Já anděl 65

Anotace: Když peklo přichází

Sbírka: Já anděl

Měli jsme docela štěstí, protože budova, jejíž obrys jsem viděl, byl shodou okolností jeden z hotelů. V recepci už nikdo nebyl, ale telefon byl k dispozici a u něho důležitá telefonní čísla, mezi nimiž ten na taxi nemohl chybět.
Než přijelo, trvalo to jenom pár minut. V Yavapai jsme byli za pár dalších a vzápětí už jsem platil taxikáři za svezení až před náš bungalov.
Santin udělala sama sotva pár kroků, než jsem ji stihl dohnat. Beze slova jsem se sehnul a vzal jsem ji do náruče.
„Chtěl bych tě přenést přes práh.“
„To je od tebe moc hezké, Jerome. Ovšem netuším, jak se mnou v náručí otevřeš dveře.“
*Eh – pravda.*
„Právě jsi zkazila dokonalý moment.“ Řekl jsem s hraným rozhořčením, což v ní vzbudio pobavený smích.
Spustil jsem ji tedy znovu na zem.
„Nikam nechoď.“
„Rozkaz.“
Odemkl jsem dveře a otevřel je dokořán, abych se tam se Santin v náručí vešel. No někdy si říkám, že některé zvyky jsou spíš přítěží.
Nakonec jsme to ve zdraví ustáli, čemuž jsem se sám docela divil, protože jsem svoje ruce už málem necítil. Za dnešní večer jsem Santin poponášel už po několikáté a zrovna za Ramba jsem se nikdy nepovažoval.
„Vítej v našem skromném paláci, paní de Monti.“
Nechala se spustit na zem a s naprosto úlevným vydechnutím se zbavovala lodiček.
„Pomůžeš mi ze šatů?“
Přiznám se dobrovolně, že se ve mně ozvalo zařvání divoké šelmy v říji.
„Ochotně a rád.“ Usmál jsem se a moje kalhoty mi začínaly být dosti významně těsné.
Sundal jsem si svrchní část obleku a konečně se mi trochu ulevilo. Bylo mi už delší dobu dost vedro. A dík nošení Santin jsem měl propocenou košili skrz, takže jsem se jí taky docela rád zbavil.
Potom jsem se přitočil k Santin zezadu a políbil ji na šíji, kterou měla odhalenou díky vlasům zapleteným v drdolu. Začal jsem rozplétat šňůrky korzetu a připadalo mi, že se Santin díky tomu za večer poprvé nadechla.
„Je to docela úleva.“ Usmála se na mě a držela si šaty na prsou, aby jí nespadly.
Začal jsem zjišťovat, že mi docházejí zbytky sebeovládání. Nejraději bych to z ní všechno strhal a vzal si ji jak mi náleží ve svatební noc. Jenomže ona je anděl a zacházet s ní jako s pouliční děvkou v zásadě nejde. Zvláště pak proto, že je čistá. Neposkvrněná jiným mužem.
Jenomže co se zastavit nedalo, byl tep srdce. Bez mého přičinění se zrychlilo jako o závod a já cítil, jak mi rudnou tváře. Krev se mi rozehnala do celého těla. Zvláště pak do jistých míst.
„Aúúúúú.“ Zaúpěl jsem.
„Co se děje?“ zeptala se mě a já v tom okamžiku toužil po tom, abych jí nemusel vysvětlovat svoje ryze zvířecí potíže.
Vzal jsem její ruku a tak rychle, aby nestihla zareagovat, jsem si ji položil na kalhoty, kde se ani nemusela moc snažit, aby namhatala jako ocel stvrdlé přirození.
Ucukla a já v jejích očích víc než cokoli jiného viděl strach. A taky jsem ho cítil. Zaplavila mě vlna téhle její emoce a snad to bylo to poslední, co mě ještě dokázalo zastavit.
„Jestli nechceš, řekni to hned. Pochopím to.“
Stud. To mě totiž zasáhl další nával emoce a já se zmítal v těch jejích a svých a myslel jsem, že už asi vybouchnu.
„Bojím se.“
*Ta stoupající agrese mě snad zabije.*
„Dobře. Půjdu do sprchy a ty za mnou nechoď. Jdi spát. Dobře?“
„Zlobíš se?“
„Ne.“ Řekl jsem rázně. Ale myslel jsem ANO. To největší ano ze všech, i když jsem jí to nemohl mít za zlé.
„Dobře.“ Zahleděla se na mě nejistě, ale nakonec se otočila a zamířila si to do pokoje.
„Jé hele, můj kufr.“ Zakřičela vesele, což mě přerušilo v zavírání dveří. „Kde se tady asi vzal?“
„Tak bych to viděl na svatební dar od Amithiel.“ Odtušil jsem a dveře pevně přibouchl. „Zamkni se.“
„Proč?“ slyšel jsem stísněný hlas a pocítil vlnu strachu.
„Neptej se proč a udělej to.“ Už jsem se moc neovládal a cítil jsem, jak mi všechen ten testosteron stoupá do hlavy.
Nebyl jsem nikdy zvyklý na to nedostat od ženy to, co jsem chtěl a Nejvyšší mi pomoz já vím i že jsem nikdy nebyl zvlášť něžný. Taky k tomu nebyl důvod.Ženy byly odedávna prostředkem k uspokojení mých tužeb a to jsem teď prostě vyžadovat nemohl. Tohle vědomí, tahle frustrace a hlavně tlak, to všechno bylo k nevydržení a já věděl, že pomůže jenom jediné.
Vzal jsem si ručník, přehodil ho v koupelně přes umyvadlo a vstoupil do sprchy. Ruce se mi třásly a celé tělo bylo v ohni. To jsem nenáviděl. Proč nám dal Bůh tenhle pud, když jej pak nelze jednoduše naplnit? Vzal jsem tedy penis do ruky a naučeným pohybem se blížil k vlastnímu uspokojení. První výstřik způsobil uvolnění. Ale věděl jsem, že kdybych teď šel za Santin, ještě pořád bych byl schopen jí ublížit. Takže ještě alespoň jednou.
S druhým výstřikem přišlo alespoň částečné naplnění. Né takové, jaké dokážu mít se ženou, ale aspoň takové, které mi pročistí hlavu a zklidní hormony v těle.
Tak moc jsem se snažil koncentrovat, že jsem slyšel jen proud vody a svůj vlastní dech. Nechtěl jsem ani na okamžik pomyslet na to, že bych mohl jít a vzít si Santin násilím. Naštěstí to už teď půjde zvládnout.
Byl jsem opřený o sprchový kout a vydýchával. Střídavě jsem si pouštěl studenou a horkou vodu. Jedno na zklidnění mysli, druhé na zklidnění chladu.
„Můžu k tobě?“ ozvala se za mnou a mně hlavou proběhla myšlenka, že ta holka je snad blázen. Byla zabalená v ručníku a byla v ní tak malá dušička. Strašně se bála a strašně se styděla. Oči měla upřené do mých a striktně neuhýbala. Myslím, že ji stálo nezměrné úsilí, aby ke mně přišla. Přesto … nebylo to bezpečné.
„Co tady děláš? Řekl jsem ti, ať jdeš spát.“
„Já vím, co jsi řekl. Ale dnes je nejspíš poslední den, který jsme spolu. A taky poslední noc. Nechci ji zbůhdarma prospat. Chci ji prožít s tebou.“
„Ty asi nevíš, jak je to nebezpečné. Málem jsem si tě vzal násilím. Chápeš to?“
„Násilím? To bys neudělal.“ Řekla nejistě.
„Ale ano. Málem jsem to neustál. Neber si to zle, ale toužím po tom tě pomilovat od první chvíle, co jsem tě spatřil nahou v poli. Ty nevíš, jak moc to ve mně vře.“
Viděl jsem, jak na prázdno polkla a nemohl jsem nepostřehnout jistý druh zklamání, který z ní na okamžik vyzařoval.
„Jsem jenom chlap. Jestli sis vysnila něco jiného, tak je mi to líto.“
Na to neřekla nic. Jen nechala spadnout ten ručník, který si držela kolem těla a já uviděl anděla, v celé její kráse.
„Jdi odsud pryč. Ublížil bych ti.“ Zase jsem začal cítit ten nebezpečný tlak. Co to ta holka zkouší, vždyť by to byl nejhorší zážitek, který za tu dobu, co je člověkem, prožila.
„Ty mi neublížíš nikdy.“ Pohladila mě po tváři a vstoupila za mnou do sprchového koutu.
„Vypadni! Chci, aby sis mě pamatovala jako toho správnýho. Ale jakmile se přestanu ovládat, tak za sebe neručim a věř mi, že na tohle bys v pekle vzpomínat nechtěla!“
Třásl jsem se. Zároveň vztekem a chtíčem. To druhé jsem zase přestával ovládat.
„To na co budu vzpomínat nech laskavě na mně.“
Chtělo to nejspíš všechno sebeovládání, co v sobě měla, abych sem za mnou přišla, ale bylo to špatně.
„Já teď nedokážu být něžný ani jemný. A jestli okamžitě neodejdeš, vezmu si tě násilím.“
„To nesmíš.“
„Tak už konečně zmiz!“ nakázal jsem jí tak nejpříkřejším tónem, jakého jsem byl schopen.
Přitáhla si mou hlavu k sobě a políbila mě. Jenomže jen se její tělo přiblížilo k mému, tak jsem se přestal ovládat.