Lotosový květ - 19.část

Anotace: Čas nadějí...

Severní Anglie, Sheffield…

Baron William Johansson k večeru, jako každý den, usedl do koženého křesla, stojícího u okna pracovny a sledujíc zahradu, pomaličku upadající do tmavě modrých stínů, usilovně přemýšlel.
Nemohl se stále zbavit podivně nepříjemného pocitu, že své dceři svým rozhodnutím hodně ublížil, vše ale tenkrát přehlušila beznaděj a také jeho hrdost, která mu vždy byla nade vše.
Tolik lákavá hraběnčina nabídka se nedala odmítnout. Zatajila mu však, že její syn je ve skutečnosti neurvalec a hrubián, neštítící se ničeho. Otřásl se při pomyšlení, v jakém byla Adriana stavu, když od Maxe utekla. A on, místo aby ji utěšil, posílal ji znovu zpátky do jeho kruté a chladné náruče.
Když zmizela z jeho domu, nemohl tomu uvěřit, stále doufal, že se jednoho dne objeví a přiběhne k němu, s tím svým rozpustilým smíchem, a všechno bude zase jako dříve. Čekal však stále marně. Ať se ptal kohokoliv, vždy se setkal jen se zápornou odpovědí.
Zdálo se mu podivné, že nikdo o ní nic neví, jako by se propadla do země. Nechtěl ale sám zahajovat pátrání, a vůbec ne zapojovat do toho všeho četníky, už kvůli Maxe. Uklidňoval se neustále tím, že se jen zřejmě někde ukryla, daleko od všeho zla, do nehož ji sám vehnal.
Bylo ale velmi těžké přesvědčit rozzuřeného hraběte, že on s jejím zmizením nemá vůbec nic společného.
Po chvíli se s mírným vrznutím otevřely dveře a dovnitř vešel komoří Eliot.

„Pane, přišel váš příručí John Maurier, má pro vás něco údajně velmi důležitého…“
„Ano, jistě, pošlete ho za mnou…“ krátce si odkašlal, snažíc se zaplašit nepříjemné vzpomínky, pak vstal a popošel ke stolu.
Za chvíli muž vešel dovnitř, barona překvapil jeho zářivý úsměv a hlas, třesoucí se mu rozrušením.
„Williame, mám pro vás neuvěřitelnou a velmi radostnou zprávu od bankéře, všechny vaše zbývající dluhopisy byly před dvěma dny proplaceny ve zlatě! A právě jsem obdržel depeši, že do přístavu připlula úplně nová loď plná zboží, která je zapsaná darem jako váš majetek! Je to skutečně zázrak! Pátral jsem po onom záhadném mecenáši, nikdo o něm ale nic neví, na všech dokladech jsou uvedena pouze tři písmena, zdobená maličkou zlatou korunkou…A.CH.H…“
Baron se zapotácel, nevěřícně zakroutil hlavou a ztěžka dosedl na židli. Neměl nejmenší tušení, kdo by to mohl být, bylo to velmi zvláštní. A proč ten člověk pomohl zrovna jemu? Není to nějaký omyl či snad žert? Vůbec nic nechápal. Poprvé ale upřímně zalitoval, proč se
tohle vše nestalo daleko dříve než…a při vzpomínce na svou milovanou dceru se díky všem nahromaděným emocím rozplakal jako malý chlapec.
……………………………………………………………………………………………………..................................................

…Když Timothy Johansson chvějící se rukou otevíral dlouho očekávaný dopis, byl štěstím bez sebe. Vůbec už nedoufal, že se dočká odpovědi. Doslova očima hltal každé písmenko, při posledním odstavci se ale zamračil, protože pomoc pro svou sestru si představoval trošku jinak, nicméně se musel spokojit i s tímhle řešením, které ale bude pro pár lidí dost bolestné…

…a tak mám pro vás určitý plán. Velmi mi záleží na tom, aby vaše sestra byla v bezpečí a šťastná, a nejen ona, mám k tomu své důvody. Očekávejte v příštích dvou týdnech návštěvu, z Anglie a lodí až do Mihapuru jí bude doprovázet můj věrný přítel Rakesh, protože já už
nemám vzhledem ke svému věku sílu na tak dlouhou cestu. V přístavu ale na ni budu čekat a odvezu ji do Pandžábu a města Hisaru, kde jí ve svém domě poskytnu azyl.
Věřím, že vše dobře dopadne.
Phir mile agé
Váš přítel Rándžit…

Nemohl se dočkat druhého dne, kdy pod záminkou cesty do města měl tento radostný vzkaz předat Adrianě. Skoro nechtěla uvěřit tomu, co slyšela, a celá se roztřásla. Přišlo to právě včas, protože hrabě Max byl zuřivostí bez sebe a údajně hodlal za pomoci četníků v budoucnu prohledat snad celou Anglii, jen aby ji našel. To co jej k tomu nutilo, ale zcela určitě nebyla láska a starost o ni. Zachvěla se hrůzou jen při pomyšlení, že by se mu to přece jen povedlo. Občas ji ale píchlo u srdce, když pomyslela na otce, jak se určitě jejím náhlým zmizením trápí, ale snažila se to ze všech sil překonat.
Po deseti dnech skutečně zastavil před domem tety Stephanie kočár. Vystoupil z něj asi čtyřicetiletý snědý muž v turbanu a lehce sklonil hlavu k sepjatým rukám.
„Namaste…jmenuji se Rakesh Khan, jste již připravená na cestu, lady?...“
Adriana přikývla, a než vzala do rukou své zavazadlo, objala plačící chůvu. Timothy se snažil hrdinsky zachovat chladnou hlavu, ale i v jeho očích se objevily slzy.
„Dojeďte dobře, drahoušku, bude se mi po vás moc stýskat, byla jste jako má dcera. A co nejdříve napište, jak se vám daří! Hodně štěstí…a...teď už rychle běžte, nebo mi to utrhne srdce a vypláču si oči…“

Adriana si otřela uslzenou tvář a ještě naposledy štípla do tváře a pak objala Timyho.
„Děkuji ti, bratříčku, za všechno. Brzy se ozvu…“ špitla, ale pak již raději nastoupila do kočáru a váhavě všem zamávala.
Byla před ní dlouhá cesta, do daleké a neznámé země, ale sílu jí dodávala hřejivá myšlenka na to, že možná opět spatří toho, jenž tolik poznamenal její život a na něhož stále nemohla zapomenout…