Čas nezastavíš 6

Anotace: Tak tu máme další kapitolku, doufám že se bude líbit. To mi ale můžete napsat do komentářů ;-)

S Ondrou jsme už spolu chodili několik týdnů a mně připadalo, že žiju v pohádce nebo v nějakém moc krásném snu, z kterého se však musím co nevidět probudit. Bylo to opravdu jako v nějaké červené knihovně, protože za těch několik týdnů a zároveň mnoho dnů jsme se ještě ani jednou nepohádali. Občas jsme sice měli odlišné názory, ale akceptovali pohled na věc toho druhého. Všechno bylo tak ideální, až se mi nechtělo věřit, že je to realita.
Můj den totiž vypadal asi následnovně: ráno jsem se vzbudila buď u sebe v pokoji (a ne vždycky sama) nebo u Ondry v bytě, které se nám zatím stalo takovým naším hnízdečkem lásky. Dorazila jsem do školy (věčně jsem nestíhala, protože rozloučit se nás oba stálo dost úsilí), nějak přežila těch 6 nebo sedm hodin (když jsem měla odpoledko, bylo to přímo k nevydržení), spěchala na oběd, kde na mě už Ondra čekal a držel mi místo u našeho stolečku, potom jsme spolu někam šli (většinou k němu do bytu, protože nás tam nikdo neotravoval), večer jsem spala buď u něho nebo Ondra u mě anebo každý u sebe, ale když jsme spali zvlášť, tak strávili dlouhou dobu u počítače, kde jsme si alespoň psali nebo volali. Někdy mě štvalo, že už se tolik nevidím s jinými kamarádkami, ale to mělo jednoduché řešení – někdy Ondra musel třeba i na celý den pryč, tak jsem se mohla trošku rozptýlit z té nedočkavosti, a holkám nevadilo, když jsme přišli spolu.
Ale naše idyla najednou skončila... Pamatuji si ten den přesně, bylo to ve středu a já se nemohla dočkat, až Ondru uvidím. Jenže on tam nikde nebyl a když jsem překontrolovala telefon, tak jsem tam neměla žádnou zprávu. Trošku mě to vyvedlo z míry, ale řekla jsem si, že třeba musel zůstat ve škole déle a něco tam dokončit. Mířila jsem tedy k našemu stolku - jenže tam už někdo seděl.
V jídelně platí jedno pravidlo, že skupinka zůstává u stejného stolu a nikdy nezasedne místo někomu jinému. Proto jsem tedy byla překvapená, že naše místo už bylo zabrané. Chvíli jsem zvažovala, že bych se posadila k holkám, ale zase Ondra mohl každou chvílí dorazit, proto jsem se tedy vypravila s pocitem, že právo je na mé straně, za tím klukem, který naše místo blokoval a chystala jsem se ho odsud vyhodit.
Když jsem došla k našemu stolku, kluk vzhlédl a já hleděla do stejných očí, jaké měl Ondra. To mi také připomnělo, proč tady jsem a tak jsem ho oslovila: „Čau. Hele, tenhle stůl už je zabraný, tak si-“ chtěla jsem mu říct, aby si odsedl, ale on mě přerušil. „Ty ses Ester, co?“ zeptal se co nejotráveněji. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Jak to, že mě zná?
„ Já jsem Jakub.“ odpověděl na můj němý dotaz. Když ale viděl, že to pořád nepobírám, dodal: “Bárta. Jakub Bárta.“ Teď už mi to docvaklo. Tak on je to Ondrův brácha! Když jsem to teď věděla, všimla jsem si i více shodností – stejný tvar postavy, téměř stejná výška, vystouplé lícní kosti. Na rozdíl od Ondry měl více řezané rysy, které jeho obličeji (který byl taky docela pohledný. Docela, protože jsem znala mnohem, mnohem hezčí tvář) dodávaly dojem drsňáka.
„Aha. Takže Ondrův bratr? Těší mě.“ usmála jsem se na něj a podávala mu ruku. On se na mě ale podíval stylem 'Co si to o sobě myslíš?', tak jsem nechala ruku zase spadnout a radši se posadila.
„Tak, abych ti objasnil, proč tady jsem dneska já.“ začal, protože bylo chvíli ticho. Ondra mi nikdy o Jakubovi neříkal, jenom se zmínil, že má sourozence. Proto jsem také nevěděla, o čem bych si s ním měla povídat, a tak nastalo na chvíli trapné ticho, kdy se pokoušíte přijít na nějaké téma a zároveň nechcete jen tak něco plácat, abyste se neztrapnili.
„Přišel jsem ti vlastně oznámit, že se už s Ondřejem neuvidíš. Nikdy.“ pronesl bez stopy nějaké emoce a zvedal se k odchodu a já nebyla schopná ho zadržet, jen jsem na něj hleděla s otevřenou pusou.
„P-Počkej!“ zavolala jsem na něj, když mi došel obsah jeho slov, ale to už mě neslyšel – nebo nechtěl slyšet – a já zase rezignovaně sklonila hlavu k jídlu, které jsem měla na stole.
Pořád mi to ale nešlo pochopit. Proč by sakra posílal svého bratra, aby mi oznámil, že je konec? Co se vůbec stalo? Mezi námi přece nebyly žádné neshody, rozuměli jsme si a navzájem se doplňovali. Co se to proboha děje? Co je to za hloupost? Pořád mi hlavou kolovala spousta myšlenek, takže jsem si ani neuvědomovala cestu domů, všimla jsem si, až když jsem se sesypala na postel.
Vůbec jsem to nedokázala pochopit, ale už jsem se nesnažila. Vždycky mi nějaký hlásek v hlavě našeptával, že pro něj nejsem. „Víš, Ester, ty pro mě nikdy nebudeš dost dobrá. Vím to já a víš to i ty.“ šeptala jsem společně s Pavlovým a teď i Ondrovým hlasem. Po tváři mi samovolně stekla slza, ale já ji nechala. Ať si aspoň ona teče, kudy chce. Tahle věta mě provází celým mým životem, uvědomila jsem si a mimoděk se pousmála. No, pousmála... spíš zašklebila, to by bylo trefnější.
Za neustálého bombardování mojí mysli různými scénáři, kdy ho uvidím s jinou holkou (nevím proč, ale pořád jsem si na své místo dosazovala Martinu) jsem tam strávila schoulená do klubíčka asi hodinu, když mě vyrušila zpráva na laptopu. Zvedla jsem se a nejistým krokem se vydala ke stolu, kde se zrovna můj laptop nacházel, a přečetla si zprávu, která byla vyskočená hned navrchu:
RunnerWithTime: Promiň. Nic víc, nic míň. Sedla jsem si na židli a zírala na to jedno slůvko. Promiň. Teď jsem ale moc dobře nechápala, co jsem mu měla promíjet. Jestli to, že mě bez vysvětlení opustil, nebo to, že mi to ani nemohl říct on sám, ale posílal svého neurvalého bratra. Dostala jsem na něho hroznou zlost. Co si to vůbec myslí? Poslat nějakého poslíčka, aby vyřídil jeho přítelkyni, že se s ní rozchází. To snad není možný! Rychle jsem se odhlásila z icq, abych mu něco neodepsala (sice jsem byla zlostí bez sebe, ale měla jsem ještě dost rozumu na to, že jsem věděla, že kdybych mu teď něco hnusnýho napsala, tak bych toho později litovala) a šla jsem se poohlédnout do kuchyně po nějakém alkoholu za účelem se pořádně opít.
Nevím, kolik jsem toho vypila. Nevím, kdy jsem s pitím skončila a šla spát. Nevím ani, co jsem od devíti večer dělala. Ale co vím určitě, už když jsem ráno otevřela oči a letěla na záchod zvracet, je, že dneska teda do školy rozhodně nepůjdu. A co ještě vím je to, že se už nikdy nechci opít. Aspoň ne tak, jako dneska. Fuj.
Když jsem nepřišla do školy na první hodinu, tak se po mě Lucka hned sháněla. Měla jsem sto chutí se někde zahrabat a projít si tím procesem, při kterém se dám znovu dohromady a můžu normálně fungovat, ale nakonec jsem vzala mobil a hovor přijala.
„Ester? Ester! Kde ksakru seš? Dneska se psala ta velká písemka a Šláfek si umanul, že jsi nepřišla kvůli ní – i když všichni víme, že tohle bys nikdy neudělala – a řekl, že si tě přezkouší někdy odpoledne. Víš co mi přijde? Že si na tebe zasedl!“ spustila hned moje nejlepší kamarádka a já měla co dělat, abych ji stíhala vnímat. Hrozně mě z toho včerejšího 'utápění žalu' bolí hlava.
„Ahoj Lucí.“ odpověděla jsem jenom sklesle v pauze, kdy se nadechovala. Chtěla pokračovat ve svém monologu, ale něco v mém hlase ji varovalo.
„Es, stalo se něco? Proč jsi vlastně nepřišla?“
„Nic se nestalo. Jenom mám... eeeh.... menší kocovinu, ale to nic není. Myslím, že odpoledne to už bude dobrý.“ vysvětlovala jsem a zároveň v mobilu slyšela, že právě zvoní na druhou hodinu. Lucka se se mnou proto rychle rozloučila a nahlásila se dneska po škole na pokec. Já si vzala jeden ibalgin na tu příšernou bolest hlavy a šla se zase zavrtat do postele.
Nemohla jsem usnout. Ať jsem se snažila sebevíc, prostě to nešlo. A já tak zoufale toužila propadnout se do hlubin nevědomí, kde člověk nevnímá realitu, kde se mu něco zdá a pak na to může klidně zapomenout. Když jsem další čtvrthodinu ležela v posteli se zavřenýma očima a pořád nic, tak jsem pokusy vzdala a šla si ke stolu pro svůj laptop. Připojila jsem se na ICQ a koukala, kdo všechno je online a v kontaktlistu viděla dva človíčky. Ten první byla kámoška, která měla ve škole informatiku a ten druhý... Kdo jiným než náš RunnerWithTime. Koukla jsem se ještě na status, který tam měl napsaný: Začínáme, tak mi držte palce. Raději jsem se odpojila a spustila hru na odreagování (co jiného než střílečku).
Když se mi vybila baterie a já se začala nudit, tak v hlavě probleskla myšlenka: To je tak strašně šťastný, že se se mnou rozešel? Je v tom někdo jiný? To je tak strašný slaboch, že mi to nemohl říct sám?
Z těchto úvah mě vyrušil až zvonek u dveří a já si až teď uvědomila, kolik je hodin. Rychle jsem běžela Lucce otevřít a rovnou ji dovedla k sobě do pokoje. Když si sedla a pořádně si mě prohlídla, tak se zhrozila.
„Proboha, co se ti stalo?“
„Nic. Jen jsem to včera trošku přehnala s alkoholem.“ pověděla jsem jí a sklonila hlavu, protože mi nebylo příjemné, jak na mě pořád zírala.
„Jo, jasně. Od toho budeš mít určitě oteklý oči.“ nedala se.
„Nic mi není, vážně.“ snažila jsem se jí ubezpečit, protože jsem Ondr... protože jsem ho nechtěla rozebírat. Bylo to ještě moc čerstvé.
„Es, já myslela, že jsme kámošky. A že si říkáme všechno. Nebo snad ne?“ nasadila uražený a smutný hlas a mně nezbylo nic jiného, než jí to říct.
„On se se mnou rozešel. No, on... Spíš poslal bráchu, aby mi to vyřídil. Lucí, já ho měla fakt ráda. Myslela jsem, že je to ten pravej. Vždyť už jsme si plánovali budoucnost! A on se najednou rozhodne jinak.“ začala jsem vysvětlovat a zároveň mi začaly téct slzy. Lucka chvíli poslouchala a pak si sedla vedle mě a objala mě, aby mě alespoň trošku uklidnila.
„Já nemůžu. Já už nemůžu. Nejdřív Pavel a teď ještě Ondr...on. Proč? To jsem vážně tak škaredá? To je se mnou k nevydržení? Já vážně nevím. Proč se vždycky tak strašně zabouchnu do někoho, kdo si ze mě dělal jenom srandu?“ pokračovala jsem a to už jsem brečela jak želva.
„To je mi líto Ester, vážně. Ty si nic takového nezasloužíš.“ utěšovala mě. Je to opravdová kamarádka.
Takhle jsem brečela asi ještě hodinu, než jsem se jakž takž vzchopila a přinutila se převléct z pyžama. Lucka tu byla celou dobu až do večera a povzbuzovala mě, abych se už přestala trápit. Ono se to lehko řekne, ale hůř plní. Touhle dobou bych už totiž byla u Odr...u něho a připravovala večeři. Hrozně to bolí, ani nemůžu slyšet jeho jméno.
Když jsem se s ní loučila a šla jí vyprovodit, rozhodla jsem se, že se tentokrát nebudu trápit tak dlouho. Sice ho miluji víc, než jsem milovala Pavla, sice mi nedal ani pořádný důvod, proč odešel, sice jsem se s ním nemohla ani pořádně rozloučit, ale i přes to všechno se pokusím přenést se přes to. Ač to bude hodně těžké, zkusím to. Za to nic nedám. Plná nové energie jsem si šla zopáknout ekonomiku, protože jak znám Šláfka, tak budu po škole zítra.
S pocitem zadostiučinění, že mi nebude způsobovat bolest (beztak se mnou byl jenom z pobavení) jsem šla spát a spala bez nočních můr až do rána, kdy jsem se vzbudila plná elánu a dobré nálady.