Já anděl 41

Anotace: Já, Amithiel. Těžko říct, na které straně tahle dáma stojí. Uvidíme. Až se rozhodnu, dám vám vědět ;)

Sbírka: Já anděl

Když Santin s Jeromem opět zmizeli, vystoupil ze všech andělů řádu jeden a vydal se přímo k Amithiel.
„Musela jsi je sem nahoru brát? Byl bych opravdu nerad, abys nás zatahovala do svých plánů. Nezapomeň, že nám nevládneš a teď jsi nás jen využila.“
„Co se ti nelíbí, Samaeli? Myslím, že je v pořádku, aby věděli, že je někdo hlídá. Pokud máme být protipólem samotnému Bohu, pak si ale musíme stát za svým. A předpokládám, že sám uznáš, že dar, který byl Santin dán a pouhým lidem ne, byl při nejmenším nadhodnocený. Především pak vůči svému prohřešku.“
„Jistě. Pro to stačilo sem zatáhnout jen ji. Proč tady byl on? Kdepak, Amithiel. To mi nevymluvíš. Nejvyšší ti ponechal emoce a ty tě neustále ovládají. Bylo by vhodné, kdyby sis to přiznala a podle toho se zařídila. Je snad více než jasné, že on tvé city neopětuje. Zato je cítí vůči ní. Ale ty jí za žádných okolností ublížit nesmíš. Je chráněnkou archanděla Gabriela a to mi věř, že jeho hněv by se ti nelíbil!“
„Jak málo víš, Samaeli. Z mého citu vůči němu zbyla pouhá nenávist a pokud se jen trochu budu moci pomstít, pak to udělám. Neboj se, nezkřivím jí vlásek na hlavě. Hm. Vlastně to možná zrovna ano.“ Zasmála se svým jedovatým smíchem až i Samael se otřásl.
„Samael má pravdu.“ Vystoupila z řady další postava. „Celou akci můžeš nesmyslně ohrozit. Čekáme na každou její chybu a rozhodně nebylo nutné jí tuto skutečnost sdělovat.“
„Jistě, Ismael. Jako vždy. Překvapilo by mě, kdybys stála na jiné než Samaelově straně.“ Odfrkla si posměšně Amithiel a měla se k odchodu.
Vprostřed kroku se ale zastavila.
„Pakliže mi nevěříte, tak se zahleďte do křišťálové číše a tam spatříte odpověď, na které straně stojím.“
Vzala do ruky ampulku s čirou tekutinou a nalila ji do zářivé průhledné číše. Pozvedla ji a zamíchala. Poté ji zpět položila na podstavec a tekutina uvnitř se rozzářila matným světlem. Oko na Zemi.
Jerome se zrovna zvedal ze země a snažil se ze sebe dostat písek. Santin ještě pořád ležela bez hnutí. Ale to je určitě jen otázka času. Na sluncem rozžhavené zemi dlouho v bezvědomí nebude. Zemřela by.
Jerome se rozhlédl kolem sebe a došlo mu, že na ně Amithiel a pravděpodobně i další andělé řádu, udělala docela nepříjemný podraz. Ocitnout se v poušti, kde široko daleko nebylo nic krom písku, bylo jako zlý sen. Skoro si přál, aby se do téhle noční můry Santin ani neprobudila. Jenomže jí se začala chvět víčka, což byla neklamná předzvěst toho, že co nevidět přijde k sobě.
„Ale na poušti zahynou.“ Namítl Samael.
Na to se Amithiel pouze usmála.
„Jerome ovládá živly. Silně pochybuju, že by se z toho nedostali. Ale víš ty co? Jestli chceš, klidně jim můžeš pomoci a přesunout je někam jinam. Jak je ti libo. Souhlasíš?“
Vyslovila to ledabyle, aby Samaela uklidnila. Ale v duchu si nevýslovně přála, aby její nabídky nevyužil. To místo, kde se ti dva zrovna teď nacházeli, bylo pro ně jako stvořené.
„Tak to ne, Amithiel. Dostala jsi je tam ty, tak se o ně teďka postarej. Tvoje průsery já žehlit nebudu. A dělej tak, abys nás všechny nedostala do problémů.“
Pokynul Ismael, aby ho následovala.
*Doufám, že na ni máš vodítko.* neodpustila si Amithiel štiplavou poznámku vůči těm dvěma.
Ismael si odfrkla. „Jsi ubohá.“ Kdyby mohla, nejspíš si odplivne. Ale s atrálním tělem některá gesta prostě nejdou.
V hlavách se jim oběma rozezněl jedovatý smích. „Od tebe, drahá Ismael, je to kompliment.“
Dál si jí nevšímali a za okamžik zmizeli do prostoru. Amithiel přistoupila k číši a hleděla na ty dva. Jerome zrovna pomáhal Santin ze země.
„Jsi celá?“ zeptal se Santin a ta jenom pokývala hlavou. Mluvit nemohla, protože měla hrozně sucho v hrdle a prach měla snad úplně všude.
Amithiel mávla jednou rukou nad číší a vedle těch dvou se objevila jejich zavazadla.
„Ach jo. Někdy mi připadá, že měknu.“ Řekla sama sobě a nalila tekutinu zpět do lahvičky, kterou postavila na stojan.
Užívala si nastalé ticho a samotu. To se tady v Nebi příliš nestávalo. Speciálně né v sídle Andělů Řádu. Byť jich je jen 7, vždycky je někdo na blízku. Všichni mají tentýž úkol. Dohlížet na dodržování Řádu. Jednoduché poslání. Ale jenom pro ty, kteří už si nepamatovali, jaké to je být člověkem.