Dohodnutý sňatek 32

Anotace: ....

„Co se stalo přesně?“zeptá se Marek ředitelky ve školce kam dorazíme za chvilku, jelikož Marek jel šíleně rychle, že jsem měla i strach, abychom neměli autonehodu.
„Nevíme vůbec. Prostě když děti spali, jako vždycky tak učitelka si odskočila a když se vrátila Anička byla pryč.“ vysvětlí nám.
„Jestli se ji něco stane, tak já vás snad zabiju!!“vykřiknu se slzami v očích a vyběhnu ze školky ven. Rozhlídnu se kolem sebe. Sněží snad ještě víc než když mě Marek vyzvedl...copak v tomhle počasí může vydržet malá holka venku?! Kam jen tak mohla jít?!
„Najdeme ji“uslyším Markův hlas za sebou.
„Jestli se ji něco stane...neodpustím si to“zašeptám a otočím se na něj.
„Nestane se ji nic. Volal jsem Martině, doma není, Tereza se ptá u vás jestli ji nikdo neviděl, ale zatím nic.“
„Sakra copak si nikdo nevšiml malé holky v pyžamu?!“
„Někdo ji musel vidět určitě. Měla bys jet domů, třeba tam dojde, tak tam na ni alespoň počkáš“
„Nikam nejedu, půjdu ji hledat..nebudu sedět doma a čekat až se vrátí..Marku, tomu sám nevěříš. Jdu to tu obejít kdyby něco, tak mi zavolej!“řeknu a rozběhnu se na druhou stranu od školky.
Sakra, copak je tak nenápadná malá holka jen v pyžamu!? Někdo ji musel vidět! Někdo ji musel zastavit...co když se dostala do rukou Petra?! Co když ji něco udělá? Jestli ano, tak si to v životě neodpustím..
Zastavím se před hračkářstvím, které je pro mou smůly dneska zavřeno celý den. Kde sakra může být? Doufám jen, že neodjela do Prahy, i když tam by se nejspíš nedostala...jaké je její místo? Kam chodí nejraději? Kde je jako doma?!
V bytě být nemůže, ten jsme s Markem prodali pár týdnů po pohřbu. Tak kam mohla jít?
„Tery, tak co?“zeptám se s nadějí v hlase, že přece jen se Anička objevila u nás a teď je s Terčou, která ji hlídá dokud si pro ni nepřijedu..
„Nic, nikdo tu neviděl malou holku v pyžamu, a ani když jsem ukázala fotku tak ji nikdo neviděl. Musí být někde u vás prostě. Až ji najdete zavolej a kdyby něco tak mi taky zavolej a já za tebou hned přijedu. Jdu ji hledat dál, někde prostě být musí!“
„Díky“řeknu jen zklamaně a hovor ukončím. Takže tam taky není..je někde tu, ale kde? Kde může být malá holka, když to tu nezná?! Nezná nic, nezná nikoho kromě pár holek ze školky...
Copak může jen tak opustit školku?! Jen tak odejít bůh ví kam!? Kdyby tu tak byla mamka, ta by věděla kde je, nebo spíš tohle by se nikdy nestalo...
A pak mě to napadne...
„Marku, už asi vím kde je! U mamky!!“řeknu hned Markovi do telefonu, jen co mi přijde hovor a rozběhnu se k místnímu hřbitovu.
„Hned tam budu!“slíbí mi a já zaklapnu mobil a ještě víc se rozběhnu. Jestli není tam, tak už nevím... K bráně od hřbitova doběhnu ve stejné době, jako přijede Marek. Zastaví kousek ode mě a v momentě je venku. Rozběhne se ke mně a jen na dálku zamkne auto.
„Jak víš, že je tu?“zeptá se a otevře bránu.
„Myslím si to..kam jinam by taky šla..“řeknu udýchaně a projdu dovnitř. Marek mě hned chytí za ruku a rozběhneme se k mamčinému hrobu, který je úplně vzadu. Když už jsme skoro u něj, zastavím se. Opravdu je tam. Sedí tam před ním, tělíčko se ji otřásá, možná pláčem nebo zimou, ale sedí zády k nám, takže si nás nevšimla.
„Půjdu tam sama“zarazím Marka, když ucítím, jak k ní chce jít.
„Víš to jistě?“zeptá se a já jen přikývnu. Pak se bez dalšího slova vydám pomalu a tiše k ní. Když ucítí, kam si k ní klekám, lekne se a vyděšeně se na mě podívá.
„Aničko, co tě to napadlo? Proč jsi utekla?“zeptám se se slzami v očích a vysvleču si kabát, který před ní hned přechodím, protože se klepe zimou.
„Už mě nemáš ráda! Teď, když ses vdala, budeš mít dítě, už mě nechceš!“řekne Anička a podívá se na mě s očima plných slz.
„To není pravda! Miluju tě a ty to víš! Nezmění se to ani kdybych měla milión dětí!!“ vykřiknu zděšeně.
„Ne, všechno se změnilo, když umřela maminka! Už mě nemáš ráda!“vykřikne a rozběhne se ode mě pryč.
„Aničko!!!“vykřiknu a rozběhnu se za ní. Tohle není z její hlavy, vím to! Tohle není ona! Někdo ji to musel říct! Někdo ji musel říct takovou kravinu!!
Vidím, jak ji Marek chytil do náruče a pevně drží. Já k nim mezitím doběhnu a kleknu si před ní.
„Kdo ti takový nesmysl řekl? Kdo ti tohle všechno řekl?! Víš, že tě moc miluju a to se nikdy nezmění!! Nikdy, slyšíš?!“
„Všechno mi to řekl Petr! Prý mě teď nemáš ráda, protože máš svou rodinu a na mě kašleš..jsem ti na obtíž a chceš se mě zbavit“zašeptá už klidněji.
„Tohle není pravda! Nic z toho co ti řekl, není pravda! My s Markem jsme tvoje rodina a to se nikdy nezmění a rozhodně se tě nezbavím! Jedině, až se budeš vdávat a začneš žít svůj život, ale dřív ne rozumíš?!“ řeknu zoufale.
„Opravdu?“zašeptá a utře si slzy.
„To mi věř. Mám tě ráda ty moje trdlo malí!“ řeknu s úlevou, protože je mi jasné, že mi teď Anička uvěřila. Hned se mi vrhne kolem krknu a pevně se ke mně přitiskne.