Únos XXX.

Anotace: Pokračujeme dál...

„Ale, na druhou stranu, ony mají sukně, já kalhoty,“ pomyslel si, „Ale vypadá to, že snášejí zimu líp.“
Rozhlédl se po holkách a hned to zavrhl. Přestože byly zahrabané ve slámě, klepaly se zimou. Koukl na Annu a zjistil, že ona na tom není o moc lépe. Přitáhl si ji co nejblíž k sobě. Anna k němu vzhlédla s tázavým pohledem. Lukáš znejistěl.
„Promiň, vypadala jsi, že je ti zima,“ řekl jí, „Chtěl jsem tě trochu zahřát. Ale jestli ti to vadí….“
„A to jsem si myslela, že to dobře skrývám,“ řekla s úsměvem. Pak se natáhla a něžně ho políbila, „A neboj, kdyby mi něco vadilo, poznal bys to, a nebo bych ti to řekla,“ dodala potichu.
Jenže Lukáš už její poslední slova moc neposlouchal. Po tom, co ho políbila, už nedokázal svoji touhu a vášeň, kterou držel už hrozně dlouho, ovládnout. Prostě už to nedokázal. Sklonil k ní hlavu, položil jí ruku na tvář a vášnivě ji políbil. Anna byla překvapená, protože tohle by nečekala. Nechala Lukášovi volnou ruku, byla zvědavá, co udělá dál. Čekala, že ji políbí a odtáhne se. V tom se ale zmýlila. Lukáš neměl v úmyslu ji jen tak pustit. Líbal ji dál. Jednu ruku měl pořád na Annině tváři. Druhou ji jemně hladil po zádech. Přeci jen se ale bál, jestli to Anně nevadí. Sice nic nenamítala, ale přeci jen... Anna si všimla, že se něco děje, odtáhla se a podívala se mu do očí.
„Co se děje?“ zeptala se ho potichu. Lukáš neodpovídal.
„No tak, Lukáši. Co se stalo?“
„No, nejsem si jistý, jestli ti to nevadí nebo jestli jsem to nepřehnal.“ Anna se usmála.
„Co jsem ti před chvílí říkala?“
„Dobře, už mlčím.“
Anna se k němu natáhla a políbila ho. Usmála se na něj, ale Lukáš vycítil, že krásná atmosféra vyprchala. Povzdechl si.
„Jsem idiot,“ řekl si v duchu.
Anna se mezitím schoulila do klubíčka a pomalu usínala. Lukáš si ji přitáhl k sobě, políbil ji do vlasů a už jí nechal spát. Sám ještě nemohl usnout. Ani nechtěl. Přemýšlel o tom, co se před chvilkou stalo. Pak si uvědomil, že je asi dobře, že přestali. Nejen, že měl před očima ještě pořád, jak Anna vypadala, když ji jeden gorilák přinesl od Lenyho, ale taky se říká, že v nejlepším se má přestat. A je to pravda. Chtěl Anně jen naplno ukázat, co k ní cítí, a že to s ní myslí vážně. Doufal, že si to Anna nevyložila jinak. Když se na ní podíval, nevypadala tak. Spala, ale ve spánku se usmívala. Obdivoval, jak je silná, jak jsou všechny silné, přestože všechny vypadají křehce. Pomyslel si, že jestli se z toho dostanou, a věřil, že ano, už nikdo z nich nebude jako dřív. Určitě mezi nimi bude silné pouto. Přemýšlel, co asi dělají doma, jestli to nahlásili na policii.
„Asi určitě jo,“ řekl si potichu.
Spojí si policie jejich jména? Najdou je vůbec? Nebo se z toho opravdu budou muset dostat sami? Během přemýšlení upadl do dřímoty a pak usnul.

Další den je zase vzbudil obvyklý budíček. Všem už to začínalo lézt na nervy. Gorily je dovedly do místnosti, kde byli i předchozí den. Začali vynášet zbyté harampádí, které den před tím nestačili. Milli se poslušně držela u dveří a měla nervy napnuté k prasknutí. Čekala asi dvě hodiny a pak se konečně dočkala. Marietta vyskočila na stůl a začala hrozně ječet. Jak se později Milli dozvěděla, Marietta nic nepředstírala, protože měla stejnou fobii z myší jako ona. Milli rychle vystřelila a po paměti běžela do kanceláře goril. Překvapilo ji, že dveře nebyly zamčené. Doběhla ke stolu, otevřela šuplík a vzala do rukou obálku. Otevřela ji.

Unesl jsem vám vaše děti. Jestli je ještě chcete vidět, budete se řídit mými pokyny. Jestli něco řeknete policii nebo médiům, už je nikdy neuvidíte. Do týdne vás znovu kontaktuji.