Lotosový květ - 28.část

Anotace: Čas na nikoho nečeká...

Jižní Pandžáb, město Hisar, pět dní po návratu…

Den byl od rána jako malovaný, Adriana se probudila kupodivu s docela dobrou náladou. Rychle se oblékla a běžela do kuchyně. Zhltla jen pár kousků ovoce a vyhledala Situ, která dnes měla velké prádlo, rozhodla se jí pomoci a aspoň se tak maličko odvděčit za její péči a starostlivost. Sice zprvu odmítala, ale nakonec přece jen její pomoc přijala.
Za chvilku se již potácela s velikým košem na zahradu. Než došla ke stromům, mezi nimiž byly natažené šňůry, zdálo se jí, že za sebou slyší kroky. Aniž se stačila ohlédnout, někdo ji zezadu objal kolem pasu. Okamžitě jej poznala, ale přesto koš leknutím upustila a prádlo se rozsypalo do trávy. Pevně se k ní přitiskl, pak několikrát mazlivě přejel rty po její šíji a zašeptal do vlasů. Okouzleně vdechla jaho vůni a na okamžik zavřela oči.
„Jsem zpátky z cest, mere jaane… přijel jsem si pro vás. Myslel jsem, že se nedočkavostí asi zblázním, protože nehodlám již déle čekat, a dnes už mne nepřemluvíte! Vše je domluvené, Rukminí vám již přichystala komnatu, nemůže se vás dočkat. Takže…jedeme?“
Překvapeně zalapala po dechu a obrátila se k němu.
„A…ale počkejte, to přece nejde, takhle zhurta, a podívejte se, Sita může prát znovu. Jsem zvědavá, jak jí to vysvětlíte…“ řekla rozhořčeně, ve snaze zaplašit své rozpaky.
„Nebojte se, pošlu jí tady třeba pomocníky, když jinak nedáte. Půjdete se rychle sbalit, budu vás čekat před domem.“ Přikázal rázně a opět ji k sobě pevně přivinul.
„Ale…“ špitla, víc však nestihla, protože ji umlčel dlouhým polibkem.
„Žádné ale…“ dodal pak šeptem a zářivě se usmál. Rozbušilo se jí srdce, ale zřejmě neměla vůbec na vybranou. Provinile potom sledovali, jak se k nim blíží rozzlobená hospodyně.

Vyprostila se z jeho náruče, zanechala jej tam napospas lamentující Sitě a utekla do domu. Chvilku tuto situaci musela rozdýchat, pak si ale přece jen začala třesoucíma rukama chystat své věci. Ze dna truhlice vytáhla i malý meč, který byl už pár nocí její noční můrou. Jakmile se ho dotkla, opět stříbřitě zazářil. S povzdechem ho ukryla až na dno svého zavazadla a pečlivě zachumlala do šatů.
Pak se rozloučila se Sitou a Rándžitem, musela jim slíbit, že je bude často navštěvovat.
V Rándžitových očích ale nemohla přehlédnout stín obavy a také znamení, připomínající všechnu tíhu, která se usídlila v jejím srdci. Objala jej a zašeptala.
„Nashledanou, nemějte o mne strach, děkuji vám za všechno, a nebojte se, nezapomněla jsem…“ pak se rozloučili. Po chvilce jí už Amar pomáhal do sedla a vydali se na cestu k paláci.
Věděla, že ji tam čeká úplně jiný život, než doposud, ale také si uvědomovala, že břímě, které si s sebou přivezla z Himalájí, ji bude neustále pronásledovat…

Následující dny Adrianě ubíhaly rychle, jako voda v horském potůčku. Pobaveně sledovala, jak Rukminí svého bratra hlídá, aby ji příliš často nenavštěvoval v její komnatě a tím spíše ne v noci. Dobíral si ji, že by byla výborným strážcem pokladu, na což pokaždé reagovala pohrdavým ušklíbnutím. Musel používat nejrůznější lsti, aby ji ošálil, a mohl pak toužebně spočinout v Adrianině něžné náruči. Pokaždé, když se ozvalo to známé tiché zaklepání, rozechvěla se jako lístky na osice, protože vždy měl pro ni něco nového, neočekávaného, pomáhal jí objevovat stále nová zákoutí rozkoše a zasvěcoval ji do tajemství tantry. Úplně ji tím očaroval a vůbec si nepřipouštěla, zda je to, co dělá, slušné nebo ne.
Obklopená přepychem a Amarovou láskou, neuvědomila si, že uběhl měsíc…smířeně přijala, když ji v den prvního úplňku večer s omluvným úsměvem opustil, nesnažila se jej zdržovat, tak jako poprvé…celou noc ale probděla, svírána úzkostí. Vrátil se tiše zpátky do její komnaty až k ránu, unavený, rozcuchaný a sinalý, s kapkami krve na košili. Jakmile ulehl, okamžitě usnul, ani ji nestačil políbit. Den ode dne jako by se maličko měnil, jeho touha byla stále prudší a občas postrádala tu něžnost, na kterou byla zpočátku zvyklá. Bezmezně ji ale miloval, to se nedalo přehlédnout, tak jako ona jeho, byla ochotná mu vše tolerovat a odpustit. Měla teď vlastně domovy dva, jeden zde v paláci, a ten druhý v jeho srdci... Pohladila jej něžně po tváři, otřela si vlhké oči a potom v umyvadle narychlo vyprala z košile ty hrozné rudé skvrnky.
Ještě zbýval jeden měsíc...

Vcelku poklidné následující tři týdny ale ukončila velmi smutná událost. Tehdy poprvé uviděla v Amarových jantarových očích slzy.
Toho dne totiž, vysílený svou nemocí, zemřel jeho otec, mahárádža Nazír Chání Hassan.
Celou zemi zaplavila obrovská vlna smutku. Po celičký den přinášeli lidé k branám paláce spousty květin a zapalovali svíce, každou hodinu bylo slyšet bití zvonů.
V den pohřbu vydal se večer ulicemi Hisaru dlouhý průvod, v jehož čele, na voze taženém slony, odpočívalo panovníkovo tělo.
Když se dostali ven z města, vydali se k okraji skály, čnící nad propastí, kde již byla připravená květy posetá hranice. Adriana nikdy nic takového neviděla a tázavě se na Amara podívala, on jí ale vše vysvětlil.
„Takový je v naší zemi zvyk, přáním každého z nás je, aby se naše duše vznesla spolu s dýmem k nebi, vstříc hvězdám a bohům…a pak otcův popel spočine v hrobce, která patří našemu rodu již po celá staletí…“ řekl tiše a objal ji kolem ramen.

Za smutečního zpěvu a tklivých tónů píšťal byl mahárádža uložen na hranici, která se po chvíli vzňala. Plameny šlehaly do obrovské výšky a zářivě osvětlovaly ztemnělé okolí.
Adriana nemohla snést tento bolestný pohled, ukryla raději svou tvář na Amarově hrudi.
Pevně ji objal a ona cítila, jak mu slzy stékají do jejích vlasů.
Když bylo konečně po všem, písně utichly a davy lidí se pomaličku rozešly do svých domovů. Ještě dlouho tam s ním a jeho sestrou stála a mlčky spolu pozorovali pomalu uhasínající oheň.
Pohlédla na něj a spatřila v jeho tváři stín hlubokého smutku. Jeho oči v té chvíli měly barvu tekutého zlata. Poznala také, že se v něm odehrává veliký vnitřní boj, měl se v nejbližší době rozhodnout…tak jako ona o jeho osudu.
Čas ale na nikoho nečeká…už jí zbýval pouhý týden…