PC school

Anotace: 21.- (?) Kapka

21) KAPKA

Neslyšela ani neviděla jsem jak za mnou Laura vyběhla. Spíš jsem ji cítila než cokoli jiného. Cítila její ruku na svém rameni a šok, z kterého jí trnulo celé tělo.
NE, MOMENT. To mé tělo trnulo šokem. To mé tělo se chtělo jednoduše a bezmyšlenkovitě rozplácnout na lehkou námrazu asfaltu. Sama pro sebe jsem se zašklebila.
"Anitto!" zaskučela vedle mě má kamarádka. Ale v tu chvíli bych byla asi raději kdyby to byla Jana, která mě z patálií sbírala dřív než Laura. Jenže Jana je minulost a zapomenuté přátelství. Laura je přítomnost. Přátelství. Ale také sestra toho kdo mi ublížil. Ne, ne. Nebudu se litovat. Nebudu se tím zaobírat.
Hm.
Aspoň jsem si to snažila namluvit.

"Tak dobrá. Jde se." povzdechla Laura a chytila mě za loket. Nebránila jsem se jí tak moc jako u Alexandra doma. Bylo mi vlastně fuk kam mě táhne. Dívala jsem se do země a nevnímala.
Chyba.
Zatracená chyba.

"Anitto." vydechl zmučený hlas někde poblíž. Tentokrát jsem doopravdy strnula. Počkat. To ne.
Zvedla jsem hlavu a porozhlédla se kolem. Pak jsem upřela rozzuřený, ale zároveň obviňující pohled na Laura. Jak mne mohla zradit a zavést zpátky?
"Ticho - nic - neříkej. Nech si to vysvětlit." odmávala rukama první část svého kratičkého proslovu. Fajn. Však se taky dostanu na řadu.
"Hej, lidi, nechci to ztěžovat, ale o co tu kráčí?" špitl jiný hlas. TEN hlas. Jakobych tam byla sama, zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Dýchala jsem z hluboka a nechávala zavřené oči. Jestli má přijít poslední rána tak ať přijde, ale já se na ni nechci dívat.
"Pojďte do obýváku. Já vám to oboum vysvětlím. Nebo spíš on vám to vysvětlí." povzdechl si Lauřin hlas a Alexandr tiše zaskučel. Tušela jsem podle toho jak rychle utl, že ho musela jeho sestřička zpražit dost nevlídným pohledem. Kdybych to tak dokázala! Jenže já si byla dost jistá následujícím: pokud otevřu oči bude v nich bolest a nic než čistá bolest. A tu jsem nechtěla ukazovat.
"Anitto, otevři oči. Jinak tam nedojdeš." zamručela Laura.
"Nechci nikam." odpověděla jsem jí na zpátek a dál stála.
"Ale chceš."
"Nechci."
"Dobrá, ale ujde ti o co kráčí."
"Klidně, viděla jsem dost."
"Anitto..." V tu chvíli jejím tak hlídaným, organizovaným a zachranitelským hlasem prosákl soucit, zahanbení a bolest. Ale jen ozvěna skutečné bolesti. Ta bolest jenž cítí kamarádky. Nikdy nebude plná a tak hrozná jako ta vaše. Ale bude jí dost podobná.
"Stačilo." utnula jsem ji. Nevím jestli jsem mluvila o jejím hlasu nebo o té scénce mezi A. a nejmenovanou D.
"Prosím." ozval se jiný hlas. Kupodivu to však nebyl A.
Otevřela jsem vytřeštěné oči na dívku v teplácích.
"Prosím, pojď do obýváku." zašeptala znovu. Její hlas se mi zařezával všude kam dosáhl.
Jenom jsem kývla. Nemohla jsem té dívce odmítnout. Nevím proč, ale nemohla. Kývla jsem a šla.

Z ničeho nic se tam objevil pan Tommy. Podíval se na naše seskupení okolo sedačky, vzdálené a zdrženlivé a povzdechl. Nejspíš nás slyšel stejně mě dost překvapil.
"Čaj." prohlásil a odešel do kuchyně. O chvíli později se vrátil s několika hrnky čaje, neslazeného zeleného. Velmi velmi chutného a uklidňujícího. Ale to byl taky asi jeho záměr. Bez otázek si sedl k nám a podíval se na svého syna. Neřekl nic. Jen seděl a čekal. Jako mi všichni.