Vanilkové dřevo

Anotace: 2 kapitola Pokráčko...díky předem za komenty, kladné i záporné...

Zapálím si cígo a čekám dál. Kde ta Vikyna ksakru vězí? No jo, to je u ní typický! Dochvilnost jí nic neříká. A je jí úpně jedno, že tu stepuju už čtvrt hodiny. Á, konečně! Vidím jak si to ke mně velele šine. Klasická hippiesačka. Ale počkat, co to s ní jde za individuum? Tak to jsem teda ještě neviděla! Holka s růžovým čírem!! Ale když říkám s růžovým, tak tím myslím tuhle hroznou barvu v tom naprosto nejsvítivějším a nevýraznějším odstínu. Tak to je teda slušný úlet!
Moje nejlepší kamarádka se na mě vrhne.
„Ahojky!“
„Čus, Viky, kde se flákáš tak dlouho?"
„My sme se s Kamčou trochu zdržely!“ Usměje se a po chvíli se praští do hlavy.
„Já sem kráva! Já vás nepředstavila, tohle je Stela, moje nej kámoška a tohle je Kamila!“
„Tě péro!“ Kývne na mě ta podivná slečna a usměje se.
„Čus!“
„Máš hustej vohoz!“ Pochválí mi Kamila moje roztrhané a popsané džínsové tříčtvrťáky, černé vysoké martensky. Nejvíc se jí ovšem líbí vlastoručně vyrobená bunda. Původně to byla obyčejná khaki bunda, vylepšila jsem ji různýma nášivkama, pyramidkama a sichrhajskama. Pod ní vykukuje černé tričko s Kurtem Cobainem. Nirvanu prostě a jednoduše zbožňuju!
„Ty máš zase hustý číro!“
„Hm!“ Zamumlá jen, ta holka se mi snad zdá!
„Tak kam vyrazíme, dámy?“Zeptá se Viky. No, nevím jestli zrovna my dvě vypadáme jako dámy.
„Já bych to viděla na Rachotu, budou tam i kluci z kapely!“ Navrhnu.
„Supr nápad, souhlasim!“ Vyjekne Viky, ona už má totiž delší dobu zálusk na Roberta alias Robbieho.
„Jaký kluci, z jaký kapely?“Zeptá se Kamila.
„Já zpívám v The Patentu!“
„Aha, tak to neznám, bydlim tu teprve měsíc a jakej žánr hrajete?“
„No, punkrock, neboj, to hned poznáš, až uvidíš, kam tě právě teď zavedem!“ Zasměju se a vejdu do našeho oblíbeného baru Rachota. Je to takové hnízdo punkáčů, prostě pajzl.
Spatřím kluky u našeho obvyklého stolu. Aby ne, když je tento klub Markova staršího bráchy Štěpána. Hned ke klukům zamířím, přičemž holky za mnou jen vlají.
Přivítají nás s velkou radostí.
Ale jedno nemilé překvapení mě tu přece jenom čeká. Jmenuje se Leona, to je Markova slečna. Je mi z ní špatně jen co jí spatřím. Vůbec se sem v tom disko oblečku, který mimochodem ladí s Kamčiným čírem, nezapadá.
„Čus, tohle je Kamila a tohle Marek, Leona, Georg, Dušan a Robbie!“ Představím všechny.
Všichni jsou z Kamily stejně na větvi jako já, když jsem jí před půl hodinou poznala. Ale alespoň sem zapadne a né jako ta Markova nána.
Hlavně, že by Dušan konečně dal pokoj a našel si sobě rovnou?
Sedneme si a debata se pěkně rozvine.
„Připrav se, Steli, dneska hrajem!“Oznámí mi Marek jakoby nic.
„Cože? To si děláš prdel?“ Vylítnu skoro ze židle.
„Nedělá!“ Přitaká Dušan.
No to snad není pravda!
„Ty vole a co budem hrát? Jako zpěvačce se vystoupení neoznamujou, jo?“
„Tak promiň, ale dozvěděli jsme se to chvíli před tim než si přišla, měla tu hrát ňáká skupina a onemocněl jim zpěvák, takže nepřijedou, brácha potřebuje ňákou náhradu, tak snad se nic tak neděje, ne? Budem hrát všechno, můžem už i Zavři oči, ne? To už hrajem přes měsíc.To zvládneš!“
„No, bezva, dobře, no!“ Rezignuju a radši si mohutně loknu z pulitru, ve kterém zbydem jen půlka Staropramenu.No těpic, to bude mazec!
„Hele a co takhle nastroje?“ Napadne mě.
„Právě se zvedám, že pro všechno dojedu, Georgi, pojeď se mnou!“ Zvedá se Robbie.
„Ale vždyť si měl pivo!“
„To je fuck, zatím jenom jedno, to zvládnu, za půl hoďky sme zpátky!“ Mávne rukou.
„Tak teď uvidíš co je zač The Patent!“ Usměju se na Kamču, když se zvedám a jdu na zkušebku. Začínáme v deset a začínáme právě novou písničkou Zavři oči.
„Nazdár! Tak sme tady a začínáme!“ Křičím do mikrofónu.Marek mi do toho skočí.
„Takže první písnička bude Zavři oči, kterou složila naše krásná, skvělá a naprosto geniální zpěvačka Stela!“
Překvapeně se na něj podívám, ale to už kluci začnou mučit svoje nástroje, takže už musím zpívat. Má obrovský úspěch, v kotli se poguje jako o život.
Jako další hrajeme Debilitu reklamy, kterou složil prozměnu Marek.Ta má úspěch vždycky, páč její text přesně vystihuje debilitu reklamy. Tu zpíváme s Markem společně, naše hlasy k sobě jdou perfektně, to říká každý.
Pak už to jde rychle, následuje Samota, Proti všem, Antifašistická, Óda na pivo a tak dále.
Prostě skončíme chvíli před půlnocí a všichni jsou nadšení. Já toho mám dost, jdu si na pivo, jsem fakt grogy.
Markův brácha Štěpán, stojící za barem, se na mě usměje.
„Ahoj, Stelinko! Zase ti to slušelo jako vždycky, jak ty to děláš!“ Vysekne mi poklonu.
„Díky, ty to taky řikáš vždycky!“ Zasměju se.
„Tak když je to vždycky pravda! Tak copak si přeješ, kočko?“
„Dej mi, prosim tě, Štěpánku, pivko!“
Štěpán vezme čistý pulitr, otočí pípou a za chvíli už přede mnou stojí pulitr s bílou čepicí.
„Takže jedno na účet podniku, slečno!“
„Díky, tak zatím, já se eště stavim!“
Mířím ke stolu. Kamča je úplně unešená.
„Ty jo, ste úžasný, máte skvělou hudbu i texty, máte ňáký cédo?“
„Jasně, ňáký doma eště mám, ti přinesu!“
Potom už si toho moc nepamatuju, jen že jsem do sebe cpala jedno pivo za druhým, to to dopadne...