Já anděl 10

Anotace: Tělesný chtíč. Jerome vystrkuje růžky. Ze Santin rozhodně nadšený není.

Sbírka: Já anděl

„Uvařim ti čaj. Zahřeje tě.“
Pronesl hned jak otevřel vysoké ocelové dveře a my vstoupili do obrovské haly, jejíž většinu halila úplná tma. Osvětlena byla jenom drobná část, která se oproti zbytku místa úplně ztrácela. Bylo to úžasně neutěšené místo, které bych asi nikdy nechtěla nazývat domovem. Ani špetka útulnosti.
Jeho takzvaný obývák tvořila velká stará sedačka, která už měla nejlepší léta dávno za sebou. Bylo na ní pár fleků, které bych rozhodně nechtěla ani identifikovat, natož je čistit.
Televize byla stará a černobílá. Až zavedou digitální signál i sem, nejspíš už se na žádný seriál nepodívá.
„Nemáš něco suchého na sebe?“
Bez varování si sundal tričko a zůstal jenom do půl těla. To jsem jaksi nečekala a zalapala po dechu.
Těžko popsat, jak dobře byl stavěný, ale pohled na něho byl uchvacující. Mohutné pevné svalstvo s jedinou vadou na kráse. Jizva, ktará se mu táhla na prsou od klíční kosti po pohrudnici v délce asi 10ti cm. Kupodivu to ale dodávalo jeho vzezření neuvěřitelnou přitažlivost.
A tak jsem poprvé ve své krátké roli člověka přišla na to, co je to tělesný chtíč. Pokud opomenu jeho povahu, ve které se nevyznám a to co vím, mi není ani málo příjemné, pak musím uznat, že se svou krásou vyrovná téměř upírům. Přesně tesané rysy, nic navíc a přesto nic nechybí. Zjevně si na něm Bůh dal docela záležet. Dost by mě zajímalo, jestli jsou takoví všichni Proroci. Mnoho jsem jich neviděla a chtě nechtě mi to projelo hlavou.
Zřejmě ho pobavilo, jak na něho zírám a pohladilo mu to ego. Podal mi tričko s potutelným úsměvem.
„Tohle je široko daleko jediný suchý kus. Ber nebo nech být.“
Zajímavé, jak vždycky dokázal za svým gentlemanstvím udělat pekelně hořkou tečku.
„Beru.“ Hlesla jsem, protože už mi začínalo být zima. A krom jiného jsem si značně užívala ten pohled na něho. Když už nic jiného, tak to zahřívalo skoro stejně jako to jeho tričko, které jsem si na sebe natáhla místo té příšerné haleny.
Mimochodem – když jsem si ji svlékala, postřehla jsem, že na mě jeho zrak spočinul až nezdravě dlouho. To zase pohladilo ego mně, i když jsem dělala všechno možné pro to, abych nahá byla co nejkratší chvíli. Jsem sice člověk jenom chvilku, ale co je stud vím za ty tisíce let poměrně dobře. A ženy se mají zakrývat. Je to nepsané pravidlo. Ačkoli ve své podstatě mi to bylo vlastně jedno. Nikdy předtím jsem na sebe kousky bavlny nenavlékala, takže jsem k tomu neměla ten zažitý vztah. Nutno podotknout, že jsem také nikdy předtím nebyla člověkem. No nikdy ... je to už tak dávno, že jsem zapomněla.
Konvice na plotně začala hvízdat a mně byl ten zvuk příšerně nepříjemnej. Však taky to můj ostrý sluch proklatě dráždilo. Jako když si necháte vrtat do hlavy. Přitiskla jsem si ruce přes uši a snažila se to ztlumit. Moc to nepomáhalo.
Jerom vypadal jako kdyby se najednou probudil z nějakého snu a šel mi zalít čaj. Bylo to jenom pár okamžiků, ale zdálo se to nekonečné. Nesnesitelné.
Když konečně vzal konvici z horkého planele a ona přestala vřeštět, povolily mi nohy a já jsem se zkácela na tu jeho ušmudlanou pohovku.
„Tak to bylo o fous, co?“ řekl rozverně, přišel ke mně a začal mě propleskávat. Tak tohle příjemný taky nebylo.
*Nechápu?* otevřela jsem oči a dívala se na něho. Ta blízkost byla hrozně zvláštní. I když jsem ji nechtěla, tak mě uklidňovala. Sednul si ke mně na pohovku.
„Co je na tom k nepochopení? Ještě chvíli a zbláznila by ses z toho. Vy andělé míváte sluch, kterej by vám i psi mohli závidět. A tohle je bohužel negativní stránka této schopnosti.“
„Hm.“ Zamručela jsem a zabalila se víc do jeho trička. Mámilo mě svojí vůní. Bylo cítit jím. Trochu bych to přirovnala k vůni jehličí smíchané se slámou a dřevěnými pilinami.
Jak tak seděl vedle mě, sálalo z něj teplo. Moje ruce oproti tomu byly jako led.
„Jak to, že je tvoje tričko suché? Vždyť jsi byl venku se mnou?“
Naivní blonďatá otázka zřejmě, ale přišlo mi to vážně divný.
„Ovládám vodu. To je zase moje schopnost.“ Řekl, jako by to bylo zřejmé. Někdy mě tou svou namyšleností hrozně vytáčel. Úplně to kouzlo okamžiku zkazil.
„Na, napij se.“ Podal mi hliníkový hrnek s jakousi tmavou tekutinou uvnitř, která docela zajímavě čpěla. Kdyby mi Gabriel neřekl, abych mu věřila, nejspíš bych mu to teď vychrstla do obličeje.
Stejně mi to nedávalo smysl. Proč bych zrovna jemu měla věřit? A proč mu věří Gabriel? Na nějakýho dobroděje v žádném případě nevypadá. Měla bych tu vůbec něco požívat? Moje tělo je přeci smrtelné.A moje duše s ním. Blbej pocit, vážně.
Spočinul na mě pohledem zjevně zpytavém.
„Proč nepiješ?“
No co teď? Přeci mu neřeknu pravdu. Očima jsem švihala po celé místnosti jenom na něho jsem se najednou nemohla ani podívat.
„Tobě zima nebude?“ snažila jsem se odvést pozornost.
„Ne nebude. Proč nepiješ?“ teď už byl ale trochu podrážděný. Myslím, že mu dochází, proč.
„Je to horké.“ Zalhala jsem.
Podíval se na mě jako na malé dítě.
„Chtěl jsem se vyhnout čtení tvých myšlenek, protože víš, že to dělám a kdy to dělám a není ti to příjemné. Ale pokud se budeš snažit lhát, bude mi to srdečně jedno. Rozumíme si?“
„Promiň. Jednoduše ti nevěřim. Netuším, proč ti věří Gabriel. Ale já mám vůči Prorokům určitý blok. Opravdu nevím, kdy některý z vás udělal něco dobrého. A já jsem ti vydána na milost a nemilost.“
Zatnul zuby a bylo vidět, jak mu vystouply sanice. Mělo to neobyčejně výstražný efekt. Mimovolně jsem se ještě víc schoulila.
„Aha a myslíš si, že se tě snažím otrávit, jo? Hele děvče, na tohle já fakt nemám. Pokud vím, přišla jsi ty za mnou. Tak si rozmysli, jestli mi věřit chceš a nebo nechceš. Já se ti o nic neprosím a pomáhat ti nemusím. Nehledě na to, že vážně nevim, co bych měl z toho, kdybych otrávil anděla. Zhola nic. Tak s tím laskavě přestaň nebo vypadni. Nejsem na tebe zvědavej.“