Já anděl 32

Anotace: Bojíš se, že o mě přijdeš?

Sbírka: Já anděl

„Děláš, jako kdyby ti nikdy nikdo neřekl, že tě má rád.“
Hluboce jsem se zamyslel.
„Krom mojí matky ne.“ Odvětil jsem prostě. Vypadala, že ji to šokovalo.
„Opravdu? Za celý tvůj dlouhý život nikdo?“
„Ne.“
*Bože jak se mám soustředit na její odpovědi, když je tak blízko?*
Pořád měla ruce pod mým tričkem a já z toho byl maximálně nervózní. I když to, co dělala, bylo nesmírně příjemné. Nutilo mě to se uvolnit. Můj instinkt být neustále ve střehu dostával docela zabrat.
„Zvláštní. Myslela jsem, že když se mají lidé rádi, že si to říkají.“
„To ano.“
„Řekl jsi ty někdy někomu, že ho máš rád?“
„Krom mé matky nikomu.“
„Máš rád mě?“
Její velké oči se na mě upřely s neskrývaným očekáváním. Přitom taková nevinná otázka.
Sepjala ruce za mými zády a tělem se mě málem dotýkala. Hlavou mi začaly probíhat neodbytné myšlenky jako mravenci, neustále bombardující na živočišnou stránku mého já. Jak jednoduché by bylo se přestat ovládat. Jak jednoduché by bylo projet jejími vlasy a dýchat jejich vůni. Jak jednoduché by bylo hladit její tváře. Jak jednoduché by bylo líbat její rty a jazykem si dobývat cestu k ní samotné. Jak jednoduché by bylo ... jí podlehnout.
Bylo by to jedním slovem: jednoduché.
„Nevím, co chceš slyšet.“ Snažil jsem se vykroutit. Ale při tom, jak mi jezdila po zádech se prostě nedalo přemýšlet.
„Pravdu.“ Řekla prostě, jako by to bylo jasné.
Ano, i mně to bylo naprosto jasné. Jenomže mě tím zahnala do kouta. Já na tohle nikdy nebyl.
„Prosím přestaň s tím, co děláš. Nemůžu u toho přemýšlet.“
„Já taky nechci, abys přemýšlel. Nedokážu ti číst myšlenky. Takže pokud chci, aby za tebe mluvilo tvé podvědomí a né tvůj mozek, musím mozek vyřadit z funkce.“
Přejela rukama na krční svalstvo. Stiskla na jednom místě a mým tělem se rozlil strašně příjemný pocit.
„Nejsem zvyklý něco takového říkat.“
Musel na mě být úděsný pohled. Teď jsem byl na pár okamžiků vláčný jako kotě. Mohla si se mnou dělat úplně cokoli chtěla. Já se jenom modlil, aby nepřestávala. Něco takhle úžasně uvolňujícího a nádherného jsem nezažil už ... no nejspíš vůbec nikdy. Dokázala si mě podmanit pouhým lidským dotykem. Snesl bych jí modré z nebe jen kdyby ho chtěla.
„Když přestanu, vyslovíš to?“
Všechno ve mně křičelo. Všechno. A já to přesto nedokázal.
„Ne.“ Slyšel jsem se říkat.
*Zbabělče.* řval jsem sám na sebe a v zoufalství prosil ji: *Prosím nepřestávej.*
Sundala ruce z mých zad a přestala dělat to hezké, co posledních deset minut dělala. Byl bych se nejradši profackoval.
*Kreténe. Ta tvoje ješitnost tě jednou přivede do hrobu.*
Jenomže já už byl tak dlouho Prorokem, že předělat se za pár dní, kdy byla součástí mého života, tak jednoduše nešlo. Jak jen do ní můžu investovat city, když po splnění úkolu půjdeme každý svou vlastní cestou?
City bolí. Když zemřela matka, zemřel kousek mě s ní. Když jsem ji viděl v Nebi, otevřela se dávno zacelená rána, o které jsem si už myslel, že se otevřít nemůže. Byla středobodem mého vesmíru a tak jako všechno v tomto světě, i ona byla smrtelná. V tomto je lidský úděl nesmírně těžký. Smířit se s tím, že ti, které milujeme, pro nás jednoho dne přestanou existovat.
Asi jsem konečně začal chápat, proč Santin spáchala to, co spáchala. Také nedokázala brát dech těm, které milovala.
*Možná ví o lidském citu víc než já.*
„Můžu mít dotaz?“ zeptal jsem se. Ustoupila ode mě o krok a vypadala nějak posmutněle. Cítil jsem z ní zklamání. Začínalo být docela intenzivní.
Asi očekávala, že jí řeknu taky něco hezkýho a já to důkladně zazdil.
„Hm?“
„Proč jsi Samuelovi nevzala život?“
„Upřímně. Nechci na to odpovídat. Myslím, že to je moje věc.“ Řekla to mírně, ale rezolutně. Chtěl jsem to respektovat.
„Proč se na to ptáš zrovna teď?“
„Asociace. Vzpomněl jsem si na svou matku a na pocit, když zemřela.“
„Jaký to byl pocit?“
„Bolestný. Neuvěřitelně bolestný. Od srdce mě bolel celý člověk. Nemohl jsem dýchat. Veškerý prostor kolem mě i ve mně zaplnila prázdnota. Možná bych to nazval dvěma slovy. Tiché zoufalství.“
Vypadala tak zkroušeně. Jako kdyby dokázala cítit to, co já tenkrát. Ale to nemohla. Není možné si to ani představit.
„Bojíš se, že o mě přijdeš?“