V objetí zimy - 34. kapitola

Anotace: Lord Daniel má pro Anastázii novinku ...

Sbírka: V objetí zimy

„Anastázie!“ Pomalu jsem se otočila po hlase a podařilo se mi vykouzlit cosi jako úsměv, když se ke mně Ludovika připojila. „Už jsem tě dlouho neviděla! Skoro mám dojem, že se mi vyhýbáš!“ vytkla mi jemně. To byla pravda. Ode dne, co jsem ji přistihla se strýcem, jsem dělala všechno možné i nemožné, jen abych ji nemusela potkat. Pokaždé, když jsem na ni pohlédla, jsem slyšela jejich sténání … a bylo mi z toho špatně. „Proč bych to dělala?“ Doufala jsem, že zním dostatečně překvapeně. „Já nevím.“ odvětila smutně. „To se ti jen zdá!“ Přinutila jsem se ji pohladit po rameni. Chvíli si mě pátravě prohlížela. „Nevypadáš moc dobře, Anastázie! Opravdu! Třeba bys měla přestat sedávat u králova lůžka! Aspoň na čas, aby sis trochu odpočinula!“ navrhla starostlivě a ve mně hrklo. Jen to ne! Bylo mi jasné, že by to bratr nepřežil! „To není třeba, věř mi!“ odmítla jsem její nabídku spěšně. „Ale měla bys!“ trhla jsem sebou a ohlédla se po strýci, který se nečekaně vynořil z knihovny. „Začínáš připomínat strašidlo! Co si o tobě tvůj budoucí manžel pomyslí?“ Málem jsem upustila košíček s vyšíváním, který jsem si nesla. „Cože?!“ S nelibostí jsem zaznamenala, jak se pásl na mém překvapením. „Před chvílí přijel! Přikázal jsem připravit slavnostní večeři, na které samozřejmě očekávám tvoji účast!“ oznámil mi nekompromisně. „A je ve tvém nejlepším zájmu, aby ses mu řádně věnovala!“ dodal s potutelným posměchem. Stiskla jsem pevně zuby. „Jistě! O to se bát nemusíš, strýčku!“ pronesla jsem to oslovení jako urážku. Stále jsem nedokázala pochopit proměnu, která se s ním stala. Vždyť kdysi býval jako můj otec! Jak mě teď mohl tak strašně nenávidět? Moje neuctivost mu neunikla. Zamračil se. „Varuji tě, Anastázie! Tvůj muž s tebou nebude mít trpělivost, tak si dávej pozor na jazyk!“ Sekla jsem po něm hněvivým pohledem. „Není vůbec jisté, že si ho vezmu!“ Rozesmál se. „To je, Anastázie, to tedy je! Už jsem mu totiž přislíbil tvoji ruku!“ prohodil ke mně konverzačním tónem, když se dosyta nasmál. Pak se obrátil na moji švagrovou. „Ludoviko, chci, abys prošla s hlavní kuchařkou menu na tu večeři! Vše musí být dokonalé! Je to přece zásnubní večeře pro moji jedinou neteř!“ nabídl jí rámě a ona se do něho s omluvným úsměvem zavěsila. Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak mizejí v zatáčce chodby. „Hlavu vzhůru, paní!“ Dina vykoukla ze dveří mých komnat a povzbudivě se na mě usmála. „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří!“ Povzdechla jsem si a vešla dovnitř za ní. Převzala ode mě vyšívání a otočila se, aby ho uložila do stolku na šicí potřeby, který stál u okna. Odevzdaně jsem si sedla do křesla u krbu. „Je konec, Dino! Dneska večer mě strýc zasnoubí a pochybuji, že bude se svatbou otálet …“ přiznala jsem tiše s pohledem upřeným na podlahu. „Už znám byliny, které králi pomůžou!“ S nadějí jsem k ni vzhlédla. „Opravdu?“ Nadšeně přikývla. „Ano! Jsem si tím jistá!“ Vyhrkly mi slzy úlevou. „To je nádhera!“ Ty tam byly mé obavy ze sňatku! „Kdy mu je dáme?“ Nemohla jsem se dočkat, ale Dina zavrtěla hlavou. „Je moc brzy, paní! Velen se ještě nevrátil, paní!“ To zchladilo mé nadšení. Skoro před týdnem odjel pryč. Moc mi toho neřekl. Prostě mi to sdělil a já neměla odvahu se ho ptát, kam jede. Vlastně jsem se bála znát jeho odpověď. V hloubi mysli jsem měla obavu, že se zalekl toho nebezpečného úkolu, do kterého se pustil, a jednoduše utíká. Dina mi povzbudivě položila ruku na předloktí. „Neboj se, paní! Bratr neutekl!“ Nejspíš vycítila, co mě sužuje. „Než odjel, tak mi řekl, že se pokusí najít lorda Darega! A přivést ho sem!“ Přikryla jsem její dlaň svojí. „I kdyby ho našel, Dino, tak je to jen jeden muž! Jak by nám mohl pomoci?“ Dině se rozzářily oči. „Jsou muži, kteří zmůžou hodně, i když jsou sami! A otec říkával, že i jeden muž může hodně změnit, paní!“ Napadlo mě, že Velen zřejmě není jediný z jejich rodiny, kdo toho záhadného lorda považuje za všemocného. Jenže, co když se oba mýlili? Lorda z Daregu přece odsoudili k veřejnému bičování a on tomu nedokázal zabránit! A to šlo o něho samotného! Tak proč by se měl snažit pro někoho jiného? Nebo možná spíš, bylo by v jeho silách něco udělat? O tom jsem dosti pochybovala. Právoplatný král byl jen krůček od prahu smrti, Ludovika spala s mým strýcem, který se na žádost královské Rady stal správcem celé říše, a já se měla dnešní večer zasnoubit s úplně cizím mužem. S mužem, kterého jsem ani netoužila poznat. Nicméně, jsem si dovedla představit, co bude asi zač. … který jí už tu její vzpurnost vyžene z hlavy … vybavila se mi strýcova hrozivá slova. Mohl mi tedy někdo vyčítat moji nedůvěru?