Já anděl 55

Anotace: Zásah Nejvyššího. Protože si nejsem jistá, kdy sem budu schopna dát další dílek, tak tady máte jeden do zásoby ;)

Sbírka: Já anděl

Jestli si myslela, že se jí uleví, když si vylije zlost, tak se mýlila. Stal se pravý opak. Cítila se pěkně mizerně.
„Urieli?“ zašeptala a stálo ji to opravdu značné usílí.
Doufala, že přijde, ale nejspíš se mýlila. Nestalo se nic.
„Nemyslím, že s tebou chce mluvit.“ Ozvalo se opět tím nezaměnitelným hlasem.
Chvíli přemýšlela na to, jak se zeptat.
„Je hodně naštvaný?“
„Dost jsi mu křivdila. A mně konečně taky.“
„Tobě Nejvyšší? To bych si nikdy nedovolila.“ Samovolně poklekla a sklonila hlavu.
„Tak to hodně rychle zapomínáš, má drahá.“ Nejvyšší zněl skoro pobaveně. „Netvrdila jsi náhodou Urielovi, že mé rozhodnutí učinit z něho archanděla bylo špatné?“
„Ach tak.“ Na víc se nezmohla. Lehce si zkousla spodní ret a čekala.
„Naštěstí …“ možná malá naděje, zdálo by se. Nejvyšší si dal po tomto slově poměrně dlouhou odmlku a v Amithiel byla malá dušička.
„Naštěstí co, Pane?“ nevydržela to, když už to trvalo trochu moc dlouho.
„Naštěstí, má milá, nejsem vztahovačný.“ To dost dobře bylo poprvé, co znělo z hlasu Nejvyššího cosi jako smích.
„Abych pravdu řekl, měl jsem ke zvolení Uriela archandělem velice podobný důvod jako zvolení tebe Andělem řádu. Věřila bys tomu?“
Amithiel nad tím uvažovala a přišlo jí, že si snad Nejvyšší dělá legraci.
„Asi těžko. Můžeš mi to vysvětlit, Pane?“
„Uriel je dobrá bytost. Když ti říkal, že Jerome je jeho jediný prohřešek, byla to pravda. Zvolil jsem ho archandělem s vědomím toho, že se tohoto prohřešku dopustí. Dal jsem mu všechen čas světa na to, aby se s celou věcí vyrovnal.“
„Trvalo mu to šestset let. A ještě jsi mu k tomu musel dopomoci.“ Skočila mu do řeči Amithiel.
„To máš pravdu. V jeho případě muselo být učení pomoženo poněkud více, protože to již ovlivňovalo více bytostí než byl jen on sám. Osobně jsem doufal, že v tvém případě nebudu muset zasahovat vůbec.“
„Však také ne.“ Ohradila se a po zádech jí přeběhl mráz. Chvíli jí trvalo, než narážku Nejvyššího pochopila.
„Urielovi jsem ponechal emoce, protože ho činí krásnějším. Ale jak jsi mohla vidět, také zranitelnějším.“
„Každý děláme chyby.“
„Tak to máš pravdu, má milá. Dokonce i já.“
*Ach ano, to byl smích * uvědomila si Amithiel a trochu se uvolnila.
„Ty jsi Nejvyšší z nás. To přece chyby neděláš.“ Namítla spíše ze zvědavosti.
„Ale ano.“ A jeho hlas se z pobaveného náhle změnil na naprosto vážný. „Dokonce jsem učinil hned několik chyb a některé ovlivnily nevídané množství bytostí. Abych to lépe vysvětlil. Linie času jsem nějakým způsobem dány, ale jsou možné odchylky. Jsou to drobná rozhodnutí, která děláme každý den. A někdy jsou to velká rozhodnutí, která můžeme udělat jen jednou. Ta se významně týkají poZemských bytostí. Předurčují to různé náznaky a linie času se podle toho urovnává. Některé věci se dějí pořád a pořád a ani si jich nevšimneme. Jiné nás mohou ovlivnit jednoznačně.“
„Mluvíš o něčem konkrétním?“
Řeč Nejvyššího jí přišla krapet zmatená.
Povzdechl si. „Mluvím o Santin.“
„Moment, to nechápu. Jak to mohla být Tvá chyba?“
„Chodit do Údolí slzí začala před pár sty lety. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože to dělá hodně strážných andělů. Tento úděl je velice těžký. Ale někde jsem přehlédl okamžik, kdy se to v ní zlomilo. Měl jsem jí toho údělu zbavit už dávno a nic podobného by se nestalo.“
„Někdy zapomínám, jak těžké musí být nést zodpovědnost za chod všeho. A já si tady fňukám kvůli nešťastné lásce.“
„Nemusíš se cítit provinile. Existuji od začátku času. Věř, že jsem se svým osudem smířen. Tak jak to je je to úplně v pořádku. Navíc já nechybuji často. A i tak mé chyby mají svůj účel.“
„Jako například jaký?“
„Nechej se překvapit. Ale jednou budeš šťastná. Až pochopíš, odpustíš a naučíš se pokoře.“
„Nemůžeš být trochu konkrétnější?“
„To opravdu nemůžu. Mimochodem, jak je možné, že jsme tak uhnuli od tématu?“
„Popravdě, chvíli jsem doufala, že se k němu vůbec nevrátíme.“
„Ale to by byla další chyba, má milá. Když už zasahuji, mám k tomu dobrý důvod.“
„Jaký?“ ujelo jí a tak nějak pocítila, že Nejvyšší se na ni už zlobí. Přeci jen i když je vpodstatě pánem času, tak s ní ho ztratil klábosením možná až příliš.
„Uriel je pro mne velice důležitý a potřebuji ho v naprosté stabilitě. Takže ty teď půjdeš do Údolí slz, kde se nyní nachází a napravíš, co jsi způsobila.“
„Ale … .“
„Jdi!“
„Ano Pane.“ Pokývala poslušně hlavou. Nikdy nepochopila, jak to dokázal. Uměl být jejím nejlepším přítelem a přesto dokonalou autoritou.
Zhluboka se nadechla a vyrazila. Omlouvání jí nikdy úplně nešlo, takže doufala, že Uriel bude další vzájemné konverzaci nakloněn.