Tak si přeci jen přišla.“ vyhrkne na mě nadšeně Martin, jakmile mě spatří.
„Přece bych si nenechala ujít takovou příležitost, ne?“
„To jsem rád...Mluvil jsem s šéfem a on souhlasí. Je mu všechno tak trochu fuk.“ vysvětluje. Už jednou mi říkal, že tohle je pro něj jeden z menších příjmů, ale čeká, až se to zvedne a pak to prodá. Je to prý nejlepší přítel jeho rodičů, takže tu má řekněme dost volnou ruku.
„Jsem tu celé léto, takže by jsi tu nikdy neměla být sama.“
„Moje štěstí, jinak by to nedopadlo zrovna růžově.“ musím se pousmát, protože si vzpomenu na to, jak jsem ještě nedávno neuměla uvařit ani kafe.
„Ale určitě jo...“ snaží se mi zvednout sebevědomí.
„Asi mě neznáš dostatečně dlouho. A co tu budu vlastně dělat?“
„Máme od šesti, takže tak hodinku předem sem přijdeš. No a během šichty budeš normálka roznášet.“ řekne stručně.
„A kdy mám nastoupit?“
„Dneska.“ mrkne na mě.
Cože? No super... nechci o tu šanci přijít, ale jak vysvětlím bráchovi, že se budu denně vracet ve dvě ráno?
„To je super, opravdu, ale nejsem si jistá, že to půjde takhle na rychlo.“ pokusím se to nějak vysvětlit. Hlavně abych neřekla o bráchovi atd.
„Máš celých pět hodin čas.“ opět se na mě usměje.
„Taky pravda. Před pátou mě máš tady.“ slíbím a vyběhnu na vzduch.
Tak a je to tady. Opět se musím rozmyslet a tak se mi nechce přemýšlet o čemkoliv složitém, dospělém. Chci být bezstarostná puberťačka, tak proč to sakra nejde?
A co mu mám říct? Pravdu?! Pak to můžu rovnou zapomenout. A co když ne, co kdybych řekla, že potřebuji trochu voraz a že to není žádný bordel a jetsli chce, tak mě může jít zkontrolovat. Ale to ne! Přeci nechci plést jeden „život“ s druhým. Ale jiná možnost neexistuje a nebo mě jednodušše nenapadá.
Na to, že bude brácha určitě v práci si vzpomenu až doma. Tam najdu jen Petra, jak dřepí u televize na gauči.
„Ahoj,“ pozdravím ho.
„Á přišla mi společnost.“ raduje se. A řekla bych, že to nebude jen tím, že jsem přišla.
„Nějak mi vypadlo z hlavy, že tu brácha asi nebude.“
„Tak se posaď vedle mě.“ zatahá mě za rukáv, ale já se prudce oženu.
„Nech mě.“ řeknu rázně a ani nevím, kde se to ve mně bere.
„Tak pardon, já zapomněl, že slečna je citlivá.“
„A taky si zapomněl, kolik si měl dneska piv.“ zkonstatuji.
„No, asi tak. Oslavuji, víš?“
„A to co?“
„Rozchod s tou děsnou furií.“
„Cože?!“ ptám se, ale přitom vím, co to znamená. Rozešel se s Gábinou a určitě za to můžu já. Včera jsem měla raději mlčet...
„Nejsem žádnej její pejsánek a nechci být na vodítku, to je snad normální, ne?“ chce slyšet, že udělal správně.
„Jestli si myslíš, že se o tebe bojí a stará až moc, tak budiž...“ snažím se zaujmout takové prostřední stanovisko.
„Ty naše malá záhadná princezno.“
„Záhadna?“ to slovo si nedokážu nijak vysvětlit.
„No jasný... nikdo se v tobě nevyzná, takže jsi jedna velká záhada.“
„A to mám brát jako plus nebo mínus?“
„Jak v čem...“ zazubí se na mě.
Tak a teď se musím rozhodnout, jak dál... a nic jiného, než bráchovi o té brigádě říct, mě nenapadá. Třeba získám víc jeho důvěry...
„Mohla bych tě o něco poprosit?“ použiju na něho jedne z mích prosebných obličejů.
„A co by to mělo být?“
„Abys bráchovi něco vyřídil, nebo mu spíš dal tohle.“
Předám mu vizitku baru a tak by mu mělo být jasné, kde mě může hledat.
„Co to má být?“ teď je vedle zase on.
„Našla jsme si brigádu, takže jestli po mě bude sháňka, jsem tam.“
„Další barmanka?“
„Řekněme spíš servírka.“
„Dobře, ale bude zuřit.“ upozorní mě.
„Já vím. Ale potřebuju nějakou akci, něco jiného. Jo a vrátím se do dvou.“
Na jeho další reakci nečekám a skočím se převléknout. Jak jsem se jen mohla upnout na svůj vzhled? To pro mě nikdy nebylo tak důležité. Spíš lidi a věci, které jsem dělala. Teď se soustředím jen na sebe. A že ze mě bude sobec? To mě netrápí...