Foukej mi do vlasů, 1. kapitola

Anotace: Troška snění..

„Tak čáu za dva měsíce!“ křiknu do hluku loučení. Rychle se rozloučím se svou sousedkou v lavici a řítím se ven. Konečně prázdniny. Před školou už mě čeká moje nejlepší přítelkyně Krista, abychom oslavily konec druhého ročníku v cukrárně. Objednáme si obě dvě velký zmrzlinový pohár s ovocem a šlehačkou a požitkářsky se do něj pustíme, až máme šlehačku i na nose.
„A je to za náma.“ vzdychnu a zadívám se na parný letní den, který se rýsuje venku.
„Snad tě to nemrzí? Konečně si budem naplno užívat volna a shánět muže.“ usměje se Krista a mázne mi šlehačku na obě obočí.
„Hey! Ty seš pako!“ zasměju se a hodím po ní kousek banánu. Nakonec nás musí servírka vyhnat, protože jinak bychom se umlátily cukrářskými piškoty. Šouráme se pomalu domů a mně se tam vůbec nechce, protože mě čeká hlídání malého brášky a vaření. To mě sice baví, ale obstarávat u toho Matýska není žádný med. Při představě, že mě tohle čeká celé dva měsíce, protože naši pracují, si hlasitě vzdychnu.
„Co zas hekáš?“ všimne si Krista a polechtá mě, jak říkáme, na ovaru pod krkem. „Nehekám. Jen při představě, že celé dva měsíce budu u plotny s plínkami, mám chuť se jít oběsit na suchým zipu!“ vysvětlím a začnu hledat klíč od bytu.
„Ale simtě. Jestli chceš, budu za tebou chodit i ráno i večer. Pokud se k tobě ovšem nenapytlíkuje tvůj nejlepší kamarád.“ naznačí se smíchem rukou uvozovky. Plácnu jí po ruce a konečně otevřu dveře od našeho ne zrovna velkého bytečku na okraji města šedi, Ostravy.
„On to opravdu je jenom kamarád. Nevím, co za tím všichni vidíte!“ bráním se a shodím tenisky. V bytě je prozatím naprosté ticho, protože mamina má výjimečně dnes volno a Matýska vzala do Zoo.
„Epry epry! To vykládej netopýrům!“ směje se Kris a rovnou bez ptaní se usalaší na mojí pohovce v pokoji. Sice bydlíme jen ve 3+1, ale díky tomu, že Matýsek prozatím spí s našima, mám privilegium vlastního pokoje s velkou postelí, vlastní televizí, gaučem a samozřejmým notebookem. Bez spojení s internetem bych vlastně ani nedýchala, jak jednou podotkla mamina.
„Vykládala bych, ale žádný tu nemám. To sis nevšimla?“ oponuji a lehnu si do čistě povlečených peřin.
„No tak to vykládej vzduchu. Tulili jste se k sobě jak můj s moju.“ přesvědčuje mi Krista, a já jí musím dát za pravdu zafuněním. Bohužel se nemýlí. Do toho kluka, shodou okolností taky Matyáše jako je bráška, jsem blázen. Jenže on to bere jen jako přátelství. Nedávno jsme dokonce nebyli ani přátelé, ale díky kouzelníkovi, jménem internet jsme si začali psát. Potom se začali zdravit v obchoďáku Globus, kde dělal skladníka a nakonec se pravidelně střídáme ve vybírání filmů a společných dýcháncích nad horory, komediemi a thrillery. Jenže to je tak všechno. Sice se k sobě přitulíme, ale nikdy z toho nic víc nebude. Všichni ostatní z toho sice dělají vědu, ale o nic víc, než přátelství vážně nejde. Bohužel.
„Co se zase tváříš jak hromádka myšího trusu na chodníku?“ všimne si Kris mého zamyšlení a dloubne do mě.
„Co? Cos říkala?“ heknu a začnu konečně vnímat.
„Jen, že jsi zase na Islandu a ne mezi námi živými.“ zasměje se a hodí po mě plyšáka, který se mi válí po gauči.
„No dovol. Uvažuju.“ zafuním s hlavou ponořenou do kožichu mojeho psíka. Nebo spíše do krátkého ježka, který má. Je to bojový staffordshire bulteriér, takže moc hustý kožich nezdědil.
„Neříkej mi, že nad nesmrtelností hmyzu. Kašli na všecko a nasávej veselej letní puch. Teda vzduch.“ vybuchne Krista.
„Fůůůů, héééé, fůůů. Nasávám, všímáš si?“ zapitvořím se a vyfouknu vzduch z plic takovou rychlostí, že se zakuckám. Chudák Brett se lekne a uteče.
„Pravej bojovej co Bretíku?“ zavolám za ním se smíchem a pustím na notebooku svoje oblíbené písničky.
„Kdo by se nelekl toho tvýho tuberyho kašle. Nehulila´s někde něco?“
„No dovol? Leda suchou nohu báby odvedle.“
„Tak to tě pak šlechtí no.“
„Šlechtí no.“
„Nebuď kakabus! Nemáš něco k pití? Cejtím se tu jak kapr na suchu.“ zaúpí Krista a já se zvednu, abych jí přinesla z lednice můj oblíbený Tonic.
„To snad ne? Něco co se dá pít, nemáš?“ zašklebí se a vrátí mi chlazenou skleničku.
„Mám. Vodu. Čistou přímo ze záchodu.“ odvětím a spustím svůj oblíbený Qip, abych se spojila se světem.
„Tož dej sem! Ale fofrem nebo mi uschne mozek.“ fučí Kris a ovívá se vysvědčením.
„No jo porád!“ zvednu se a donesu jí půllitr ledové vody. Stejně nikdy nepochopím, jak jí Tonic může nechutnat. Já sama bych ho pila po hektolitrech. Nejlepší je samozřejmě s Ginem, ale nemůžu se tu picnout hned zkraje dne. Všeobecně nejsem velký piják, ale Ginem nikdy nepohrdnu a Mojito taky snesu. Ale jinak všeobecně alkoholu moc neholduji. Na oslavách sem tam, ale nikdy ne tak, abych nevěděla o světě.
„No konečně. Už ti píše kamarád.“ popadne Kris sklenici a hltavě se napije.
„Jé píše Maty, že už vybral film. Super.“ pousměji a výběr mu schválím. Není nad dobrou komedii na začátku dvou měsíců volna.
„Už konečně něco lechtivýho?“ vyzvídá Kris a snaží se nahlídnout na mou konverzaci. Jsem ale rychlejší a hned ji zavřu. Nemusí vidět všecko, a už vůbec ne to, že Matyho mám napsaného jako „Matýska“.
„Ne. Nějakou skvělou komedii.“ odvětím a rychle Matymu napíšu, že zítra dopoledne může přijít. Už se nemůžu dočkat.
„No pfůů. Asi půjdu. Musím dostat z našich kapesný a pak ti písnu, jak se domluvíme na odpoledne. Mohly bychom zajít na koupák.“ zvedá se Krista.
„Jojo jasně. Ahoj.“ houknu zpoza počítače. Je sice neslušné neodprovodit hosty ke dveřím, ale momentálně mám mnohem důležitější práci a Kris mě chápe.
„A neposlintej si klávesnici.“ zaječí ode dveří a má štěstí, že zavře dřív, než vyletím jako střela a chystám se ji ztrestat polštářem. Pak zase zasednu nad klávesnici a s Matym si píšu víc jak hodinu. Chudák Brett stepuje okolo postele a snaží se mi sdělit, že potřebuje vyvenčit. Má ale chudáček smůlu, jsem mimo. Spokojeně se usmívám a ucucávam pití. S Matym si tak rozumíme. Nakonec mě Brett chytne za nohavici kalhot a z postele vytáhne násilím, tudíž se rozloučím, nasadím psovi vodítku a košík a vyrazím na jednu z šesti denních procházek, které se svým pejskem musím absolvovat, protože naši kategoricky odmítli venčit mojeho psa. Vybrečela jsem si ho a dokonce si na něj sama našetřila celých 8 tisíc, ale nikdy toho nebudu litovat. Brett je nejlepší přítel. Od štěněte s ním mám víc vztah jako s člověkem, než se psem a pomáhá mi v mých častých depresívních náladách. Zkrátka skvělý přítel a mazlík, který poslouchá víc, než kdejaké hodinky.