V objetí zimy - 50. kapitola

Anotace: Jak probíhá cesta do nového domova?

Sbírka: V objetí zimy

Na obzoru se konečně objevila silueta tvrze. Zpomalil jsem klus svého koně a počkal, až ke mně přijel kočár, ve kterém cestovala Stázka. Naklonil jsem se v sedle a poodhrnul záclonku v okénku. „Do večera jsme na místě!“ Unaveně se na mě pousmála. „To je dobře! Jsem celá rozlámaná!“ To ani nemusela říkat. Stačilo mi se na ni podívat. Vypadala unaveně a měla tmavé kruhy pod očima. Rád bych si namlouval, že za to mohly naše vášnivé noci, ale to nebyla pravda. Svatební noc se nějak nekonala. Stázka byla naštvaná, že jsem ji dole v síni tak sjel, takže neměla náladu, a já jsem si rozhodně nechtěl brát nic násilím, byť mi to již patřilo. Asi jsme byli jediný novomanželský pár, který strávil svoji první noc odděleně. Ona ve svých komnatách, jen bůh ví čím, a já s králem a Velenem hraním vrchcábů a filozofickým hovorem o ženskejch obecně. Dohodl jsem se s králem, že odjedeme hned. Neviděl jsem žádný důvod, proč bychom měli zůstávat ve městě. Po pravdě řečeno, byl jsem docela zvědavej, jak to asi vypadá v Daregu. Sice mi bylo řečeno, že po mém nedobrovolném odchodu se Dareg stal královou osobní državou a spravoval ho schopný správce, ale stejně. Z cizího krev neteče, ne? Stázka vehementně protestovala proti brzkému odjezdu, ale sdělil jsem ji, že se o tomhle nehodlám dohadovat. Nejspíš měla pocit, že jsem stejnej jako její bejvalej, ale bylo mi to jedno. Měl jsem ji rád, to jo, ale kvůli tomu přeci nebudu skákat, jak ona píská, ne? Ani se podřizovat jejím rozmarům! Náš první společný den byl naplněn balením a přípravami na cestu. Ta naštěstí trvalo dost dlouho na to, aby moje manželka vychladla. Taky k tomu nemálo přispěla její únava. Bylo mi jí docela líto, ale nijak jsem jí to neulehčoval. Byla dospělá, tak ať se podle toho taky chová! Zřejmě to pochopila, protože se s ní už zase dalo rozumně mluvit. Na nějaké důvěrnosti nebyl čas, ale bylo to pořád lepší, než kdyby v těch manýrech pokračovala. „Nevím, co nás tam čeká, holka, ale určitě se tam pro tebe najde nějaká ta postel!“ utěšil jsem ji. „A co pro tebe?“ nejistě se na mě zadívala. „Počítám, že v ní budu s tebou! Jestli uvažuješ o oddělených ložnicích, tak na to rovnou zapomeň!“ Zrudla a já se uchechtl. „Tohle k manželství patří a já s tebou nehodlám vést hovory o počasí nebo o tom, jaké šaty si necháš ušít, tak si na to raději rychle zvykni!“ mrkl jsem na ni. K mé radosti se trochu usmála. „Já vím … Ale budeš něžnej, viď?“ prosebně na mě upřela pohled. „Na něžnosti moc nejsem, to přece dobře víš …“ začal jsem, ale ona mě přerušila. „Takhle to nemyslím! Jen mi slib, že mě v ložnici nebudeš bít … nebo tak něco!“ Neměl jsem asi tušení, co se za spojením nebo tak něco skrývá, a ani jsem to vědět nechtěl. „Tohle ti slíbit můžu! Nářez dostaneš vždycky v předpokoji!“ Nejprve jsem tímto prohlášením chtěl odlehčit situaci, ale pak jsem si uvědomil, že to myslím vážně. Věděl jsem, že ji budu muset občas ukáznit a vskutku jsem nechtěl, aby si to spojovala s hrátkami v posteli. Ale taky jsem ji nechtěl trestat před někým jiným. Nikdo přece nemusel vědět, že mě moje žena rozčílila natolik, že jsem ji nařezal, ne? „Vladane!“ vyhrkla zaskočeně. „Já … vím, že jsem … prostě, že …“ váhala. „Rozmazlená?“ nabídl jsem jí úslužně a ona přikývla. „Že si to zasloužím, ale …“ zahanbeně sklopila oči. Chápal jsem ji. Snažila se ze mě vymámit ujištění, že ji nebudu třískat hlava nehlava. „Podívej se na mě!“ vyzval jsem a ona váhavě uposlechla. „Nechci z tebe udělat bezduchou loutku, jasné? Ale jsou hranice, které když překročíš, tak to schytáš, dohodnuto?“ Přikývla. „Dobrá! A taky si uvědom, že budeš mít i fůru povinností! A očekávám, že se jich ujmeš, jakmile dorazíme, aniž bych ti musel něco říkat!“ dodal jsem přísně. „Budu se snažit! Ale zázraky ode mě nečekej, ano? To víš, dlouho jsem vdaná nebyla, tak nevím, co se od spořádané manželky očekává! Tedy kromě … “ zmlkla a s tvářemi jako červená jablíčka se odvrátila. „Nevím, co se podle protokolu očekává od manželky, ale já od své ženy očekávám, že se nebudu muset zabývat věcma jako domácnost a hádkama mezi služebnýma! A když budu pryč, tak že se postará o celé panství! A při návratu mě nebude obtěžovat nějakejma pitomostma, ale krátce a věcně mi shrne, co důležitého se za tu dobu stalo! A taky na mě bude milá … aspoň trochu!“ Při mých prvních slovech se na mě upřeně zadívala a nakonec se zasmála. „Nejsi právě skromný, pane z Daregu!“ podotkla pobaveně. „To se ti jen zdá, paní z Daregu!“ odvětil jsem v podobném duchu. „A co nabízíš na oplátku, pane?“ optala se zvědavě. „Skutečný domov a svoji lásku! Stačí ti to?“ pátravě jsem ji sledoval. „Ano. To mi stačí, Vladane!“ Tohle znělo upřímněji než její slib při naší svatbě. Najednou mě něco napadlo. „Hej, zastav!“ křikl jsem na sloužícího, který kočíroval kočár. Poslechl a stáli jsme na pár metrech. „Co se …“ Stázka po mně střelila překvapeným pohledem. „Vystup, holka!“ Nechápala, o co mi jde, ale nepřela se se mnou, což jsem ocenil. Opravdu začínala poznávat, kde ty hranice jsou. Sotva stála pevně na zemi, tak jsem k ní přijel těsně k ní, naklonil se v sedle a vytáhl ji před sebe. „Takhle je to mnohem lepší, ne?“ Majetnicky jsem ji k sobě přitiskl. „Neměl bys mě přenést přes práh, muži?“ přitulila se ke mně. „Hm, možná později!“ zavrčel jsem. „Teď si tě jen přivezu domů, ženo!“ S těmito slovy jsem pobídl koně do cvalu a vyrazili jsme. Domů … to slovo bylo opojnější než to nejsilnější víno, které jsem kdy okusil.