Já anděl 59

Anotace: Grand Canyon. Naši hrdinové už jsou blízko svému cíli a oba si to patřičně uvědomují.

Sbírka: Já anděl

Taxi řídil starý nerudný muž s velkým slaměným kloboukem. Vzal si od nás peníze a rychlostí, která se mi ani málo nezamlouvala, se s námi řítil cestou v lese směrem k Velkému kaňonu.
Když jsme byli asi v půli cesty, čekala nás k mému údivu velká přístupová brána, kde nás vítalo hned několik upozornění, že vjíždíme do chráněné krajinné oblasti. Jerome odkudsi vylovil bankovku, kterou jsme zaplatili za průjezd a mohli jsme vklidu pokračovat dál.
Vesnička nás přivítala příjemným mlžným oparem, který vypadal jako předzvěst teplého dne. Dokonce i teď, kdy v Evropě už se schyluje ke sněžení.
Celá Grand Canyon Village byla už od pohledu víska jako dlaň. Když jsme vylezli na její nejvyšší bod, mohli jsme ji přehlédnout vpodstatě skoro celou.
Ale pak nás čekalo cosi, co předčilo všechna má očekávání. Totiž Grand Canyon samotný. Než jsme přišli k jeho samému okraji, nebylo toho mnoho vidět. Tedy samozřejmě velké dálavy obehnané vysokými skalami s typickým oranžovým tónem. Ale to podstatné se před námi otevřelo až když jsme přišli až úplně nakraj.
„Bože to je krása.“ Uteklo mi spontánně z úst při pohledu na kouzelný zalesněný kaňon, jehož dna jsem nedohlédla. Těžko popsat tu nádheru, když se slunko ve své plné síle opřelo do skal a oslepovalo svou září.
„Vypadá to skoro jako Údolí slzí. Teda ale neumim si představit, že se budeme muset dostat až tam dolů. Jak myslíš, že je to daleko?“
„No řekl bych tak dobře 20 kilometrů.“
„To ani nevypadá.“ Řekla jsem pochybovačně.
„Protože vidíš jenom to převýšení. Vzdušnou čarou je to tak jeden a půl kilometru. Jenomže pokud nemáš chuť si dolů zaletět, tak pěšky to bude docela slušná štreka. Pojď, musíme sehnat nějaké informace, jak se dolů bezpečně dostat. Na kochání bude čas později.“
Povzdechla jsem si, protože mi hlavou proběhla myšlenka, kterou jsem nedokázala včas zastavit. Totiž uvědomila jsem si fakt, že čas je přesně to, co nemám. Jenomže tohle by Jerome nejspíš nepochopil. Nebo možná ano, ale nechtěla jsem ho se svou úzkostí zatěžovat. Jen si musím dát pozor, aby ji nevycítil.
Snažila jsem se vedle něho svoje emoce krotit jak nejvíc to šlo vlastně už od chvíle, kdy jsem zjistila, že je nemůže nečíst. Byla bych dále království za to vidět mu do hlavy a vědět tak, zda některé mé záchvěvy, které jsem nedokázala včas ukrýt, zachytil a jen o nich mlčel a nebo zda byly tak rychlé, že je ani nezaznamenal.
Né snad ani tak proto, že bych chtěla hrát hrdinku. Spíš mým záměrem bylo Jeroma co nejméně obtěžovat. Už tak měl se mnou dost práce. Víc mu ji přidělávat nebudu. Nicméně to nemění nic na tom, že čím blíže jsme byli a já Samuela víc cítila, tím méně se mi chtělo úkol dokončit. Kdybych věděla, že na to mám jen pouhý měsíc, možná bych jednala úplně jinak. Třeba bych si dávala na svoje srdce větší pozor. A možná bych se taky víc stresovala. Nejspíš to nakonec takhle bylo jedině správně. Zažila jsem jaké to je být člověkem, poznala jsem zázrak lásky a Nejvyšší mě obdařil schopností si toto všechno uvědomit. Myslím, že bych mu za to měla být vděčná. Protože pokud skončím v Pekle, a že představa to vůbec není pěkná, pak vzpomínky na tento měsíc budou to jediné, co mě v té věčnosti bude držet nad vodou.
Cupkala jsem za Jeromem v těsném závěsu. Obdivovala jsem ho. Opět vypadal tak, že ví, kam právě jde. Za malý okamžik jsem pochopila proč. Totiž když se mi konečně odsunula jeho široká záda z výhledu, uviděla jsem směrovku na informace. Paráda. Tak zatím to jde všechno celkem hladce.
„Potřebuješ mě a nebo můžu zůstat venku?“ zeptala jsem se Jeroma a ten vypadal, jako kdyby ho moje otázka nebývale potěšila.
„Klidně tam půjdu sám. Asi to chvilku potrvá.“
„No právě. Chtěla bych nachytat pár slunečních paprsků dokud můžu.“
„Tak si to tu užij.“
Sedla jsem si zatím na schůdky venku a nastavila obličej sluníčku. Příjemně hřálo a já jsem si to užívala. Začla jsem si broukat nějakou blíže neidentifikovatelnou melodii a uvědomila jsem si, že je mi hrozně fajn.
A také jsem si umínila, že je pár věcí, které chci určitě stihnout, než tahle moje mise skončí. Jednou z nich je sdělit Jeromovi, že ho mám ráda a strávit s ním dnes co nejvíc času. Je docela dobře možné, že dnešní noc je ta poslední, kterou budeme spolu. Co přinese zítřek netuším.
Jeromovi to trvalo příšerně dlouho. Ale ani tak se mi dovnitř jít nechtělo a tak jsem se prostě víc uvelebila na místě a věnovala se přemýšlení.
Z mého pomyslného spisování seznamu toho, co hodlám za dnešek ještě spáchat, mě vyrušil Jerome, když vycházel z informací. V obličeji měl zase ten svůj vědoucí pohled, který nebylo radno mu rozmlouvat.
„Co ti tam trvalo tak dlouho? A kam teďka jdeme?“ stihla jsem se ho ještě zeptat a málem mu nestačila, protože vyšlápl docela rychle.
„Jdeme se ubytovat. Navíc toho máme dneska ještě spoustu na práci a zařizování, tak si musíme pospíšit.“ Mou rýpavou poznámku velkoryse přehlédl.
„Vždyť jsi říkal, že dneska celý den budeme odpočívat a vyrazíme až zítra ráno.“ Namítla jsem trochu dotčeně.
„To je pravda. Změnil jsem názor. Ale neboj. Myslim, že by se ti něco z toho i mohlo zamlouvat.“
„A ubytovat se jdeme kam?“
„No to se těžko vyslovuje. Jmenuje se to Yavapai. Jsou to bungalovy. Myslím, že je to docela dobrý nápad. Budeme mít na okamžik vlastní domeček.“
„Aha. Ale to je škoda. Už jsem si zvykla na pokojovou službu.“ Mrkla jsem na něho pokradmu.
„Nedržkovat, spěchat. Nebo nám ujede bus.“
„Cože? Nesnaž se mi tvrdit, že tady na tom plácku jezdí autobus. To bys mě dojal.“
„Támhle jede.“ Mávnul Jerome kamsi do dáli a opravdu se tam blížilo cosi podobno autobusům, které jsem viděla v Pažíži.
„Tak tomu nevěřim.“ Stihla jsem ještě říct než jsem se rozeběhla na zastávku. Na zádech mi hopsala krosna, jejíž popruhy už mě po těch pár dnech rozedřely slušně kůži na ramenou.
„Proč tady jezdí autobus? Vždyť je to všude pěšky maximálně 10 minut? Ti amíci jsou vážně úděsně líný.“
„Né tak docela. Tyhle bungalovy jsou poměrně daleko a stejně tak i banka, nákupní středisko a pošta.“
„To tu mají taky? A já si myslela, že to je konec světa.“
To už Jerome nekomentoval. Tvářil se neproniknutelně z čehož jsem neměla ani náhodou dobrý pocit.
„Yavapai.“ Zahlásila sympatická blonďatá řidička. Tak jsme se já, Jerome a ještě několik turistů, jali vystupovat z autobusu.
Zabloudit nebylo kam. Široko daleko byla jediná budova s nápisem Yavapai a jinak krom parkoviště už byl vůkol jenom les a kaňon.
„Tudy zítra ráno vyrazíme.“ Ukázal Jerome přes silnici na vstupní bránu, která ale přes hranu kaňonu neumožňovala cestu dál vidět.
„Dobře.“
Získali jsme klíče od bungalovu a šli se ubytovat. Byla to docela příjemná změna oproti Jeromově továrně, hotelům a stanu.
„Jsi hodně unavená?“ zeptal se mě Jerome a já jsem čula zradu.
„Ještě v pohodě. Proč? Co chceš dělat?“
„Musíme si zařídit povolenku k přenocování dole v kaňonu a pak jsem myslel na oběd.“
„Víš že máš někdy skvělý nápady?“
„Jsem prostě dobrej. A nebo si můžeme udělat hodně rychlej a krátkej výlet. To je taky možnost.“
Přistoupila jsem k němu docela blízko, čímž jsem ho trošku vyvedla z míry.
„Můžeme klidně obojí.“ Přitáhla jsem si jeho bradu a pošimrala jeho ústa svými rty.
Usmál se na mě tak smutně, že jsem mu v ten moment ani nemusela číst myšlenky. Jeho oči přímo křičely: Už jen jediný den.
A zítra to všechno skončí.