Já anděl 27

Anotace: Díky za každé takové ráno

Sbírka: Já anděl

Vyspinkala jsem se báječně a k ránu si ještě zameditovala, takže jsem teďka lítala po továrně jako motorová myš.
Jerome si užíval ještě hlubokého spánku a tak jsem si jenom uvařila k snídani čajík . Přiznám se, že ten heřmánkový mi prostě zachutnal. S kapičkou medu.
Čika seděla na konci linky a vypadala spokojeně. Taky jsem jí dala půlku konzervy, tak se pořádně napráskla a teď jenom mhouřila oči. Nejspíš nebyla schopná se ani pohybovat, jak měla těžké bříško. Kočkám stačí málo.
Venku vypadalo, že bude vážně krásně. Zřejmě poslední sluníčko tohoto roku se opíralo do ušmudlaného okna a zvedalo náladu s každým paprskem.
*Dneska už by to vskutku chtělo vyrazit.*
Jerome vstával dneska nejspíš tou správnou nohou. Vypadalo to, že je v dobrém rozmaru, dokonce si pobrukoval něco, co jsem odmítla komentovat pro naprostou falešnost.
„Jsi připraven vyrazit?“ zeptala jsem se ho, když konečně patřičně vypulírovaný opustil koupelnu. V některých ohledech byl horší než ženská.
Určitě ho to překvapilo, protože jeho obočí vylétlo hodně vysoko. Kdyby to šlo, vylétlo by až nad jeho hlavu.
„Bez snídaně?“
„Někdy si říkám, že máte s Čikou ledacos společnýho.“ Musela jsem se smát. Našpulil pusu v nesouhlasné grimase, ale pak mu došlo, co řekl a usmál se.
Přiznávám se dobrovolně bez mučení, že z toho úsměvu se mi podlomila kolena. Ve tvářích se mu u toho udělaly hluboké dolíčky, které díky párdennímu strništi vypadaly jednoduše neodolatelně. Navíc mu oči zářily rozpustilýma plamínkama, takže jsem se mohla spolehnout na to, že přijde nějaká padoušárna.
„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se ho nevinně a plamínky v očích ještě zesílily. To už jsem si tou padoušárnou byla naprosto jistá.
„Naučila ses vařit čaj a teď to budu mít na stole každý den, co?“
Milej jako vždycky.
„Tyyyyyyyyy. Držko. Taky se na tebe můžu vybodnout, aby si věděl.“
Měla jsem po ruce zrovinka utěrku a tak jsem ji po něm hodila. Ještě pořád něžně. Jenomže pak přišlo přesně to, čeho jsem se celou dobu tak bála. Probudila jsem v Jeromovi zvíře.
Byl u mě tak rychle, že jsem to málem ani nestihla postřehnout. Přehnul si mě přes koleno a začal mě plácat po zadku.
„Maminka tě nenaučila, že po dobrodincích se utěrky nehážou?“
Bolelo to jako čert.
„Puuuusť měěěě.“ Ječela jsem na celou továrnu, ale nepomáhalo to.
„Čiko pomoz miiiiii.“ Zkusila jsem ještě svého spojence ve zbroji.
„Cože? To jako že na mě budete dvě?“ naoko se vyděsil, ale jinak vypadal, že ho to absolutně nemohlo rozhodit.
„Ihned mě pusť, slyšíš?“
„Nebo co?“
„Nebo použiju ženské zbraně.“
„No to snad radši nééééé teda.“ Rozpustile se zasmál ale nepustil mě. Jenom si mě přehodil tak, že mě držel kolem pasu. Trochu blízko na můj vkus.
Ještě pořád to byla legrace. Tak zhruba do chvíle, než jsem ucítila jeho dech na svém krku. Svému sluchu jsem byla najednou docela vděčná. Zrychlil se mu tep a tak prapodivně nervózně polknul.
„Pusť.“ Zaprosila jsem. Měla jsem z toho všeho smíšené pocity. Chtěla jsem, aby mě tak držel. Nejspíš. A zároveň ... nechtěla. Já nevím. Nejspíš se v sobě najednou nevyznám. Každopádně všechny alarmy, které se mi v hlavě mohly rozeznít právě teď bily na poplach s ohlušující intenzitou.
„Dobře. Ale už žádný utěrky, rozumíme si? Jinak ti naplácám zas!“
Pustil mě a já jsem si okamžitě našla místečko za stolem, kde by mu dalo aspoň minimální práci mě dohnat.
„Jistě. Mělo mi dojít, že homo sapiens tvého ražení se nebude umět chovat k dámě.“
Vyprsknul smíchy ten zmetek.
„K dámě? Žádnou tu nevidím.“
„Oh velevážená, promiňte, neviděl jsem vás.“ Otočil se k Čice a začal se před ní pitvořit.
*Komediante.*
„To je přesně to o čem mluvím.“ Povzdechla jsem si teatrálně. „No. Sbalím si svých pár švestek a vyrazili bychom, co říkáš?“
„Dotkl jsem se vašeho jemnocitu, madam?“
„Ne, monsieur, ale myslím, že mé vychování a dobré způsoby jsou mi ve vaší přítomnosti zcela k ničemu.“
„Ale. Japato?“
„Promiň, miláčku, ale nehodíme se k sobě. Neumím být tak neotesaná.“
„Uf.“ Na víc se zjevně nezmohl. Náš slovní souboj tím skončil. Že mu budu rovnocenným soupeřem nejspíš nečekal. Ale já se nemínila tak jednoduše dát.
Taky kdo říká, že anděl nemůže být mrcha? Může, ale pak je to andělská mrcha! A ty bývají po čertech ďábelské.