Dvě dítka z bohatého hnízda, 4. část

Anotace: omlouvám se, ale jelikož se maturita blíží, není na psaní moc času. Předem díky za komentáře.

Joana odvrátila pohled od Gregoryho a raději se dívala do noci. Mandy se na ní soucitně podívala.
„Není ti něco, Joano? Vypadáš tak bledě…“ starala se Mandy.
„Ne, nic mi není, jen jsem unavená. Musím se vyspat, jestli chci zítra něco dokázat, tak musím být fit,“ zívla v odpověď. „Vysadíš mě, prosím, u babičky?“Joana se stále dívala ven na osvětlené ulice velkoměsta.
„Jo jistě,“ odpověděla Mandy a za necelých pět minut už parkovala před domem.
„Moc děkuju, Mandy. Bylo toho dnes večer na mě nějak moc!“ povzdechla si a vyhrabala z kabelky klíče. „Uvidíme se v pondělí.“
„Měj se!“zamávala jí Mandy na rozloučenou.

Joana potichu vklouzla dovnitř. Rozsvítila světlo a zamířila do kuchyně. Z lednice si vyndala okurkový sendvič a za chůze do ložnice ho snědla. V koupelně se napila studené vody a rychle ze sebe ve sprše smyla pot. Bylo to stejně skvělé! Pomyslela si. Ještě nikdy se jí porod koní takhle nelíbil. Nevěděla, čím to bylo, ale pak si vzpomněla na Thundera. Musela o tom hřebci neustále přemýšlet. Vypnula sprchu a zabalila se do ručníku. Místo pyžama si vzala vyšívanou košili, kterou jí kdysi daroval otec. Jemně pohladila výšivku ve tvaru koně a opět myslela na černého hřebce. Bylo to zvláštní, ale ten kůň jí nějak přitahoval. Bylo to asi ta jeho barva, nebo v tom bylo něco jiného? Tahle myšlenka se jí honila myslí do doby, než usnula.

Po chvilce, když mu její auto zmizelo z očí, se Gregory musel usmát. Často mu jeho babička vodila doprovod, ale tentokrát byl neskutečně rád, že to udělala. Při pohledu na to, jak zachránila jeho klisnu i s hříbaty, by jí nejraději zlíbal. Na co to už zase myslím? Okřiknul se v duchu a kráčel ke stáji, kde už hříbata běhala po boxu. Z mističky pod tabulkou vyndal křídu a napsal na ni dnešní datum a napsal dvě jména: Joana a Miracle. Přesně tahle dvě slova mu budou připomínat ten nezapomenutelný zážitek.

„Pane Freemane, jste v pořádku? Možná byste si měl jít lehnout, nevypadáte moc dobře.“ Řekl po chvíli Martin, který už hodnou chvíli stál opodál a sledoval ho.
„Ano, Martine. Máš pravdu. Bylo toho nějak moc. Dobrou noc.“ Rozloučil se se svým stájníkem a odešel k domu. Zahleděl se na to, co sám vybudoval, znal každý kámen, každý trám, dokonce snad i každou skobu a hřebík.
Vzpomněl si na to parné léto před šesti lety. Tehdy se poprvé vzepřel matce a odstěhoval se na tenhle pozemek po otci. Vlastníma rukama postavil ranč a malou stáj pro deset koní. A na první nezdary a kupící se účty. A teď se díval na neskutečně prosperující ranč, kde choval stádo téměř dvou set koní. Pln těchto pocitů vešel dovnitř, obsah kapes vyndal na malou skříňku ve svém pokoji a sundal si boty. Všechno oblečení hodil v koupelně do pračky a rychle si vlezl do sprchy. Pod proudy horké vody roztávaly jeho ztuhlé svaly. Když se dostatečně umyl, praštil sebou do postele a okamžitě usnul.

Joana se ráno vzbudila a bylo teprve osm hodin ráno. Chtěla sebou praštit zpět do polštářů, ale věděla, že už neusne. Seběhla tedy v košili do kuchyně pro další okurkový sendvič a vydala se do salonu v patře, kde její babička snídala.
„Babi, nespíš?“ řekla, když nakoukla do prostorné místnosti vyzdobené ve stylu 19. Století.
„Ne, kdepak, už jasem dávno vzhůru. Ale co že ty nespíš, dítě? Myslela jsem, že tě tu neuvidím před polednem.“ Podivila se Juliette.
„Jsem zvyklá z práce, vstávat takhle brzo.“ Políbila babičku na tvář a usadila se do křesla.
„No nalij si čaj, Joano. Mám tvůj oblíbený.“ Usmála se na ni ta známá vrásčitá tvář.
„Děkuju,“ řekla Joana a nalila si čaj. Složila si nohy pod sebe na křeslo a požitkářský vydechla. „Tohle mi chybělo. Naše snídaně u tebe. Vždycky jsem se na ně jako malá těšila a divím se, že mě to baví pořád.“ Usmála se a usrkla čaje. Pak se podívala na hodinky. „Asi bych už měla jít. Jdu se podívat na Star ke Gregorymu a taky na toho černého hřebce, Thundera.“ usmála se ještě jednou a odběhla do svého pokoje.
Ze skříně vytáhla obnošené džínové kraťasy, kostkovanou košili a honácký klobouk po tátovi. Zkoukla svůj odraz v zrcadle, nazula si pohorky a zadním východem seběhla k autu. Nastartovala motor a rozjela se k ranči. Cesta se klikatila mezi pastvinami a tak měla Joana jedinečnou možnost pozorovat stáda koní. Během půl hodiny byla na místě. Joana zaparkovala auto do stínu a vešla do stájí, kde narazila na Martina.

„Ahoj, Martine!“ pozdravila svého kamaráda z dětství.
„Ahoj, Joano. Jdeš se podívat na Star? Vede si moc dobře. Joana a Miracle se mají čile k světu.“ řekl a ukázal směrem k jejich boxu. Joana? Podivila se. On snad po mě pojmenoval hříbě. Klid, z toho si nic nedělej, zachránila jsi je, bude to jen a jen kvůli tomu.


Gregoryho probudil, jako každé ráno, budík velmi časně. Jen tak došel do kuchyně a udělal si kafe, zapnul rádio a dal se do oblékání. Nebylo toho včera moc, ale po každém plese ho neskutečně bolela hlava a najednou si uvědomil, že dnes mu nic není. Uvažoval nad tím. Sedl si k dubovému stolu a dal se do pročítání účtů. Jeho stáje vykazovaly značné zisky a tak si mohl dovolit investovat na burze, z čehož by měl radost hlavně jeho otec. Zadíval se nepřítomně z okna a uviděl přijíždět Joanino auto. Pozoroval, jak vystupuje z auta a jde do stájí. Měl by se připravit, pohlédl na hodinky. Hodina. Má hodinu na přípravu Thundera. Položil dlaň na stůl a zvedl se. Přejel prsty po hraně dubového stolu, došel až ke dveřím na dvůr, ale z nejasného důvodu se zastavil. Opřel se o zárubeň a díval se na Joanu, která vyváděla Thundera ze stáje na dlouhé lonži. Hřebec vypadal velmi neklidně, kopal kolem sebe, ale šel. Musel se usmát. Už dlouho do jeho života nevešla žena, která by to s koňmi uměla tak dobře jako Joana. Odlepil se ode dveří a vyšel na dvůr. „Miku, dej pozor na Joanu a Miracle. Star byla včera vyčerpaná,“ zavolal na ošetřovatele přes dvůr a stoupl si k ohradě, ve které bylo zhruba deset koní.