Já anděl 66

Anotace: Peklo samo. Tento díl NENÍ pro citlivější povahy. Je poměrně drsný.

Sbírka: Já anděl

V ten jediný okamžik mi začalo být všechno jedno. Můj mozek nepřemýšlel. Věnoval jsem se jenom tomu, že v jedné sprše se mnou je žena, která musí naplnit mou potřebu. Můj hlad.
Netušila, co dělá, když sem šla, ale teď byla ve spárách zvířete bez zábran.
Vzal jsem ji pod pažemi a vysadil si ji na kachličky nad sebe. Obě ruce jsem jí držel nad hlavou a ke stěně ji tlačil jen vahou svého těla. Možná trošku vrazila hlavou do zdi, ale to jsem v tu danou chvíli vůbec nevnímal.
Jestli křičela, pak jsem to neslyšel. Její ústa byla plná mého jazyka, jak jsem se k ní dobýval. Bez slitování. Nedal jsem jí ani na moment čas, aby se nadechla a sílu se mi ubránit rozhodně neměla.
A tak jsem si vzal, co bylo mé. Jediným rychlým pohybem jsem do ní vnikl. Celým svým já v celé své délce.
Prohnula se. Zaznamenal jsem to, ale nebyl jsem s to ji vnímat. Ještě mě to víc vzrušilo a hnalo k dalšímu činu.
Neváhal jsem. Věděl jsem, že se můj vrchol blíží a bylo mi jedno, že jí povolily ruce. Spustil jsem je dolů a místo toho jsem si ji mírně nadhodil, aby mi víc sedla do přírazu.
Zavřel jsem oči a zvýšil stisk jejích stehen.
Slyšel jsem svůj dech a cítil, jak to přichází. S každým dalším přírazem jsem byl blíž. Bylo mi jasné, že ten tlak, který jsem v sobě držel skoro měsíc, ze mě konečně odejde a nahradí ho sice krátkodobá, ale o to intenzivnější rozkoš.
A tak jsem neustával.
Vím, že jsem se jí zakousnul do šíje a že vykřikla, ale to mě nemohlo zastavit. Nic nemohlo a nikdo.
Až ten poslední příraz. Poslední ze všech, který ukončil mou agónii. A taky tu její.
Dýchal jsem zprudka. Málem jsem nemohl popadnout dech. Ani srdce nestíhalo. Byl jsem mimo svoje tělo a vznášel jsem se v blaženém pocitu okamžité nevědomosti.
Z tranzu mě probrala sprcha, která jela na plno, takže jsem si uvědomil, že je mi vlastně zima. Byla úplně studená.
Až pak se mi vrátilo vědomí. V plném rozsahu a já spatřil, co jsem spáchal.
„Proboha.“ Uniklo mi ze rtů.
Jestli jsem si kdy myslel, že jsem odpornej grázl, tak teď bych to komukoli podepsal a podtrhnul. To co jsem viděl mi způsobilo tuhnutí krve v žilách. A ne, nebylo to tou studenou vodou.
Santin byla mimo. Nejspíš omdlela, což bych ještě považoval za milosrdenství. Z krku jí stékala krev, jak jsem ji do něho kousl.
Ještě pořád jsem byl v ní. A tak jsem si ji nadzdvihl pod rameny a vyjel ven.
Podlahu sprchy zkropila krev.
Vzal jsem ji jemně do náruče a posadil se s ní na zem pod tu studenou sprchu.
„Prosím, probuď se.“ Zašeptal jsem a odstranil jsem jí pramen vlasů z čela.
Ale oči neotevřela.
„Santin, notak. Probuď se, prosím. Pro všechno na světě tohle mi nedělej.“
Nebylo to nic platné.
„Já jsem tě varoval. Říkal jsem ti ať sem nechodíš. To jsi mě nemohla poslechnout?“
Řval jsem. Křičel jsem. Brečel jsem. Prosil a rozkazoval.
Nic nepomáhalo.
Tak jsem ji celou kompletně osprchoval vlažnou vodou, utřel ručníkem a odnesl do postele.
Když jsem ji uložil, vypadala zase tak nevinně a roztomile, jako vždycky. V ten moment mi bylo naprosto jasné, že si tohle nikdy neodpustím ani kdyby mi to odpustila ona. Budu muset žít s tím, že jsem zneuctil anděla.
Zkontroloval jsem jí puls. Měla ho už chvíli pravidelný a i pravidelně oddechovala. Nejspíš její mdloba plavně přešla ve spánek.
To já jsem spát nemohl. Nedokázal jsem si vysvětlit, co mě to tak popadlo. Vím, že už dřív jsem měl určité výpadky v sebeovládání, ale nikdy to nebylo tak zlé.
Hlavou se mi míhalo toliko myšlenek a tak jsem při svitu lampičky strávil prakticky celou noc. Je jedno, co bude se mnou. Že zítra nebudu mít sil. Všechno jsem to parádně podělal. Všechno.
Nedokázal jsem si představit, co bude ráno. Až otevře oči. Bude mě nenávidět? Co když bude chtít jít dolů do kaňonu sama? Co když to teď je naposledy, co ji vidím? Co si počnu bez ní?
Nebralo to konce. Motal jsem se v tom a dostával se do smyček. Sledoval jsem ji, jak se za celou noc nepohnula a děsil jsem se rána.
Jak já jsem se nenáviděl. Za tu jedinou noc jsem se proklel snad tisíckrát. A nejhorší na tom je, že to není na koho svést. Byl jsem to já a svým způsobem jsem věděl, co dělám.
Oknem začalo prosvítat šouravým krůčkem světlo, to jak se slunko dralo na obzor.
Probudila se dříve než jsem čekal. Skoro už jsem začínal usínat. To celkové vypětí mě totálně zmohlo. Byl jsem unavený k smrti.
Ale to, co přišlo, mě dokonale probralo. Strach, zoufalství, bezmoc, nenávist, bolest, ublíženost, zlost, hněv, smutek, zklamání. To vše se na mě vychrlilo jako tsunami a i když jsem to měl asi čekat, stejně mě síla té absolutní negace v jednom okamžiku zasáhla. Chytl jsem se za hlavu a klesl do kolen.
„Já už se ovládám, už ti neublížím. Prosím přestaň.“
Válel jsem se po zemi v agónii, která nebrala konce. To, co ona cítila, jsem já cítil také. A ještě k tomu navíc pocit viny.