Zakázaná láska? (43 část)

Anotace: pokračování, děkuju za komentáře či tipy..možná se tu druhá kapitola, ale to nevím..

„Našel jsem tohle, nevadí?“ zeptá se a ukáže mi na modré album, které svírá v ruce a kde jsou fotky z ultrazvuku..
„Nevadí, říkala jsem ti, že ti ji ukážu“ pokrčím rameny a posadím se k němu.
„Chtěl bych ti dát tohle, no spíš našemu malému“ řekne a vytáhne z kapse fotečku, na které jsme my dva. Vezmu si ji od něj a hned poznám, že je to ta fotka ze svatby, která záhadně zmizela hned, jen co jsme je dostali.
„Možná by jsi mohla tuhle fotku ukázat někdy našemu synovi, až se začne ptát po tátovi“ zašeptá smutně.
„Nebo, bychom ji mohli dát sem“ řeknu a otočím úplně na první stránku, kde jsem nechala místo volné. Právě na tuhle fotečku.
„Podáš mi propisku?“ zeptám se a dám fotečku do úchytek, které jsou tam. Tom se hned nahne k mému stolu, aby mi podal modrou propisku a já se hned nahnu nad album, abych tam něco dopsala. Pak ho znovu podám Tomovi, aby ohodnotil moje dílo.
„Maminka a tatínek“ přečte nahlas.
„Tuhle fotku jsem sem chtěla dát sama, ale někdo mi ji vzal, teď už vím kdo.“ usměju se na něj.
„Vzal jsem si ji na památku, ale teď ti ji vracím“ řekne a mě najednou ruka sjede dolů a chytím se na bříšku na místě, kde mě malý kopl.
„Copak?“ zděsí se a stiskne mou ruku.
„Nevím..když jsem byla ve sprše, musela jsem vylézt dřív, protože mě celou tu dobu kopal a teď zase...asi se mu něco nelíbí..“pokrčím rameny.
„Jak často tě takhle kopne?“ zeptá se Tom a klekne si přede mě.
„Po chvilkách, tak po pěti minutách, to nic nebude, on se malej uklidní..“ uklidním ho, ale Tom nevypadá moc klidně...
„Nepraskla ti tak náhodou voda?“ zděsí se.
„To bych snad poznala ne? Nejsem tak blbá!“ ohradím se naštvaně, ale pak se na něj vyděšeně podívám.
„Byla jsi ve sprše, mohla ti prasknou tam, ničeho si nemusíš všimnou“ říká najednou chytře.
„Co..co mám dělat?“ zašeptám.
„Kde máš věci do porodnice?“ zajímá se a rozhlídne se kolem.
„Ve skříni“ prozradím mu. Nachystala jsem si tašku už hodně dávno, protože jsem nevěděla kdy a za jakých okolností to na mě přijde, tak radši být připravená 24 hodin denně. Tomáš odhodí plyšáky pryč, všechny hračky, které by se mohli rozbít dá do postýlky a otevře skříň, ze které vezme tašku.
„Počkej, snad se můžu převléct, nepojedu tam v pyžamu“ protestuju hned, jen co mě táhne pomalu ke dveřím.
„Dobře, ty se převlékni a já jdu dolů říct, jaké je situace“ souhlasí a rychle vyběhne ven. Popadnu rifle, které jsem hodila na židli, košili s mikinou a stihnu to jen tak tak, protože už je zpátky Tom s celou rodinou.
„Jak ti je? Nechceš s něčím pomoct?“ stará se mamka, zatím co Tom ke mně přiskočí a bere mě kolem pasu.
„Jsem v pohodě, můžu jít sama!“ohradím se.
„Dej mi tu tašku“natáhne se po ni Kristýnka a bere ji bratrovi z rukou.
„Odvezu tě do porodnice, opatrně běž dolů, zatím ti otevřu auto. Adélko, opatrně a ty taky Tome!“ zopakuje ještě jednou než zmizí i s Kristýnkou, která nejspíš nese do auta tašku.
„Stejně je to planý poplach“ uklidním všechny, ale sama tomu moc nevěřím. Zvlášť po dalším kopnutí.
„Pojedeme s vámi“ rozhodne Karel a společně s Karlem mi pomůžou do auta.
„Ne, to nemusíte! Stačí mě tam jen odvést,“pokrčím rameny.
„No jasně“ řekne Karel a zabouchne dveře. Vidím, jak k Tomovi utíká Angela, která ho obejme, něco mu zašeptá do ucha a ten na ni zůstane chvilku hledět, než se vzpamatuje, dá ji pusu na tvář a oběhne auto, aby se posadil ke mně.
„Jedu taky!“ řekne Kristýnka a posadí se dopředu, kde se hned připoutá. Nemám šanci protestovat, protože se už Karel rozjede.