1.díl Červené tmy

Anotace: Můj první román a příběh na pokračování

Sbírka: Červená tma

„Už zase“ řekl unaveně Huck a odložil noviny na stůl. Mamka přiběhla z kuchyně celá nervózní a podařilo se jí čapnout noviny dřív než mě. Po krátké bitce horečně listovala až našla příslušnou stranu. Začetla se ale byla to „obvyklá“ správa o tom že se další člověk stal obětí, či spíše potravou. Odložila noviny na stůl a podle jejího výrazu jsem usoudila, že to nebyl nikdo známý. Většina města se obávala každé ráno nahlédnout do novin jestli tam není psáno o smrti jejich příbuzných nebo známých. Nám naštěstí neumřel žádný rodinný přítel, jen ladič pián co k nám občas přišel. Já jsem totiž na piano hrála. Maminka dřív taky, ale po tom co jí umřel manžel toho nechala. Huck není můj otec. Pravý táta už dávno umřel. Asi před 11 lety když mi byly 4 roky. Moc si na něj nepamatuju. Vím, že měl velké ruce kterými mě láskyplně zvedal. Nepamatuju si že by mě někdy uhodil, ani Elie (moje máma) ne. Hodně ji to vzalo když umřel. Myslím, že jsem musela na čas k tetě protože se o mě nezvládala starat. Po pár týdnech se trochu sebrala a já jela domů. U tety to nebylo tak špatné. Měla psa- Vénu se kterým jsem si často hrála. Byl docela velký, ale byl moc opatrný. Taky měla kočku Deiru ale ta už byla stará a nervní. Teta pracovala jako kuchařka v nějaké restauraci. Uměla vařit moc dobře. Vždycky mi dala něco na zub. Byla docela hodná, ale dodržovala zásady. Chodit spát v 7 večer, ráno vstávat až v půl 8. Vždycky jsem se budila hodně brzo a nebavilo mě jen tak ležet v posteli a nic nedělat. Taky tam byla o víkendu docela nuda. Ve všední dny jsem chodila do školky. Nebyla nic moc, ostatní na mě koukali jak na IT. Nakonec jsem se skamarádila s jednou drobnou holčičkou. Byli jsme takový protiklad – já jsem černovláska a ona měla krátké blond copy, byla drobounká a já celkem robustní. Jméno si nepamatuji. Často ve školce nebyla, tak jsem seděla v koutě a sama pro sebe jsem si povídala. Teta bydlela v malém domku která byl natřen na bílo ale postupem let šedla šedl takže u na něm té bílé moc nezbylo. Já měla malinký pokojík nahoře v podkroví. Dřív tam byla půda. Páchlo to tam zatuchlinou a plísní. Měla jsem tam postel s růžovou dekou, na které byli králíčci. Vedle ní byl dost starý noční stolek s ještě starší stolní lampou. Na severní stěně bylo gotické okno. Alespoň tam pak bylo světlo. Vedle byla veliká skříň, která zabrala skoro celou stěnu. Byla z hodně tmavého dřeva. Někdy jsem do ní vlezla a zavřela jsem se. Nechala jsem jen malou škvíru aby tam nebyla úplná tma. Neměla jsem tolik oblečení co bych tam dala. Jen pár sukýnek ale většinu mi jich teta zakázala, že prý jsou „nevkusné“. Naštěstí mi nevzala mou oblíbenou světle modrou s volánky. Pak už v pokoji byla jen krabice na hračky kterých sem s sebou taky neměla moc. ¨Když jsem přijela domů, máma vypadala hodně unaveně. Naštěstí se život začal vracet do normálních kolejí. Chodila jsem do školky, máma do práce. Byla obchodní zástupce nějaké malé firmy na elektronické zařízení. Měla Zdravotnickou školu protože babička chtěla aby byla sestřička a pomáhala lidem.Školu poslušně dochodila ale sestřička být nechtěla. Navíc už čekala mě. Když se to babička dozvěděla málem jí trefil šlak. Hrozně se s mamkou pohádala, že prý má jít na potrat, nemůže se o mě starat když jí je teprve 22 let a podobně. A tak se od ní mamka odstěhovala. Šla k mému taťkovi. Měl docela velký byt- 4+1. Ona byla před porodem doma a táta chodil do práce. Byl to bytový architekt. Měl nádherně zařízený byt. Když jsem se narodila, dělal přípravy a nákresy doma aby se o mě mohl starat. Byla jsem prý docela hodné dítě. Byt zatím byl akorát. V ložnici, jsem spala v postýlce s rodiči, pak byla pracovna s počítačem, kuchyně která byla propojená s obývákem a taková univerzální místnost. Naši plánovali, že tam bude můj pokojíček, až budu starší. Už měli i vybrané barvy. Když mi byl rok tak sem měla jít do jeslí. Našim se ale zdálo že to není vhodné prostředí a že se tam o mě budou málo starat. Dali mě tedy do soukromých malinkých jeslí. Naštěstí nebyly o moc drahé. Taťka pomáhal mamce sehnat práci a nakonec našli sekretářku. Tam nastoupila a dozvěděla se že se hledají módní návrháři. Když se vrátila domů zkoušeli spolu nějaké udělat. Šlo to docela dobře. Mamka věděla o potřebách obyčejných žen a táta byl architekt, ten měl estetické cítění v krvi. Nakonec udělali asi 15 návrhů. Elie to donesla do práce a oni jí vybrali! Tak si spolu začali dost slušně přivydělávat na návrhářští. Měli už docela dost peněz a tak se rozhodli že se poohlédnou po rodinném domě. Našli jeden na kraji města, akorát pro nás. Větší než náš byt ale prostor se dal krásně zužitkovat. Nastěhovali jsme se. Na nějakou dobu jsme se uskrovnily ale když se vydala jarní kolekce oblečení, mohli jsme žít zase normálně. Jednou mamka našla inzerát na obchodní manažerku firmy. Požadovali po ní ovládání alespoň 3 jazyků, dobrou výřečnost a maturitu. Elie všechno splňovala a tak sekla s prací sekretářky. Stejně si tam připadala jak psík co poslouchá pána na slovo. To už mi byli 4 roky. Už jsem byla dost velká na to abych začala s tím co dělá většina dětí-horovala jsem po zvířátku. Naštěstí naši proti tomu nic neměli. Koupily mi křečka. Zatím psa prý ne, jsem ještě malá. I když můj křeček Sedmikráska neuměl dát pac, já jsem ho zbožňovala. Každý den jsem si s ním hrála. Jednou jsem s ním šla na zahradu a on mi utekl. Chodila jsem, plakala a volala: „Sedmikrásko“! Jenže nikde nebyla. Když jsem šla pro klec zjistila jsem že je v ní. Byla jsem moc ráda. A pak přišel osudný den. Taťka se vracel z nákupu a srazil ho nějaký šílenec. Byl na místě mrtvý. Když Elie zavolali co se stalo, zhroutila se. Musela být pár dní v nemocnici a mě poslali k již zmiňované tetě. Ani na pohřbu jsem nebyla. Život plynul dál a mamka se setkala s Huckem. Byl trochu podobný taťkovi akorát že pracoval v městské radě. Dělal nějakého poradce. Mamka věděla že si ho vezme hned jak ho uviděla. Potřebovala zapomenout. Huck nebyl moc nadšený ze mě ale nakonec se s tím vyrovnal. Zato já ne. Myslela jsem že je to větřelec. Později jsem na něj byla zlá, ale když jsem viděla jak to maminku trápí, nechala jsem toho. Teď máme spolu takový neutrální vztah. Snažil se mě utěšovat když sem byla poslední v běhu a tak. Sport mi nejde. Hlavně kvůli mojí postavě. Jsem taková oplácanější. Ale jinak prý docela hezká. Mám černé vlasy po ramena a světle hnědé oči. Nosím brýle ale občas kontaktky. Život pak plynul poklidně dál. Až doteď.