Já anděl 2

Anotace: Boží soud. Co se stalo ještě před tím, než Santin spálili křídla? Jsem ráda za typy, takový ohlas jsem ani nečekala. Tak snad tento dílek potěší.

Sbírka: Já anděl

O něco dříve – z hlediska časové kontinuity nepodstatně dlouho před tím

Přecházel po travnaté louce a užíval si slunka, které mu příjemně zářilo na tvář. Bylo teplo. Vlastně to takhle bývalo vždycky co si pamatoval. Uklidňující švitoření ptáků, zelené dálavy a všudypřítomný vítr, který kdovíproč voněl po vanilce.
Když do Ráje přišel, tak se nad tím pozastavoval. Ale je to už tak dávno, že mu to teď přišlo jako každodenní záležitost. Už ho to tolik neoslovovalo, i když vanilku měl pořád rád.
Svého času mu starší říkali, že tu vítr voní pro každého jinak. Jednomu po růžích, druhému po čerstvě posečené trávě, jinému vůní dřeva, nově potištěných knih, ženám nejvíce vůní malých dětí.
Gabrielovi někdy voněl po citrónech. To většinou při nějaké změně nálad. Svým způsobem to vítal. Každá změna znamenala čerstvou krev do žil. Tedy v případě, že by ještě nějaké žíly měl. Jen mu teď ten lidský příměr připadal nejvhodnější.
Byl nervózní. Za chvíli má jít k nejvyššímu. Samotnému Bohu. Tyhle soudy nebývaly nijak často, přesto se mu zásadně zajídaly.
„Špatně se soudí jeden z nás.“ Pronesl do ticha. Na louce byl sám. Prostě proto, že si to teď tak přál. Potřeboval si promyslet, co řekne nebo co udělá a hlavně se potřeboval uklidnit.
Jenomže to mu zaboha nešlo.
„Nerouhej se!!!“ napomenul se okamžitě.
„Páááni, tomu říkám pracovní deformace.“ Zakroutil hlavou sám nad sebou. Kupodivu ho to docela pobavilo. Ještě na tom nebyl úplně zle.
Úsměv mu na tváři ale dlouho nezůstal. Cítil jak se to blíží. Poslední soud nad tou jedinou, kterou měl rád. Byla mu prakticky dcerou a kdyby děti měl, chtěl by, aby byly jako ona. Čisté, nezkažené, naivně šťastné a plné života.
Stál při ní, když dostala prvního člověka, aby jej chránila. Sledoval její nepopsatelnou radost, že se jí dostalo té cti. Viděl, jak se snaží a dělá co může na maximum.
Tenkrát to děvčátko, které se narodilo, mělo nejhodnějšího a nejsvědomitějšího anděla na světě. Zemřela ve krásném vysokém věku 85 let jako prababička s osmi pravnoučaty. Měla šťastný život a Santin bylo nesmírně líto, když ji musela nechat zemřít. Ale takový byl řád.
Každý má dáno, kdy zemře a strážný anděl to vždycky ví a nesmí to nikdy ignorovat. Do té doby musí svého svěřence chránit. Ale když přijde ten správný čas ... . Není zbytí.
Santin to vždy dodržovala. I když si Gabriel všiml, jak ji to ničí. Plakat ji nikdy neviděl, to andělé ani nemohou. Ale cítí jistý druh smutku. Cítí ztrátu.
Každý anděl by si na to ale měl časem zvyknout. Bývá to jako s doktory. Ti také musí chápat, že nezachrání každého. I když oni to mají veselejší. Existují totiž pacienti, kteří vyléčeni odchází domů. Ale anděl vidí svého svěřence přijít na svět, růst, dospívat, hřešit, radovat se, plakat, trpět, dělat spoustu bláznivých věcí, stárnout a nakonec i umírat. Smrt je bohužel součástí každého života. Je to neměnný koloběh. Stanovená pravidla.
A přesně ta Santin porušila. Dost možná to bylo jen otázkou času. Dost možná že se dalo čekat, že něco podobného někdy udělá, když odchod svých svěřenců vždy tak těžko vnímala.
Ale to bohužel nic neměnilo na faktu, že to co spáchala byl smrtelný hřích. Zasloužila by spálit pekelným ohněm.
Jenomže to by ji nesměl mít tak rád. Srdce by mu to zlomilo a snad by šel do pekla sám.
Hlavou se mu míhaly všelijaké polehčující okolnosti. Jenomže jich bylo málo a ať se snažil jak chtěl tak nepřebily porušení řádu.
Kdyby býval byl člověkem, musel by se tomuto skoro zasmát. Tam dole se přeci zavíralo za něco úplně jiného. Totiž za to, když smrt způsobíš. A anděl bude potrestán za to, že smrti zabrání. Úžasný paradox.
„Je čas.“ Zvedl se z trávy a zavřel oči. Postačí jen jedno přání.
„Gabrieli, vítej.“ Zaslechl hlas, který lahodil jeho sluchu. Sametově hluboký a těžko rozeznatelné, zda je ženský, či mužský. Ač těžko tomu uvěřit, mohl být obojí. Nejspíš Bůh bude opravdu bezpohlavní. I když kdo ví.
„Pane.“ Sklonil se pokorně Gabriel. „Přišel jsem, protože ...“
„Vím, proč tu jsi.“ Odpověděl klidně Bůh, čímž okamžitě utnul litanii jeho uvítacích slov.
„Jsem tu, můj Pane.“ Ozvalo se za Gabrielem.
„Vítej, Michaeli. Tedy jsme kompletní a můžeme začít.“