Únos XV.

Anotace: Cesta na jiné místo...

Všichni se uvelebili, jak to jen šlo. Jen Lukáš pořád koukal, kam si sednout, popřípadě lehnout. Viděl, že ani Anna se nemůže uvelebit. Kouknul se po ostatních, jestli už spí. Spaly. Přilezl k Anně blíž, ale pořád s nejistotou. Anna ho postřehla a hned jí došlo, o co mu jde, ale že je nejistý- viděla mu to na očích. Usmála se na něj. On to vzal, jako že může blíž. Přisunul se k ní trochu blíž a ona až teď pochopila, že to není takový trouba, za jakého ho měla, ale úplně normální a taky cituplný kluk. Ale taky si všimla, že není zas tak ošklivý, jak si myslela, že je. Nikdy ho vlastně neviděla tak zblízka, jako teď. I on si ji prohlížel. Vnímal úplně všechno, co na ní viděl. Vlasy, oči, pusu, prostě všechno. Anna si říkala, že má štěstí v neštěstí. Štěstí byl Lukáš. A neštěstí, kde jsou a co se s nimi děje a taky, že vůbec nevědí, kam jedou. Nepřála kamarádům, aby tu byli, ale byla v koutku duše ráda, že tu neni sama. Někdo se nečekaně objevil vedle ní. Trhla sebou. Podívala se tam a došlo jí, že se lekala zbytečně. To se jenom Lukáš dostal až k ní nepozorován.
,,Promiň, nechtěl jsem, aby ses lekla," omluvil se jí šeptem, aby nevzbudil spící holky.
,,To nic, mám jenom trochu nervy nadranc," vysvětlila mu taky šeptem.
,,To chápu. Ale vůbec to na tobě neni vidět," odpověděl Lukáš. Přisunul se k ní ještě o kousek blíž a čekal, co Anna udělá. Jestli zůstane sedět nebo se odsune. Zůstala sedět a ještě se mu zdálo, že se posunula mírně k němu. V tu chvíli to ale celé pokazil Leny. Mezi prostorem, kde byli oni a kde seděl on s gorilama, bylo malé okýnko. To on otevřel a zahlásil dozadu:
,,Pohodlně se uvelebte, máte ještě asi čtyři hodiny, než tam dojedem. A vidím, že holky se už uvelebily a spí. Jedinej ty nespíš," probodl Lukáše očima. Anna sice už podřimovala, ale nenáviděný hlas ji vytrhl z dřímoty.
,,Co chceš Leny, neotravuj," utrhla se na něj.
,,Ty na mě buď radši slušná nebo si to vypiješ," pohrozil jí Leny a potom zavřel okýnko.
,,To bych si zatím nedovolil," obdivně se na ní podíval Lukáš.
,,Už mi pěkně leze krkem," objasnila to Anna.
,,Ani se nedivim, abych řekl pravdu," přiznal se Lukáš.
,,Kašlu na něj, chci spát, vzbudil mě," prohlásila Anna. Přemýšlela, jak se má uvelebit. Lukáš seděl hned vedle ní, tak se odhodlala a aspoň si opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Čekala, co udělá. Lukáš byl překvapený a chvíli nevěděl co dělat. Potom, když ho napadlo co dělat, se rozmýšlel, jestli jo nebo ne. Nakonec si řekl, že tím nic nepokazí a dal Anně ruku kolem ramen. Anně poskočilo srdce radostí a Lukášovi taky, když mu došlo, že Anna jeho ruku nesetřese. Anna po chvilce usnula, ale Lukáš byl pořád vzhůru. Přemýšlel o všem, co se doteď stalo. Jak dlouho uplynulo od doby, co s Milli vyrazili na pátrání? Asi hodně. Nebo málo? Nevěděl. Nakonec taky usnul.