Ange guardien (27.)

Anotace: Áaa tak jo, sice jsem to neměla v plánu, ale rozhodla jsem se postupně přidat další kapitolky Adelajdy, tak doufám, že to někomu udělá radost ;)

* * * * * * * * * *


Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. To, že jsem jí řekl o možnosti jet do Ameriky byla naprosto nepodložená akce. Nějak jsem si nedokázal vzpomenout, proč to ze mě tak najednou vypadlo. Původně jsem jí to chtěl říct tak za měsíc za dva, až mi konečně padne kolem krku a bude jen malá šance, že mě v jedný minutě pošle do kytek. Jenže nejen, že mě na místě nepohřbila, ale dokonce mi slíbila, že na mě počká!
Pevně jsem jí sevřel v náručí, a když se ke mně těsně přisunula i spodní částí těla, musel jsem na malý okamžik zadržet dech.
Probudil mě divný pocit. Něco…mokrého?
Zmateně jsem otevřel oči a zašvidral na prst, ze kterého odkapávala voda přímo na můj obličej.
„Co blbneš?“
Místo odpovědi mi vychrstla zbytek vody z lahve do obličeje a se smíchem vystřelila ze stanu.
S prskáním jsem si otřel obličej a vyhrabal se na všechny čtyři.
„Budíček,“ zazubila se pobaveně a posunkem naznačila, abych zůstal zticha. Ve vedlejším stanu se ozvalo tiché mumlání.
Popolezli jsme blíž a nehnutě zírali na stanovou celtu.
„Chceš jim to říct?“ zašeptal tlumeně Ondra.
„Hmm…spíš ne. Aspoň zatím.“
„Fajn.“
S tlumeným smíchem jsme se odplížili zpátky k našemu stanu a natáhli se do trávy. Sluníčko už nějakou dobou svítilo, takže jí stihlo vysušit.
Ondra se mátožně vysoukal ze stanu a zaraženě si nás přeměřil.
„Ahoj,“ zazubila se Adélka. „Tak jaká byla Fixa?“
„Jo no…fajn, fajn,“ trochu zaraženě se zadíval zpátky ke stanu, odkud vykoukla Páji rozdrbaná hlava.
„Perná noc?“ nadhodil jsem škodolibě.
„Hodně piva…“
„A hodně sexu,“ zamumlala Adéla jen pro moje uši, takže jsme oba vyprskli smíchy.
„Hele, aby bylo jasno…nic se nestalo,“ rozhodil rukama Ondra nepřesvědčivě, ale to už Pája zírala na papírek připíchnutý ke stanu a do tváře se jí nalila červená.
„Během noci a rána jsme tam chtěli dělat čárky, ale pak jsme vytuhli,“ rozřehtal jsem se a Ondra nechápavě kouknul na co to Pája brejlí.
„Co sakra…“
„No…tim je to vyřešený,“ rozesmála se, vyhoupla se na nohy a s pobaveným úsměvem si popleskala na břicho.
„Dobré ráno, teto,“ zazubila se na Adélku, která vyjekla smíchy a Ondrovi se přes tvář přehnalo zděšení.
„Ehm…my přijdem,“ zamumlal rychle, popadl svojí pobavenou spolunocležnici za ruku a začal jí táhnout někam směrem k řece.
„Myslíš, že se na ní vykašle?“
S úsměvem jsem zakroutil hlavou. „Podle mě ho vyděsilo to oslovení teto. Jelikož byli nalitý, jde asi zjišťovat, jestli měli nějakou ochranu.“
„Jestli ne, budeme se smát?“
„Já jo.“
„Tak já taky,“ rozhodla se pobaveně.
Ti dva vypadali, že se jen tak nevrátí, tudíž jsme si udělali cestu k umývárnám a nakonec zabrali místo u kiosku.
„Můžu mít…hmm osobní dotaz?“ zadíval jsem se na ní, a když s tvářema nafutrovanýma koláčem přikývla, trochu jsem znervózněl.
„Když si měla tu vážnou známost. Byl to…plnohodnotný vztah?“ vysoukal jsem ze sebe a byl rád, že se dramaticky nezačala tim koláčem dusit.
V klidu ho dopravila do žaludku a zkoumavě natočila hlavu.
„Chceš vědět, jak rychle na mě můžeš jít?“
„No…dokud jsi to neřekla, tak jsem si to neuvědomil, ale asi jo.“
„Fajn. Měli jsme, jak tomu říkáš, plnohodnotný vztah, ale to neznamená, že se s tebou hned vyspim,“ ušklíbla se. Přepadly mě přesně tři emoce. Nenávist k tomu maníkovi, co jí dostal jako první, zklamání, že než jí dostanu já, bude to ještě chvilku trvat a čirá ješitnost, která mě burcovala k tomu, abych jí překecal na společný dovádění ve stanu hned další noc.
„Takže to asi nepůjde tak rychle jako u pani Páji a tvýho brášky,“ donutil jsem se k uvolněnému úsměvu a když záporně zavrtěla hlavou, pokusil jsem se ho ještě zvětšit.
„No vida…a pak, že ne,“ zamžourala kamsi za moje rameno. Ti dva si to očividně vyříkali v poklidu. Jen tak mimochodem se drželi za ruce a Ondra se tvářil jako pán tvorstva.
„Ukecal mě,“ pokrčila rameny Pája a se smíchem začala táhnout, teď už svýho ajťáckýho kluka, pro snídani.

* * * * * * * * * *

Pobaveně jsem se na ty dva dívala. Pořád jsem to trochu rozdejchávala. Bráška a moje nejlepší kamarádka…tohle by mě fakt nikdy nenapadlo, ale zakázat jsem jim to nemohla. Marián vypadal, že Ondrovi upřímně závidí a mně bylo jasný, že ani ne tak Páju, jako to jejich noční obcování.
„Stejně jste parchanti,“ zamračila se Pája, když se konečně seskládali k nám ke stolku a práskla přede mě papírek.
Ve stejnou chvíli jsme proti sobě namířili s Mariánem prstem a zakřičeli „To ona!“ „To on!“
S výbuchem smíchu jsem mu ruku přirazila dlaní ke stolu a zadívala se na papírek s nápisem „Nerušit! Právě jsme na to vlítli!“. Jenže pod našim vzkazem bylo kostrbatým písmem dopsáno „Hlavně potichu vy prasáci!“
Musela jsem si přitisknout ruce na břicho. Bránice mě od smíchu neuvěřitelně bolela a teprve po pěti minutách byl Marián schopný vysvětlit, že naše práce je jen první část vzkazu.
Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme byli schopní naskládat všechny věci do kánoí a vyrazit na cestu. Bez domlouvání jsem automaticky zamířila k Mariánovi a Pája s úsměvem naskočila před Ondru.

Ani ne po pěti minutách nás už dělila slušná vzdálenost, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Ještě chvíli jsem dělala, že něco dělám, než jsem s úsměvem strčila pádlo do lodi a pohodlně se rozvalila.
„No počkej počkej. Žádný flákání háčku!“
Podmračeně jsem změnila polohu, abych na svého kormidelníka viděla a blahosklonně se na něj usmála.
„Máš potřebu ty dva dohnat?“
„Dobře. Už mlčim.“
Spokojeně jsem se na něj usmála a líně se protáhla. Blesklo mi hlavou, že tuhle chvíli si musím zapamatovat. Voda líně pohupovala lodí, skrz stromy probleskovalo slunce a Mariánovy oči zářily sytě zelenou barvou.
„Chtěl bych si něco ujasnit,“ prolomil ticho a já se probrala z toho podivnýho letního poblouznění.
„No?“
„Nikdy jsem si nemyslel, že se na to nějaký holky zeptám, ale…hmm…bereš to vážně? Myslim…řekněme náš vztah?“
Překvapeně jsem se vysoukala do sedu a nedůvěřivě si ho změřila.
„Ty to tak nebereš?“ hlesla jsem možná až trochu vystrašeně, protože jeho ruka automaticky vystřelila ke mně a prudce mě strhla k němu do náruče.
„Jasně, že jo ty pako,“ zasmál se rozpustile. „Jen…jsem si chtěl být jistý.“
„Kdybych to nebrala vážně, tak ti neslibuju tu naprosto nesmyslnou věc, že na tebe počkám, než se vyřádíš v Amerikánsku,“ zazubila jsem se pobaveně.
Chtěl něco říct, ale já ho nenechala. Se slepým odhodláním jsem vyhledala jeho rty a nechala jeho ruce, aby mě k němu ještě víc přitiskly.
„Vlastně jsi mi ještě na nic nezahrál. To si říkáš plnohodnotný přítel?“
Pobaveně mi pocuchal vlasy a pádlem několikrát projel ve vodě, aby vyrovnal loď.
„Až přijedeme, tak to napravim. Stejně ta poslední skladba patří tobě.“
Nechápavě jsem přimhouřila oči.
„Víš, jak jsme se poprví viděli v parku? Ten den jsem jí začal psát. Seš prostě moje malá múza,“ zazubil se mile.
Opravdu se neuvěřitelně změnil…

Páju s Ondrou jsme dohnali až ve Zlatý koruně. Nevim, jestli pádlovali jak divný, nebo mi se extrémně flákali, ale loď už měli uloženou na trávníku. Našli jsme je, zrovna když do sebe šťouchali stanovýma tyčkama a Pája se brášku snažila navíc uškrtit upevňovací šňůrou.
„Ale néé…je po klidu,“ zakvílela Pája, když nás zahlídla, jak pobaveně přihlížíme a díky nepozornosti jí Ondra podtrhl nohy a začal balit do stanový celty jako obří palačinku.
„Pokud chcete klid na…hmm…hraní piškvorek, tak mi se zdekujeme. Zvu tě na podvečerní vycházku má lady,“ zakřenil se na mě Marián a kousek od svíjející se Páji hodil náš stan.
„Jestli mě okamžitě nevymotáš, tak ti na nějaký piškvorky házim bobek a jdu nabalovat strejky do kiosku!“ vztekala se „palačinka“ a tváře jí zrudly námahou, jak se snažila přeprat Ondry ruce svojí hlavou.
S výbuchem smíchu jsem nakopla Ondráše do holeně a prudce ho odstrčila. V rozjařený náladě jsme nakonec dali dohromady oboje iglů a rozhodli se navštívit místní kulturní krásy. S funěním jsme se doploužili až ke klášteru a absolvovaly poslední prohlídku. Slečna, která nás prováděla, vypadala už značně unaveně a nejspíš i po tahu. Pobaveně jsem si měřila její pobledlý obličej, ale celou prohlídku odříkala bez zaškobrutnutí, což byl nejspíš výkon. Prošli jsme si celou vesničku, nějakým záhadným způsobem jsme se dostali i ke splavu, který jsme před kempem sjížděli a v cempu si dali večeři. Vlastně to byl stoprocentně pozitivní den. V kiosku hrála hlasitě hudba a i přes moje protesty nám kluci nosili jedno víno s colou za druhým. Kolem půlnoci už jsem toho měla dost. Cítila jsem, jak se mi točí hlava, a došla jsem do fáze, kdy jsem už nedokázala do sebe dostat ani lok.
„Nepůjdeme se projít?“ vysoukala jsem ze sebe prosebně. Marián mě bez řečí chytl za ruku a vytáhl na cestičku, která vedla z kempu. Kdyby mě pevně nedržel okolo pasu, nejspíš bych se potácela jak pomatenec. Zhluboka jsem vdechovala noční vzduch a poslouchala všechny ty zvuky, který se okolo nás ozývaly.
„Seděla jsem vedle něho,“ vypadlo ze mě najednou. Připadalo mi, že si nedokážu svoje myšlenky uvědomit, natož je nějak řídit.
„Potřebovala jsem odvézt na vlak. Radek mě chtěl vzít na výstavu fotografií ze starý Šumavy. Byli jsme na návštěvě u dědy a já ho přemluvila. Chtěla jsem, aby chvátal, protože jsme nestíhali. Proti nám se najedno vyřítilo auto a…a táta to strhnul…já ho slyšela křičet…“ z očí mi začaly padat slzy. Vlastně jsem mu to nechtěla říct. Jenže moje pusa si dělala, co chtěla.
„Umřel mi přímo před očima. Probudila jsem se až v nemocnici. Vůbec si nepamatuju, jak mě našli, nebo odvezli do nemocnice. Prý jsem hrozně křičela a pořád dokola diktovala číslo na mámu…“
Teprve po chvilce jsem si uvědomila, že stojíme a Marián si mě k sobě silně tiskne…

Probudila mě hrozná žízeň. Ospale jsem otevřela oči a dezorientovaně se zadívala na celtu stanu. Poslední, co jsem si pamatovala, byl kiosek a to, jak Mariána prosím, ať se jdeme projít. To, jak jsem se dostala do stanu mi fakt nebylo jasný. Jasný mi bylo jen to, že mám pekelnou kocovinu, v puse jako v polepšovně, žaludek na ruby a Mariánovu dlaň na pravým ňadru!
Opatrně jsem mu ruku odhodila na břicho, natáhla se do rohu pro lahev čistý vody a vysoukala se ze stanu. Obloha byla zatažená, takže jsem ani nepoznala, kolik může být hodin. Rozklepala mě zima, ale bylo lepší všímat si husí kůže, než překlopenýho žaludku. Pořádně jsem si lokla vody a rozhlídla se po kempu. Několik lidí už tu brouzdalo a v malým obchůdku u kiosku už bylo otevřeno.
Urputně jsem se snažila vybavit co se včera dělo, ale jediný na co jsem si vzpomněla byl krátkej zábleskl, kdy jsem brečela a Marián mě objímal. Co jsem to sakra vyváděla?!
V sousedním stanu jsem zaslechla šustění. Ondra vypadl ven jako velká voda a prudce nabral čáru směrem k záchodům. Pobaveně jsem se uchechtla a vydala se za ním. Opřela jsem se vedle dveří a čekala, než vyjde. Obličej měl pobledlý a trochu zpocený.
„Copak bratře? Pája tě zbouchla?“
Trhl hlavou a zuboženě se sesul po zdi vedle mě.
„Seš blbá…“ zakňoural.
„Mě taky není nejlíp, jestli ti to pomůže, ale díky bohu nevypadám tak hrozně jako ty. Máš okno, nebo si všechno pamatuješ?“
„Bohužel si všechno pamatuju,“ zakřenil se. „Pája mě musí mít za sexuálního loudila.“
Se smíchem jsem si sedla vedle něj a podepřela si bradu kolenama.
„Asi nevíš, co jsem v noci vyváděla, že ne?“
„Netušim. Někam si s Mariňákem zmizela…“
Tomu překřtění se nešlo nezasmát, ale nestačila jsem mu ho nijak vyčíst, protože se znovu vymrštil na nohy a znovu zmizel na pánech.
„Se z toho poseru…“ brouknul naštvaně, když se po chvilce vypotácel na vzduch.
„Máš nějaký peníze?“
Malátně prohledal kapsy a vytáhnul stokorunu.
„Fajn, koupíme colu a až otevřou kiosek, dostaneš česnečku,“ zazubila jsem se a táhl ho k obchodu.
Posadili jsme se s dvoulitrovkou na betonový obrubník a oba se zhluboka napili. Ondra s omluvným výrazem několikrát zaříhal a po půl hodině se mu konečně vrátila do obličeje trocha barvy.
„Ty ségra. Marián mi říkal o tý cestě do Ameriky…“
„Jo…a co?“
„No…myslíš, že vám to vydrží? Zmizí možná na dva roky…“
„Zatím jsem v tom stavu, kdy tomu naivně věřim. Pokud to krachne, asi mu to nebudu dávat za vinu…“
„Stejně je zajímavý, že jste se dali do kupy. Asi bude něco pravdy, že nenávist je vášnivej cit,“ zasmál se pobaveně.
„Tak mě napadá…neříkal jsi ještě před pár lety, že Pája je ujetá hipísačka?“
Do tváře se mu nahnalo trochu červený barvy a prudce do mě drknul loktem.
„Opovaž se před ní ceknout!“
„Jasně jasně,“ uchechtla jsem se a znova se pořádně napila coly.
Ani ne po pěti minutách se k nám doloudal objekt našeho hovoru. Po pás dlouhý vlasy měla rozlítaný jak rusalka a v tváři byla stejně pobledlá jako my dva.
„Ahoj mládeži. Taky je vám tak šouflo?“
Po kladný odpovědi se sesula vedle Ondry a já jí rovnou podala lahev s pitím.
„Marián ještě chrápe?“ zazívala.
„Jo. Jestli mu nebude špatně, asi se naštvu.“
Teprve po hodině, kdy jsme vypili celou colu a konečně se dali trochu dohromady, přihopsal vesele vypadající Marián a se smíchem nás přejel pohledem.
„Fuj. Neznat vás, asi bych bral nohy na ramena. Jak dlouho už tu děsíte kemp mládeži?“
Pohrdavě jsme na něj nastejno zavrčeli, což ho pobavilo stejně dobře, jako náš vzhled a kecnul si vedle mě.
„Informoval jsem se u kamaráda o počasí a má bejt pěkně hnusně a zima. Nechci vás děsit přátelé, ale do dalšího vodaření se mi už nechce.“
„Mě taky ne,“ houkl Ondra a demonstrativně si znovu odkrknul za což schytal od Páji pohlavek.
„Prase,“ zasyčela znechuceně.
„A já myslel, že miláčku,“ zazubil se svým obvyklým Rossovskym úsměvem.
„Takže balíme a jedeme si užít sprchy, televize a horkýho čaje?“ nadhodila jsem s nadějí. V dešti a zimě se mi vůbec nikam nechtělo a vyhlídka na mojí postel byla prostě moc lákavá.
Všichni přikývli a já pevně sevřela Mariánovu ruku, za kterou mě vytáhl do vzpřímené polohy. S úsměvem mě lehce políbil na ústa a pevně objal okolo pasu.
„Jdeme na ty stany, než začne pršet,“ houkl na ty dvě zdechliny, který se pořád válely na chodníku a lehce zatlačil na moje záda, aby mě odlepil z místa.
Stan jsme složili v rekordní rychlosti. Pája s Ondrou sotva začali, když jsme si hodili veškerou bagáž na záda a šli na ně počkat do kiosku. S horkým čajem a sáčkem koblih jsme se posadili ke stolu, kde jsme předchozího večera popíjeli, a já přitiskla prokřehlé prsty na horký kelímek.
„Ehm…ohledně noci…“ začala jsem trochu nervózně a s obavou zašvidrala Mariánovi do očí. Tvářil se neutrálně, což mi dvakrát nepomohl. „Mám trochu okno. Co jsem vyváděla? Pamatuju si, nebo…možná se mi to jen zdálo, ale…brečela jsem?“
S povzdechem si přejel prsty po čele, než přikývl.
„Řekla jsi mi…o tátovi.“
Srdce se mi prudce rozbušilo a nejspíš jsem i trochu zbledla, protože mi povzbudivě sevřel ruce v dlaních.
Vlastně jsem si nebyla vůbec jistá, jestli je to dobře nebo špatně, že se o tátově smrti dozvěděl takhle. Z ničeho nic mě pustil a zvedl se. Dřív, než jsem se stačila zeptat kam jde, přisedl si ke mně a pevně sevřel v náručí. Pomohlo mi to víc, než kdyby se k mému nočnímu záchvatu nějak vyjadřoval. Cítila jsem jeho paže, slyšela tlukot jeho srdce a cítila jeho vůni. Zlehka mě políbil do vlasů a sevřel můj obličej v dlaních. Otupělý a trošičku pesimistický pocit vystřídalo prudce bušící srdce a čiré opojení, když vyhledal mé rty a zlehka mezi ně pronikl jazykem. Jediné, co mi v té chvíli problesklo hlavou, bylo srovnání mezi ním a Radkem. S Mariánem se mi to líbilo tisíckrát víc.
„Nechte se vy přícucky,“ zabručel kousek od nás Ondrův hlas. On i Pája už seděli pohodlně na lavici a oba si přinesli mističky s vařící polívkou. Ondra mojí česnečkovou medicínu vzal očividně vážně!
„Prý přícucky. Ty seš v tom případě přísexník!“ prskla po svém protějšku Pája.
„Páni…co se v noci dělo?“ vyzvídal Marián pobaveně a majetnicky mi položil ruku okolo ramen, zatímco do druhé vzal ze sáčku jednu koblihu.
„Měl choutky. Já si vždycky říkala, že je to takovej introvertní, uťápnutej ajťák a od tý doby, co se vrátil domu zhulenej, ho nepoznávám,“ zasmála se trochu ironicky kamarádka a zhluboka nasála vzduch nad kouřící miskou.
„Uťápnutej ajťák,“ zahučel bráška dotčeně a chvilku si svojí (doufejme, že přítelkyni) prohlížel, než zavrtěl hlavou a pustil se do jídla.
„Zvláštní jak se ty mínění o druhých mění,“ zamumlala jsem pobaveně a zlehka se usmála na Mariána. Po jídle jsme nahodili krosny na záda, kluci vzali stany a vydali jsme se podél řeky na autobus.
Byla to docela štreka. Než jsme se dohrabali přes nedalekou vísku k hlavní silnici, odkud nám jel autobus, mohla uběhnout skoro hodina. Je fakt, že jsme se dost loudali a celou cestu šaškovali. Ondrovi se vrátila jeho optimistická nálada a Marián nezůstával pozadu, tudíž jsme slzely s Pájou smíchy, když si polovinu cesty hráli na infantilní homosexuály a pokoušeli se trumfnout jeden druhýho.
Sotva jsme přeběhli vcelku frekventovanou silnici a stoupli si do autobusový čekárničky, začalo pršet. Autobus nám jel za půl hodiny směrem na České Budějovice, takže jsme ve veselé náladě sledovali provazce deště a nakonec se trochu zimomřivě naskládali na zadní pětku autobusu, který byl z půlky naplněný Japonci. Pohodlně jsem se o Mariána opřela, a zatímco mě spokojeně hladil po tváři i ve vlasech, pomalu jsem usínala. Probudila jsem se těsně před tím, než autobus vjel do tunelu, který vedl na střechu obchodního domu Mercury, kde bylo autobusové nádraží. Na vlak jsme čekali slabých deset minut. Docela jsem se těšila, až si dám doma pořádnou sprchu a zalezu do postele.
Vměstnali jsme se do prázdného kupé a Ondra zavolal mamce, aby nás čekala dřív, než bylo původně v plánu.
„Byla nějaká divná,“ zamumlal, když strčil mobil zpátky do kapsy.
„Divná?“
„Hmm. Jako by nechtěla, abychom přijeli…nebo tak něco. Nevím…prostě divná.“
Zaraženě jsem stáhla obočí k sobě. Je fakt, že mamka se poslední dobou chovala nějak divně. Doma skoro nebyla, začala se jinak oblíkat, dokonce i líčit…
„Myslíš…že někoho má?“ vydolovala jsem ze sebe trochu stísněně. Rok od tátovy smrti mi to připadalo jako zrada. Já sama jsem se s tím ještě pořádně nevyrovnala. Až od doby, kdy jsem měla na blízku Mariána jsem se dokázala se vším líp vypořádat. Že by na tom mamka byla stejně? Vlastně jsem si už ani nevzpomínala, kdy měla naposledy nějaký větší splín.
„Taky mě to už napadlo,“ pokrčil rameny.
„A kdyby fakt jo?“ dotírala jsem na brášku. Chtěla jsem znát jeho postoj.
S protažením obličeje pokrčil rameny. „Nevím Adél. Netuším. Asi by mi to nepřišlo moc fér vůči…tátovi, ale…na druhou stranu nechci, aby byla sama. Je to…asi ještě moc brzo.“
Mlčky jsem přikývla. Shrnul to přesně tak, jak jsem to já cítila.
Zamyšleně jsem se opřela o Mariána a zadívala se na ubíhající krajinu. Nevydrželo mi to ovšem dlouho. Ve společnosti Mariána, Páji a brášky to prostě nešlo. Ondra se k problémům většinou stavěl neuvěřitelně v klidu a flegmaticky, proto i alternativu máminých poměrů přijal v tomto duchu. Nikdy jsem ho vlastně neviděla brečet. Nikdy se netvářil vyloženě ztrápeně. Tyhle nálady se většinou snažil překlenout optimismem, nebo pomocí ostatním. Po tátově smrti byl přesně takový. Starostlivý. Byl moje a mámina opora. Už mnohokrát jsem dumala nad tím, jak to snáší v nitru, nebo prostě nic nepředstírá, ale pro jeho povahu jsem ho obdivovala a milovala.
Domu jsme dorazili pozdě odpoledne. Na náměstí jsme se rozloučili jak s Pájou, tak i s Mariánem, který slíbil, že navečer ještě přijde. Doma nás už čekala mamka. Celá kuchyně voněla koláčem, který nám ihned nakrájela a přistrčila hrnky s kakaem. Po povinném shrnutí, značně cenzurovaném nutno podotknout, našich vodáckých zážitků, došla Ondrovi trpělivost.
„Ty mami. V telefonu jsi zněla, jako bys nás doma ani nechtěla.“
Zvědavě jsem se na maminu zadívala a všimla si, jak strnula.
„Co to povídáš prosím tě?“
„No s Adelajdou nás napadlo, jestli náhodou někoho nemáš…“ pokrčil rameny a otázku schválně nechal vyset ve vzduchu.
Po mámině obličeji se přehnalo několik protichůdných emocí, načež s povzdechem sklopila hlavu.
„No…stejně bych vám to dřív nebo později musela říct. Mám…dejme tomu známost.“
Překvapeně jsem vykulila oči a opatrně položila hrnek zpátky na stůl, odkud jsem ho právě zvedala.
Ucítila jsem její oči na tváři, ale nebyla jsem schopná jí pohled opětovat. Rok od tátovy smrti…!
„Zlobíte se?“
„Jak dlouho už jste spolu?“ vydolovala jsem ze sebe přiškrceně.
„Necelý měsíc. Tahle zpověď se mi ale od vlastních dětí moc nelíbí. Co s ním zítra zajít na večeři?“ navrhla nesměle. Vyměnila jsem si s Ondrou krátký pohled, načež bráška přikývl za nás za oba. Jenže toho chlapa jsem už teď nesnášela. Byl to prostě narůstající pocit nelibosti, který ve mně bobtnal. Táta byl mrtvý, chápala jsem to až moc dobře, ale rok od jeho smrti bylo prostě moc brzo, abych byla ochotná, přijmout někoho nového do rodiny.
„Půjdu si dát sprchu,“ houkla jsem, co nejneutrálněji jsem dokázala. Horká voda mě trochu unavila, takže jsem zalezla do svého pokoje a na posteli se uvelebila s knížkou od Mariána, na kterou jsem předtím neměla vůbec čas. Nad večeří s máminým přítelem se mi nechtělo ani trochu dumat a tak nějak se rozhodla, že všechno nechám osudu a nebudu se zbytečně nervovat.
Probudil mě dotek na rtech. Ospale jsem zašvidrala na usmívajícího se Mariána, který mě probudil lehkým polibkem a nyní mi prsty hladil vlasy nad uchem.
„Ty pořád jen spíš,“ pokáral mě, ale z tváře mu nezmizel úsměv.
„Spinkání je důležitý,“ zažvatlala jsem dětským hláskem, což ho pobavilo.
„Nechceš jít ven? Zvu tě na americký kafe a vafle se šlehačkou.“
„Hmm,“ mlsně jsem se protáhla a pomalu se vysoukala do sedu. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kde jsem skončila ve čtení.
Marián se pohodlně uvelebil u mého psacího stolu a se zájmem sledoval, jak přecházím ke skříni, do které jsem následně nerozhodně brejlila. Nakonec jsem se nasoukala do černých džínů a zatěkala k němu očima. Díval se soustředěně a v zelených očích přímo hrálo očekávání. Chvilku jsem lovila v paměti, jakou mám vůbec podprsenku, a když jsem na ní nezjistila žádnou závadu, bez meškání jsem ze sebe sundala tričko a odhodila ho na postel. Nepohnul se. Tělo i tvář měl ztuhlé a napjaté, ale neudělal jediný pohyb.
Pobaveně jsem zbytečně dlouho přebírala komínky triček, než jsem vybrala obyčejnou bílou halenku s nabíráním v pase. Okolo krku jsem ještě pověsila dlouhý stříbrný řetízek s přívěskem, který mi sahal až pod prsa a rázně zabouchla dveře skříně. V zrcadle vedle dveří jsem ještě sepnula vlasy po straně sponkou, natřela obličej Niveou a vyčkávavě se zadívala na sochu, která mi trůnila za stolem.
„Jdeme?“
„Tohle už radši nikdy neopakuj, pokud nechceš skončit v posteli,“ brouknul s povzdechem.
„Máš velkou představivost?“ zasmála jsem se pobaveně.
„Ani netušíš,“ zamumlal temně, což mě rozesmálo ještě víc.
Ondra i Pája měli pravdu. Začínala jsem se vracet do starých kolejí a to jen díky němu.

Našli jsme si starou zastrčenou kavárnu na kraji města, kde kromě nás a servírky nebyla živá duše a než nám usměvavá starší pani donesla velké hrnky s kafem, stačila jsem Mariánovi povyprávět o novinkách v naší domácnosti.
„Takže půjdete na večeři,“ protáhl zamyšleně. „Jsi na něj zvědavá?“
„V podstatě jo, ale zároveň bych tam nejradši nešla. Nechápu, že si mohla někoho najít tak brzo…nechápu. Víš, co mě napadlo? Že ho měla ještě když byl táta. Je to hnusný, ale fakt mi to leží v hlavě.“
S povzdechem mi pevně sevřel dlaň a povzbudivě se usmál.
„To zvládneš lásko.“
Rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a musela si připustit, že oslovení lásko se mi až nepatřičně líbilo.
Z ničeho nic se ale nervózně poškrabal na zátylku a trochu nerozhodně po mě mrkl.
„Mamka s tim svým přítelem odjíždí pozítří pryč,“ vysoukal ze sebe prkenně, ale místo aby se mi při tom díval do očí, zíral na naše spojené ruce.
„A?“ povytáhla jsem vyzývavě obočí. Naprosto přesně jsem věděla, o co se tu snaží, ale tenhle jeho vynervovaný výraz se mi líbil, takže jsem se rozhodla ho dál trápit.
„Nechtěla bys…no přespat u mě?“
Zamyšleně jsem nakrčila obočí.
„Ve vší počestnosti?“
„Když to nepůjde jinak,“ vzdychl a zmučený obličej vyměnil za usměvavý.
Známá melodie mě donutila zašátrat v kabelce a horko těžko vylovit mobil. Zaraženě jsem se zadívala na jméno Radek, které poblikávalo na displeji.
Možná až moc nervózně jsem se zadívala na Mariána a pak radši rychle vstala a vyšla na ulici. Nějak se mi před ním nechtělo domlouvat schůzku s mým bývalým.
„Ahoj.“
„Ahoj Adél, tak co, už jsi doma?“ usmál se do mobilu přátelsky, což mě trošku vyvedlo z míry.
„Jo…jo dneska jsem přijela. Jak jste si to s Adamem užili?“
„Bylo to úžasný,“ rozzářil se. „Mám spoustu prospektů, brožur a koupil jsem si naprosto dokonalou knížku s obrazy, který inspirovala česká literatura 19.století. Chtěla bys jí vidět?“
Chvilku mi trvalo, než jsem se donutila k nějaký reakci. Choval se úplně stejně jako tenkrát, což mi k naší situaci nějak nesedělo.
„Jo budu moc ráda. Kdy se teda uvidíme?“
„Co hned zítra? Přijedu kolem desátý ráno. Zajdeme na snídani…oběd…cokoliv chceš.“
„No…jo dobře, to bude fajn.“ Srdce se mi prudce rozbušilo. Cože? Už zítra? Díky Mariánovi a zážitkům z vody jsem vlastně o našem setkání vůbec nestačila přemýšlet, takže mě to teď zastihlo značně psychicky nepřipravenou.
„Super. Ráno v deset se pro tebe zastavim. Tak zítra ahoj.“
S hlubokým nádechem jsem se vrátila zpátky do kavárny a narazila na Mariánův upřený pohled.
„Kdo to byl?“
Rozpačitě jsem nejdřív s přehnanou pečlivostí uložila mobil zpět do kabelky, než jsem se odhodlala odpovědět.
„Radek.“
„Tvuj bejvalej?!“
Nevzrušeně jsem přikývla a pokoušela se ignorovat, jak naštvaně se zatvářil.
„Proč ti volal?!“
„To je výslech?“ zašklebila jsem se ve snaze odlehčit situaci, ale spíš jsem to ještě zhoršila.
„Fajn, dobře. Rozešla jsem se s nim po tátově smrti, aniž bych mu vlastně řekla důvod. Po roce jsem si uvědomila jaká jsem byla husa a chci mu to vysvětlit, takže se zítra sejdeme, popovídáme si a s přátelským mávnutím na pozdrav se rozejdeme. Jemu se uleví, že neudělal nic špatně a já nebudu za mrchu. Amen.“
Místo aby si oddechl, vypadal ještě navztekaněji než předtím.
„Půjdu s tebou!“
„Cože?“
„Slyšela jsi!“
„Myslíš si, že tě zapřu a budu dělat, že jsem pořád k mání? Děláš si legraci?!“
„Chci jen vědět, že na tebe nebude nic zkoušet!“ odsekl naštvaně.
„Půjdu sama a nepokoušej se hrát na žárlivýho uzurpátora!“
„Já že jsem žárlivej? Moc dobře si pamatuju, jak jsi vypadala, když tě málem znásilnil ten idiot!“
„Pochybuju, že by mě Radek chtěl znásilnit a jestli nepřestaneš, jdu domu!“
Tak nějak neurčitě mě strašně štval. Co si sakra myslí, srovnávat Radka s Michalem?
„Jestli ti něco udělá, tak za mnou nechoď! I když…pokud je tak úžasnej, nejspíš se bránit nebudeš. S nim jsi přece už spala ne?!“
Nikdy jsem nebyla zvyklá vyjadřovat svoje naštvání hysterickým řevem, nebo práskáním věcí, takže jsem s úplným klidem vysrkla zbytek kafe, zaštrachala v kabelce, abych na stůl hodila padesát korun a beze slova jsem se zvedla.
„Jsem asi hodně naivní a blbá, ale když si začal o tý cestě do Ameriky, věřila jsem ti, že to zvládneme. Že se to obejde bez podrazů a lhaní. Nechápu, že s tímhle přístupem to chceš podstoupit.“
Bez dalších, značně ublížených výlevů, jsem vypadla z kavárny a rozešla se domů. Díky tomu žárlivýmu představení to ve mně vřelo vzteky. Idiot! Co si sakra myslí?!
Doma mě ale vztek přešel a sklouzla jsem do depresivní apatie. Ani za mnou nešel. Vůbec se nesnažil omluvit!

* * * * * * * * * *

Vztekle jsem zatnul pěst a pokoušel se logicky myslet. Jo, v podstatě měla pravdu, měl bych jí víc věřit. Jenže představa, že se sejde se svým bývalým mi zatemňovala mozek. Navíc to jak rychle vypálila ven, abych jí náhodou neslyšel!
„Budete si ještě něco přát?“
„Ne!“ zavrčel jsem, hodil na stůl peníze a bez dalších řečí jsem vypadl z kavárny. Musel jsem se nejdřív nějak uklidnit. Kdybych za Adélou vlítnul pořád s touhle náladu, nejspíš by to bylo ještě horší než teď.
Radek! Nejspíš ho fakt milovala, když se s nim i vyspala!
Vztekle jsem došel až do parku, kde jsem se sesul na lavičku. Kdy se ze mě stal takovej magor? V životě jsem snad na žádnou holku nežárlil a nejspíš mi ani na žádný tak nezáleželo. Měl jsem strašnou chuť si na ní zítra počkat před domem a jít s ní i tim troubou, ale to by mi nejspíš neodpustila. Nikdy bych nečekal, že věřit někomu bude tak těžký!

* * * * * * * * * *

S povzdechem jsem zírala na svůj odraz v zrcadle. Díky tomu zelenookýmu blbečkovi jsem skoro nespala, takže moje strhaná tvář a rozcuchaný a uválený vlasy byly děsivá kombinace. Rychle jsem si opláchla obličej ledovou vodou a během příští čtvrt hodiny se pokusila zamaskovat toho zombíka, na kterýho jsem se tak podle proměnila. Marián mi pořád ležel v hlavě, což dokonale zaplašilo nervozitu z Radka.
Takhe vytočená a nešťastná zároveň jsem už dlouho nebyla. Jenže kdyby to bylo naopak a on šel na kafe se svojí bejvalou, taky by mi nebylo zrovna nejlíp. S povzdechem jsem se nasoukala do bílé sukně a tílka, ještě trochu poupravila sponku ve vlasech a zadívala se už po miliontý na displej mobilu. Dokonce se neobtěžoval ani napsat nebo zavolat.
Tyhle ryze holčičí pocity, který jsem vždycky u všech odsuzovala mě neuvěřitelně štvaly, jenže dřív, než jsem se jich pokusila nějak účinně zbavit, nalehl kdosi na domovní zvonek a mě se nervozitou protočil žaludek. Trochu roztřeseně jsem se nazula do sandálů a otevřela dveře. Radek vypadal úplně stejně jako kdysi. Světlé vlasy měl díky sluníčku jako po melíru, modré oči se mu napůl radostně a napůl ostražitě rozzářily a ruce mu jako vždy okupovala spousta dřevěných a pletených náramků.
„Ahoj skřítku,“ usmál se zářivě.
„Ahoj,“ hlesla jsem trochu přidušeně. Se zájmem si mě přeměřil a nadšeně natáhl ruku, aby mě zatahal za pramínek krátkých rozježených vlasů.
„Nikdy bych nevěřil, že si je ostřiháš…a dokonce ani nenabarvíš.“
Nervózně jsem trhla rameny a zabouchla za sebou dveře. Rok jsme se neviděli a on se choval jako starý kamarád, se kterým jsem se jen dlouho neviděla.
Před barákem mi to nedalo, abych se nerozhlédla. Napůl jsem čekala, že ho tu uvidím, ale buď tu fakt nebyl, nebo jsem ho neviděla.
„Hledáš někoho?“
„To nic, kam půjdeme?“
Nakonec jsme se usadili na zahrádku jedné restaurace u řeky a pro začátek si objednali colu.
„Tak povídej,“ zamumlal poprvé úplně vážně a v očích mu byla vidět zvědavost a soustředěnost.
„Víš, jak jsem tenkrát nepřijela?“
„Jo, snažil jsem se ti dovolat a sháněl jsem tě i doma, ale nikdy jsem nikoho nezastihl.“
Jak jsem se tak probírala vzpomínkami, vzpomněla jsem si detailně na nemocnici. Na moje tělo, které bylo jedna velká modřina, bolesti hlavy i záchvaty pláče. Taky na tu hnusnou zprávu, kterou jsem Radkovi poslala. Dodnes nevím, co mi odepsal. Byla jsem natolik zhnusená sama sebou, že jsem mobil vypnula a rozebraný hodila do koše.
„Když jsem jela za tebou, měli jsme bouračku. Táta…to nepřežil.“
Nedokázala jsem se na něj podívat. Hrozně jsem se bála, že by mě začal utěšovat a já bych se rozbrečela. Dneska jsem nechtěla brečet. Chtěla jsem, aby věděl, že už jsem relativně v pořádku a dokážu s tim žít, že dokážu žít i bez jeho soucitu a lítosti.
„Když jsem se probudila v nemocnici a všechno se dozvěděla…prostě jsem nechtěla, aby si se mnou dál byl. Nechtěla jsem, aby sis se mnou dělal starosti a nějak se kvůli mně omezoval. Navíc…v tu chvíli jsem si neuměla představit, že bych ještě někdy mohla vést normální život takže…jsem ti poslala tu hroznou zprávu. Moc se omlouvám, ale…myslim, že bych to udělala znovu.“
„Takže…tvuj táta umřel a ty sis dělal starosti s tim, že mě budeš nějak omezovat?! Nenapadlo tě čirou náhodou, že bych ti rád pomohl? Adél proboha!“ rozhodil ruce zoufale a já sklonila hlavu ještě níž. Bylo mi jasný, jak se tváří. Znala jsem ho moc dobře na to, abych si jeho obličej mohla představit.
„Promiň.“
„Ty seš tak pitomá,“ hlesl tiše.
„Nejsem…nechtěla jsem ti kazit život. Takhle sis mohl říct, že jsem podrazácká mrcha a jít dál. Hele já vim jaký seš. Nechala bych tě u sebe a ty bys nedokázal odejít, ani kdyby to mezi náma vyprchalo a ztratilo cenu. Nechtěl bys mě nechat samotnou. Udělala jsem, co bylo správný.“
S povzdechem si promnul čelo a natáhl ruku, aby mohl sevřít mojí dlaň.
„I tak si myslím, že jsem si zasloužil, aby si mi to řekla.“
„Promiň mi to, ale už jsem z nejhoršího venku,“ usmála jsem se a konečně se mu podívala do očí. Chtěla jsem ho předvědčit, že se lepším a zvládnu to.
„Kdy to bylo úplně nejhorší?“
„Když mě pustili z nemocnice,“ připustila jsem neochotně. Po tak dlouhý době jsem se odhodlala být k němu ve všem upřímná…i v tom, co mi nebylo ani trochu příjemný.
„Brala jsem prášky. Hodně prášků…“
Vyděšeně nakrčil obočí a ruka mu ztuhla v pevném stisku.
„Asi dva další měsíce jsem to občas trochu nezvládala, takže…jsem si kupovala alkohol, brala haldy prášků…naštěstí to zjistil Ondra. Mamka to díky bohu zvládala líp, takže mě začali hlídat a já si uvědomila, jakou kravinu jsem dělala. Od tý doby se to trochu zlepšilo, ale nejvíc za poslední měsíc.“
„Někoho si poznala?“
„Jo…díky němu…je mi zase dobře,“ vysoukala jsem ze sebe trhaně a neuvěřitelně se mi ulevilo, že už je to za mnou.
„Taky někoho mám, takže nemusíš vypadat tak provinile,“ usmál se ještě pořád trochu smutně, ale oči už měl přeci jen o něco živější a veselejší.
„Fakt? Jak dlouho?“
„Za týden to budou dva měsíce, ale nejdřív chci vědět, kdo tě dokázal ukecat.“
„Noo…víš jak jsem ti kdysi říkala o tom klukovi, kterýho jsem na základce nesnášela, zesměšnil mě při hodině a zavřel Páju na klukách?“
„S tim?“ vykulil oči a po mém přikývnutí se sesypal smíchy. „Jak, že se jmenoval?“
„Marián. Největší náfuka a magor na škole.“
„Co vás k sobě proboha přivedlo?“
„Z nějakýho důvodu je ze mě hotovej,“ rozesmála jsem se pobaveně.
Povídali jsme si spolu až do pozdního odpoledne. Nejmíň na třikrát jsme prodebatovali knížku, kterou mi slíbil ukázat. Kupodivu jsem si nepřipadala ani na chvíli nijak nepříjemně. Naprosto jsem chápala, proč jsem z něj byla před rokem tak hotová a proč jsem ho tolik milovala, ale to teď bylo pryč. Svým způsobem jsem ho pořád milovala, ale najednou úplně jinak.
Teprve v pět hodin jsem ho došla vyprovodit na autobus a s pocitem příjemně stráveného dne, jsem se vydala zpátky domů. Měla jsem strašnou radost, že mě Radek z ničeho neobviňoval a choval se jako dobrý kamarád. Na první pohled byl z té svojí dvouměsíční známosti hrozně hotovej a mě samotnou překvapilo, že na ni ani trochu nežárlím.
Před naším domem jsem zpomalila krok a obezřetně si přeměřila kluka, sedícího na lavičce.
S hlubokým nádechem jsem se posadila vedle něho a trochu natočila hlavu na stranu v očekávání toho, co bude. Byly jen dvě možnosti. Buď přišel zase řvát, nebo se omluvit.
„Tak co?“ zabručel chladně, takže jsem si jen povzdechla.
„Vzal to docela dobře,“ pokrčila jsem rameny s mírným úsměvem.