Irish stew III.

Anotace: Trochu jsem se rozepsala o Bellině povaze, teoreticky i životě, rovněž o jejích spolubydlících a některých přátelích. Kapitola popisuje dva dny, těžké ráno a přednášky toho prvního dne, akci v hospodě toho následujícího.

Sbírka: Irish stew

*** Jen tak orientačně bych přidala výslovnost těch složitějších, irských jmen :).
Isibéal - [išabel]
Cathair - [kehír]
***

Zatraceně dlouho se mi nedařilo vstát. Stává se mi to často, obzvlášť v zimě, kdy je ráno ještě tma, ale tentokrát to bylo spíš proto, že jsem chtěla ještě zůstat ve vyhřátém pelechu ve společnosti svých snů, díky kterým jsem, logicky, probděla půl noci. Samozřejmě, ať jsem si říkala, co jsem chtěla, nakonec jsem se stejně neubránila představám, jak tahle moje známost dopadne. Nechtěla jsem si dělat iluze, ale některé věci vás prostě zaskočí nepřipravené – já totiž byla připravená akorát tak na neúspěch, který mě v těchto záležitostech potkával tak pravidelně, že jsem ho pomalu začínala zdravit jako starého známého.
Dvakrát jsem zakopla o Finoliny věci, které měla neuspořádaně roztahané po celém bytě, a tiše přitom nadávala ve třech jazycích. Ta doba, co jsem strávila ve společném podnájmu se dvěma spolubydlícími, mě naučila pořádku – člověk nemůže mít přehled o tom, co kde má, když si v tom nedokáže udělat systém. Finolu ale tyhle životní zkušenosti evidentně míjely.
Koukla jsem se na její havraní hnízdo, co vykukovalo zpod růžové pokrývky s medvídky. Zřejmě zalomila dost pozdě, protože se ani neobtěžovala převléknout; z postele čouhala noha v džínách. Claire, která chodila na přednášky se mnou, se právě probudila a zamžourala na mě zmateným pohledem, jaký nasazovala každé ráno, jako kdyby do noci kalila a nic si z toho nepamatovala. Její zrzavá hlava zářila v tom nijakém pokoji jako oranžová na semaforu. Vlasy měla přeleželé hned z několika stran.
Já taky nevypadala zrovna jako manekýna. V zrcadle jsem viděla světlý flek obtažený tmavou a hodně nesourodou šmouhou a zubní kartáček jsem hledala po hmatu. Když jsem se dostatečně dlouho oplachovala, koukla jsem na sebe znovu a tehdy už jsem viděla ten svůj sexy ranní rozcuch. Popadla jsem kartáč a s povzdechem vlasy zpacifikovala. Nějakým líčením jsem se jako obvykle neunavovala.
Když jsem staticky žvýkala rohlík se slaninou, přidala se ke stolu Claire s miskou müsli.
„Hele, kde’s to včera byla? Říkala’s mi, že se pak společně podíváme na ty věci na děják… Musela jsem si nakonec poradit sama.“
Vzpomněla jsem si na to. Sakra.
„Jé… Sorry. Já… no, potkala jsem jednoho moc fajn kluka. Pozval mě do cukrárny a pak do kina.“
Neměla jsem chuť komukoli vykládat o incidentu s Darrenem, ani o jeho následcích.
Claire se zašklebila.
„No jo, tak to se pak nedivím, že ses na mě vyprdla.“
„Ne, fakt promiň, já jsem si jenom nevzpomněla, jinak bych šla domů dřív. Chtěla jsem, ale tak nějak měl lepší argumenty. Kdyby mě trklo, že tu čekáš, nejspíš by mě rovnou hodil domů a nepřemlouval.“
„Jseš si tím nějak jistá,“ poznamenala nepříliš přesvědčeně. „Stejně to bylo nějaký moc zhurta, ne? Víš jistě, že jste se poznali včera?“ zahýbala obočím.
„Jo, jsem,“ povzdechla jsem si. „Je to tím, že… no, prostě mi přijde hrozně solidní. Vyloženě gentleman. Ani jednou mě nenechal, abych si dveře otevřela sama.“ Můj úsměv hovořil za mou spokojenost.
„Páni,“ hvízdla Claire.
„A měla’s vidět jeho auto!“ rozohnila jsem se. „Jezdí v tmavě šedém Chrysleru 300C.“
„To bude určitě nějaký zhýčkaný synáček některých městských papalášů, vsaď se,“ prohlásila kysele.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to ne… Na to je příliš normální. Až moc v pohodě a až moc skromný. Vážně o tom silně pochybuju. Znám ty synáčky, neboj… S někým takovým bych si v životě nezačala. Větší burany svět neviděl…“
„Jo, jsou na nic,“ udělala Claire zhnusený obličej.
„Myslím, že mu prostě rodinka sborem našetřila na auto, který si přál, a pak ho dostal k nějakým významným narozeninám, nebo tak něco. Jinak studuje medicínu.“
„Jo, medik?“ zachichotala se. Já se zeširoka usmála. „Budete MUDr. a PhDr., jo?“
„No jo… třeba budu mít doma svého osobního doktora…“
„Přeju hodně štěstí,“ mrkla Claire.
„Dík.“

Nemohla jsem si pomoct, ale na přednáškách jsem dnes byla přítomná jen tělem. Duch se mi toulal někde u Cathaira, v nějakém domku, který jsem si vymyslela. Chudák pan profesor Seaver přišel o zapálenou studentku, která ho při výkladu starověkého Egypta horlivě doplňovala. Chvilkami jsem přece jen byla při sobě a postřehla jsem, že ke mně létá pohledy a dělá významné pauzy, ale dneska mě nedokázal zaujmout ani můj milovaný Egypt.
Na irštině do mě drkl soused.
„Ty si nepíšeš,“ obvinil mě.
Já se na něho nechápavě podívala. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Zase jsem byla myšlenkami úplně jinde.
„No… Jo, nepíšu si.“
„Nemám od koho opisovat,“ postěžoval si s úsměvem.
„Ryane, měl by sis psát sám.“
„Víš, že to neumím… Conway mi sám říkal, že si poznamenávám nedůležitý věci.“
Povzdechla jsem si.
„Tak si to pak opiš od Claire, vsadím se, že to má.“ Podívala jsem se přes rameno sousedce po své levici. „Jo, má.“
„Pak ti to půjčím, Ryane,“ ozvala se Claire, aniž spustila oči z profesora.
„Dík,“ zazubil se na ni. „Mimochodem, děvčata, chystáte se zítra do Díry?“
„No jo, ta pařba…“ vzpomněla jsem si. Ano, týden plánovaná akce v Díře, kam většina mých známých chodila popíjet pravidelně. Já většinou byla příliš unavená, nebo se mi prostě nechtělo, ale občas jsem se taky stavila. Tentokrát to měla být oslava narozenin několika kamarádů, kteří se dohodli, že budou slavit společně. Ve skutečnosti jsem ale měla na zítřek jiné plány – odpočívat, učit se a myslet na Cathaira. Taky by se mohlo stát, že zavolá a pozve mě na tu večeři (doufala jsem, že to myslel s tím pozváním vážně).
Ovšem… na druhou stranu jsem si říkala, že ksakru přece nebudu čekat, až se pán ozve, že… Mám přece svůj život. A měla bych ho zaplnit nějak jinak, než čekáním na to, až on přijde. Taky bych mohla život strávit jako Vladimír a Estragon – čekáním na Godota. Jestliže nádherný pán Cathair pro mě bude oním nedosažitelným Godotem, rozhodně nemám v úmyslu ztvrdnout na jednom místě svého života a bát se jít dál, jen abych ho náhodou nepropásla, až se rozhodne mě navštívit.
„Já jdu,“ odpověděla jsem tedy nakonec. Proč se chvilku nebavit a nezapomenout na chlapy?
„Já taky,“ přidala se Claire.
„Paráda! Johny bude rád, tvrdil, že tam chce mít pořádný obecenstvo, až bude sfoukávat svíčky.“ Johny měl narozeniny přímo ten den.
Něco jsem si uvědomila a zatrnulo mi.
„Jde taky Darren?“ zeptala jsem se pečlivě neutrálním tónem.
„Prej má práci,“ pokrčil Ryan rameny.
„Škoda,“ hlesla jsem a snažila se, aby to nevyznělo příliš nadšeně. V duchu jsem ale jásala. Jestliže mi tam nebude otravovat život ani on, mohla by to nakonec být docela dobrá pařba.

Finola se dnes večer vyznamenala tím, že z práce přišla se dvěma krabicemi pizzy a dvoulitrovou Colou. My s Claire jsme odložily učení na později a všechny tři jsme si sedly v našem kuchyň-jídelna-obýváku. Měla jsem toho ten den dost; vzhledem k tomu, že jsem odpoledne místo dospávání prolezla půlku města s tím, že jsem se chtěla odreagovat a nemyslet na Cathaira, jsem přitáhla domů totálně unavená a ještě mokrá – zapomněla jsem si deštník a nechtělo se mi pro něj vracet. Přirozeně jsem na něj myslela dvakrát tolik, neboť jsem si každé náušnice zkoušela s tím, jestli se budou líbit i jemu, každou rtěnku jsem si bezděčně představovala v nějaké líbací scéně a podobné blbosti.
Vždycky jsem tvrdila, že jsem na tohle hrozná. No jo, možná byly některé holky horší, znala jsem jednu nebo dvě takové bláznivé, ale každopádně jsem se řadila mezi ty přeromantizované naivky, které jsou z každého blbečka nadšené. A co hůř, díky své snaze nebýt taková, začínám skvělému klukovi říkat blbeček… Ve mně nebylo možné jednoduše se vyznat proto, že něco jsem udělala z popudu své přirozenosti, ale hned v další situaci jsem se zachovala způsobem, který jsem se schválně naučila. V té třetí většinou zafungovalo svědomí a dělala jsem ještě větší blbosti, než v prvním případě.
Na každé internetové seznamce, kde jsem se kdy ukázala, jsem o sobě psala, že jsem osoba, se kterou není radno mít co společného, zvlášť pokud jste chlap. Uživatelé se nad tím usmívali – nevěděli, že dělají chybu. Ani já sama nevím, jak se ve vypjaté chvilce můžu zachovat…
Polkla jsem sousto pizzy a povzdechla si. Ne Cathair je v téhle věci ten nespolehlivý, ale já. Já jsem ten blbeček, který to pravděpodobně zase všechno pokazí.

Zjistila jsem, že to je opravdu akce ve velkém. Joshua, sympatický mladý majitel hospody jménem Díra (Hollow), na ten den oficiálně zavřel, abychom měli soukromí, a spolu s několika iniciativními nadšenci vyzdobil hlavní místnost spoustou balónků a transparentů.
Popřála jsem srdečně Johnymu, Emmě i Spikovi, kteří byli všichni vyfiknutí jako na módní přehlídku. Zdálo se, že se jim výzdoba i společnost velmi líbí. Když Johnymu přinesli dort a on slavnostně sfoukl svíčky, hromový potlesk nejspíš musel být slyšet v budově na druhé straně ulice.
Cathair se samozřejmě neozval, a ačkoli to byl teprve druhý den, ztrácela jsem naději – tohle se koneckonců děje vždycky, takže nemám extra důvod si myslet, že to bude jinak. Byla jsem proto v nemastné neslané náladě a nic moc mě nebavilo; byla to taková ta nálada, kdy si člověk vytáhne láhev jenom proto, že nemá lepší nápad. Sedla jsem si tedy k baru, objednala si jednoho Jamesona a kopla teplou whiskey do sebe.
Joshua, který tentokrát zaskočil za barmana, na mě vrhl vědoucný pohled, zatímco jsem rychle panáka zajídala chlebíčkem.
„Depka, Is?“
Ušklíbla jsem se a oplatila mu pohledem významným.
„Mohlo to být horší.“
„Vždycky může být hůř,“ přikývl chápavě. Na chvíli se odmlčel a dočepoval jeden Guiness. „Nějaký kluk za to může?“
„On za nic nemůže,“ zachrčela jsem zmučeně. „To já si vždycky myslím věci, který nejsou.“
„To se stává.“
Měla jsem ráda Joshuu. Když neměl nějakou radu, které vždycky předkládal tak nenásilným způsobem, že ani já jsem se jim nebránila, každopádně měl alespoň slovo útěchy. Lidi se tu vůbec Joshuovi rádi svěřovali, zvlášť taky proto chodili do jeho hospody – byla tu vždycky přátelská atmosféra i dobré pití. Mí přátelé byli většinou i přátelé Joshuovi, s několika mě dokonce seznámil on.
„Jak dlouho se neozval?“ nadhodil.
„Jak vždycky víš, co se stalo?“ zavrtěla jsem hlavou s úsměvem. Joshua se zasmál a pokrčil rameny.
„Jsem jasnovidec, víš,“ mrkl.
„Jenom dva dny,“ zamračila jsem se na svoji prázdnou skleničku. „Ale znáš to, takových už bylo tolik, že se neodvažuju mít dost optimismu na to, abych si myslela, že po dvou dnech ještě zavolá. Je to prostě jasný; jakmile ti někdo řekne, že ti zavolá, nezavolá.“
„A máš jeho číslo?“
„Jo, ale… Máš pocit, že se chci vnucovat?“ šlehla jsem po něm nebezpečným pohledem, aby věděl, že mě nemá začínat přesvědčovat o tom, abych Cathairovi zavolala sama.
„Promiň,“ usmál se. „No… je to taky pohled. Ale na druhou stranu třeba taky čeká, že mu zavoláš, a když to neuděláš, můžeš propásnout svoji šanci.“
Zapřemýšlela jsem nad tím. Joshua měl pravdu… Třeba dělám blbost, když to vzdávám s myšlenkou, že musí zavolat on. Povzdechla jsem si. Fajn – počkám třeba ještě den dva a pak mu zkusím zavolat sama. Jestliže mě odpálkuje, aspoň budu jistě vědět, na čem to zase jsem.
„Máš recht,“ řekla jsem pak nahlas. „Zase.“
Joshua se tiše zasmál.
Po nějaké chvíli jsem se odebrala zpět k partě, s mírně lepší náladou a sklenicí Guinessu, a začala se konečně taky trochu bavit.