Já anděl 42

Anotace: Poušť. Nebojte, počet andělů se zredukuje na zapamatovatelný počet ;). A jen tak mezi námi. Už jsem vymyslela, jak můj příběh skončí. Ještě si pár dílů počkáte, jsou teprve v hlavě. Ale snad se vám to bude líbit ;)

Sbírka: Já anděl

„Já tu ženskou fakt nemám ráda.“
„Pšššt.“ Syknul na mě Jerome a obezřetně se rozhlížel.
„Copak?“
„No ještě nás sleduje!“
„Aha.“
Bylo to hrozně nepříjemný. Takový ten lehce schizofrenní pocit, že vás někdo pozoruje, přitom široko daleko nikdo není. Tak to jsme teď s Jeromem měli oba. Nemohli jsme si být jistí, zda nás náhodou ještě shora nekontrolují. Chvíli jsme seděli nehnutě a v naprostém tichu.
To vedro už začínalo být nesnesitelné. Slunko stoupalo postupně až nad nás a žhnulo tolik, že se mi až jazyk lepil na patro.
„Potřebuju se napít. Mám hroznou žízeň.“ Dostala jsem ze sebe a přišlo mi, že je to snad nadlidské úsilí.
Jerome vytáhl z krosny kalíšek a kdovíodkud získal do něj vodu. Přišlo mi, že to stáhl z mraků anebo z nějaké řeky. Ta voda byla nádherně studená a úžasně osvěžující.
„Tak teď je tvoje schopnost vyloženě životodárná.“ Oddechla jsem si. Napila jsem se zhluboka a konečně se mi jazyk odlepil od patra. Byla to příjemná úleva.
„Takhle se ale brzo spálíme.“ Podotknul Jerome ustaraně.
Z krosny vytáhl tričko, polil ho vodou a dal mi ho na hlavu.
„Co to je za hadr?“
„Tady nejsi na přehlídce, Santin. Je docela dobře možný, že tě to zachrání před úžehem. A věř mi to je něco, co by se ti nelíbilo.“
Rozhlédl se kolem a já jsem zatím pro jistotu mlčela. Jerom neváhal a další mokré tričko dal na hlavu sobě. Jiná pokrývka hlavy se neskrývala ani v jednom z našich dvou báglů. S roztrpčením jsem zjistila, že mé nové prádlo, které jsem si nakoupila ještě v Paříži, zůstalo zjevně na hotelu. Amithiel se neobtěžovala nám dodat i zbylá zavazadla. To je prostě k vzteku.
„Kudy tudy do Bavorova.“ Řekl Jerome bezmocně a rozhlížel se kolem dokola, jestli nezahlédne alespoň něco, co by nám řeklo, kde jsme se vlastně objevili. Neměla jsem potuchu ani o tom, jaký je to kontinent. Ale prostou dedukcí jsem odhadla, že Evropa to nebude.
„Tudy.“ Ukázala jsem na západ.
„No proč ne. V nejhoršim budu nenávidět tebe a né sebe.“
„Jo to zní povzbudivě.“
„A že jsem tak smělý, ta strana se ti zamlouvá a nebo máš k tomu nějaký specifický důvod?“
Každý reagujeme na bezvýchodné situace jinak. Jerome zjevně drobátko hystericky.
„Je to jen pocit. Ale přijde mi, že cítím Samuela.“
Jerome byl ke mně zády a otočil se tak prudce, že jsem nadskočila leknutím.
„Jak to myslíš, že ho cítíš?“
„Když jsem byla anděl, dokázala, jsem Samuela vycítit kdekoli. Vždy to bylo stejně silné. A díky křídlům jsem u něho mohla být okamžitě.“
„Dobře, to vim. Máš ten samý pocit i teď?“ přerušil mě netrpělivě.
„Do jisté míry. Je to trochu jiné. Přiznám se, že ani ve Francii ani v New Yorku jsem ho necítila. Začala jsem až tady. Nemám ponětí, kde jsme. Ale přijde mi, že musíme být Samovi dost blízko na to, abych ho mohla cítit. A jednoznačně ho cítím tím směrem.“
Jenomže široko daleko byla jenom poušť.
„Jsi si jistá?“
„Víceméně.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Asi tak, že jsem to začala cítit, až když jsme byli přemístěni sem.“
„A?“
„No nejsem si jistá tím, zda nemohou andělé řádu být schopni mi tento pocit vnutit. Jinými slovy jestli se nás nesnaží svést z cesty.“
„Vidíš tu nějakou jinou cestu?“ usmál se Jerome a mně přišlo, že trošku maniakálně.
„Jsem ochoten na ten tvůj pocit vsadit. Nemůžem se tu moc věnovat konverzaci. Na to je tu trochu moc vedro a nemáme ani krém. Na podzim ho obvykle k ničemu nepotřebuju, tak jsem ho ani nebral.“
„Jo, vyrazíme.“
Sebrala jsem se z rozpáleného písku, hodila si na záda krosnu a vyrazila jsem. Naštěstí slunko jsme měli v zádech a aspoň tak nežhavilo do očí. I když to, že se odráželo od písku bylo také značně nepříjemné. Úžila jsem oči a koukala jen přes řasy.
Obličej mě pálil už za necelou hodinu. Brodila jsem se pískem a síly mi valem docházely. Musím říct, že Jerome se mě snažil celou cestu podporovat a nesmírně jsem oceňovala jeho schopnost mi pravidelně dodávat kalíšky s chladnou vodou. To byla jediná věc, která mě snad ještě držela při životě.
Mlčeli jsme. Na mluvení nebyla ani energie a ani chuť.
„Já už nemůžu.“ Sotva jsem motala nohama.
Jerome na to nic neřekl. Vypadal stejně zmoženě jako já. A to jsem mu mohla být ještě vděčná, protože vzal z mojí krosny stan a nesl ho. Ulehčil mi o dobrých 5 kilo.
„Dobře. Postavíme stan aspoň proti slunku a dáme si hodinku voraz. Za chvíli už bude večer. Vyrazíme dál za tmy. Ale to se potom přiobléknem, protože se tu značně ochladí.“
„Zbožné přání.“ Vydechla jsem.
„Myslím to vážně. Je tu rozdíl v teplotách klidně až 30 stupňů.“
„To by byla příjemná změna.“
„Tím bych si nebyl tak jist.“
Shodila jsem na zem krosnu a padla jsem na ni hlavou od sluníčka. Jerome vytáhl stan a jediným pohybem ho rozdělal. Vturánu v něm bylo vedro. Ale co bylo důležité – stín.
„Vzbudíš mě?“
„Nastavím budík.“
Jeho mobil už nám k ničemu jinému nebyl. Sotva fungoval. Na teplotu +40 stupňů zřejmě nebyl stavěný.
„Proč jsem si jenom myslela, že to bude snadné.“ Povzdechla jsem.
Zastavil se uprostřed pohybu.
„Neboj se, spolu to zvládnem.“ Jeho hlas zněl tak hrozně konejšivě.