Kdo ví - 3.díl

Anotace: pokračování ...

Je to tak jak vždycky. Když se mi někdo líbí, buď je zadaný (v horším případě s mou vlastní sestrou), nebo je to hajzl (zkušenost s Patrikem). Člověk si opravdu nevybere. Moje nálada po tom, co jsem je viděla spolu klesla asi na -273,15 °C, což je hypotetický stav, kdy se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Tohle by se teď i hodilo, protože kdo se má pořád koukat na to, jak se vodí za ručičky, omuckávají a vrkají. Moje nálada a s ním i mé chování je nesnesitelné. Jenže co mám dělat? Stěhování do nového bytu, o velikosti krabičky zápalek, je fakt výhra, plus pokoj se sestrou, která má teď návštěvy víc než časté, je přímo rodinná idylka. Samozřejmě, když má u nás Kryštůfek spát, já musím spát v obýváku.
,,Ale tobě to přece vůbec nevadí, že ne Andreo?" položí mi drahá maminka spíše řečnickou otázku, aby vyvrátila Kryštofovy obavy, že by mi to snad mohlo vadit.
,, Já tu ale opravdu nechci zavazet," vyslechnu poté rozhovor Kryštofa s Janou.
,, Co by jsi zavazel, ségra to snad přežije ne? A kdyby ne, je mi to jedno," usměje se a líbne Kryštofa na tvář. Pch proč by mi to taky mělo vadit? Donutím se myslet na něco jiného než na ty jeho krásné oříškové oči, tudíž radši vypadnu do prosluněného prázdninového dne. Mám sraz s Vendy, holkou naproti, se kterou jsem se seznámila při stěhování do našeho nového "krásného bytu". Společně projdem město zaskočíme na zmrzku a přitom zjistíme, že chodíme na stejnou školu, dokonce letos nastupujem do stejného ročníku, avšak do jaké třídy mě zařadí, je pro mě celkem ve hvězdách. Nicméně město není tak špatné,jak jsem si myslela. Celkem poklidné dvě náměstíčka, nějaký ten park, obchody, možná bych tomu tady mohla dát šanci...
,, Netvař se jak kyselá okurka," zahuhlá na mě Venda olizujíc rozteklou zmrzku.
,,Snažím se, ale jsem ráda, že už tu znám aspoň tebe," zablekotám a přitom si nevšimnu, jak mi půlka zmrzliny sjede do klína. Asi v tu chvíli není většího dlaždiče než mě, protože mít čokoládovou zmrzku na klíně, není nic moc pocit a to to mám domů ještě řádný kousek přes město a pak MHD. Ani se nedivím, že se něco takového stane mně, přitom Venda z toho má druhé Vánoce, jak se kření a přitom se mě snaží nasměrovat k nejbližší kašně, abych si aspoň částečně smyla flek na kraťasích.
,,Není nad parádní zakončení hezkého dne ne?" ušklíbnu se, ale dál to nevydržím a začnu se smát. Lidi okolo si mě začnou všímat spíše kvůli tomu smíchu, než fleku, ale mně je to jedno. Až mi přijde líto, že je Venda celá nějak bez poskvrny, a tak ji ocáknu vodou z kašny.
,,Tohle jsi přehnala holčičko"vrhne na mě přísný pohled a s rozhodnutím po odplatě na mě začne cákat snad všechnu vodu, to už kolem nás lidi odskakují, ale nám je to jedno. Smějem se a dovádíme, jak malé puberťačky. Ale co, však mě tu nikdo nezná a cáknu po ní o to víc...

V podvečer se vracím domů s pocitem krásně vydařeného dne. Mamka je samozřejmě v práci, ale ty dva slyším až sem. Jelikož jsem ještě celá smáčená, rozhodnu se pro rychlou sprchu. Před dvěřmi koupelny potkám Janu, která už už hodlá něco říct, ale jak uvidí mě, zmoklou slepici s flekem na oblečení, začne se smát a dovolí mi osprchovat se jako první. Nejsem zvyklá zamykat a ani mě to nenapadlo, ale odteď asi začnu, nebo možná taky ne..
Už vyslečená stojím pod sprchou a nechávám na sebe padat horké pramínky vody, je to úplně skvělý pocit a taky si ho dosytosti užívám, než na svých zádech ucítím lehký polibek na jedno rameno, na druhé. Celá ztuhnu, nechápu, jedině Kryštof, ale je tu přece Jana. Co to má znamenat? Cítím, jak mi srdce tluče jako o závod. Postavit ho vedle Usaina Bolta, chlapec nemá šanci. Nohy mi zkamení a já nemám šanci se otočit. Se ségrou jsme věkově o dva roky, jenže výškově, postavou i dokonce vlasy máme stejně dlouhé. No do háje, on si myslí, že jsem ona. Kruci, kruci, kruci proč jsem nezamkla. Jeho ruce mezitím pomaluju putují po mém těle a já netuším co mám dělat.
,,Hezky voníš,"přivoní ke mně a rty mi postupně zlíbává kapičku po kapičce vody, tak tohle už já dál nemůžu vydržet, rychle se otočím a vyběhnu ze sprchy ztrhnu ručník z věšáku a mizím, jenže ten pohled překvapení v jeho očích mám v rytý snad nadosmrti. Chtěla bych tam moc zůstat- s ním , kdyby jen chtěl mě, jenže tenhle kluk přece není můj..