Já anděl 19

Anotace: Kočičí perspektiva. Omlouvám se, tohle je jeden z kratších dílků. Ale slibuju, že některý z dalších bude zase dvakrát tak dlouhý ;)

Sbírka: Já anděl

„Moc se neraduj, Gabrieli. Mám pár podmínek, za kterých to udělám. Od včera se toho moc nezměnílo.“
„A já to chápu. Ale zase ty pochop, že jsou pravomoce, který nemám.“
„Na tohle pravomoci máš. Chci abys promluvil s mým otcem a ...“
„Tohle je ale jedna z nich. Nemysli si, že už jsem s ním o tobě nemluvil dávno. Snažil jsem se ho přivést k rozumu už když jsi se narodil.“
Jerome stisknul rty v úzkou linku.
„Když mi nečteš myšlenky, nech mě aspoň dokončit větu.“
*Páníček vypadá, že asi každou chvíli vypění. A já jsem ještě ani nedostala nažrat.*
Prošla jsem kolem něho a otřela se mu o nohu.
„Má hlad.“ Pronesl nezúčastněně Gabriel, což jsem doopravdy kvitovala. Že by si taky konečně někdo všimnul?
*Dyk už tady umírám. Snad sis nemyslel, že si půjdu něco ulovit?*
Jerome vzal do ruky konzervu kočičího žrádla, čistou misku a vyklepnul do ní obsah konzervy. Vonělo to náramně dobře.
„Podívej, Gabe. Já už nechci být víc Prorokem. Fakt mě to ubíjí.“
„To chápu. Ale máš vpodstatě nejdůležitější poslání na Zemi.“
„Z lidí myslíš, že ano. Na anděli jsi nějak honem rychle zapomněl.“
„Nechytej mě za slovíčka. Je to bezpředmětný.“
„Né to není. Vždyť nemám ani šanci udělat si to po svym. Dostanu úkol a pokaždý mi do toho někdo kecá. Lidi, andělé, archandělé a ano, v neposlední řadě i Nejvyšší. Vsadil bych svý krásný nový adidasky, že v tomhle má taky prsty on. Docela by mě zajímalo, proč lidem dává větší svobodnou vůli než těm, kterým hodí na hlavu zodpovědnost. Jako kdyby nám věřil míň než jim. Přitom jejich chyby napravuju zdaleka nejčastěji.“
Jen to dořekl, stalo se něco, co mě přimělo zvednout hlavu od plné misky. Něco, co jsem nikdy v životě neviděla. Totiž celá továrna se zalila záhadným teplým světlem. Byl to jenom okamžik a přesto to ve mně zanechalo neuvěřitelný dojem.
A taky hroznou chuť k jídlu. Klidně jsem pokračovala v jezení dál. Dokud mě nezarazilo cosi zvláštního. Totiž ticho.
Když jsem se otočila od misky, nebyl tam ani Jerome a ani Gabriel. Kam zmizeli? Přeci kdyby odešli, tak bych to viděla. Při nejmenším Jerome vždycky dost dupal. Zem se otřásala při každém jeho kroku, což mě uklidňovalo. Zvláště pak blížil-li se k ledničce, což jsem vždy neomylně rozeznala.
Jenomže teď nic. Zmizel.
*Bože, aby mi tak odešel chlebodárce. Co bych si počala?*
Pak se to světlo objevilo znovu. Teda tentokrát už mi to nepřišlo tak odvazový, jako poprvé. Prostě hafo světla. Nuda.
Co bylo daleko zajímavější, že Jerome byl zpátky. Sice nevypadal úplně šťastně, spíš naopak, ale pro mě to znamenalo baštu i pro další dny.
I když teda páníček nevypadal úplně košér. Spíš jako kdyby mu ulítly včely.
*Dobrá. Je čas si svou misku odpracovat. Ach jo. Dneska už podruhý.*
No možná by bylo vhodné najít si nějakého páníčka, který je méně náročný. Který by mě krmil a nic za to nechtěl. Jasně že semtam nějaké to podrbání za ušima kdyby poskytl, tak by to bylo fajn. Navíc lidi maj spoustu prima věciček, do kterých se dá hajnout a spinkat. Jsou měkké, hebonké a docela někdy i voní.
Taky maj spoustu věciček na hraní. Pravda, Jerome mě v tomto duchu poněkud zanedbával. Hračky byste po týhle továrně hledali stejně těžko jako třeba kočičí záchod. Ale já taky nejsem žádná náročná cuchta. Stačí mi každý den žrádlo a suchý teplý příbytek.
Myslím, že si můžu výhradně gratulovat, že můj páníček není z těch šílenců, co se snaží jednou za čas kočku omýt. To by mě asi trefil šlak. Voda. Fuj. Od čeho mám jazyk? Každé ráno pravidelná hygiena a jsem jako ze škatulky. Ještě tak páchnout nějakým tím šampónem. Copak sem čokl?
S veškerým sebezapřením, kterého jsem byla schopna, jsem se odebrala od misky směrem k němu. Obezřetně a potichounku.
*Chceš se mazlit?* promluvila jsem k němu, ale jako obvykle mi nerozuměl. Už jsem si zvykla.
Otočil ke mě hlavu, ale nic neudělal. Bylo mi teda malinko trapně.
*Tak co bude?* zeptala jsem se už poněkud podrážděně.
„Žrádlo jsi dostala, tak co ještě chceš?“ zeptal se mě bezvýrazně. To se mě trošku dotklo. Né že bych byla kdovíjak přecitlivělá. Ale copak funguju jenom na žrádlo?
*To nebylo nutné. Trhni si nohou.* zamňoukala jsem na něj a bylo mi celkem jedno, co si myslí. Na takovýho ignoranta můžu hodit bobek.