Jednou jsi dole, jednou nahoře

Anotace: Román o 16leté Hance vypráví o tom, jak se všechno může rychle změnit...prostě Jednou jsi dole, jednou nahoře

‚,Jé,tak už je zas ráno.“říkám si zatímco se probouzím.Vedle mě leží Honza,můj Honzík,kterýho tak miluju.Ale nic nebylo vždycky tak růžové jako teď…
Přesně před rokem jsem oslavila své 15.narozeniny,byla jsem celá šťastná z toho,že mám konečně občanku.Oslavila jsem to s mým přítelem Honzou,který už měl patnáctiny dávno za sebou.Honza byl nejskvělejší kluk,jakého jsem kdy poznala,zamilovala jsem se do něj hned, když jsem ho poprvé uviděla.Tenkrát,když mi bylo 15, to byl už necelý půlrok našeho chození.Skvěle jsme si rozumněli a kdybyste nás znali,jistě byste jako všichni ostatní uznali,že nám to spolu moc sluší.Za pár měsícu náš vztah ale začal skřípat.Honza na mě vůbec neměl čas,přičemž se vymlouval na školu a málo času.Já mu samozřejmě nevěřila,ale předstírala jsem,že o jeho pravdě ani trošičku nepochybuji.Byla jsem tenkrát tak bláhová, přesvědčená tím, že mě podvádí.Před ním jsem na sobě ale nedala nic znát,nechtěla jsem aby se náš vztah zhroutil jako domeček z karet.Nevěděla jsem čím to je,že jsme se najednou tak odloučili.
Nebyla jsem tenkrát zrovna hubená,ale tlustá taky ne.Prostě tak akorát,nikdy jsem nechtěla vypadat jako nějaká modelka,ale když už jsem byla z Honzy úplně na dně,rozhodla jsem se,že musím zhubnout a začala jsem si myslet,že jsem příšerně tlustá.Vyhýbala jsem se společným večeřím s rodinou,dokonce byly i dny, kdy jsem přežívala jen o vodě nebo jablkách.Vlastně jsem si to ani neuvědomovala,ale postupem času se ze mě stala anorektička. Rodiče, kteří byli věčně v práci si samozřejmě toho,že skoro nejím, vůbec nevšimli.Jako první na to přišla moje nejlepší kamarádka, které jsem se dříve svěřovala úplně se vším,takže i s tímhle. Zuzka mi poradila,že bych se měla začít léčit.Já ji ale odbyla jen tím,že mi nic není,načež se mnou téměř přestala mluvit.Za pár týdnu si toho ale všimla mamka…
,,Hani,ty vůbec nejíš a jsi úplně zelená!Není ti špatně?" Protože jsem už byla vážně zničená a bylo mi hůř než špatně,přiznala jsem se jí. ,,Hanko,to nemyslíš vážně?!Obleč se a rychle!"zareagovala okamžitě mamka.Mezitím,co jsem se oblékala, zavolala sanitku a tátovi.
Probudila jsem se v nemocnici.Malinko jsem pozvedla hlavu,v níž jsem v ten samý okamžik ucítila bodavou bolest.Nalevo ode mě leželo děvče,kterému mohlo být tak 13 a stejně jako všechny ostatní spalo.Vpravo jsem uviděla dívku asi stejně starou jako já, která měla zavřené oči ještě uplakané od slz.Dál jsem nedohlédla,na to jsem byla až moc unavená. Lehnula jsem si,když vtom se otevřeli dveře.
,,Dobrý den,vy jste slečna Musilová?"zeptal se doktor.
,,A-ano,to jsem já."odpověděla jsem koktavě.
,,Co vás to popadlo?Taková žádaná holka,hledala vás tady kromě rodiny kamarádka a nějaký Honza.“ Malinko jsem se pousmála,ale radost přemohla bolest.
,,Pane doktore,co se mnou bude?"
,,To nevím,musíme zjistit jak dlouho to trvalo a kolik jste zhubla.Pak se teprve můžete začít léčit.První se ale musíte prospat.Spala jsem,moc dlouho a v hlubokém spánku.Když jsem se probudila,byly už ostatní holky vzhůru.Nejmladší z nás byla Jitka,které bylo teprve 12,taky anorexie.14letá Lucka ležící vedle mě byla v pokročilém stadiu bulimie.Poslední,Míša měla 16,stejně jako já a léčila se z bulimie.
Jen,co jsme se seznámili,měla jsem návštěvu.Bohužel ne zrovna příjemnou-přišla sestřička,která mě odvedla na ošetřovnu.Od té doby jsem se léčila.V nemocnici to bylo strašné,sestřičky mě nutily jíst a rodiče smutnili nad mou postelí.Pořád jsem byla unavená.
Když jsem jednou usnula,za chvíli jsem uslyšela hlasy,jestli mě mají vzbudit.Přišel za mnou Honza.Čekala jsem,že mě obejme,políbí a řekne,že to zvládnu.Namísto toho mi vynadal,řekl,že si o mně myslel,že nejsem jako ty pitomý nány,co chtějí být jako tyčky,ale zmýlil se ve mně.To mě dorazilo.Brečela jsem,s nikým nekomunikovala a moje zoufalost vyvrcholila až v útěk z nemocnice.Nevěděla jsem co dělám a předávkovala jsem se prášky.Znovu jsem se probudila v nemocnici,nade mnou se skláněla uplakaná máma a doktorka.
,,Tak ses nám probudila."konstatovala doktorka a mamka začala opět brečet.
,,Hanko,co jsi to jen udělala?"Jen co to dořekla,vešel otec.
,,Hano,ty ses probudila?Už jsem myslel..."nedořekl a obejmul svou jedinou, milovanou dceru.Ležela jsem na psychiatrii a nejspíš jsem byla řazena mezi blázny.Potom jsem se ale probudila z hlubokého spánku a ke svému údivu jsem zjistila,že jsem stále na pokoji s holkama a navíc u mě na posteli sedí Honza.Jenom se mi to zdálo…UFF!
,,Honzo...promiň,byla jsem tak pitomá.Chtěla jsem zhubnout pár kilo a ..."omlouvala jsem se.
,,Pšš...Haňulko,musíš se šetřit.Ty to zvládneš."řekl a obejmul mě.Potom jsme se dlouho objímali a líbali.Připadala jsem si jako v sedmém nebi.Tak jsem byla šťastná.Uzdravím se, už jsem to věděla. Ještě ten den jsem zavolala Zuzce a omluvila se jí.Zastihla jsem jí v pláči.
,,Co se děje,Zuzko?"zeptala jsem se jí.
,,Jestli jsme už zase kámošky,můžu za tebou přijít?" Souhlasila jsem a Zuzka se u mě objevila asi za půl hodiny.
,,Ahojky"řekla a se slzami v očích si ke mně sedla.,,Jsem na dně.S taťkou se pořád hádám a to ještě ani netuší,že propadám z matiky."postěžovala si a já jen chápavě přikývla.Za pár minut se probudila Míša,která si ji také vyslechla.
,,Teda holka,tak to máš těžký!"poznamenala.,,Ale s matikou ti klidně pomůžu." Zuzku Míšin návrh poněkud zaskočil,ale jakmile se vzpamatovala z šoku,souhlasila.
,,Ale s rodinou jsem na tom taky dost bledě."dodala Míša.,,Mamka se mnou už dva měsíce nemluví,s tátou se neustále hádají.Jedinej,kdo mi alespoň trochu rozumí, je ségra."
,,Ty máš ségru?A kolik jí je?"ptala se Zuzka.,,Taky jsem si vždycky přála ségru a mám jen otravnýho bráchu."
,,Karolíně je 18 a je skvělá.A co ty,Hančo?"odpověděla Míša
,,Já jsem jedináček,bohužel,jiný už to nebude..." postěžovala jsem si.
,,Občas to není na škodu být jedináček."probudila se za našimi zády Jíťa.
,,Já bych teda nechtěla být jedináčkem ani ve snu!"zamumlala na půl ještě spící Lucka.,,Mám pět sourozenců a to se mi zdá tak akorát."
,,Cože?"ozvalo se několikahlasně. ,,Fakt jo?“
,,Jo jo a je to sranda.Jsme tři holky a dva kluci.Mým ségrám je 10 a 15. Bráchům 12 a 17.''
,,Ach jo!To musí být skvělý."povzdychla si Lucka.,,Můžu se vám taky s něčím svěřit?"
,,Jasný,klidně mluv."řekla jsem za všechny.
,,Mám sice hodně sourozenců,ale nejsme zrovna bohatí.Takže si nemůžu dovolit nějaké značkové oblečení a proto se se mnou dřív skoro nikdo nebavil,ale většina z nich pochopila,že peníze a značkové hadry nejsou tím nejdůležitějším."rozpovídala se Lucka.
,,To je pěkný,"řekla Jitka,,to já nemám skoro žádné kamarády. Od nás ze třídy se se mnou baví jenom dvě holky a to jsem kdysi byla nejoblíbenější na škole!"
,,Hele holky,víte co z toho všeho,co jsme si tady řekly,plyne?"zeptala jsem se tajemně. ,,Každá jsme jednou dole a jednou nahoře.A tak jako nemůžeme být pořád nahoře,tak nemůžeme být pořád dole,takže holky,všechno bude jednou dobrý!"
,,Jakmile jsem domluvila,rozezněla se pokojem známá písnička ,,Jednou si dole,jednou nahoře.Život plyne jak voda a svět je jako moře..."
,,Vidím holky,že jste ve skvělé náladě!“přišel s úsměvem doktor
,,To máte pravdu,pane doktore…“ prohlásila jsem ,,Kdybychom si tohle všechno uvědomily dřív,ani bychom tady nemusely být!A co nám nesete?“
,,Konkrétně pro tebe mám moc dobré zprávy,Hanko.“povzbudil mě doktor. ,,Jsi už skoro zdravá.Za pár dní můžeš domů!“
,,Hurá!“zaradovala jsem se a mrkla jsem na své tři spolubydlící.Ty se tvářily trochu smutně.,,Ale holky,vždyť vy taky půjdete brzy domů.A pamatujte na to,co jsem vám řekla.“
,,Ale Hani,ještě se loučit nemusíš.Tak brzy zase domů nepůjdeš.A vy holky,nesmutněte,protože jste na tom taky moc dobře.“ dodal doktor a my jsme se začali objímat…Nakonec to všechno dobře dopadlo.