Já anděl 38

Anotace: Naučené emoce. Myslím, že tohle je docela zajímavý dílek. Na jeho konci měním úhly pohledu z jeho na její. Tak snad to nebude matoucí. Hezké počtení přeji.

Sbírka: Já anděl

„Víš co, půjčím ti na dnešní noc jedno ze svých triček. Myslim, že velký ti bude dost. A košili koupíme zítra. Dneska už mě odsud nikdo a nic nedostane. Mám všeho plný zuby a chci si dát sprchu.“
Abych svoje slova potvrdil, vstal jsem a sundal si boty. Nemínil jsem tu šmajdat jen tak v ponožkách a tak jsem si našel jednorázové pantoflíčky v obrovské bytelné skříni, která stála v rohu. Pro Santin tam jedny zbyly, tak jsem je po ní hodil.
Vypadala hrozně rozpačitě a já se musel jenom držet, abych ji hned neobjal. Kdoví proč ve mně probouzela pocity, které jsem do té doby důsledně vůči jakýmkoli jiným ženám krotil. Totiž nesnesitelnou touhu se s ní milovat, ale způsobem značně jiným, než to bylo vždycky. Začal jsem nevýslovně toužit ochutnat ji úplně všude. Dotýkat se jí, hladit ji. Vdechovat její vůni. Vnímat její teplo a podmaňovat si její křehkost. Byla mi svým způsobem dána na milost a nemilost a přesto v sobě měla oheň, který mě od jakýchkoli zvířecích pudů držel notně zpátky.
S hrůzou jsem si uvědomil, že mám to naše špičkování rád a že jí nejspíš musím občas ubližovat tím, jak na ní vyjedu. Jenomže tím bych zase popíral své já.
Kruci to je matoucí. Měl bych se pořádně soustředit na to, co je teďka důležité. Ona musí splnit svůj úkol. A když se to podaří, pak Gabriel splní svůj slib. Kéž by to bylo co nejdřív.
Když jsem se tak nad tím hlouběji zamyslel, došlo mi, že pokud si nedám majzla, mohlo by mě moje přání dohnat zatraceně rychle. Každopádně své role jsem už měl delší dobu plné zuby a ani křehká blondýnka tohle jen tak nezmění. Nehledě na to, že mi zmizí ze života hned, jak napraví svou chybu. Takže vlastně nemá cenu ani o tom uvažovat.
„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se mě najednou a já si uvědomil, že už na ni hodnou chvíli nepokrytě civim.
Zatřásl jsem hlavou.
„Promiň. Zamyslel jsem se. Hluboce. Řekl bych, že mikrospánek.“ Zasmál jsem se, ale uvolněně to moc neznělo.
Sundal jsem si kalhoty a ponožky. Zůstala mi ještě košile, ale to jsem si všiml, jak se Santin otevírají oči dokořán.
„Jestli se cítíš v rozpacích, tak se otoč.“
Udělala to okamžitě. Cítil jsem tu její emoci. Nešla přehlédnout. Co mě na tom zaujalo spíš bylo, že to byl stud smíšený s chtíčem a snad i něčím, co jsem nebyl okamžitě schopen identifikovat. Možná že bych to nazval náklonností. Ale ruku do ohně bych za to nedal.
Bylo zajímavé to pozorovat. Zvláště pak po tom, jak nepokrytě se mnou flirtovaly letušky v letadle a lechtivou myšlenku si neodpustila ani místní recepční.
Jasně. Jednoho to zatraceně potěší. Ale po tolika letech už mě to nechávalo ledově klidným. Neustálé napravování lidských chyb má za následek to, že si člověk zvykne. Dámy v nesnázích očekávají, že zaplatí vlastním tělem a snad si i myslí, že je to tak v pořádku. Mě to asi nikdy zvlášť nevadilo. Nazval bych to příjemným benefitem své práci. A Nejvyšší mi to vždycky toleroval, tak proč ne, že? Ale poslední dobou jsem od toho už taky upustil.
„Měl jsem za to, že jsi svoje chráněnce vídala tak, jak je Nejvyšší stvořil. Či ne?“
Otočila se, aby mi odpověděla, ale neprozřetelně ve chvíli, kdy jsem si stahoval košili.
„Ježiši, promiň.“
Musel jsem se začít smát. Myslel bych si, že ten, kdo se stydí, mám být já. Ale kupodivu ji to rozhodilo podstatně víc.
„Nic se nestalo.“ Nemělo cenu jí to moc vysvětlovat.
Stála ke mně zase zády a nejspíš přemýšlela nad tím, jak mi odpoví. Lezlo to z ní jako z chlupatý deky.
„Taky to dost dobře nechápu. Prostě se tahle vlastnost u mě najednou objevila. A abych ti odpověděla, tak ano. Viděla jsem svoje chráněnce ve všech možných stavech, rozpoloženích, náladách, situacích. Myslela jsem si, že už mě toho moc překvapit nemůže. No, tak to jsem se zdá se mýlila.“
„Je ti to nepříjemné?“
„Strašně.“
„A je ti nepříjemné spíš to, že to pociťuješ a nebo to, že jsem si svlékl věci? Respektive myslíš, že máš ten pocit jen vůči mně a nebo vůči mužům obecně?“
„To nedokážu posoudit. Jsi první. Tedy od té doby, co jsem sama člověk.“
„Hm, pravda.“
„Víš co by mi opravdu pomohlo?“
„Co?“
„Kdybys tu nestál na adama a šel do té sprchy, kam jsi měl původně namířeno.“
Sehnula se k posteli pro dva polštářky. Jeden po mně mrskla a druhým si zakryla obličej.
„Exhibicionisto.“ Zahuhňala se a utekla za postel.
„Co? Podívej holčičko zvykej si. Jsem v hotelovém pokoji se ztmavenými okny a vlastní ženou. Takže jakýpak copak. Nehledě na to, že tu nejsem na adama. To bych si ty trenky musel sundat. A jestli budeš ještě víc zlobit, tak to udělám před tebou a né až v koupelně.“
„Nevyhrožuj, jo?“
„Nevyhrožuju. Jsem tomu dokonce velice blízk.“
„Tak mi prokaž tu laskavost a svlékni se až v koupelně. Pro příště bych uvítala, kdyby ses tam svlékl celý a né z půli tady a z půli tam.
„Na pobyt v hotelu si nezvykej. Zase tolik nás ho zřejmě nečeká.“
Nepochybně mě slyšela, jak se k ní blížím. Byl to jenom impuls a doufal jsem, že ji tím nevyděsím.
„Nelekni se mě. Stojím za tebou.“
Přestala se usmívat. Byla ke mně profilem a důsledně zavírala oči, aby se na mě nedívala.
„O co se snažíš?“
„O nic závratného. Pokusim se tě odblokovat.“
„Od čeho?“
„Od studu. Není to lidská přirozenost. Stud je naučená vlastnost.“
Snažila jsem se na něj otočit, abych mu viděla na oči, protože mi přišlo, že si ze mě snad střílí.
„Naučená? Jak to myslíš? Jsem člověkem zhruba tak týden vašeho času.“
„Předně je to NÁŠ čas. I kdyby to bylo jen dočasně, tak k nám minimálně teď už patříš. A člověk prapůvodně není stydlivý a ani monogamní. To všechno přišlo až s náboženstvím. Uvolni se a zůstaň stát jak jsi.“
„Co míníš dělat?“
Čula jsem zradu. Jenomže nebylo kam se uhnout. Leda bych rychlostí blesku přelezla postel na druhou stranu. Jenomže pokud si dobře vzpomínám, bývá dost podstatně rychlejší než já. Takže není úniku.
„Narušit tvou osobní zónu.“
„Já ale nechci.“ Namítla jsem.
Stáhl ruce zase dolů, ačkoli jsem je před tím cítila nad svými rameny.
Povzdychl si.
„Jak myslíš. Přes tvou vůli nepůjdu.“