Já anděl 56

Anotace: Vstávej můj malý princi. Jeden kratší dílek.

Sbírka: Já anděl

Probudil mě neodbytný paprsek slunce, který se prodral skrz jinak neprostupné žaluzie. Otevřela jsem oči a musela je zase honem rychle zavřít, protože to prudké světlo mě úplně oslnilo.
Bylo to zvláštní ráno. Po hodně dlouhé době jsem se opravdu výborně vyspala. Když jsem se pohnula, zaznamenala jsem jistou nepřirozenou tíž na svém boku. Byla to Jeromova ruka, která plavným pohybem sjela na postel. Dala jsem si práci s tím vstát velice opatrně, abych ho nevzbudila a vplížila jsem se do koupelny.
Tam jsem v zrcadle zažila prvotní šok. Totiž pohlédla jsem na sebe a moje vlasy stály každý jinam.
„Jo Jerome, tak tohle ti přeju.“ Musela jsem se smát. Vypadala jsem jak strašák do zelí. Ale co bylo horší, i jsem se tak cítila. Ale alespoň už jsem nebyla unavená. Probudila jsem se plná sil.
Když jsem se vrátila do pokoje, Jerome pořád ještě spal.
Zvedla jsem sluchátko a jak nejtišeji jsem dovedla jsem objednala snídani na pokoj. Tentokrát nebylo tak těžké si vybrat. Palačinky vévodily snídaňovému meny a mě tak napadlo, že není nad to dostat něco teplého a sladkého poránu do bříška.
Přejela jsem dlaní po Jeromově tváři a uvědomila si, že je hladce oholen. Ani jsem to nepostřehla, když včera z koupelny vylezl. Každopádně to bylo hrozně příjemné na dotyk.
„Vstávej můj malý princi.“ Zašeptala jsem mu do ouška, ale nic se nestalo. Nejspíš by nad ním klidně mohli střílet a neměli by šanci ho probudit.
„Tak jinak. Vstávej Šípková Růženko.“ A líbla jsem ho něžně na ústa.“ Zase nic. Páááni. Kamaráde. Ty musíš být úplně mrtvej. Jeho životní energii značila jenom stále stejná teplota jeho těla, tlukoucí srdce a skoro neslyšný dech.
„Sezame otevři se.“ Do třetice všeho dobrého? Polechtala jsem jeho víčka malým drobným polibkem.
Jenomže se opět nic nestalo.
*Hm tak to je při nejmenším zvláštní.*
„Dobrá. Tak teď tě kousnu. Jestli nezabere ani to, tak už zbývá jenom polévání vodou.“
„Tak to si zkus.“ Najednou byl čilý až hrůza. Zaklestil mi nohy ve svých a přetočil si mě pod sebe. V okamžiku mě úplně odzbrojil.
„Jak to, že jsi vzhůru? Vždyť jsi nejevil známky života!“ koktala jsem zděšeně.
„Jsem vzhůru od chvíle, co jsi se vzbudila ty a šla do koupelny.“
„Tak proč jsi něco neřek?“
„Ale tak. Docela se mi to líbilo.“
„Slez ze mě ty zmetku. To taky bylo naposled, co jsem tě takhle něžně budila. Příště to bude rovnou ta voda.“
„Na někoho, kdo se nemůže bránit, máš nějak moc řečí, nemyslíš?“
Chytl obě moje ruce a zkroutil mi je za zády. Nevím, jak to udělal, ale pravou ruku měl pořád ještě volnou a tou mě začal lechtat.
„Okamžitě mě puuuuuuuuuuuuuuuuust. Bídákůůůůůůů.“ Ječela jsem při každém jeho nájezdu na moje lechtivá místa. Vůbec se to nedalo ovládat a já se musela šíleně smát. Jeroma to nejspíš děsně bavilo, protože v malých přestávkách mě lechtal skoro deset minut.
„Já se počůráááááám.“ Stihla jsem ze sebe ještě dostat v jedné z pauz, které mi dal na nadechnutí.
„Dobře. Pustim tě. Ale doufám, že už si rozumíme, kdo je tady pánem.“
„Pánem? To asi těžko. Jen jsi ten zákeřnější z nás dvou. Doufám, že jsi na sebe patřičně hrdý.“
Konečně mě pustil. Promnula jsem si zápěstí, do kterého mi chvíli nešla krev a odsunula jsem se na druhý konec postele, aby na mě nedosáhl. Zjevně mu to bylo jedno.
S tichounkým zaklepáním vstoupila do pokoje statná číšnice a vyměnila nám táci za ty ze včerejší večeře
„Za hodinu si je vyzvednu.“
Kývali jsme jí už s plnou pusou toho lahodného pokrmu, protože jsme oba měli zase hrozný hlad.
„Mám jahodovou marmeládu, co tam máš ty?“
„Něco čokoládového a šlehačku. Je to moc mňam.“
„Jak jsi věděla, že mi to bude chutnat?“
„Nijak. Doufala jsem, že se trefim. Hele, mám nápad. Každý sníme půlku a pak si to vyměníme. Co ty na to?“
„Že máš někdy na ženskou skvělý nápady.“
„Nooo a nebo si taky můžem nechat to, co máme. Vstal jsi snad dneska špatnou nohou? Jsi už od rána celkem dost nesnesitelnej.“ Sekla jsem po něm už docela podrážděně
„Vskutku? To asi že jsem se tak skvěle vyspinkal.“ Podotkl sám pro sebe samolibě.
„Celkem bych ocenila, aby ses ke mně choval slušně. Neboj, už to nebude dlouho trvat.“
Zrovna si dával sousto do úst a v posledním momentu ho zastavil. Ten úsměv, co mu pohrával na tváři, najednou zmizel. Už už se nadechoval, že mi na to něco řekne, ale nakonec si to rozmyslel a to sousto si strčil do úst.
Nejspíš od té chvíle to bylo mezi námi tak strašně zvláštní. Tiché, neosobní, ustrašené. Oba jsme věděli, že už nám mnoho času nezbývá a zřejmě ani jeden z nás se s tím nedokázal adekvátně vypořádat.