Melodie - 27.díl

Anotace: *Poslední tóny

Sbírka: I. Melodie

Stále jsem si ho prohlížela, zatímco si vybíral jídlo.
„Jste si s Lukem podobní.“ poznamenala jsem po chvilce.
Ted zvedl obočí a následně i víčka, aby na mě viděl. Usmál se.
„Jo, je to můj bratranec, hodně vzdálený.“ řekl nevzrušeně.
„Aha!“ poznamenala jsem věcně.
Najednou jeho úsměv vymizel a na čele se mu vyrýsovala nepatrná vráska, která se však rozšiřovala a později zasáhla i oblast očí. Nechápala jsem to a dobrá nálada hned opustila i mě. Kdykoliv byl nešťastný on, tak i já.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se a natáhla ruku přes stůl, abych se jej mohla dotknout. Jakmile jsem na něj promluvila, okamžitě stáhl bolestnou grimasu a snažil se na tváři vykreslit nový úsměv. Dařilo se mu to docela dobře, ale ne dostatečně, abych si ani já nevšimla, že něco není v pořádku. Znala jsem ho možná daleko víc, než jsem si myslela.
Chtěl utéct před mým zkoumavým pohledem, proto přivolal Zinu a objednal jídlo za nás oba, jelikož jsem poněkud neměla čas uvažovat nad svými chuťovými pohárky, když přede mnou seděl takto ztrápený, ačkoli se to snažil všelijak maskovat.
„Nedívej se na mě takhle.“ zaúpěl prosebně.
„Jak takhle?“
„Zkoumavě.“
„Pak ty se netvař ztrápeně.“ stanovila jsem podmínku.
Povzdechl si, ale pak se jeho výraz lehce vyjasnil.
„Mám pro tebe překvapení.“ Zatvářil se trochu rozpačitě, když to říkal.
„Vážně?“ Zpozorněla jsem.
Přikývl.
Vstal od stolu a stoupl si před klavír – kterého jsem si všimla teprve teď –, pak usedl na malou stoličku a dlouhé prsty položil na bílé klávesy. Všechno okolo, jakoby umlklo, když začal hrát. Tichounké tóny zaplnily celou místnost a začaly lidem na rtech vytvářet upřímné úsměvy, plné líbeznosti. Přestala jsem však okolí vnímat, jen co jsem se do hudby zaposlouchala a zjistila, že jde o moji melodii. Tu melodii, kterou začal celý náš příběh. Hrál tak překrásně, že jsem se prostě neubránila slzám dojetí. Upřeně jsem sledovala rytmické pohyby jeho zápěstí a špiček prstů, kterými tančil po klávesách. Měl zavřené oči a rty mu lehce cukaly. Vlasy mu díky světlu, jež měl nad hlavou, tvořily kolem obličeje jakousi svatozář. Byl rozkošný a nádherný zároveň. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, ale kdyby to šlo, všimla bych si, že na něj koukají úplně všichni a to stejně fascinovaně, jako já.
Těžko bylo uvěřit, že tento úžasný kluk je tu se mnou a hraje tu přede všemi jen a jen kvůli mně.
Dohrál a ve mně vzplanula bouře emocí, které jsem prostě musela dostat ven. Neváhala jsem ani chviličku a běžela ho obejmout. Překvapeně na mě hleděl, tak jako to dělával vždycky, když jsem ho objala, nikdy se však nebránil a ani teď ne.
Jemně mě hladil po zádech a mně na mysli vyvstala myšlenka, že mám další možnost mu povědět o svých citech. V této nádherné chvíli, kdy mi on sdělil vše, co ke mně cítí tím nejkrásnějším možným způsobem, mi však slova přišla obyčejná. Měla jsem strach, že si bude myslet, že jich užívám jen jako poděkování, a to jsem nechtěla, proto jsem opět mlčela a propásla tak třetí příležitost.
Spontánně jsme od sebe poodstoupili a usmáli se na sebe. V tu samou chvíli začali všichni tleskat.
Ted mě chytil za ruku a vedl zpátky k našemu stolečku.
„Děkuju.“ řekla jsem s pohledem upřeným do jeho medových očí, které nyní v přítmí hospůdky připomínaly barvou oříšky.
„Já děkuju tobě.“
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Nevěděla jsem za co mi děkuje, ale nechtěla jsem tu kouzelnou chvíli ničit slovy, a tak jsem se ho na to neptala.
„Nechte si chutnat, mí drazí.“ Usmála se na nás Zina a předložila před každého talířek s jídlem.
Zasmála jsem se tomu a Ted také.
„Tak to od nich máš ten herecký talent?“ ptala jsem se se smíchem.
„Nejspíš.“ Přikývl a neuvěřitelně krásně se usmál, pak se pustil do jídla a já na něj unešeně hleděla.
„Nechutná ti to?“ zeptal se lehce zklamaně, když viděl, že vůbec nejím.
Záporně jsem zakroutila hlavou a vložila si první sousto do pusy. Kdybys jenom věděl – říkala jsem si v duchu a vzápětí se šťastně usmála.
„Je to výborné. Od teď budu nechávat objednávat jenom tebe.“ řekla jsem upřímně a sklonila hlavu nad svůj talíř, aby neviděl, jak se červenám.
Usmál se.
„Co budeš dělat zítra?“ vyzvídal a jeho výraz byl stále ještě trochu smutný, přec se v něm ale zračila neuvěřitelná zvědavost.
Znovu jsem byla donucena jej pozorovat a pomalu se už smiřovala s tím, že se dnes nenajím.
„Nevím!“ Pokrčila jsem rameny. „Asi půjdu s Pokladem ven, nechceš jít s námi?“ nabídla jsem.
Najednou znervózněl a rychle odvedl téma jiným směrem, napříč tomu, že s ním sám začal. Nerozuměla jsem tomu.
„Tede co se děje?“ zeptala jsem se ho dnes už podruhé.
„Nic, jen je tu trochu horko, nemyslíš?“
Podívala jsem se na jeho holé ruce, měl na sobě jen tričko s krátkými rukávy. Zdálo se mi tedy divné, že by mu bylo horko, ale venku ukazoval teploměr 28 stupňů, takže to bylo možné.
„Trošku.“ řekla jsem, aby nebyl nervózní, i když mně bylo tak akorát.
„Co Gas, už je to lepší?“ zeptala jsem se po chvilce ticha, která znenadání nastala.
„Jo, rány se mu dobře hojí, ale zůstanou mu jizvy, jako památka na jeho bezduché hrdinství.“ řekl smutně a naštvaně zároveň. Chápala jsem ho. Měl svého bratra moc rád a muselo pro něj být nepředstavitelně těžké vidět, jak si ubližuje. Kdyby byly v podobné situaci moje sestry, cítila bych se naprosto stejně.
„Myslíš, že bude jezdit pořád?“ zeptala jsem se ustaraně.
Přikývl.
„Proč?“ nechápala jsem.
„Je už prostě takový. Stejný jako táta.“ Zakroutil nesouhlasně hlavou.
Tiše jsem ho sledovala. Byla jsem ráda, že se mnou o tom mluví, ale jeho výraz byl ještě nešťastnější, než před tím, proto jsem se rozhodla v tomhle tématu nepokračovat.
„Budu kreslit.“ řekla jsem.
„Cože?“ Zvedl hlavu a jeho výraz se nepatrně vyjasnil.
„Ptal ses, co budu zítra dělat, budu kreslit.“ Usmála jsem se.
„Ano?“ Opětoval mi úsměv a já úplně roztála.
Přikývla jsem. „No, víš, chtěla… chtěla jsem nakreslit tebe.“ řekla jsem rozpačitě.
„Mě?“
„Jo, proč ne?“ Znejistěla jsem.
„Tak dobře, ale nechtěla bys to udělat už dnes?“
„Dnes? Kam ten spěch?“ nerozuměla jsem.
„Nač čekat?“ nenechal se odbýt.
„Tak jo!“ souhlasila jsem nakonec a usmála se na něj.
Pak jsme se oba znovu pustili do jídla.
Když jsme dojedli, rozloučili jsme se s Dunkem, Zinou a Lukem, zaplatili a vyšli do teplých ulic. Pomalu už začínalo jaro, i když to tu vypadalo téměř celý rok, jako v létě. Vzduch však byl najednou čerstvější a květiny barevnější. Ptáčci živější a slunce opravdovější. Něco bylo jinak. Jakoby ze mě spadl obrovský kámen, který mě po celou dobu tížil a zároveň jsem měla pocit, že brzy přijde něco, co mě srazí k zemi, tak drsně, že už možná nenajdu sílu vstát. Nikdy jsem nic tak živě necítila, proto jsem nedokázala pochopit, jak to, že teď ano.
„Na co myslíš?“ zeptal se mě Ted po chvíli.
„Na nic.“ řekla jsem okamžitě.
„Promiň, jsem moc zvědavý.“ omlouval se.
„Ne, to je dobrý.“ Usmála jsem se a propletla své prsty mezi jeho.
„Bojíš se někdy něčeho?“ zeptala jsem se. Čím dál víc pro mě totiž bylo nepochopitelné, že mě přepadají obavy v tak krásném počasí. Chtěla jsem vědět, jestli se i on něčeho bojí.
Zpozorněl a pohlédl na moji tvář, která se mu naskýtala pouze z profilu. Záměrně jsem se k němu neotáčela a dál pokračovala v cestě.
„Jistě.“ řekl neochvějně.
„Čeho?“ vyzvídala jsem dál.
Bez rozmýšlení se nadechl a chtěl odpovědět, ale v poslední chvíli se zarazil.
„Spousty věcí.“ řekl neurčitě a výraz mu opět pohasl.
Další tajemství.
Povzdechla jsem si. „Jak tě mám přimět, abys mi důvěřoval?“ ptala jsem se ho téměř neslyšně, on mi však rozuměl.
Zastavil se a tím pádem i já. Rukou, kterou mě držel, si mě otočil čelem k sobě.
„Proč si myslíš, že ti nedůvěřuji?“ Byl překvapený a snad i lehce frustrovaný.
„Jsi tak hrozně tajemný. Neumím si to jinak vysvětlit…“
„Někdy je pro mě těžké, mluvit o nějakých věcech. Nikdy jsem ale nedůvěřoval nikomu víc, než tobě, to mi můžeš věřit.“ Mluvil s takovou upřímností a jeho hlas byl neuvěřitelně přesvědčivý, že jsem mu prostě musela věřit.
„Promiň.“ hlesla jsem.
Propletl své prsty s mými i na druhé ruce a své čelo opřel o to mé, když v tom mu z očí začaly téct slzy.
„Tede… Tede, co je ti?“ panikařila jsem. Tohle jsem ani v nejmenším nečekala.
Nemluvíce zavrtěl hlavou a zůstával opřený o mé čelo.
Vymanila jsem prsty z jeho dlaní a objala ho.
„Já tě nechci ztratit.“ šeptal.
„O čem to mluvíš, Tede?“ ptala jsem se zmateně a chtěla se tomu všemu zasmát, třeba bych pak měla jistotu, že to není opravdové, ale bohužel bylo. Stála jsem uprostřed parku s Tedem v objetí a poslouchala jeho pláč. V hlavě mi dozněla ta čtyři slova a rozléhala se v mé mysli, jako zvon.
„Nechci tě ztratit.“ opakoval.
„Proč bys měl?“ nechápala jsem.
„Teď už víš, čeho se bojím.“ řekl tiše a pláč pomalu ustával.
„Tede, já ti vůbec nerozumím.“ Byla jsem už téměř zoufalá z toho, co říkal.
Pustil mě, ale zůstával stále ve stejné blízkosti, naše tváře se téměř dotýkaly.
„Odjíždíme.“ rozsekl ticho, doprovázené šelestem listů v korunách stromů.
Zůstala jsem stát jako opařená.
Jedno slovo a já zapomněla, co znamená. Omílala jsem si ho v hlavě pořád dokola, než mi konečně došlo, co tím myslel.
„Tak… tak, proto ten oběd? Ty… ses se mnou… loučil?“
Sklopil oči a zpod řas mu stekla další slza.
„Kam?“ zněla moje další otázka.
Poodstoupil ode mě a sedl si na lavičku, která stála opodál.
„Máma dostala nabídku od prosperujícího nakladatelství. Bude překládat řeckou knihu a podle ní se jazyk nejlépe naučí mezi rodilými mluvčími.“
„Stěhujete se do Řecka?“ Zalapala jsem po dechu.
„Nemám na výběr!“
„Tede…“ Hleděla jsem na něj a z očí mi začaly stékat slzy, stejně jako před chvílí jemu. Tak proto byl celý den takový. Odjíždí – opakovala jsem si pro sebe. Proto chtěl vědět, co dělám zítra. Proto chtěl, abych ho nakreslila už dnes. Proto…
Hbitě vyskočil na nohy a v mžiku byl zase u mě. Pomalu setřel mokrou cestičku na mojí tváři a opatrně mě objal.
„Neplač.“ zašeptal.
Neposlouchala jsem ho. Slz jsem si ani nevšímala a nechala je, ať mu smáčí košili. Najednou pro mě neexistovalo vůbec nic. Uvědomila jsem si totiž, že ty tóny, které pro mě dnes hrál, byly poslední.
„Kdy odjíždíte?“
„Zítra!“
„Smím tě dnes nakreslit? Prosím!“
Odtáhl se, aby mi viděl do očí. „To víš, že ano!“ Snažil se o úsměv, ale vědomí, že se dnes vidíme naposled mu neumožňovalo, aby byl upřímný. Byl však silnější, než já. Já se totiž o úsměv ani nepokusila.

Seděli jsme v mém pokoji naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Při jejich hloubce jsem na všechno zapomněla a dostavila se ke mně radost – i když jen na maličký okamžik – z toho, že je teď můžu nakreslit. Nejspíš cítil něco podobného, protože se usmál. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná, protože jsem si ho chtěla pamatovat veselého.
Poslední tóny nepatřili jen naší melodii, ale i jeho úsměvu, který nejspíš už nikdy neuvidím, jeho přítomnosti, kterou už nikdy nepocítím a také našim společným osudům, které se rozdělí. Byla jsem si však jistá, že to nebyly poslední tóny naší lásky. Nikdy na něj nezapomenu a snad ani on na mě.
Smutně jsem mu podávala hotový obrázek, vědoma si toho, že se tak vzdávám jediné vzpomínky na něj. Vzal si ho a pozorně se na něj zahleděl, pak stočil zrak zpátky ke mně a přitiskl své rty na mé. Bylo hrozné vědět, že i tohle byly poslední tóny našeho polibku.
„Nech si ho.“ řekl tiše a obrázek mi vrátil.
Překvapeně jsem na něj pohlédla.
„Mám tvoji melodii!“ Usmál se.
„Děkuju!“ Padla jsem mu kolem krku a dlouho ho nepouštěla. Pak už ale odejít musel.
Najednou jsem si vzpomněla na poslední loučení s Mattem. Teprve teď jsem pochopila, jak moc jsem mu ublížila, když jsem ho opouštěla. Jak ironické bylo, že teď opouštěl Ted mě. Naše role v životech se neustále mění.
Odcházel a já se jen uboze dívala na jeho vzdalující se stín s myšlenkou, že se nikdy nedozví, co jsem k němu doopravdy cítila.
Zavřela jsem dveře a přistoupila ke kuchyňskému oknu. Pohled mi okamžitě střelil k omšelé větvi, na které si ptáčci nepřetržitě stavěli hnízda. Nyní tam ale žádné nebylo. Sklouzla jsem pohledem pod strom, kde ležela roztříštěná, suchá hlína. Kdo jim ta hnízda rozbil? – ptala jsem se sama sebe, ale odpovědi nepřicházely. Uvědomila jsem si, že se všechny mé obavy vyplnily. Očekávala jsem to a přec jsem to nečekala. Nebo jsem pouze doufala v jejich nepravdu.
Nezbývalo, než věřit v lepší zítřky. Nic nebylo silnější, než naděje. Věděla jsem, že ti ptáčci si postaví nové hnízdo. Nevzdají to a já také nesmím.

*Konec první části příběhu. Pokračování naleznete v povídce s názvem Lunojasné noci.