V objetí zimy - 17. kapitola

Anotace: Stázka s Robinem dorazili k Martě ...

Sbírka: V objetí zimy

Šli jsme dlouho. Měla jsem pocit, že se snad věčnost plahočíme do kopce, pak z kopce a teď zase do kopce. Byla jsem utahaná, nohy jsem měla jako z olova a na čele mi perlily krůpěje potu. Nechápala jsem, jak Marta vůbec tohle mohla ujít! A v jejím stavu ještě k tomu! „Vydrž, Stázko! Ještě tak hodinku a jsme tam!“ povzbudivě se na mě pousmál. Vytřeštila jsem na něho oči. To snad nemyslí vážně?! Ještě hodinu?? Nicméně, jsem statečně klopýtala kupředu … Konečně se mezi stromy objevila silueta domku. „Trefíš už sama?“ zeptal se mě netrpělivě. „Jistě! Jen běž!“ Neváhal ani vteřinu a rozběhl se. Následovala jsem ho o poznání pomaleji. Zmizel uvnitř srubu, než jsem se nadála. Přede dveřmi jsme se nejistě zastavila. Nevěděla jsem, jestli tam mám vejít nebo počkat, až mě zavolají. Nakonec jsem se rozhodla pro to první. Otevřela jsem a vstoupila. Ocitla jsem se v malé komůrce, která očividně sloužila jako spíž a komora na věci. Prošla jsem jí a vešla do druhého pokoje. Zatajila jsem dech. Podél levé stěny stálo velké lůžko a na něm spočívala spící Marta. Vypadala vyčerpaně a měla modřiny v obličeji. Robin se skláněl nad kolébkou, ve které leželo jeho dítě. U krbu stála nějaká žena. Cítila jsem, jak si mě prohlíží. „Tak tuhle sis přived jako pomoc? No, nic moc!“ pohrdlivě si odfrkla. „Snad víš, co děláš!“ začala se oblékat. „Tak se podívej, holka! Marta teď potřebuje hodně spát a odpočívat, tak se o ni starej! Jo, kdyby začala krvácet, tak jí udělej čaj z tohohle pytlíku a začni se rovnou modlit! Tak se tu mějte, lidi!“ Robin se teprve teď probral ze svého ohromení. „Mám tě doprovodit?“ nabídl se, ale odpovědí mu bylo jen zlobné utrhnutí. „Ne! Cestu znám!“ Odešla a já si oddechla. „Není zrovna moc milá, viď?“ hlesla jsem unaveně. „To stará Helga nikdy nebyla! Ale jako porodní bába je nepřekonatelná, fakt! Kdyby ji u sebe tehdy měla Marina, tak všechno mohlo bejt jinak!“ pátravě se na mě zadíval. „Hm …“ nevěděla jsem, co ode mě čeká. „Posaď se u nás přece!“ ukázal na dřevěnou židli a já ho s vděčností poslechla. „Vladan ti o ní neřek?“ Zamračila jsem se. „O kom?“ Robin postavil vodu na oheň, přistrčil mi ošatku s chlebem a za chvíli přinesl hrudku másla. „Vem si! Musíš mít hlad! O Marině!“ Ukrojila jsem několik krajíců a namazala je. „Ne. Kdo to je?“ Robin zalil čaj a sedl si naproti mně. „Jeho žena.“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Prosím?“ Zatvářil se zmateně. „Jeho žena. Marina.“ dodal, jako by mluvil s malým dítětem. „On je ženatý?!“ Připadalo mi, jako bych dostala velký políček. Robin si povzdychl. „Měl jsem asi mlčet!“ Hořce jsem se pousmála. „Ale to už teď nejde, ne?“ Potřásl hlavou. „Ne. Jen si myslím, že ti tohle měl říct Vladan a ne já!“ Vzal si také chleba a zakousl se do něj. Myslela jsem, že chce získat čas, aby si to mohl rozmyslet, ale on k mému překvapení rychle spolkl sousto a pokračoval. „Byl ženatej, Stázko! Byli s Marinou vohromně šťastní a dokonce čekali děcko, na který se voba strašně těšili! Víš, Vladan není zrovna zbožnej, ale viděl jsem ho modlit se, aby děcko i Marina byli zdraví, jenže … přišlo to na ni nečekaně, když byl Vlad na obchůzce. Našel ji v tratolišti krve …“ Šokovaně jsem na něj koukala. Nedovedla jsem si představit, co Vladan asi v tu chvíli cítil. „Pohřbil je a zpil se pod vobraz … aspoň tak mi to říkal. Trvalo mu několik dní, než byl schopnej zase obejít svoje pasti.“ zmlkl a mlčky žvýkal jídlo. Netušila jsem, co bych na to měla říct. „Tak proto měl všechny ty věci …“ vypravila jsem ze sebe po chvíli. „Jo, patřily jeho ženě!“ Robin přikývl. Teprve teď mi došlo, co pro mě Vladan vlastně udělal. A to ještě dřív, než jsme si začali rozumět! Vedraly se mi slzy do očí. „Je to výjimečný muž …“ zašeptala jsem a Robin se zakuckal. „Hele, nechci se tě nějak dotknout, ale co seš vlastně zač? Jsi hodná, milá a snažíš se, ale zrovna po našem nemluvíš! Ty asi nebudeš odsuď, co?“ upřel na mě svoje oči a já opět nevěděla, co říct. „Jsem z města.“ doufala jsem, že tímhle sdělením nic nepokazím. „Jo, to by mohlo bejt! Ale ne zrovna holka z chalupy, ne?“ útočil dál. „Ne. Moje rodina je docela bohatá. Jela jsem za nimi přes hory a nedojela. Vladan mě našel ve sněhu a postaral se o mě!“ opětovala jsem jeho pohled. „Hodnej chlap, co?“ napil se z hrnku. „Ano. Zachránil mi život.“ Otevřel ústa, aby se zase na něco zeptal, ale zarazil ho Martin hlas. Tichý ale rozhodný. „Vždyť je jedno odkud je nebo kdo je, ne? Je tady a Vlad ji má rád …“