Síla lásky (1 část)

Anotace: díky za komentáře nebo tipy..tohle už fakt tentokrát dopíšu to slibuju :D..snad se vám tenhle kousek bude líbit..

Ach jo, zase ten budík, pomyslím si a přetáhnu si peřinu přes hlavu, abych ten zvuk neslyšela, ale ani to mi nepomůže..Na chvilku ještě zavírám oči, ale tentokrát mě neprobudí zvuk budíka, ale někdo úplně jinej..
„Ségra dělej!!“ vrhne do mého pokoje bráška Kuba a bere mi peřinu z hlavy.
„Né! Já dneska protestuju! Nikam nejdu!“ řeknu unaveně a snažím se zabránit bráškovi, aby mi peřinu vzal, ale hold on je silnější a tak se za chvilku ocitám bez ní.
„Tě zažaluji!“ vykřiknu naštvaně a posadím se.
„Jo a za co? Že jsem donutil svou drahou sestřičku aby vstala?“ ušklíbne se Kuba.
„Ne, že jsi mi ukradl mou peřinku“ povzdychnu si hraně a Kuba se začne smát. Nakonec mi mou drahou peřinu hodí zpátky a já se do ní chci zavrtat a pokračovat ve svém snění, ale jakmile spatřím na svém stole budík, který ukazuje půl 7, hned jsem na nohou.
„To jsi mě nemohl vzbudit dřív ty blbečku?!“ křiknu na bratra, který už jen s úsměvem mizí z mého pokoje. Blbeček, pomyslím si naštvaně a hned přiskočím ke skříni, která skrývá spoustu mého oblečení. Popadnu první rifle, které mi přijdou pod ruku, tričko s krátkým rukávem a ještě sundám z věšáku béžové sáčko. Popadnu tašku, kterou mám položenou na stole i s věcmi do školy a rozběhnu se ven z mého pokoje přímo do koupelny, ze které právě vylézá ze zívnutím Kuba.
„Pozor!!“ řeknu a proběhnu kolem něj. Sice po mě hodí nechápavý pohled, ale radši mě nechá být a já se tak můžu spokojit s koupelnou, kterou máme s bráchou společnou a furt se o ni pereme..
„Dělej ségra, mamka jede do práce, tak nás sveze!“ zabuší mi ještě bráška na dveře než odejde dolů do jídelny, aby se nasnídal.

„Teda na to, že jsi tam strávila tolik času ségra, tak ti to nějak nepomohlo“ sjede mě Kuba pohledem a já mám co dělat, abych mu jednu nevrazila..
„Dneska zase vtipnej co Kubíčku?“ posadím se za stůl a vezmu si toust, který určitě dělala mamka. Do hrnečku si naliju čaj a ignoruju bráchův pohled.
„Kde je mamka?“ zajímám se.
„Tady jsem“ ozve se od dveří, které vedou do kuchyně mamčin hlas. „copak potřebuješ?“ přijde do jídelny a posadí se za stůl.
„Jen jsem se ptala kde ses“ pokrčím rameny.
„Tady“ usměje se na mě a podá bráchovi svačinu do školy, stejně jako hned mě. Hned si ji skovám, abych ji tu náhodou nezapomněla a pustím se stejně jako mamka do snídaně.
„Tatínek jde večer do práce, tak až přijdete ze školy, tak tu nedělejte moc velký rámus, ať se trochu vyspí.“ řekne mamka jen tak mezi řečí.
Taťka pracuje jako doktor v nemocnici a je tam skoro furt. Má tři směny, díky čemuž se vidíme jen občas, ale i tak musím říct, že si taťka vždycky najde chvilku na mě a bráchu. Zatím co taťka pracuje v nemocnici, mamka dělá překladatelku a dohromady snad umí tak deset jazyků, což tvrdí mamka sama, ale já bych typovala, že jich umí víc. No tak alespoň někdo je umí. Já mám dva a ani jeden nezvládám. Brácha je to samé v bledě modrém. No co, všichni nemusí být dobří v jazycích jako mamka. To je vždycky super na dovolených, vždycky když jedeme k moři, už jsme ale dlouho nebyli, tak mamka si tam vždycky kecá, směje se tomu, stejně jako taťka, který umí anglicky, zatím co já s bráchou jen sedíme a děláme, jak tomu strašně rozumíme, což není pravda. Ach ty jazyky..
„Ségra dělej nebo přijedeme pozdě!“ zakřičí na mě můj milující bráška, který stojí před domem, zatím co já si nazouvám botasky.
„Ježiši, to tam tak spěcháš? Stejně se tam na tebe nikdo netěší!“ řeknu a zabouchnu za sebou dveře. Seběhnu ze schodů a to už je před domem i mamka se svým autíčkem.
„Uhni, já budu sedět ve předu!“ drcnu do bráchy a otevřu dveře, ale brácha je trochu víc rychlejší a jen co otevřu, tak se tam posadí on!
„Blbče!“ syknu a prásknu dveřmi od auta. Posadím se teda naštvaně dozadu a celou cestu ke škole nepromluvím ani slovo! Hlavně s bráchou, s mamkou tou jo, hlavně když se domlouváme v kolik kdo končí a jak pojedeme domů, ale s tím, kdo si říká můj bratr nemluvím ani když nás mamka vysadí před školou. Kuba se vydá za svýma spolužákama, zatím co já se posadím na schodek před školou, abych počkala na Eriku.
S Erikou se známe pouhé dva roky, tedy od té doby co spolu chodíme na střední školu, ale i tak mám pocit, že ji znám celý život..je to prostě nejlepší holčina na světe a já jsem strašně moc ráda, že jsem právě jí na téhle škole poznala..Sice je jsou tu i jiné holčiny, se kterýma se bavím, ale s Erikou je to prostě něco jinýho, nedokážu ani říct co, ale je to tak. Tahle holčina mi za ty dva pouhé dva roky přirostla neuvěřitelně k srdíčku..
I když jsme s Erikou každá jiná, tak si podle mě rozumíme. Sice pár hádek jsme už spolu zažili, ale vždycky jsme je dovedli vyřešit i když to někdy stálo hodně práce, ale teď k tomu jaká je. Erika, je hodně společenská, baví sebe i okolí a je s ní neuvěřitelná sranda. Vždycky když potřebuju, dokáže mi poradit a pomoct a já vím, že se na ni vždycky můžu obrátit kdykoliv bude potřeba. Mám ji prostě neuvěřitelně moc ráda..
„Ahoj!“ ozve se její hlásek vedle mě.
„Ahoj,“ odpovím ji na pozdrav a Erika se posadí vedle mě.
„Taky se ti tam nechce?“ zajímá se a moje odpověď je jasná.
„Ne nechce“ zakroutím hlavou. „mám nápad, prostě tam nepůjdeme“ navrhnu
„A kdo mi napíše omluvenku co?“ zajímá se.
„Třeba já.“ nabídnu ji své služby.
„No radši ne, takže jdeme nebo přijdeme zase pozdě“ povzdychne si a postaví se vedle mě.
„Co mám s tebou dělat“ řeknu smutně a postavím se vedle ni. Kolem nás ještě rychle proběhnou další opozdilci a my se vydáme hned za nimi. Naštěstí teda do hodiny nepřijdeme pozdě, protože kdyby se tak stalo, tak zase budou blbý kecy na našeho osoby.
S Erikou, i když jsme nejlepší kamarádky, tak s ní nesedím. Zatím co ona si sedne za Kristýnou, její kamarádkou, se kterou chodila na základku, tak já si sednu vedle Anety, se kterou se znám také jen od nástupu na střední.
„Dobrý den třído“pozdraví nás naše učitelka na němčinu a posadí se za stůl, aby zapsala kdo chybí. To zase bude hodina, pomyslím si. To budou kecy na mou osobu, že dopadnu špatně, pokud se nebudu učit, no prostě se fakt těším jako..
„Hele víš o tom, že k nám do třídy mají nastoupit nějaký trojčata kluci?“ nakloní se ke mně Aneta a já hned přestanu psát.
„Trojčata kluci? A to úplně všichni stejný?“
„No jasně, že stejný!“ plácne se do čela „ale nevím kdy mají nastoupit, ale prej mají.“
„Super“ řeknu jen a jsem přerušená jako vždycky oblíbenou němčinářkou.
„Slečno Králová, co kdybyste dávala pozor a nebavila se se svou spolužačkou?! Nic neumíte, ale furt se budete bavit!“
„Tak co mám dělat, když se nudím?“ zašeptám tak potichu, že to uslyší jen Aneta.
„Učit se“ poradí mi moje spolusedící.
„Rada nad zlato“ odseknu. Už mám zase zkažený den, pomyslím si a opisuju z tabule téma, které tam vždycky píše, abychom věděli, co budeme v dnešní hodině dělat. No super, takže zase blbej článek, kterej jsem doma neviděla a předložky, taky jak jinak..

*Majdi, moc děkuju za nápad a doufám, že se ti to bude trochu líbit..jinak, pokud tohle bude číst jedna osůbka, tak se určitě v někom pozná..tady máš napsanou celou pravdu a moc ti za to všechno děkuju :-*