Já anděl 43

Anotace: Volba. Delší díl, než normálně a zas né dlouhý příliš, abyste měli chuť se k příběhu ještě vracet ;)

Sbírka: Já anděl

Bylo mi jí skoro až líto. Musela být úplně mrtvá. Spala snad ještě dřív než její hlava dopadla na dno stanu. Rozdělávat matračku nemělo nějak velký smysl. Stejně tu budeme jenom tak hodinku, maximálně dvě. Dokud nepoleví ta největší vedra. V noci je docela dobré jít. Hlavně musíme dojít někam daleko. Nejlépe pokud bychom našli nějaký úkryt, kde by se dalo před tím úporným teplem skrýt.
Bylo mi jasné, že nás v tom Nejvyšší nejspíš nenechá a Amithielin rozmar brzy potrestá. Ale nejspíš se mu to takhle taky zdálo fér, když ještě vůbec nezasáhl.
Santin se ani nepohnula. Spala na boku, roku složenou pod hlavou. Přišlo mi, že na chvíli si oddechnout bude asi docela dobrý nápad. Zavřel jsem oči a vturánu se mi začaly zdát sny.
Nejspíš kdybych nenařídil ten budík, tak jsme spali až do rána. Strašně sebou při tom zvuku škubla a já si uvědomil, že jsem přes ni měl celou dobu přehozenou ruku. Stáhl jsem ji rychlostí kulového blesku. Myslim, že tohle vědět nemusí.
Zvedl jsem se na loket a lehonce do ní žďuchnul.
„Probuď se Santin. Musím jít dál.“ Na čele se jí blištily krůpějky potu.
Vzal jsem do ruky pohárek a stáhl vodu z ledovce blízko pólu. Byla parádně ledová. Sáhnul jsem do ní rukou a stříknul to na ni. Probrala se a poděšeně koukala kolem. Nemohla si asi nahonem vybavit, kde zrovna je a já na ni ještě cákal ledovou vodu. Musel jsem se smát. Byla tak rozkošně zmatená.
„Přestaň uličníku. Radši bych to vypila, nežli to vystříkáš.“ Natáhla se po kalíšku.
„Kdepak, zadarmo to nebude.“
Nechápavě zamrkala rychle dvakrát za sebou víčky.
„A za co tedy?“
„Chci poškrábat na zádech.“ Hned jsem se k ní taky zády otočil. „Co si tak vzpomínám, dost ti to šlo.“
„Je ti doufám jasné, že tohle je vydírání?“
„Takhle silná slova. Já bych to nazval spíš obchodem.“ Musel jsem se smát jak sluníčko na hnoji. Ta holka mě prostě baví.
„Obchodem? Výborně. Tak v tom případku k té vodě chci ještě snídani a souhlasím s pár minutami drbání.“
„Tak tohle bych zase já nazval vydíráním.“
„Ber nebo nech být.“
„V tom případě nechávám být. Jsem náramně zvědav, jak dlouho vydržíš bez vody.“
Povzdechla si.
„No co. Na něco zřejmě umřít musim. Možná je lepší žízní než hlady.“
„Neumřeš vůbec, pokud do toho budu mít co mluvit.“
„Zapomínáš, že jsem člověk.“
„Ale nemusela bys jím být. Až dokončíme úkol, vrátíš se zpátky nahoru“
„To je právě to, Jerome. Nevím, jestli to vůbec chci.“
Vytřeštil jsem na ni oči.
„Jak tomu mám rozumět? Proč se tady teda o něco snažíš?“ nejspíš jsem na ni malinko vyjel, ale nemínil jsem se jí omlouvat. Do tohohle průseru nás dostala ona a teď by chtěla vycouvat?
„Protože si nemyslim, že bychom si s Luem zrovna padli do oka. Nechce se mi k němu dolů.“
„Tím „Luem“ hádám myslíš Lucifera? To máte tak dobré vztahy, že mu tak můžeš říkat?“
„Měli jsme spolu svého času co dočinění. Vytáhla jsem mu ze chřtánu jednoho svého svěřence. Od té doby mě nemá rád.“
„No tak to se mu ani moc nedivim popravdě. Santin, máš vůbec nějaké přátele? Protože nepřátel máš víc než dost. Sedm andělů řádu v čele s Amithiel, celé podsvětí a zřejmě i spoustu letušek v letadle.“
„Mám Gaba.“ Namítla, ale myslím, že jsem se trefil až příliš do citlivého místa.
„Promiň, možná jsem to přehnal.“
Podívala se na mě očima nekonečně smutnýma.
„Není za co se omlouvat. Máš naprostou pravdu. Za všechno si můžu sama.“
Bylo ticho. Nejspíš jí bylo hrozně mizerně, protože jsem z ní začal cítit úzkost, strach, lítost a v neposlední řadě smutek. Přiznám se, že netušim, jak se chovat k ženským, které pláčou. Zvlášť když to z nich cítím ještě před tím, než se jim začnou slzy kutálet po obličeji. Tím spíš pokud se za ně stydí jako Santin a snaží se je skrýt.
Sebrala se a rychlostí blesku opustila stan.
„Ale tak jsem to nemyslel.“ Zavolal jsem za ní.
„Víš co mě mrzí nejvíc, Jerome?“
„Co?“
„Že jsem do toho zatáhla tebe. Mohl sis žít svůj vlastní život a já jsem ti ho svou blbostí zkomplikovala.“
Vylezl jsem ze stanu. Překvapilo mě, že už je tma.
„Jsi můj úkol. Kdybys nebyla ty, byl by někdo jiný. S tím si hlavu nelámej.“
„To máš pravdu. Jsem tvůj úkol.“
Byl bych přísahal, že jsem cítil z jejího hlasu směsici ironie a sarkasmu. Ale všemu vévodila naprostá těžkost. Nejspíš to na ni začalo dost doléhat.
„Santin, co chceš vlastně dělat, až dokončíš úkol?“
Otočila se ke mně a zhluboka se nadechla.
„Tak to je to, co ještě nevím. Hlavně už nechci být andělem.“
„To nemáš moc možností. Jestliže do podsvětí dobrovolně nechceš, což se ti vlastně ani moc nedivim, pak ti z pěti možností zůstávají už jen tři.“
„Které máš na mysli?“
„Zůstat člověkem, zemřít a stát se jednou z mnoha duší v Ráji nebo stát se andělem řádu.“
„V tom případě mi zůstávají už jenom dvě. Člověk a duše v Ráji. Andělem řádu nebudu nikdy, pokud do toho budu mít co mluvit.“
„Já bych to úplně nezatracoval. Měla bys obrovskou moc.“ Namítl jsem.
„O moc mi nejde. Já chci klid. Teď už po ničem jiném netoužím.“
Slyšel jsem, že se ke mně blíží. V té absolutní tmě jsem ji pořádně ani neviděl.
„Zůstává mi tedy jen jediná možnost.“
„To jsi to zvala hopem.“ Začínal jsem tušit, že to, co řekne, se mi nebude líbit.
„Až dokončíme úkol, zmizím ti ze života stejně rychle, jako jsem do něho vstoupila. To ti slibuju.“
„Tak na to zapomeň jak nejrychleji dokážeš. Nic takovýho nechci! Takovýhle řeči si nech. Je to zbabělý a ty nejsi slabá ženská. Je mi jasný, že teď zrovna to nevypadá úplně růžově, ale na mě to nesváděj. Já ti nic nevyčítám. Dokonce jsi mi dala naději, kterou jsem v posledních pár letech dost postrádal. Ještě si to rozmysli. Být člověkem není tak zlý.“
„Že to říkáš zrovna ty, Jerome. Vzpomínáš ještě v továrně, jak jsi mi říkal, že bys byl šťastný, kdybych tě dokázala zabít? Tak jak to tak najednou můžeš tvrdit?“
„Ale taky jsem ti říkal, že jako člověk musím mít motivaci žít. Tak nepřekrucuj, co jsem řekl. Žiju přes 600 let, ty žiješ něco málo přes týden. Navíc poslání Proroka není žádnej med. V jednom kuse řešim průsery jiných lidí potažmo andělů. Tak jak se mi můžeš divit?“
„Jakou dohodu to s Gabem máte, když mi pomůžeš dokončit úkol?“ zeptala se náhle, takže jsem nestihnul adekvátně zareagovat. Jenom jsem zalapal po dechu.
„Do toho ti nic není.“
„V tom případě zase tobě není nic do toho, jakou volbu zvolím, až úkol dokončíme.“