Cizinec - kapitola čtvrtá

Anotace: pokračování ..;)

Jenomže domů jsem nešla. Nechtělo se mi. Mnohem víc jsem toužila sledovat toho chlápka v černém kabátě, který mi motá hlavu. Mnohem víc, jsem chtěla být s ním a ptát se ho na všechny možné otázky, ale hlavně, jak se sakra jenom dostal tak rychle do mého srdce. Brouzdala jsem ulicí. Srdce mi stále tlouklo po našem setkání a hlava se topila ve vlastních myšlenkách a nekonečných pochybách. Už aby byl večer. Chci ho vidět. Nevydržím to. Po chvíli jsem si uvědomila, že za mě nikdo ten článek do práce nenapíše. A tak sem se asi po třech hodinách loudání po ulici rozhodla, že je čas jít pracovat.
Do háje! Takhle to nepude! Mám v hlavě uplně vymetýno. Jediná věc co teď dokážu napsat je popis jeho dokonalých tvarů, ne žádné sportovní utkání. Je to v háji, nejenže pobláznil moje srdce, sebral i veškeré moje rozumné uvažování. Jsem mrtvá. Jak to jenom napíšu?!

Byl večer. Odbyla osmá hodina a on ještě nepřišel. Co když to řekl jenom tak, abych ho nechala jít, co když ani nepřijde? Sledovala jsem hodiny s naprostou soustředěností a při každém posunutí rafičky mě jemně píchlo u srdce. Zamkla jsem se. Chtěla jsem být připravená až přijde. Chtěla jsem, aby musel zazvonit. Už je půl deváté...Deset...
Najednou jsem zaslechla někoho na schodech. Zašramocení u dveří. Vyskočila jsem. Tak šťastná jsem snad nebyla v celém svém životě, ani když jsem dostala to drahé autíčko na ovládání k vánocům. Tikot hodin přerušil krátký zvonek. Doběhla jsem ke dveřím. Koukla jsem do kukátka. Byl to on. Spadl mi kámen ze srdce. Rychle jsem se podívala do zrcadla a prohrábla si vlasy. Nadechla jsem se a pootočila klíčem. Chtěla jsem se tvářit co nejklidněji a nevzrušeně. Otevřela jsem dveře. Vypadal stejně jako odpoledne. Stále jsem stála ve vchodu.
- Můžu projít? - řekl tak ledabyle. Najednou mě všechno nadšení opustilo. Celé odpoledne jsem snila o horlivém přivítání. Nedostalo se mi ani vlídného pozdravu, natož pak polibku. Jenom jsem se mírně nahla. Musel vidět moje zklamání. Položil si tašku na botník. Sundal si svůj velký černý kabát a šel si umýt ruce a obličej. Měl modrou kostkatou košili a černé sexy kalhoty. Vypadal úžasně. Pořád jsem stála v síni, čekala jsem cokoliv, nějaké vysvětlení, náznak. Nic.
- Budu spát nahoře, na balkoně. - Hlas se mi lámal. Do očí se draly slzy hořkosti. Rychle jsem zavřela venkovní dveře. Z bundy jsem vytáhla svoji oblíbenou značku cigaret a zapalovač. Co nejrychleji jsem chtěla doběhnout ke schodům, aby neviděl, že pláču. Kapky se z mých očí koulely jak déšť. Nešlo to zastavit.
- Ty pláčeš? - Najednou stál přede mnou. Zabořila jsem se mu do košile a vzlykala. Pohladil mě po vlasech. Když jsem se od něj odtáhla, všimla jsem si černých fleků od řasenky.
- Promiň. - Začala jsem mu utírat špínu. Musela jsem vypadat strašně. Nechtěla jsem se mu podívat do očí. Věděla jsem, že to by vedlo jenom k další mé slabosti, a to už jsem nemohla dopustit. Chtěla jsem ho obejít a rychle se dostat nahoru. Potřebovala jsem si zakouřit. Jenomže když jsem udělala krok do strany, on také. Pořád jsem hleděla směrem k jeho botám. Až teď jsem si všimla, že chodí po mém drahém koberci v luxusních polobotkách. Neměla jsem sílu se rozčilovat.
- Příště si ty boty zuj. - Řekla jsem spíš, jako když bych se omlouvala, než mu něco vyčítala.
- Dej mi pusu. - zažadonil. Překvapil mě. Přece po celé téhle komedii to všechno nedorozumění ukončí jedinou pusou. Podívala jsem se mu do obličeje. Uchvátil mě jeho skromný a prosebný výraz. Vyhoupla jsem se na špičky a políbila ho. Pevně mě sevřel. )
- Děkuju. - pronesla jsem do toho ticha.
- I já. - řekl on.
- Musím ještě pracovat. - vzpomněla jsem si a vybavil se mi i ten fotbalový zápas. Ulevilo se mi.
- Jdu spát, dobrou noc. A prosím, vem si na balkon deku, venku bude asi zima. - No jasně, vždyť spím vlastně na balkone..