Výměnný pobyt 20. díl

Anotace: Tak prosím. Po měsíci a něco jste se snad dočkali /a já taky). Jako náhradu za dlouhé čekání je tahle kapitola dvakrát delší než ty předešlé. A myslím, že stojí za to. Za jakékoli komentáře budu jedině ráda. Příjemnou zábavu.

Sbírka: Výměnný pobyt

Do šatny jsme s Aleeshou vlezly jako poslední. Holky lítaly jako splašené. Jedna sháněla svoje triko, druhá talisman pro štěstí, někdo dokonce vzadu vřískal, že se nemůže trefit do kalhot, a to jsme ještě ani nebyly na pódiu před lidmi. Když jsem strnule koukala na ten blázinec, tvářila jsem se nejspíš jako marťan. Roztahující se úsměv mi zmrzl na rtech, v očích zděšení a to všechno trvalo nějakou dobu. Jako by mi snad teprve teď docházelo, že je přede mnou nějaký významný okamžik. Ano, dřív jsem nadávala, spílala a nechtěla nikam chodit, jenomže teď to přišlo a couvnout nešlo. Tedy šlo. Všechno jde, když se chce, ale to bych jim přeci nemohla udělat. Zvlášť ne po tom, co jsem říkala Aleeshe. Bez duše ztracená, posadila jsem se před provizorní zrcadlo a začala na sebe patlat nejrůznější věci. Zdálo se mi, že se v tomhle mumraji za chvilku udusím. Slečny totiž vylezly rovnou ze sprch. Nejen že byla místnost přeplněná vůní nejrůznějších druhů sprchových gelů, když se do toho ale začaly přimíchávat deodoranty, voňavky a laky na vlasy, stála ta směsice za to. Kdyby někoho napadlo vhodit nám sem sirku, určitě se nedožijeme rána. Koncentrace plynu musela na tak malou místnost plnou hadrů a tanečnic být nezměrná.
„Veru, co koukáš? Mákni sebou, vždyť tam za pět minut máme být připravené!“šťouchla do mě Jenn. Přestala jsem pozorovat holky a zadívala se znovu otráveně na svůj obličej. Co si mám na tu kůži ještě napatlat, abych vypadala nějak k světu? Holky používaly výrazné líčení, aby bylo v záři reflektorů dobře vidět. Na ples se půjdeme všechny zase převléknout, což pro mě bylo další utrpení, protože vymýšlet dvě sady nějakého líčení…Katastrofa! Zašilhala jsem po Laně a poprvé od té doby, co jsem byla v Anglii, jí záviděla. Bylo vidět, že to s kosmetickým štětečkem, pudrem a všemožnými sarapatičkami umí. Její vždy perfektní obličej nyní přímo zářil. Ach jo, takhle to nikdy nezvládnu.
„Nechceš pomoct?“přisedla si Jenn. Nenechala mě tu napospas. „Neboj, však to nějak dopadne. Nemusíš mít strach.“začala mě utěšovat. Nerada jsem si to přiznávala, ale jistá nervozita ve mně klíčila. Začalo to tím profesionálním vzhledem ostatních, nervy z tanečních kroků se ještě tolik nedostavily.
„Vystoupení se tolik nebojím.“ řekla jsem pomalu. Musela tušit, že to není stoprocentní pravda. Jenomže co. Všichni měli stres, i ona. „Spíš…“nedopověděla jsem.
„Z večeru nemusíš mít strach už tuplem.“pochopila to trochu jinak, než jsem momentálně myslela, leč stejně se nevzdalovala od pravdy. Vždyť co já tu budu dělat? „Podívej se na mojí situaci.“dala se do povídání, zatímco mi začala na oči nanášet stíny. „Dneska mám poprvé nějaké vážnější rande. Nikdy jsem na kluky neměla štěstí, proto se trochu bojím, že se to zase podělá. Na druhou stranu, Max je super kluk. Znám ho ze školy už dlouho, párkrát jsme prohodili několik slov, ale nikdy to nebyla konverzace na nějaké vyšší úrovni. Kolem nás byli lidi, takže se dalo k někomu přinejmenším přitočit a zaplést hovor s nimi. Jestli to však nevyjde teď, bude to strašnej trapas.“to je fakt. „Co máš za triko?“odbočila najednou úplně od tématu.
Vyhrnula jsem si tmavě modrou mikinu a odhalila tak krvavě červené triko s černými vlnami v boku. To, které jsme kupovaly s Christ a Ann. „Tohle.“odpověděla jsem prostě a očima ji popoháněla ke spěchu. Moc dobře to tedy nešlo, když mi u nich neustále držela jako žezlo přiložený štěteček.
„Super!“usmála se nadšeně. To nemusela dělat. No nic. „Fajn, takže ti nakonec udělám výrazné červené linky kolem horního víčka. Souhlas?“
„Hm.“zahučela jsem jenom a raději neprotestovala. Když už si mě jednou vzala do parády, proč to odmítat. Hůř už to dopadnout přeci nemůže, ne?
„Mám z něj fakt docela obavy. Co když zjistím, že se mi nakonec vůbec nelíbí? Zdrhnout mu na závěrečným plese nemůžu, to se prostě nedělá. Leda by ten člověk byl opravdu příšerný.“zamyslela se s rukama nad mou hlavou. „Ty, Veru! Slib mi něco.“přerušila svůj krátký výpadek a zaútočila na mě rychle.
„Já?“ už jsem se zvedala ze židle a prováděla poslední úpravy na oblečení. Holky už se ubíraly ven z šatny.
„Ty. Když to s ním nevyjde, dostaneš ho ode mě nějak pryč, že jo? Nechci pak vystávat to trapné ticho. Dnes opravdu ne.“objasnila příčinu, proč po mně chce slova přísahy. „Prosím!“zaúpěla naléhavě.
Nemohla jsem její vážně míněnou prosbu odmítnout. Nakonec jsem s nechutí kývla na souhlas. Chtěla jsem, aby jim to s Maxem, pokud možno, vyšlo. Jestli to ale budu já, kdo to překazí. To si radši nechci představovat. Rozhodčího soudce jim dělat nebudu.
„Tak fajn a teď hejbni zadkem, už tam máme dávno být!“postrčila jsem ji k východu.
„No jo, v klidu. Stejně to začne o několik minut později, tyhle programy se nikdy nedodržují.“mávla nad tím rukou Jenn, ale přeci jenom se mnou vyběhla po školních pozemcích. Abyste rozuměli, stále jsme byly u tělocvičny. Do haly to byl ještě pěkný kousek. Se zděšením jsem se koukla na digitální hodiny visící na stěně prázdné chodby a rozeběhla se k východu. Přes parčík jsme s Kate letěly jak blázni. Aby toho nebylo málo, napadl nás šílený záchvat smíchu, a tak jsme se řehtaly, běžely s větrem o závod a nemohly popadnout dech.

„Kde jste?“přivítala nás „vesele“ vynervená Aleesha. Litovala jsem ji, chudinku. Já měla sama se sebou co dělat. Smích mě rychle přešel, vystřídala ho nervozita. Ona ji pociťovala za všechny. Zkontrolovala naši pozici za černým sametovým závěsem, sloužícím jako opona, pak se prodrala na své místo uprostřed připravených tanečnic a s už ledovým klidem čekala na ten správný okamžik. Musela cítit, že nyní je vše ve hvězdách. Jak jsem jí řekla, udělaly jsme maximum. Teď je to o náhodě, pokud nám nebude přát štěstěna, máme holt smůlu.

Světla zhasla, v sále zhasnuly poslední záblesky, vynikla akorát výzdoba na stěnách a vodní fontánky. Všechny tváře se obrátily k menšímu vyvýšenému pódiu, které se doslova koupalo ve tmě. Stály jsme s holkami schované za závěsy. Přestože by nás nikdo i tak neviděl, pro jistotu jsme toto opatření zavedly. Lehce se mi chvěly ruce. Držela jsem se závěsu, mačkala ho a počítala do šedesáti, abych se uklidnila. Přeci si nezvorám ten jediný okamžik, kdy mě může zahrnout upřímná „sláva“.
A pak se spustila hudba. Nejprve pomalé bubnování, podle paměti na toto znamení vycházela na pódium Jenn s Aleeshou. Stále byla tma, jejich stříbro černé oblečení však přeci jen vydávalo lehce postřehnutelné záblesky, a tak ti uchvácení pozorovatelé museli cítit, že se něco děje. Hudba se pomalu odvíjela, bubnování přestalo, jen melodie plynula. Napočítala jsem jednu osmičku a na devátou dobu se taktéž vyplížila z bezpečného úkrytu za závěsem. Nebylo zbytí. Zhluboka jsem se nadechla a pevně si stoupla na určené místo v levém rohu uprostřed. Do dalších svou osmiček jsme nastoupily všechny. Zahleděly jsme se nepřítomně za studenty, jejichž obrysy jsme si v tmě jen matně představovaly, a zvedly ruce na znamení vítězství a úcty. Tohle napadlo Jenn, kdo ví, odkud to sebrala.
Blikla světla. Zase zhasla. Byl to jen krátký okamžik, během něhož jsme změnily pozice. Tentokrát jsme se skrčily do různých pokroucených tvarů a znovu stály rovně jako sochy. Bliknutí se opakovalo, ještě dvakrát. A skončila hra na schovávanou. Reflektor se rozsvítil a zaměřil doprostřed taneční plochy, kde stála připravená Aleesha. Vystoupení začalo, hudba se rozjela.
Střídaly jsme se, někdy jely společně a v souhrnu vlastně ani moc nezmatkovaly. Neříkám, že se nevyskytly problémy, ale šlo to. Nikdo to snad nepoznal, pokud nepatřil k profesionálním tanečníkům, kteří mají na jakékoliv chyby senzory. Společná sekce se vydařila, a když klesla hudba a dala nám šanci na pár vteřinek si vydechnout, šťastné a zpocené jsme si vychutnávaly potlesk. Pak nastoupily na řadu jednotlivá vystoupení, provázena pár kroky společnými. První šla tmavovlasá holčina, která sama chodila ještě na electric boogie. Předvedla nějaké robotické kousky, pak se zasekla a přenechala prostor další. Ujala se toho Jenn. Se svým tělem pracovala naprosto přirozeně. Max musel slintat, pomyslela jsem si nevědomky a zase nadšeně přihlížela. Aleesha šla jako třetí. Bylo vidět, že je naše „vedoucí“. Svou vlastní sestavu vymakala dokonale. Pohyby měla tolik zajeté, že by klidně mohla v plynulosti konkurovat toku řeky. Ohebně a mrštně se proplétala vlastními sítěmi, na lidi před námi očividně udělala dojem a na nás všechny taky. Tak silně prožívat krátký úsek jsme ještě nikdy nikoho neviděly.
Klidně bych se na ní koukala dál, jenomže jsem musela sama sebrat všechnu sílu a odvahu a za několik úderů vyrazit dopředu, do toho vroucího kotle. Cítila jsem, jak mi už do tak horkých tváří vstupovala krev. Snažila jsem se to nevnímat a jela co nejvíce v klidu, přirozeně, bez stresu. Navodila jsem si myšlenku, že tancuji sama někde na louce, kde mě nikdo nemůže vidět. Dala jsem do toho všechno. Po pár úvodních krocích, kdy jsem spíš přilítla do středu, následovaly divoké a docela odvážné, i když cudné taneční kreace. Před vstupem na sólo jsem si natáhla tmavě modrou mikinu, jinak jsem řádila v červeném. Teď bylo však potřeba podtrhnout jisté rysy, kterými „něžná“ dívčina jistě neoplývá. Kapuce mi naštěstí nepřekážela, takže když jsem se otočkou spustila na zem a začala breakovat, pořád jsem měla přehled. Cítila jsem, že se dost lidí podivilo. A raději jsem ani nepomyslela, co běží hlavou všem mým známým „kamarádům“. Celé vystoupení jsem zakončila jakousi točkou na zádech a zmrznutím, kdy se ke mně seběhly holky a zmrzly spolu se mnou. Vyšlo nám to akorát do hudby. Pak se ozýval už jenom bouřlivý potlesk a pískot.
Na pódiu jsme zůstaly ještě pár minut, užívaly si odměnu za naši dřinu a nakonec zmizely v zákulisí a po rozjařeném objímání, že se nám to vydařilo, zase zapadly do stresu. Sprcha, šaty, boty, odlíčit, znovu nalíčit, upravit účes a kdo ví co ještě. Na většinu holek čekali netrpěliví kluci, holky naopak chtěly vypadat co nejlépe, a tak si dávaly načas. Doprovodu Lany jsem vyloženě litovala. V šatně zůstala po mně nejdéle. Já nikam nespěchala, takže jsem v klidu a takřka o samotě v koutku vydýchávala ten šílený zážitek. Nemůžu říct, že by se mi všechno povedlo tak, jak jsem chtěla. Několik chyb se našlo. Párkrát jsem se štrejchla nohou, nedotáhla pohyb do konce atd., přesto jsem tušila, že lépe bych už to nesvedla. A ten pocit mi k relativnímu štěstí stačil. Když Lana odešla, zvedla jsem se ze židle a zamířila nenuceným krokem k východu. Strašně jsem se loudala, nechtěla jsem ji vidět opřenou o zeď, jak se líbá s nějakým úžasným manekýnem. Dala jsem jim čas.
Cestou jsem se letmo ohlédla do zrcadla a nakonec před ním prostála drahnou chvíli. Nebyla jsem zvyklá na takový vzhled, který mi propůjčovaly šaty, složité líčení a účes vlasů do rozcuchání. Zelená barva mi sluší, to jsem vždycky věděla. Ovšem tahle smaragdová na mně jakoby pulzovala, podtrhovala mou osobnost, dodávala mi mystický vzhled. Rusalčí vlasy k tomu perfektně seděly. Šaty měly jednoduchý střih – dlouhé rukávy, lehce odhalená ramena, hluboký véčkový výstřih, vršek upnutý a spodek volně splývající. Nepatřily mezi princeznovské typy šatů, takové jsem ani nechtěla, protože naducané sukně jsou většinou těžké, nedá se s nimi pořádně tančit a především si chci pocitu princezny užít až na svatbě, pokud by nějaká má vlastní byla. Neříkám, že o své svatbě sním, jenom mě to teď k těm šatům napadlo. No nic, prolomila jsem nečinnost a rozhýbala nohy s černými plesovými botami.

Dveřmi jsem vešla do úplně jiného světa. V šatně byl celkem klid a ticho, kdežto za dveřmi hlasitá hudba, halas a veselí. Pozorovala jsem ty veselé, nadšené obličeje a rozmýšlela se, kam zajdu první. S náznakem smutku jsem se podívala k holému sloupu, u něhož nikdo nestál. Stesk jsem zahnala a se vzpřímenou hlavou vyrazila mezi k nepoznání proměněné studenty.
Chvíli jsem se motala od jednoho k druhému, pozorovala pódium, na němž zrovna vystupovala nějaká školní kapela. Hrála obstojně, lidi na ni aspoň tancovali a neseděli znuděně na zadcích. Pokud jsem byla dobře informována, po jedenácté hodině začne diskotéka se současnými i už dávno minulými hity. Což teoreticky znamená, že bych si mohla dokonce zatancovat.
Když jsem se vracela z pódia, padla mi do očí dvojice Kate s Alexem. Kate to moc slušelo, měla na sobě hnědé lesklé šaty na ramínka s barevnými kamínky se žlutavými odlesky. Nejspíš se spolu o oblečení bavili, protože Alex s Kate ladil hnědou kravatou. Oba vypadali nadšeně. Nechtěla jsem je rušit, ale Kate si mě všimla a nadšeně začala mávat rukama. Naznačila jsem jí, že nebudu rušit. Zamračila se, popadla Alexe za ruku a doslova ho ke mně přitáhla.
„Prosím tě, kde seš? Čekáme na tebe celou dobu před pódiem, že třeba po tom úžasným výkonu budeš rozdávat autogramy a ty nikde! Škoda, dost známých lidí čekalo, ale pak to vzdali a šli se bavit. Alexovi a bráchovi se to taky moc líbilo. Viď?“ úplně zářila nadšením. Ples byl její veliký sen, obzvlášť když ho smí trávit s čerstvou láskou jejího srdce.
Alex se na ni usmál, pak se usmál na mě, podal mi ruku, pozdravil a přitakal, že se mu to opravdu líbilo. No, moc jsem mu nevěřila, protože by přeci nemohl podrazit svou slečnu, ale vzala jsem to.
„Tak, co se chystáte vyvádět?“ optala jsem se a rozhlížela kolem, jestli nezahlédnu další známé tváře. Navíc to podtrhovalo dojem, že se bez nich obejdu. Nechtěla jsem Kate přidělávat starosti ještě se mnou, a tak jsem zastírala.
„No, my budeme tančit a pít a tančit…“ názorně předváděla Kate.
„Prostě se budeme bavit.“ Dodal duchaplně Alex.
„Tak nějak.“ Přitakala Kate a vrazila mu pusu. Rozhodla jsem se je dál nezdržovat, na odchodu mě přeci jen však zastavila ještě jedna otázka, tentokrát Katina.
„Můžu tě o něco poprosit? Vyfotila bys nás spolu?“ mělo mě to napadnout a já hloupá úplně zapomněla. Přišla jsem sem kvůli dvěma věcem, vystoupení a focení. A na focení jsem zapomněla. Foťák jsem si nechala v šatně ve škole.
„Ehm, jasně, že vás vyfotím. Od toho tu jsem, ne? Navíc těm školním fotografům se nedá věřit.“ Zasmála jsem se. „Nechala jsem si ho ještě v šatně, doběhnu pro něj a pak vás někde odchytnu. Když tak se zatím porozhlédněte, kde byste si ty fotky představovali. Vyberte nějaké pěkné pozadí.“ A utíkala jsem pryč.

Střevíčky klapaly po chodníku, vytvořeném z dlažebních kostek. Přidržovala jsem si šaty, abych se ještě nenatáhla. Nevím, který člověk podpatky vymyslel, ale já bych mu rozhodně gratulovat nešla. Po pár rychlejších krocích už mě bolely nohy, tedy ta chodidlová část.
„Sakra!“ zavrčela jsem nahlas, pošoupla si trochu řemínek boty, který se mi lehce zavrtával do nohy a zase se rozešla rychlým krokem. Budova školy už se blížila. Připadala mi jako spása. Něco jako pro životem unavené lidi klidné a tiché lůžko pod bílým stropem, v němž se v blouznění může objevit tolik barev a snů…
Měla jsem pravdu, škola byla tichá. Na chladné chodbě nestála ani noha. Mé klapavé kroky se rozléhaly hlavní linií napříč budovou. Mířila jsem na opačný konec do šatny. Rychle vzít fotoaparát, zkontrolovat nabité baterie a zase zpět. Nechtěla jsem znovu skrze tu šílenou cestu, mezi mezery dlažebních kostek se mi akorát zachytávaly jehly a zůstat stále napřímena opravdu nebylo jednoduché. Nepospíchala jsem proto a raději se pomalu procházela po okraji a obdivovala krásu školního parku a pozemků. Nikdo mě nerušil při přemýšlení, nikdo mě nenutil předstírat, že se výborně bavím. Před vstupem do haly jsem zaváhala. Co kdybych to otočila a šla si po svém? Stejně sem nepatřím. Opravdu jsem nad tím uvažovala, stačil by jediný krok zpět a pak už bych se nezastavila a prchla. Jenomže to bych si nesměla všimnout upřeného Danielova pohledu. Stál ležérně opřený o stěnu, ruku položenou na betonové zídce, očividně nad něčím přemýšlel. Viděla jsem ho poprvé tento večer. V černém saku s černou kravatou a bílou košilí mu to moc slušelo. Nemohla jsem se tomu pocitu ubránit. Věděl, že si ho prohlížím. On si zase neskrytě prohlížel mě. Čekala bych, že když už je venku, bude pokuřovat, cigaretu v ruce jsem však po důkladném zkoumání jeho rukou nezpozorovala. No, třeba ji někam zahodil, anebo už dokouřil. Možností je tu spousty.
Ještě chvíli jsme si beze slova jeden druhého prohlíželi s vážným výrazem ve tváři, pak jsem se sebrala a zamířila do toho vařícího se utrpení. Couvnout jsem nemohla, ne před ním. Poznal by, že mám strach. Sama jsem stěží rozpoznala, jaký typ děsu mě svazoval, ale on to musel vycítit. A já na okamžik cítila také. Nepatrně jsem se nadechla čerstvého vzduchu a bez jakékoli známky, že by se tato tichá výměna kdy konala, jsem prošla kolem s očima upřenýma na druhou stranu.

Stála jsem mezi davy nadšených studentů školy. Holky se proměnily z ošlehaných puberťaček v nevinné princezny, kluci si hráli na džentlmeny. Připadala jsem si jako v pohádce, až na to, že jsem do ní plně nezapadala. Zevnějškem možná ano, vnitřkem ne. Můj princ zde chyběl. Chyběl všude a vždycky. Nebyl. Ta představa mě týrala. Kdybych na začátku večera netancovala s Aleeshou a Jenn, na kterých mi vedle Katey téměř nejvíce záleželo, nevlezla bych do toho bodajícího úlu. Všechny ty šťastné úsměvy mě mrazily, potácela jsem se od místa k místu a cvakala spouští. Na začátku mi vše ještě relativně hrálo ve světlých barvách, ale stejně jako se stmívalo za okny, obloha temněla i u mne v duši. Nafotila jsem snad většinu zajímavých věcí. Pódium, bar, Aleeshu, Jenn a Katey s Alexem, kteří si nakonec vybrali krásné místo u vysoce vzrostlé rostliny. Poprosila jsem Alexe, aby nás také vyfotil s Katey. Chtěla jsem mít alespoň nějaký důkaz, že jsem tu skutečně byla a měla na sobě ty nádherné šaty. Nakonec jsem zamilovaný pár zase nechala napospas pouze jim dvěma a fotila dál. Podařilo se mi zachytit dokonce i Maxe a letmo kluky. Zevrubně jsem zdokumentovala i prostornou halu, aby se neřeklo. Námět mi však docházel. Kdybych chtěla, mohla bych fotit každý pár a pak fotky prodávat. Ale copak jsem fotograf? Nestojím o nějaké věčné chození z místa na místo a zvěčňování těch veselých obličejů. Kdo by pak zvěčnil mě, až tu zemřu nudou?
Potloukala jsem se sem a tam. Když mě to přestalo po několika desítkách minut bavit, sedla jsem si na židli a čekala. Nevím na co, prostě na něco. Možná jsem doufala v zásah seshora, kdy se nade mnou někdo smiluje a vyvede mě z tohohle pekla, jenomže nic takového se nestalo. Spíše jsem se do toho pekla sama uvrhla, už jenom svou přítomností. Kdyby venku před halou nestál Daniel, otočila bych se a udělala nejlíp.
Zašla jsem si k baru pro něco k pití. Celý večer jsem nepila takřka žádný alkohol kromě frisca. Nevšímala jsem si kymácejících a chechtajících se lidí kolem mě. Oni žili momentálně v jiném světě. Usrkla jsem brčkem trochu z mého chladného nápoje a vrátila se zpátky na své vyhlídnuté místečko. Mohla jsem pozorovat dění, zároveň být skrytá a téměř nikým nerušená. Sledovala jsem tančící páry, hodnotila v duchu dvojice, řadila k nim možnosti seznámení, vztah, či přátelské pozvání, styl tance, oblečení. Prostě vše, na co jsem v tu chvíli přišla. Některé páry nepatřily mezi nejšťastnější. Bylo vidět, že si plně nevyhovují, ovšem aspoň byly tu a bavily se, ať už lépe, či hůře.
Vzdychla jsem, za ten večer již po několikáté. Nikdo však můj němý výkřik neslyšel. Jak by mohl? Hudba zněla tak hlasitě, že bych ji nepřeřvala, ani kdyby mi šlo o život. Těch pár hlásek prostě zaniklo do ztracena. Zmizely, bez rozloučení. Nechaly mě v tom samotnou.

Když teď o tom přemýšlím, radši bych, aby mé výkřiky opravdu nikdo neslyšel. Jak se ukázalo, jakýmsi zvráceným zázrakem mě nějaký ten živáček našel. Max zaregistroval, že jsem tu vlastně taky a hned si to ke mně přikvačil. Ťukl si se mnou, chvíli poseděl mlčky a pak začal konverzaci, která nebyla zrovna nejšťastnější.
„Jak se bavíš?“ optal se bez nějakého cíleného posměchu, myslel to vážně. Asi mu nedošlo, že když tu sedím sama, štěstím zrovna nejásám.
„Snažím se, jak se dá. Nějak přežít to tu musím.“ Řekla jsem pokleslým hlasem a dál mlhavě sledovala tančící lidičky.
„Přežít? Copak se ti tu nelíbí? Tak víš co? Pojď si sednout k nám. Jenn znáš a stejnak jsem ti strašně chtěl poděkovat, že jsi mě dokopala k tomu pozvat ji na ples.“ Vstal a čekal, až se uráčím zvednout. Dávala jsem si načas, nikam se mi nechtělo, leč pak jsem se zvedla a zamířila za ním jako trestanec, kterého vedou na popraviště.
„Takže si spolu rozumíte. Fajn.“
„Jo, docela to ujde, i když…“ po tomhle jsem ho přestala poslouchat, určitě se mi chystal sdělit nějaká naprosto „důležitá“ fakta o dívce jeho snů. Jenn jsem znala a vnímat zamilované řeči už druhého člena jediné pokrevní linie by na mě bylo trochu moc. U stolku pro čtyři seděla Jenn. Přivítala jsem se s ní znovu, prohodily jsme pár řečí o vystoupení a potom konverzace nějak utichala. Nakonec se zvedli a s omluvou se vydali na parket.
Jasně, proč ne, když už jste mě sem dotáhli, jen si jděte! Vztekle jsem se pod stolem kopla do nohy. Bolelo to. A v ten okamžik jsem zahlédla hned tři neklamná znamení nadcházející špatnosti. Vedle tančícího páru, který tvořily Max s Jenn, ploužil ještě Daniel s nějakou mně neznámou dívkou. Zrovna byla natočená obličejem, takže jsem si všimla, jak moc je hezká. Hnědé vlasy vyčesané do umného účesu zvýrazňovaly úzký obličej, ostřejší rysy, na růžovo namalované rty a veliké oči. Šaty jí přímo seděly, světle růžová ladila k vlasům a dělala z ní křehkou princeznu. Nebylo divu, že si ji Daniel vybral. V tu chvíli jsem si ani letmo nevzpomněla na jeho pochmurné řeči na diskotéce.
Pozorovala jsem pomalu se pohybující dvojici dlouho a všimla si několika detailů, jež se zdály trochu podivné. Co mě zarazilo jako první, mezi párem neprobíhal žádný rozhovor. Samo o sobě by se nic nedělo, je přeci normální mlčet a vychutnávat si krásné chvíle, kdyby ovšem neměli oba kamenné výrazy. Daniel neklouzal svou rukou níž po jejích zádech, držel ji sice docela blízko, ale ne zase natolik, aby to něco znamenalo. Působili neutěšeným dojmem. Stejně jako dva neznámí lidé, jež musí dělat z nedobrovolné vůle to, co je od nich očekáváno.
Další zkoumání mi zarazila postava, která se dokymácela těsně vedle mě. Nevšímala bych si jí, kdyby na mě nezačala mluvit přiožralým, výsměšným hlasem. Táhlo pomalu k půlnoci, nedivila bych se lidem, jež by se váleli všude možně, i když bych je neuznávala, ovšem spatřit nalitého Petera a ještě k tomu přede mnou, mi zatrhlo i poslední vyhlídky na obrácení noci k dobrému. Opřel se důvěrně o opěrátko mé židle a naklonil se ke mně.
„Nazdar, Thatcherová.“ Vylítla z něj přezdívka, která se k mým uším donesla i s pachem alkoholu a cigaret. „Koho pozoruješ?“ zadíval se na ploužící pár, na němž jsem visela drahnou dobu pohledem. V jeho očích blýsklo. „Kde máš ňákýho šamstra?“ otočil se a mě s výsměchem.
„Jsem tu sama.“ Odpověděla jsem mu velice nerada.
„Ale to snad ne? Já myslel, že ty nemáš o kluky nouzi, když je s přehledem ponižuješ.“
„Cože?“ vylítlo ze mě.
„Chováš se, jako by si byla středem světa. Nebo jsem se spletl?“ neměla jsem k tomu co říct, byl to idiot. Odpověď by vůbec nebral v potaz.
„Máš pravdu, planeta je moc malá. Ty jsi totiž střed vesmíru!“ začal se bláznivě chechtat. Začínala jsem mít obavy, jak tohle dopadne. K odchodu se nijak neměl. Zadívala jsem se rychle na parket, třeba zahlédnu Kate s Alexem, ti by mi mohli pomoct. Avšak nebyli tam. Kolem se motali pouze Max s Jenn a Daniel s tou jeho hnědovláskou. Ty jsem tedy zrovna o zastání prosit nechtěla. Akorát by se mi vysmáli a přidali k jeho opilým řečem.
„Děláš si z nás akorát šašky, nosíš se jako páv, myslíš si, bůhví jak nejsi chytrá! Jenomže nejsi! To ti říkám na rovinu!“ zvýšil hlas. Seděla jsem na židli a ani se nehnula. S napětím jsem čekala na další útrpné minuty. Třeba ho to přestane bavit. Ovšem cítila jsem, že něco není v pořádku.
„Co jen tak sedíš a čumíš? Došla ti řeč, nebo co?!“ teď už křičel.
„Petere, nech toho, jsi opilý, nevíš, co mluvíš!“ snažila jsem se ho v dobrém zadržet ještě než bude pozdě. S prosbou v očích jsem se upínala na moji poslední záchranu. O chvílích, kdy si na mě Peter nevylíval vztek, jsem hypnotizovala Maxe. Dostávala jsem strach, Peter se choval jinak než obvykle. Tentokrát se mi nevysmíval, on mi přímo nadával.
„Já, že nevím, co mluvím? Vím to až moc dobře.“ Vysmál se mi do obličeje. Max se k naší podivné dvojici konečně otočil čelem. Všiml si, že se něco dělo.
„Jsi malá česká děvka, tak je to!“ vyplivnul ze sebe. To přehnal. Do tváří se mi nahrnula krev, pěst se mi sevřela. Všechny chlapi takové povahy jsem naprosto nesnášela, kdykoli se v knize, životě nebo filmu vyskytovali podobní hrubiáni, měla jsem sto chutí zakroutit jim krkem.
„Nikdo mi tak nebude říkat!“ začala jsem se bránit. „Okamžitě se uklidni a nevylívej si na mě vztek, nemůžu za to, že tě tvoje holka očividně nechala, když se tu poflakuješ takhle nalitej!“ vybouchla jsem a stoupla si.
„Cože jsi to…?!“ zbrunátněl Peter. Ani jsem nestačila nijak zareagovat, když mi přilítla pořádná facka do levé tváře. Při nárazu se mi otočila hlava, jak byl silný. Levá polovina obličeje doslova hořela. Cítila jsem šílené mravenčení a pálení.

Stála jsem zaraženě jako sloup na místě a s pusou nevěřícně dokořán hleděla nechápavě mezi tanečníky. Neviděla jsem ani jednoho, všechno kolem se rozpilo. Existovala jsem jenom já, má hořící tvář a dlaň na ní přiložená. Až po několika minutách nečinného stání mi výrazněji došlo, co se stalo. Peter mi vrazil facku. Uhodil mě.
Probrala jsem se z šoku a nevěděla, jestli mi srdce dřív bouchne vztekem, anebo lítostí a smutkem. Zírala jsem na Petera, který zase zíral na mou tvář. Zřejmě ho ten čin probral k rozumnějšímu uvažování. Vedle nás se objevil Max rozzlobený do běla. Strčil do Petera a začal na něj řvát, co to sakra dělá. Přimotal se k tomu i Daniel, který Petera přidržel, aby nespadl, a oba kluky uklidnil. Snad by se tu strhnula další rvačka.
„Jsi v pořádku?“ přiskočil ke mně Max a odtáhnul mi ruku, jež jsem měla položenou na již necitlivé a napuchlé kůži. Zaostřila jsem na něj, odstrčila ho silnějším pohybem a vyrazila k Peterovi, který stál úplně vykolejený před Danielem. Když jsem se přiblížila, bliklo mu v očích.
Zastavila jsem se rázně před ním a zmáčkla ruku v pěst, už už ji napřáhnout. Pak mě něco zarazilo. Zadívala jsem se na Daniela, který hleděl značně lítostivě, a pak sama na sebe. Měla jsem krásné zelené šaty a byla na plese. Na souboje není vhodný okamžik. Napjaté prsty jsem s největším sebezapřením, jaké jsem kdy dokázala, rozevřela, i když mnou cloumala silná touha po něm skočit a rozsápat mu ten jeho slizký obličej.
„Mám sto chutí jednu ti vrazit. Nic lepšího by sis ani nezasloužil.“ Promluvila jsem ledově klidným hlasem a snažila se nedat znát emoce, jež vřely pod povrchem. „Ale neudělám to. Snížila bych se ke stejným odpornostem jako ty. A já takový hnusák být nechci. Sám jsi udělal víc než dost. U mě jsi nadosmrti klesnul. Vidím, že tu nemám co pohledávat, však se mě za dva dny zbavíte.“ Prohodila jsem a chtěla odejít, zarazila mě však jeho ruka.
„Já..mě to moc mrzí, já…nic takovýho jsem nikdy nechtěl!“ omlouval se. A k čemu mi to teď jako mělo být? Stalo se, stalo. Jeho věc.
„A jako co já s tím? Mně je úplně jedno, co ty chceš nebo nechceš. Rozumíš?“ přestávala jsem se kontrolovat. Rozhovor s nejvíce nenáviděnou osobou jsem musela vést uprostřed dvou dalších osob, které měly hodně co společného s celou mou situací v Anglii.
„Když já za to nemůžu! Tys prostě přijela a všechno úplně změnila! Vždyť se na ně podívej, chovaj se jak malí haranti. Max pořád něco řeší a Danny pro změnu nemluví vůbec! A za všechno můžeš ty! Kdyby ses tu neobjevila, všechno by bylo při starým. Pořádali bysme pořádný párty, kouřili za školou, dělali si z lidí srandu. Teď neni nic!“ rozhorlil se. Daniel sebou cuknul a Max mlčky přihlížel.
„A za to všechno můžu já?“ zeptala jsem se ještě.
„Kdybys tu nebyla, tohle by se nikdy nestalo.“ Potvrdil moji otázku.
„Fajn. Tak já nebudu vyrušovat. Přeju hezký večer.“ Prohodila jsem ještě ironicky a rychlostí blesku zmizela z dosahu jakékoli ruky, která by mě mohla zachytit před útěkem do noci. Všimla jsem si ještě modrých očí, které mě provázely, pak už mi bylo všechno jedno.

Vyběhla jsem ven z haly a nasála plnou silou čerstvý vzduch do plic. Zamotala se mi hlava. Přidržela jsem se zídky a rozeběhla se pryč. Neuvěřitelně mě bodal hrudník, cítila jsem, jak mě probodává milion ostrých kousků a zařezává se mi do masa. Byla jsem nechtěná a bylo mi ublíženo. Strašně moc. Měla jsem co dělat, abych něco nerozmlátila. V návalových vlnách mě posedávala touha na něco, někoho skočit a bít do něj tak dlouho, dokud budu moct. V tomto rozpoložení jsem se dostala přes školní pozemky na silnici, kde jsem nastoupila do stojícího taxíku. Na peníze za cestu jsem nehleděla a poručila si zastavit u nejbližšího krámu s lihovinami. Řidič, malý chlapík středního věku, si mě nedůvěřivě prohlížel. Když uviděl napuchlou červenou tvář, trochu ho to obměkčilo a bez reptání mě nejen odvezl, ale i koupil láhev vodky na zapití emocí. Pak jsem ho poslala do parku a za pár minut vystupovala z taxíku pouze o pár liber lehčí a s lahví zdarma.
Vyhrnula jsem si šaty a kráčela k jedné lavičce nedaleko břehu jezírka. Hladina z lavičky spatřit nešla, k spadnutí do vody probrouzdané kachnami mi tak chyběl notný kus pěšky. Nemusela jsem se bát, že bych se utopila, až v sobě budu mít obsah flašky. Sedla jsem si na opěradlo, shodila lodičky a láhev postavila vedle bosé nohy na sedátko. Zírala jsem před sebe, poslouchala ticho rušené jen kvákáním žab a vlastním silným oddychováním. Vyrovnávala jsem se se vztekem, který mnou lomcoval už přes hodinu. Litovala jsem, že mi mé hodnější já zabránilo dát mu přes hubu. Sice by asi vznikla pěkná rvačka, ale na modřiny a rány bych nedbala. Chuť pomstít se by byla větší. Jenomže to nevyšlo.
Místo toho mi zasadil šílenou ránu, kterou jsem si sama namlouvala a na druhou stranu ji zavrhovala. Opravdu jsem tu nechtěná. V cizí zemi, mezi cizími lidmi. Prostě sem nepatřím, a já se snažila celé ty měsíce dokázat si opak. Můj sen byl před čtvrt rokem naprosto dokonalý, ale změnil se ve spálené trosky.
Když dlouhodobý nával vzteku odezněl, objevil se u mě nový pocit, který byl snad ještě horší, než chuť někoho zmlátit. Cítila jsem se trapně. Znáte to, koná se nějaká veledůležitá akce a vy se na ní šíleně ztrapníte, krev se vám nahrne do obličeje a kdybyste mohli, vidíte ji i na své zadní partii. Trapnost a stud, pocity viny. S trapasy se vyrovnává těžko, ale později se jim člověk může zasmát, ovšem to jsem u sebe nepředpokládala. Já totiž považovala za trapnou celou mou osobu. Bodalo mě u srdce, pálil mě hrudník, přesně takové ty emoce, jenž nejdou jenom tak rozdýchat. Svíraly se kolem mne zdi a snažily se mě zadusit. Zhluboka jsem dýchala, přesto jsem sípala, mozek se mi pořádně neokysličoval. Hlavně se uklidnit! Dýchat. Jedna, dva, tři.
Sevření povolilo.
„Zasranej život!“ zařvala jsem do okolního klidu a funěla jako po uběhnutém maratónu. Opravdu mi nebylo moc dobře. Nikdy se mi nic takového nestalo, ale docela mě to vyděsilo. Daleko od lidí, nikdo, kdo by mi mohl pomoct, tu nebyl. Jenomže tohle bude jenom tím stresem.
„Jsi v pohodě?“ ozval se za mnou známý hlas. Trhla jsem sebou, leč hlavu neotočila. Poznala jsem, o koho šlo. Stejně si sedne vedle mě. Neměla jsem chuť nikomu se ukazovat.
„Copak tě to zajímá?“ zeptala jsem se sarkasticky a nečekala na odpověď. Bojovala jsem v duchu se svou morálkou. Láhev byla nablízku.
„Samozřejmě, že mě to zajímá.“ Přisvědčil hlas za mnou. Uslyšela jsem šouravé kroky po trávě, zřejmě si chtěl přisednout. Odhadla jsem to správně, zanedlouho se objevil u paty lavičky a koukal na mě. „Můžu?“
Pokrčila jsem rameny, bylo mi to fuk. „Pro mě za mě.“
Sednul si vedle mě a mlčel. Asi čekal, že se rozpovídám a vyliji mu své „zlomené“ srdce do klína. Ale to se spletl, chlapec. Ani v nejmenším úmyslu mě nelákala možnost někomu se svěřovat. Když však mlčení trvalo příliš dlouho a přítomnost flašky a jeho zároveň mi dělala potíže, přerušila jsem ticho.
„Proč nejsi s Jenn?“
„Hm…Já, nevím, jak to říct.“ Soukal ze sebe pomalu.
„Normálně. Umíš snad mluvit, ne?“ vrátila jsem mu s posměškem. Vím, chovala jsem se hnusně.
„Prostě..eh..prostě jsem zjistil, že si toho nemáme co říct. Nerozumíme si.“ Takhle to bylo. Dostal mě. To jsem nečekala.
„Ale, já myslela, že.“
„Jo, já myslel taky. Fakt se mi líbila, snil jsem o ní, viděl v ní dokonalou holku, jenomže tenhle dnešní večer nám nějak nesedl. Ze začátku to bylo skvělý, ale pak to nějak odeznívalo. No a nakonec se stala ta věc s Peterem, která to celé ukončila. Bylo to fiasko.“ Svěřoval se pokleslým hlasem. A já čekala, že mluvit tu budu muset spíš já.
„Proč jsi to dřív nezjistil?“ vážně mi to vrtalo hlavou. Jak mohl zničehonic poznat, že si s ní nerozumí, když ji už strašně dlouhou dobu obdivoval a tajně „uctíval“?
„Nevím. Asi jsem byl příliš ztracený ve snech. Byla dokonalá, tak proč bych o ní měl pochybovat?“ optal se a já mu dala za pravdu. O ideálech se přeci pochybovat nesmí!
„No jo. To mě mrzí.“ Řekla jsem upřímně, i když naslouchat a radit v milostných věcech zrovna pro mě vhodné nebylo. Rady jsem si mohla vymýšlet, ale jak mám doopravdy vědět, jakým způsobem to v životě chodí?
„To je jedno. Prostě jsem to zjistil, život půjde dál. Ona se po tvém odchodu seznámila s nějakým slušně vyhlížejícím klukem, dlouho sama určitě nebude.“
„A ty?“
„A já? Uvidím.“ Stylem své mluvy mi připomínal mě samotnou. Viděla jsem se v něm a plně s ním soucítila. Jeho problémy, které jsem pár minut sdílela, mi pomohly zapomenout na ty mé.
„A co ty? Proč jsi utekla?“ vrátil mi to. Začala část, kdy se nepříjemné otázky pokládaly mně.
„Neutekla jsem, jenom jsem věděla, že tam prostě nemám co dělat. To je něco jiného, nemyslíš?“ nějak obhájit si to přece musím.
„Možná.“ Ticho.
„Ukaž ten obličej.“ Otočil se ke mně a snažil se dát mi spadané vlasy v obličeji za ucho.
„Nech to.“ Odehnala jsem jeho ruce. „Nic to není. Normální otok. Dostal jsi někdy facku, ne? Tak víš, jaký to je.“
„Dostal, ale maximálně od rodičů. Rvačky nevyhledávám, a tu jednu v páté třídě nemá cenu zmiňovat.“ Zasmál se.
„Můžu se tě zeptat?“ přikývnul. „Co to Peter říkal? Něco se prý změnilo a můžu za to já. Jak, že za to můžu, vždyť jsem přeci nic neudělala. Jenom jsem tu a nezamotávám se takřka do ničeho. Žiju.“
„To je složitý. Má pocit, že jsme se na něj vybodli. A má v něčem pravdu. Daniel opravdu nemluví, chová se jinak. Nechceme s Peterem už chodit a „přepadávat“ nevinný lidi. To ho sere. Trháme partu, která byla jeho domovem. Matka utekla s jiným a otec se o něj nestará. Má prostě pocit, že ztrácí svojí jedinou rodinu.“
Dopadlo to na mě jako kámen. „Takže on si myslí, že vás mu chci ukrást? Teda Maxe? Ale vždyť si vás snažím nevšímat. Vyhýbám se vaší společnosti a nevyhledávám vás. Nemůžu za to, že na sebe vždycky někde narazíme. Kdyby se mi tehdy nesmál na té lavičce, nikdy by žádné spory nevznikly.“ Bránila jsem se.
„Já vím. On je v tom jenom trochu zaslepený.“
„A to ho má omlouvat?“ zvýšila jsem hlas.
„Ne. Samozřejmě, že ne.“ Zastyděl se.
„Mě, mě už to prostě nebaví. Život nestojí za nic. Podívej se na to. Snažím se jednou udělat něco normálního a obrátí se to proti mně! Hájila jsem se a takhle na to doplatila!“ vzedmula se ve mně lítost.
Zapomenutá flaška mě přitahovala jako magnet. Hrozně jsem chtěla odšroubovat víčko a napít se. Jen tak, prostě porušit všechny ty zásady, jimiž se řídím. Být jednou taky ta zkažená, nesprávná, ale svým způsobem svá. Držím se pořád jenom kodexy, upírám si to, které jiné tolik baví! A proč? Pro svůj dobrý pocit! Jenomže já ho pokaždé nemám! Kolikrát jsem chtěla vzít do pusy tu cigaretu a zapálit si, pocítit chuť tabáku, vydechnout šedivý kouř, připadat si drsná!
„Jenomže já nemůžu!“ vylítlo ze mě nahlas kvílivým tónem. Max se lekl.
„Cože?“
„Nemůžu!“ zoufala jsem, do očí se mi vlévaly slzy. Ne, přeci nebudu brečet jako nějaká padavka. Já to vydržím. Vydržím! Štípala jsem se do nohy, bouchala se pěstí a kousala si rty, abych ty kapky nepustila z očí. On na mě koukal jako na blázna. Asi jsem jím i byla. Mé zásady mě stravovaly zevnitř.
Vstala jsem z lavičky, lehce se zakymácela, popadla do ruky flašku a chtěla ji otevřít.
„To přeci neuděláš!“ vykřikl Max a zarazil mě.
„To ti může bejt úplně ukradený! Je to moje věc. Já chci!“ ale nemohla jsem. Nemohla jsem to zpropadené víčko otevřít.
„Sakra!“ mrštila jsem doposud neotevřenou lahví do odpadkového koše stojícího pod lampou. Netrefila jsem se. Láhev se roztříštila. Tekutina vytekla a odrážela oranžové světlo z lampy. Střepy házely barevné odlesky, jako by se mi vysmívaly. „Ani napít se nemůžu. Nemůžu nic!“ chytala jsem se za vlasy.
„Uklidni se. Uklidni se!“ konejšil mě z dálky Max. Blíž se přijít neopovažoval.
„Nech toho!“zarazila jsem se. „Já jsem absolutně klidná.“ Vypadlo ze mě monotónním hlasem. „Absolutně klidná.“ Zamumlala jsem a koukala do prázdna. Sebrala jsem boty, ležící na zemi, vzala je do rukou a bosky zamířila pryč.
„Kam jdeš?“ křičel za mnou.
„Pryč.“ zašeptala jsem. Nemohl mě slyšet. Potácela jsem se po vlhké trávě nocí a mířila do neznáma. Sama. S kanoucími slzami po tváři.