Zakázaná láska? (31 část)

Anotace: ....

Mamku pustili z nemocnice o týden později, protože si furt nebyli jistí jestli je v pořádku nebo ne, ale nakonec je mamka ukecala s tím, že je zdravotní sestra, tak se o sebe postará. Jenže ji pustili pod jednou podmínkou, že bude až do porodu ležet, což mamka zprvu dodržovala, ale pak se na to vykašlala. Karel z toho sice byl trochu na větvi, ale pak už to neřešil. Možná to přestali bavit ty věčné hádky a tak to vzdal.
„Ahoj broučku, tak co? Umíš dějepis?“ zeptá se mě Naďa, jen co se přiřítím do třídy. Uf, stihla jsem to, ještě nezvonilo.
„Cože? dějepis, proč?“ zajímám se udýchaně.
„Píše se z ní, ale podle tvého zmatení usuzuji, že taky nic neumíš“ uhádne na první pokus Naďa celou situaci.
„No to je super, já nic neumím!“
„Eliško?“ zavolá Naďa na kámošku před námi.
„Umím, budu radit“ řekne, aniž by se k nám otočila.
„Díky, jsi zlato“ takže tím je alespoň tahle nepříjemnost za námi.
„Co se ti stalo? Vypadáš divně, naštvaně“ prohlídne si mě Naďa se zájmem a to už se k nám i otočí Eliška. Sousedka ji chybí už druhej týden, je nejspíš nemocná nebo něco.
„Ale za dva týdny se mi vrací brácha, tak z toho mám strašnou radost“ zašklebím se a Naďa se jen plácne do čela.
„Jo vlastně!“
„Vy se nemáte rádi nebo co? Vždyť jsi říkala, že je brácha fajn“ vzpomene si.
„No, ale ke konci jsme se dost pohádali víš a teď mám nějak strach z toho co bude dál“ povzdychnu si a to už do třídy vstoupí třídní a tím je debata u konce.
„Nekecej, už za dva týdny se má jako vrátit Tomáš jo?“ šeptne Naďa a já jen přikývnu. „co budeš dělat?“
„Jo, to bych taky ráda věděla. Mamka už se těší, jak mu řekne že místo jednoho mimina budou v domě dvě, zatím co já se toho děsím“ pokrčím rameny.
„Řekneš mu pravdu? Jako o tom, že bude táta?“
„Ne, to se nesmí dozvědět! Doufám jen, že si nedá dvě a dvě dohromady, protože tak by na to přišel sám“
„On není tak chytrej ne?“
„No snad, ale tak má vejšku myslím, takže by chytrej měl být“pokrčím rameny. Naďa se nadechuje k další větě, ale je přerušena naší třídní.
„Slečno Navrátilová, já chápu, že nejspíš chcete říct své nejlepší kamarádce o tom, jaké to je být v jiném stavu, ale nechte si to na přestávku a pojďte si pro písemku“ megera fakt. Od té doby, co se od mamky dozvěděla, že jsem v jiným stavu a ještě ke všemu, jsem podle ni, jako mamky, na to chudinka sama, mi megera, jen znepříjemňuje život!
„To víte paní učitelko, musí mě poučit co mě za pár let čeká“ řekne Naďa, zatím co já si vezmu od třídní písemku.
„Navrátilová, lepší než za dva to není. Vy taková pilná studentka, snažte se trochu! No ovšem Naďa má stejnou písemku jako vy, dalo by se říct jako přes kopírák. Slečny, už několikrát jsem vás upozorňovala, že písemná práce je od toho, aby ji každý dělal sám a ne dohromady!“ poučí nás třídní a to už se u mě objeví Naďa, která si svou písemku taky vezme.
„To víte no, když jsme ty nejlepší kamarádky tak musíme mít všechno stejné ne? Akorát tedy v tom těhotenství mě tady Adélka předběhla“ povzdychne si hraně, zatím co třídní nám zavelí ať si okamžitě sedneme.
„Hele, ty už jsi někdy viděla tu Angelu?“ zajímá se Naďa jen co se posadíme a vůbec ji nezajímá to, že nás třídní sleduje.
„Ne, ale má nějaké fotky v pokoji, tak třeba je jedna z nich.“ pokrčím rameny.
„Dívej, kdyby bylo nejhůř, kdyby to už fakt tam s nimi nešlo vydržet, tak napiš a já jim dojedu dát do zubů“ nabídne mi Naďa.
„Tak to, aby ses k nám rovnou nastěhovala“ povzdychnu si, zatím co Naďa vyprskne smíchy a učitelka nám zase nadá.
„Hele holky, kam půjdete o volné na oběd?“ otočí se k nám o přestávce Eliška.
„Asi tam, kam chodíme furt, viď?“ jen přikývnu.
„Můžu s váma? Pokud vám to ovšem nebude vadit“
„Jasně, klidně pojď“ usměju se na ni.
„Díky“ oplatí mi úsměv a tím celá její debata končí. Podívám se na Naďu, která jen nechápavě pokrčí rameny.
„Nezajdeme si dolů pro něco? Mám děsné chutě, třeba už jsem taky v tom“ pohladí si Naďa bříško, zatím co já mám co dělat, abych se nerozesmála.
„No jasně a skončíš jako já“ pohladím si já to své, které je dost větší.
„No..myslím, že ještě počkám. Tak co si dáme? Já bych brala čokoládu co ty?“
„Taky, takže jdeme ne? Za chvilku zvoní“ kývnu směrem na hodiny, které máme pověšené nad umyvadlem.
„Jasně a kdybychom se zdrželi, tak se vymluvíme na to, že tě to už chytlo“ zasměje se Naďa.
„Haha, ty jsi dneska tak vtipná“ řeknu skrz zuby, ale to už mě Naďa čapne za ruku a táhne dolů do bufetu.
„Tak co to bude?“usměje se na nás prodavačka a Naďa hned začne vymýšlet.
„Dvě čokolády, mléčné asi že?“ obrátí se na mě a já jen přikývnu. Hned je sbalí, zaplatí a začneme se pomalu ploužit nahoru do těch hnusných schodů.
„Všimla sis toho nového učitele?“ zajímá se Naďa a už jednu čokoládu rozbaluje.
„Ne, kterej to je?“
„No já ti ho někdy ukážu, on se totiž strašně špatně popisuje, ale vypadá tak mladě, to ti řeknu“
„Vůbec jsem nevěděla, že je tu někdo novej“
„Taky ne, všimla jsem si ho až včera, na dej si“ nabídne mi čokoládu a já si hned vezmu.
„Co teď vůbec máme?“ zeptám se Nadi, které vůbec nahoru nespěchá.
„Ájinu, takže pohoda“ mávne nad tím rukou „poslouchej, jak je to vůbec mezi tebou a Radkem?“
„No jsme kamarádi“ pokrčím rameny.
„Jen kamarádi?“
„Jo, jen kamarádi“ přikývnu „jenže on myslím by chtěl výt něco víc, ale já to nějak ještě nedokážu víš. Je to ještě hodně složité a bolestivé. Prostě půlka mě, jako by chtěla pokračovat v tom našem vztahu, ale půlka zase ne.“ vzdychnu.
„Tak mu zkus dát šanci, třeba se změnil“
„Hele, netvrdila jsi mi tak náhodou, jakej je to Radek děsnej vůl?“ zavzpomínám a ona jen pokrčí rameny.
„Nechci tě vidět takhle nešťastnou, to už i vedle tebe přežiju toho vola. Ale je to jen na tobě, ty se musíš rozhodnout, co budeš dělat. Jen nechci, aby ses trápila“
„Nadi, děkuju, ale opravdu já s ním chci být jen kamarádka“
„Možná tě taky chápu, nedokázala bych chodit s někým, kdo mi tak ublížil“ povzdychne si Naďa a nabídne mi další proužek čokolády.
„Já vás taky slečno chápu, ale co děláte na chodbě místo v hodině, to bych prosil vysvětlit!“ ozve se před námi naštvaný hlas našeho pana ředitele.
„Dobrý den“pozdravíme ho zároveň s Naďou, která mě co dělat, aby se nerozesmála.
„Dobrý den slečny, tak povídejte, copak děláte na chodbě?“
„Víte..“začnu, ale Naďa mi hned skočí do řeči.
„My jsme si byli koupit čokoládu, protože tady Adélka na ni dostala chuť, jenže nemůžeme tak letět do schodů, co když se ji něco stane?“ strachuje se Naďa.
„Počkat, vy jste ta naše těhotná čtvrťačka?“ obrátí se na mě ředitel.
„Ano, to jsem, tedy pokud tu není ještě jedna těhotná“
„Ne to není. Slečno, hlavně opatrně, ale příště si dávejte bacha, aby jste stihli hodinu včas a nešli chvilku před zvoněním! Chápu vás, taky mám doma těhotnou manželku“ povzdychne si „a ty její chutě...nic, běžte opatrně ano?“ a s tímhle odejde.
„Páni, je výhoda být těhotná“ zasměje se Naďa, ale já ji hned chytím a s větší rychlostí se vydáme nahoru, abych ho snad nepotkali ještě jednou, protože to bych se vsadila, že by to takhle v klidu nevzal.
„No slečny, kde jste byli?“ změří si nás naše mlaďoučká učitelka na angličtinu.
„V bufetu“ pokrčí rameny Naďa a společně se vydáme do naší lavice. Nachystáme si věci a obě čokolády narveme pod lavici, protože obě na ni máme šílenou chuť, takže ji budeme určitě jíst i v hodině.
„Kdy půjdeš nakupovat nějaké věci pro mimčo? Šla bych s tebou, chápej jako pravá tetina, která ti bude mrtě někdy vozit ti musí poradit“ usměje se.
„Zatím jsem o tom ještě nepřemýšlela, ale nejspíš až se dozvím pohlaví, abych věděla v jaké barvičce mám nakupovat“ pokrčím rameny.
„Tak ať jsem první, kdo to ví jasný?“
„Přísahám“ zasměju se a to už mě zase tiší učitelka na angličtinu. Bože, co jsem komu udělala, že mě dneska furt jen tiší?
O odpolední přestávce vyrazíme s holkami na slíbený oběd a Naďa nakonec vybere menší restauraci, ve které se nekouří, aby mi ten smrad nedělal zle. Chudina ale..taky si nemůže zapálit.
„Co je s Hankou? Už nebyla dva týdny ve škole“ zajímám se jen co si objednáme s Naďou na půlky žampiónovou pizzu.
„No..ona je nemocná nějak vážně“ řekne jen, a když se podívám na Naďu, je nám oběma jasná jedna věc. Eliška nám prostě lže. Oběd proběhne docela v klidu, i když se Eliška do debaty nezapojuje, tak mi obstaráme s Naďou veškerou konverzaci.
Do školy se vracíme jen na dvě hodiny, kterými ukončíme dnešní den. Naštěstí máme jen občanku, při které nevěnujeme zase pozornost a znovu jsme napomínané a pak je němčina, na kterou máme super učitelku, takže celou tu dobu, co zbývá do zvonění jen opakujeme.