Já anděl 35

Anotace: Nákupní horečka a "Zkus mi důvěřovat". Dvojitý díl. Nevím, kdy se sem zase dostanu, tak si pro tentokrát pěkně počtěte :)

Sbírka: Já anděl

Vyjeli jsme. Napětí mezi námi by se dalo krájet. Jerome tedy vypadal, že mu to vůbec nevadí.
Rozhodla jsem se, že asi nemá moc smysl se o něco pokoušet a místo toho jsem se uvelebila tak, aby se mi sedělo pohodlně. Jerome naladil nějakou stanici, kde hráli docela příjemné písničky a tak jsem poslouchala. Do Paříže daleko.
Musela jsem uznat, že Jerome řídí skvěle. Nechával si řádné rozestupy od dalších vozidel a i když muselo tohle auto být opravdu žihadlo, tak víc než 140 ani na dálnici nezkoušel. Přiznávám, že mě to poměrně překvapilo. Měla jsem za to, že si muži svými auty vždycky něco kompenzují. Tak jsem asi narazila na čestnou výjimku. Dokonce pustil i chodce na přechodu.
To už jsme vjížděli do Paříže. Cesta to byla dlouhá, ale kupodivu utekla docela rychle. Pravdou je, že jsem měla dost o čem přemýšlet. Navíc bylo pořád na co se dívat. Francie je vskutku krásná a zajímavá země.
Průjezd samotným hlavním městem se stal totální noční můrou. Nejspíš jsme vychytali špatný čas. Kažpádně zácpa, do které jsme se dostali, byla značně únavná. Strávili jsme v ní hodně přes hodinu, než jsme se dostali konečně do volnějšího provozu a mohli zamířit na letiště Charlese de Gaula. Jeromovi vyhovovalo především v tom, že je tam nepřetržitý provoz a tolik lidí, že i já se tam bezpečně ztratím.
Jenže ještě dřív než jsme tam vůbec dojeli, zamířil si to Jerom do nějakých podzemních garáží, což jsem přiznám se absolutně nečekala.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně. Přeci jenom pokud by měl s Anděli Řádu nějaký pakt, pak by tady bylo ideální místo pro moje vydání.
„Nemusíš se bát. Myslím, že tohle překvapení se ti jako ženský bude docela líbit.“ Usmál se, ale mě moje obavy rozhodně neopouštěly.
Prošli jsme ztichlou halou, kde stálo poměrně velké množství aut. Výtah nás vyvezl z podzemí. A pak jsem zažila výbuch pomyslného štěstí. Totiž ocitli jsme se v gigantickém obchodním domě. Kam až mé oko dohlédlo bylo nepřeberné množství obchůdků se vším, co jsem si jenom dokázala vymyslet a představit.
„Páááni.“ Hvízdla jsem potichu a Jerome se samolibě usmál.
„Hádám, že to děláš proto, abych ti nedělala v letadle ostudu, co?“ nadhodila jsem jízlivě. I když možná, že jsem nemusela. Jenomže mě vážně zajímalo, z jakého popudu tohle dělá.
„Chtěl jsem ti udělat radost, ale jestli míníš držkovat, tak zmáčknu tenhle čudlík a vrátíme se zpátky na parkoviště. Ve své podstatě je mi dost fuk, co máš zrovna na sobě, hlavně když netrpíš zimou.“
„Snad jsem tolik neřekla.“ Ohradila jsem se. Ach jo. Od chvíle, co jsme se políbili mi přišlo, že je snad ještě protivnější než kdy dřív. Jak to mám ustát a nezabít ho? No možná nebyl úplně dobrý tah snažit se mu říct, že vím, jak přemýšlí a co ke mně cítí. Nebo jsem se taky mohla úplně klidně seknout. Nejsem tak dlouho člověkem, abych to dokázala přesně určit.
„Ani já jsem v tom případě tolik neřekl.“ Kontroval mi s klidností sobě vlastní.
Vystoupili jsme na posledním patře. Tady se skvěla spousta butiků roztodivných značek a tolik oblečení na jednom místě jsem neviděla asi ještě nikdy. Kam se misije hrabala. Pch.
„Kolik toho můžeme utratit?“ zeptala jsem se plně si uvědomujíc, že jsem teď na něm zcela závislá. Teď už se bez peněz neobejdu a jelikož on je jediný z nás dvou, kdo je má k dispozici, musim se ho držet jako klíště a nepustit. Mohla jsem být jenom ráda, že má dostatečnou motivaci se mnou setrvávat. Jinak bych asi byla totálně v háji.
„Přiměřeně.“
Na to konto jsem se na něj zahleděla.
„Přiměřeně? Jak tomu mám rozumět?“
„No asi tak, že se chystáme do letadla. Zavazadla koupíme tady, tak aby se ti tam všechno vešlo.“
„Tak to zní naprosto úchvatně. Co kdybychom nejdřív tedy koupili ta zavazadla a pak až to, co do nich?“
„To se s nima chceš celou dobu vláčet? Já ani moc ne. Víš co, budem nakupovat a až si budu myslet, že se to do toho kufru vejde, tak tě zastavím, dobře?“
„A co když se to pak nevejde?“
„Tak si to navlíkneš na sebe a celou dobu v tom poletíš.“
Začal se hrozně smát svému vlastnímu vtipu. Mi to ale zrovna tak moc vtipný nepřišlo.
„Ha ha ha.“ Snažila jsem se ho usadit, ale tu lavinu smíchu, která ho přepadla, asi nebylo možný jenom tak zastavit.
„Hehe promiň. Já jsem si to jenom představil a to je prostě nářez.“
„Hm.“ Zavrčela jsem a moje nervy šly zrovna do vrtule.
„Neboj. V nejhorším to půjde do mého kufru. Já si nic tak zásadního kupovat nechci. Ale hele, tohle není informace, se kterou bys mohla pracovat, jasný. Takže né aby tě napadlo nakupovat věci i do mýho kufru. Tam půjde jenom to, co se případně nevleze. Kapíši?“
„Jo.“
Stiskla jsem stoličky. Jak s malou holkou. Myslim, že teď už mě vytočí asi čímkoli.
„Nebuď naštvaná. Předně si nemyslim, že bys k tomu měla důvod a pak, ničemu tím nepomůžeš.“
„Poslyš ty si neuvěřitelnej. Jednu chvíli mi dáš hračku a pak mi ji z rozmaru zase vezmeš. A to jenom proto, že víš, že sama nemám šanci si vůbec něco z toho pořídit.“
„Když to takhle vnímat chceš, je to tvůj problém. Já fakt nemám tu touhu se s tebou teď hádat. Nehledě na to, že na to ani nemáme čas. Ty nákupy musíme zvládnout za hodinu. Tak buď tady budeme konverzovat a nebo začneme. Nuže?“
Semkla jsem rty pevně k sobě. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou se rozhlédla, abych se zorientovala.
„Dobře. Začnem spodním prádlem.“ Řekla jsem rozhodně a důsledně zadupala stopy svého rozčarování hluboko do sebe.
Hodina utekla jako voda. Strašně rychle. Kalhotky jsem si zkusila dvoje a pak už nakupovala jen podle velikosti. Všechny jsem si pro jistotu psala, protože silně pochybuju, že bych si je pamatovala. S ostatními druhy oblečení jsem to udělala stejně.
Stihla jsem všeho všudy spodní prádlo, 4 trika, dvoje kalhoty, svetřík, bundičku, velmi pěknou fešnou šálku a jedny pevné boty. Do kufříku se to vešlo všechno a to dokonce i s věcmi z krosny, takže byly daleko lehčí. Super. Hlavně se mi odlehčilo ze zad, protože kufírky měly kolečka. Báječný to vynález lidstva.
Do pár nových kousků jsem se převlékla okamžitě. Věci z charity mi ale bylo líto vyhodit a tak jsem je přibalila s sebou. Jerome to nekomentoval.
„Nakoupeno máme. Je čas vyrazit.“

Přiznávám se bez mučení, že z letištní haly jsem měla stísněný pocit. Byla gigantická. A těch lidí, co všude bylo. Nekonečné davy mačkající se tam i zpátky v nepřehledných houfech.
Naprosto jsem nebyla schopná se zorientovat. Z jedné strany jsem se křečovitě držela kufříku a z druhé jsem zastavovala krevní oběh v Jeromově ruce.
Když na mě shlédnul ze své výšky, kde mu do dvou metrů moc nezbývalo, musela jsem mu připadat jako zakrslý králik. Totálně vyděšený.
Usmál se a něžně mě vzal kolem ramen.
„Neboj se. Tady to je je jedno z nejbezpečnějších míst Paříže. To tě klidně můžu ujistit.“ Zasmál se. Úplně uvolněně. To jsem prostě nechápala.
„Je tu na mě moc lidí.“ Špitla jsem.
„Tady je moc lidí asi na každýho.“
Netuším, jak přišel na to, kam máme jít. Každopádně jsme za docela malý okamžik dorazili k odbavovacím pultům. Hrklo ve mně.
„Jerome.“ Zatahala jsem ho za rukáv ještě malý moment před tím, než vykročil k prvnímu odbavovacímu pultu. Mimochodem pro business class.
„Co se děje?“
„No já jenom že nemám doklady.“ Šeptala jsem naléhavě.
„To už je dávno zařízeno.“
Vytáhnul z náprsní kapsy malou vínovou knížečku s nadpisem La République Francaise. Když jsem to otevřela, dívala se na mě z fotky žena, které jsem patrně byla hodně podobná. Měla blond vlasy, modré oči a typicky ženské rysy. Jméno ale bylo moje. Hlavně mě zajímalo la date de naissance. Totiž kdy jsem se narodila a kolik je mi vlastně let.
„Ročník 78? To jako že je mi 27 let?“ otočila jsem se tázavě na Jeroma.
„Něco proti?“
„No přijde mi to hodně.“ Řekla jsem trochu zklamaně. Doufala jsem, že mi bude tak 16.
„Hodně? 27 je naprosto nádherný věk. Neblázni, kočko. Jsi stará tak akorát.“
„A kolik let je tobě?“
„Zhruba tak 620 let. Ale nevypadám na to.“ Zapózoval mi jako model. Lehce jsem ho švihla šálkou.
„Nešaškuj. Kolik máš v pasu?“
„80.“
„Preboha. Tolik ti nemůže být. Vždyť by ti to nikdo nevěřil.“
Začal se chichotat.
„Co je?“ zeptala jsem se už podrážděně.
„Áááále. To byla jen slovní hříčka a ty jsi ji zjevně nepobrala. Obvod mého pasu je 80 cm. Ale můj věk v pasu je 32. I tak. Je to jenom číslo. Přes půl tisíciletí vypadám pořád stejně. Nový pas si nechávám vystavit každý rok. To bych tady asi neprobíral. Je tu spousta nepovolaných uší.“
„Dobře. Necháme to na pozděj. Ale stejně se z toho nevyvlíkneš. Mám spooooustu otázek.“
„To mám radost.“
„Ts ts ts.“ Zaksichtila jsem se na jeho záda, protože už si to zase štrádoval k odbavení. Nejspíš bych ho měla přestat podceňovat. V duchu jsem se musela usmát. Schopnýho chlapa aby pohledal a zrovna jsem na jednoho narazila.
Zamyslela jsem se na malý okamžik, ale těmi svými mílovými nohami mi utekl docela daleko. Tak jsem vturánu zrychlila za ním. Když se mi ztratí, nemám šanci cokoli tu sama zvládnout. Docela nepříjemný pocit, přiznám se. Jerome se stal mým průvodcem a strážcem. Kdo by to byl řekl, když si vzpomenu na naše první setkání.
Odbavení trvalo jenom chvíli. Byla jsem celou dobu v permanentní křeči, aby se nechtěli snad náhodou na něco zeptat, protože jsem si v té rychlosti nezapamatovala ani datum narození. Muselo to na mě být znát. Takže jsem za ten shon na letišti nakonec byla vděčná. Nikdo neměl čas mě kontrolovat. A to ani na pasové kontrole. Podoba ženě z fotky čistě náhodná.
„Máš hlad?“ zeptal se mě a přiznám se, že mě to poměrně zarazilo. Ještě pořád se mnou jedná jako s obyčejným člověkem, i když už jsem mu přeci párkrát zdůrazňovala, že jíst nemusím.
„Hlad? Ne, nemám.“
„Hm, nevadí. Tak máš zcela určitě chuť.“
Popadnul mě za ruku a táhnul za sebou dlouhou chodbou plnou lidí.
„Kam mě to vláčíš?“
„Do salónku. Minimálně já hlad určitě mám. Navíc ti to tam chci ukázat. Je to jedna z výhod cestování business class. Neboj, není to daleko.“
U vchodu stál chlapík, co dovnitř pouštěl jenom vybrané osoby a nás jako zázrakem pustil taky. Když jsme tam vstoupili, už jsem pochopila, proč mě tam tolik chtěl vzít. Dalo se to s klidem nazvat buržoazním luxusem. V salonku bylo docela příjemné přítmí, které dávalo všem hostům možnost soukromí. Prostor byl po stranách rozdělen na jednotlivé kójky, které skrývaly rozložité a pohodlné sedačky a bytelný dubový stůl s pochutinami. Kam až oko dohlédlo, všude bylo nějaké jídlo. Zvláště pak na švédském stole, který stál uprostřed místnosti a který byl obalen honosně nastrojenými lidmi. Všude vládla tichá konverzace, která kupodivu nebyla rušivá. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Kolem mě prošlo hned několik číšníků s aperitivy a nápoji.
„Jsi si jistá, že nemáš hlad?“ usmál se na mě samolibě Jerome a já musela uznat, že díky těm hordám jídla, které by nejspíš nakrmily celou Afriku, jsem dostala na pár pochutin chuť.
„Hlad ne, ale spoustu bych toho ochutnala. Ukážeš mi, co je dobré?“ Přiznám se, znejistila jsem. Co si tak vzpomínám z hodovních síní ve 14. Století, tak moji svěřenci pak často zvraceli i celou noc z přeplácání. Takže jsem to rozhodně nemínila přehánět.
Když jsem se tak nad tím zamyslela, tak jsem prožila se svými svěřenci tolik životů. Přesto ten svůj současný jen horko těžko zvládám.
„Milerád. Ten aperitiv si klidně vezmi. Je velmi chutný. Nemusíš ho nutně vypít celý. Je v tom alkohol, tak abys to nepřehnala.“
Už už jsem sahala po sklínce, ale když vyslovil to nebezpečné slovo „alkohol“, vturánu jsem stáhla ruku zpátky.
„Kdepak, stačilo mi to před týdnem na opravdu dlouho. Nechci děkuji.“
„Neboj se. Když mě budeš poslouchat, tak se ti nic nestane. Zkus mi důvěřovat, ano?“ Zadíval se na mě naléhavě, čímž mě zahnal do kouta. Důvěřovat mu?
„Dobře. Já to zkusim.“