Střípky snů 30

Anotace: pokračování děkuji za přízeň

Potom se nějak zamýšlím a hloubám v sobě že ani nevím že vedle mě kráčí dál. Není divu že beze slova potom odejde. Je mi to trochu divné ale co. Sama se tak nějak doloudám k rybníku a dívám se do hladiny. Je obrovská a lesklá. Občas když foukne vítr rozběhnou se po ni vlnky. Potom vítr přidá na síle a rozcuchá mi vlasy. Přemýšlím zda už nastoupím do školy nebo ne. Ale potom si v hlavě srovnám že půjdu až mi sundají sádru a nebo ještě možná měsíc potom. Chci si vše urovnat v hlavě. Kupodivu rychle zapomenu na toho chlapíka. Až po cestě zpátky si na něho vzpomenu. Něco ve mě přeci jen zůstalo. Bože chtěla bych ho najít. Najednou bych se nejradši rozběhla splašeně po okolí podívat se po něm ale už je to dlouho co odešel. Najednou se samoty bojím.
Těžko říct jak to bude s mou láskou Romanem. Dlouho jsem si někoho jako je on přála. Ale cítím že do toho nejdu asi úplně naplno. Pořád mám strach že se to ještě zvrtne nebo si to rozmyslí.
Domů se dopajdám už je skoro tma. Zavřu se do pokoje a kupodivu mamka respektuje moje ticho a můj klid. Asi chápe že si všechno potřebuju urovnat v hlavě. Na jednu stranu k čemu mi je kluk který ode mě bude vzdálen bůh ví kolik kilometrů. Má to cenu? Hned jak se na to zeptám sama sebe rozlobím se na sebe.
Jak mě tohle vůbec mohlo napadnout. Večer se přiloudám za mamkou k telce. Sdělím ji svůj nápad o tom že bych chtěla zůstat doma ještě další měsíc. Ani nic nenamítá čemuž se docela divím. Pro jistotu to nijak nekomentuji. Roman mě od odpoledne zásobuje smskama. Chvilku píše jak mě má rád potom jak mu utíká cesta pak zase co dělal. Večer píše že přijede asi na víkend a ať se těším. Prý pujčí klíče od chaty a vyrazíme si. Než usnu oči se mi zaliji slzama. Zase mi připadá že nemám pro co žít.

Další den ráno vstávám o proti večeru s podivnou chutí. Po pokoji pajdám a urovnávám věci na své místo. Došlo mi že dříve než si udělám pořádek v hlavě bude lepší uklidit v pokoji. Taky hned ráno přeberu skříň a změním trochu styl oblékání. Už nebudu nosit ošoupanou černopu mikinu. Žádné oprané černé džíny s dírou na koleni. K obědu si uvařím čínskou polívku. Nakonec se mi stejně blbě jí. Jak blbě hýbu pusou těžko se to jí. Když zrovna umývám misku po sobě vtrhne do bytu mamka.
,,Nechala jsem tady katalog do práce." Celá udýchaná se pachtí k ledničce aby si z jeho vrchu vzala katalog jakých si designových výrobků. Po cestě si všimne mé vytříděné hromady věcí.
,,Co tu blbneš?" Zarazí se.
,,Už to nebudu nosit." Kouknu na ni provinile a ona se usměje.
,,Holka ty jsi snad konečně přišla k rozumu." Pocuchá se mi ve vlasech.
,,No jo ale...Chce to něco novýho." Prohodím ledabyle.
,,Řekni si tátovi.Letim pa." Řekne a než stihnu něco říct zaklapnou dveře našeho bytu.
Potom se vrátím do pokoje a vzpomenu si že bych vlastně mohla jít k jezeru. Třeba tam potkám....
Ne a ne to je vyloučeno. Co bys tam dělala? Vždyť ho neznáš. Proč za ním chceš jít? Vždyť ani nebyl hezkej. V hlavě mi to šrotuje nicméně nohu tradičně zabalím do igelitky obléknu si tepláky a lehkou bundu a vyrážím na cestu. Sakra proč mě to tam tak táhne?