Já anděl 25

Anotace: Taťka. Tohle bych nazvala určitým ... no řekněme zlomem. Jedna část příběhu prakticky vyřešena. Ale konec ještě není aaaani zdaleka ;)

Sbírka: Já anděl

„Opravdu bych ocenil, pokud bys mi neříkal otče. Nemám ten pocit, že bych jím byl.“ Pronesl Uriel chladně. To jsem jenom zatla zuby.
„Bez urážky Urieli, ale už samotná vaše přítomnost svědčí o opaku.“ Ne. Vážně jsem si neodpustila se ozvat.
*Jak jen může být tak necitelný?*
„Předně, mladá dámo, tohle není tvoje věc a být tebou ani bych se do toho extra nepletl.“
*Ano tati.* odsekla jsem mu jenom v duchu a ještě o moment dřív než jsem si uvědomila, že ví, co si myslím.
Nekomentoval to, jenom po mě seknul pohledem, který by normálně snad i zabíjel. Ale asi zhodnotil, že dál se mnou nemusí zabývat. Místo toho se zpytavě podíval na Jeroma. Hádám zkoušel na něj telepatii. Jerom tak na něj hleděl. Ale pak se nadechl a odpověděl nahlas.
„Je mi jasné, že by to pro tebe bylo snazší. Ale mojí mámě jsi to neulehčil, mně jsi to neulehčil a já nevidím důvod, proč to ulehčovat tobě. Nehledě na to, že ji v mém životě chce Nejvyšší, k čemuž má zřejmě dobrý důvod. Když už tady je, tak klidně může vědět všechno.“
*Paráda. Mluvili o mně. To mám ale radost.*
„Fajn.“ Procedil mezi zuby Uriel a bylo vidět, jak mu to není po vůli.
„Můžu se vzdálit.“ Navrhla jsem nesměle.
„To bych ocenil.“
„Zůstaň kde jsi.“ To bylo podruhé, co jsem to od Jeroma slyšela. Ale ani tentokrát to nebylo z nějakého romantického důvodu. Štěknul to po mně způsobem, který nepřipouštěl odmlouvání.
Zhluboka jsem se nadechla k odporu.
„Prosím.“
To už bylo lepší.
„Dobře.“ Hlesla jsem.
Uriel vypadal jak nasupený býk.
„S tvou matkou jsem nikdy nic pořádného neměl a ty nejsi můj syn.“ Řekl rozhodně.
„Jáááásně. Takže další neposkvrněný početí?“
„To asi těžko. To nebylo ani to první. Zkus tu druhou možnost.“
Jistě. Nejlepší způsob jak někoho vytočit při výměně názorů je zůstat chladnokrevně klidným a zaútočit na to nejslabší možné místo. V tomto případě to byla Jeromova matka.
Na Jeromovi bylo vturánu vidět, že se strefil. Do míst, kde to bolelo zdaleka nejvíc.
„Jsi ubohý. Pokud se na nic jiného než na urážku mé matky nezmůžeš, tak zapomeň, že bych si tě kdy mohl vážit. Opravdu bych ocenil, kdybys zmizel.“
„S tím já nemám problém. Jen aby bylo jasno, nic to neřeší. Je to tvrzení tvé matky proti mému. A věř tomu, že já spíš vím s kým spím než to věděla tvá matka.“
Náhle se celou halou rozlilo zářivé světlo. V něm se ztratil Jerome i Uriel. A nakonec jsem se v něm ztratila i já.
„Myslím, že ti bylo dáno dost času na to, abys celou tu záležitost urovnal. Ale popíráním se věci neurovnávají!“ Pronesl Nejvyšší a jeho hlas se rozléhal kolem nás jako několikanásobná ozvěna.
Uriel poklekl.
„Můj pane.“
„Máš k tomu co říct?“
„S lidskou ženou jsem se spustil jen jedinkrát, ale včas jsem si uvědomil, co dělám a vše jsem ukončil.“
„Asi né dost včas, nemyslíš?“ objevila se náhle. Dlouhé plavé vlasy jí sahaly až do půly zad a oči jako uhel zářily dobrotou. Měla přívětivý úsměv, který hladil na duši. Musela zemřít neuvěřitelně brzy. Na víc než třicet nevypadala.
„Mami.“
„Chlapečku.“ Vydala se k Jeromovi. Chytla ho za ruku a druhou ho hladila po tváři. „Modlila jsem se, abych tě směla ještě někdy spatřit.“
Na Urielovi bylo vidět, že ztratil hodně ze své původní bojovnosti.
„Mohu tě ujistit, že jsem s nikým jiným krom tebe poměr neměla. Že je Bůh nade mnou.“ Pak se na chvíli zarazila a usmála. „Tedy se mnou. Jerome je tvůj syn ať se ti to líbí a nebo nelíbí.“
„Ale já ho jako svého otce nechci.“
„Cože?“ vykřikli jeho matka i otec jako jeden hlas.
„Netoužím mít otce, který o mě nestojí a nikdy nestál.“
„Otce si těžko vybereš.“ Řekla jeho matka mírně.
„Tak jsem to nemyslel. Spíš že netoužím po tom, aby mě uznal za vlastního. Nestojím o to. Spíš uvítám, pokud mě nechá být asi jako doposud.“
Uriel se zhluboka nadechl, ale neřekl nic. Z celé té situace vyšel jako naprostý zmetek. Zřejmě se tak i cítil. Jerome byl evidentně jediným šrámem na jeho jinak dokonalé pověsti. Zato ho ten šrám důsledně pronásleduje a je živoucím důkazem jeho selhání. Nejspíš proto už léta na Zem nesešel.
Ale i Nebe je spravedlivé. Nejvíce se vytrestal sám. Bůh mu dozajista odpustí. Jeho vlastní syn ale nikdy.
„Urieli?“ zeptal se Nejvyšší.
„Souhlasím.“ Pronesl tiše a vysloužil si tím pohrdavý pohled Jeromovy matky.
„Prosím, Pane, vrať mě a Santin zpátky. Dokončí svůj úkol a pak bych byl opravdu rád, kdyby se vyplnilo to, na čem jsme se domluvili.“
„Nezapomeň, že slovo Boha je zákon.“ Ozval se hlas Nejvyššího.
„Nikdy bych si nedovolil jej zpochybnit.“ Řekl Jerome s lehkým úsměvem a drobnou úklonou.
V ten okamžik jsme se vrátili zase zpátky do továrny. Jen sami dva. Já a Jerome.